Naděžda Volná

„Milé děti, rodiny, tatíčku, bratři a přátelé. Celý čtverlístek sešel se na konci apríla ke své poslední povelikonoční čtvrteční večeři. Zatímco příroda odívá své stromy kyticemi květů, aby po jejich odpadnutí rostly nové plody k vaší obživě, potěše a zdraví, strom náš je prudkou bouří ve chvíli rozhodující vytržen z kořenů, aby udělal místo jiným, snad lepším, ušlechtilejším. Ještě včera v poledne byl zde asi pět minut můj obhájce, doktor Pieper, a sdělili mi vše, co jste podnikali. Děkuji vám, milí, za vaši bezpříkladnou lásku, kterou jste mně i mým drahým vždy prokazovali, a za vaši úžasnou práci a námahu za zlepšení našeho osudu. Milé děti, Zdenku, Vláďo i Naďuško, byly jste moje, byly jste mi vším. Měl jsem vás nesmírně rád, i když jsem trestal. Kéž vaše budoucnost je šťastnější, pro kterou jsem byl vždy ochoten z lásky obětovat sám sebe. Mějte se rádi a neopouštějte se ve chvílích těžkých a podporujte se ze všech sil, abyste život nežili nadarmo. A nezapomeňte na svou čistou duši a Boha, bez něhož ani vlas z hlavy nespadne. Tatíčku můj starý, odpusťte mi, čím jsem se proti vám provinil, zvláště na vaše stáří. Jsme všichni v rukou Božích a víme, že dělá dobře. Budu s mojí milovanou matičkou se těšit na shledanou a na radostný život věčný pospolu. A jediný můj Jožko, do rukou tvých a tvých pomocníků, přátel a kamarádů odevzdávám svůj poklad v dětech. Neopouštějte je a pomozte vychovat. Bratře Jirko, zaplať tobě za všechno sám Bůh. Bůh lásky a dobroty, neboť lidská odměna nestačí. Všem vám rodinám i dětem to nejlepší, co nám nebylo dopřáno. A ty Věročko, odpouštím ze srdce a prosím o totéž. Buď dobrou matkou sirotům a veď je šťastnou rukou k bázni Boží, do nadějné budoucnosti. Smetanovo věno, má vlast i požehnání Jana Amose Komenského, jeho loučení provázej vás všechny na další cestě životem jak nás při jeho konci. Netruchlete, vždyť obětovat se znamená zvítězit. Staré zrno odumírá, aby stéblo rostlo a dalo bohatou úrodu. Poslední sbohem, váš letec Fanda.“

„Jediná maminka ho mohla navštívit. Bylo to na Mírově a říkala, že to byl takový dlouhý stůl a mohli si podat jen špičky prstů. Nemohli se obejmout. Tatínek že byl velice vyhublý, že se ptal na nás, na děti. Bylo vidět, že ti vězni strádají. Přijela velice otřesená. Byla zlomená, nešťastná. Prostě jsme tu dobu prožívali hodně těžce. Já jsem byla podvyživená. Po válce jsem byla vybraná jako i jiné děti přes Červený kříž. Byla jsem v Sankt Gallen ve Švýcarsku u jedné švýcarské rodiny a dodnes si dopisuju s tou dcerou a byla jsem za ní. Byla jsem velmi mile překvapena. Oni si to považovali, že vám mohli po válce pomoct.“

„Než bylo osvobození, tak byl velký nálet na Ostravu a my jsme bydleli vedle obchodního domu Rix a ten byl zbombardován. A my jsme bydleli hned v tom činžáku. Kdyby ten pilot, co shazoval ty bomby, kdyby je shodil o vteřinu jinak, tak by náš dům dostal zásah. Byli jsme ve sklepě. Teď řinčelo nádobí, hukot, to bylo hrozný, protože to vedle bylo zbombardovaný, tak to s náma taky otřáslo.“