Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vomáčka (* 1934)

• narozen 14. dubna 1934 v Poříčí u Litomyšle

• rodiče byli katolíci, otec aktivní člen Československé strany lidové (vystoupil v roce 1948)

• v roce 1949 nastoupil na gymnázium v Litomyšli v době kauzy Stříteský a spol.

• v roce 1950 byla jeho teta Antonie Nádvorníková odsouzena na tři roky za rozeslání několika kopií dopisu popisujícího čihošťský zázrak

• František Vomáčka jako jeden z adresátů dopisu byl také souzen, ale zproštěn obžaloby

• pracoval v mnoha dělnických profesích

• 1963 maturoval na večerní průmyslovce

• 1969 vstoupil do Československé strany lidové

• po roce 1989 působil jako aktivní člen KDU-ČSL v Horní Moštěnici +založil místní skautský oddíl a orelskou jednotu

Život Františka Vomáčky změnila událost, k níž došlo o pololetních prázdninách na začátku roku 1950. Františkovi bylo necelých šestnáct let a prvním rokem navštěvoval gymnázium v Litomyšli. Pololetní prázdniny trávil u své tety Antonie Nádvorníkové, učitelky, která opsala dopis popisující události takzvaného číhošťského zázraku a dala ho přečíst několika blízkým. František byl jedním z nich. A kvůli tomu vzaly zasvé veškeré jeho plány do budoucna.

Narodil se 14. dubna 1934 v Poříčí u Litomyšle jako nejstarší ze šesti dětí. Jeho rodiče měli malé hospodářství, tatínek navíc pracoval jako tesař. První Františkovy vzpomínky souvisejí s druhou světovou válkou: jak na Štědrý večer 1944 zahlédl tři ruské zajatce, kterým jeho rodiče dávali jídlo, jak si na konci války rodiny z jeho vsi stavěly úkryty v lese a konečně jak vítali příjezd Rudé armády.

Rodiče Františka Vomáčky byli praktikující katolíci, tatínek byl až do roku 1948 činný v lidové straně a v místní jednotě Orla a účastnil se řady aktivit ve prospěch obce. Sám František chtěl v budoucnu vstoupit k salesiánům a stát se pedagogem nebo kazatelem. Nástup komunismu tedy celá rodina nesla nelehce: „Ochotnický spolek v naší obci společně s místní jednotou Orla a zdejší farností vybudovali v roce 1937 orlovnu, tělocvičnu spojenou s kulturním střediskem,“ popisuje František Vomáčka aktivity, kterých se účastnil jeho otec. „Když pak přišel rok 1948, místní předseda KSČ přišel za tatínkem, aby mu dal klíče od orlovny. Tatínek mu řekl, že jsou zloději.“

Teta jen opsala dopis

V roce 1949 František nastoupil do kvinty litomyšlského gymnázia, kde už v té době vládla tíživá atmosféra. Probíhalo zatýkání studentů, schylovalo se k procesu později známému jako „Stříteský a spol.“ Více než dvě desítky studentů byly tehdy v rámci inscenovaného procesu odsouzeny za údajnou protistátní činnost. Nejmladšímu bylo teprve šestnáct. V čele fiktivní „teroristické skupiny ve službách Vatikánu“ měl stát rektor místní piaristické koleje František Ambrož Stříteský. „V té situaci jsem tam přišel. A protože jsem jezdil do školy do Litomyšle autobusem, se spolužáky jsme toto téma samozřejmě probírali. Někdo to na mě donesl do školy,“ říká František Vomáčka. Výsledkem byla prozatím jenom dvojka z chování.

O pololetních prázdninách téhož školního roku František pobýval u své tety Antonie Nádvorníkové v Mladočově. Spolu s ní navštívil dalšího příbuzného, Františkova strýce, který byl knězem v Malých Svatoňovicích. Páter Nádvorník jim ukázal dopis od svého spolužáka z teologické fakulty, pátera Čápa, který sloužil ve farnosti nedaleko Čihoště. Popisoval v ní událost, ke které v Čihošti došlo pár týdnů předtím, v době adventu: asi deset věřících vidělo, že během kázání faráře Toufara se pohnul křížek na oltáři. „Byl to jenom suchý popis události s tím, že královéhradecký biskup Mořic Pícha ustanovil komisi v čele s opatem Tajovským ze Želiva. Ti teprve rozhodnou, jestli se to potvrdí jako zázrak,“ vysvětluje František Vomáčka. 

Farář Josef Toufar byl 28. ledna zatčen Státní bezpečností. Františkova teta Antonie Nádvorníková tedy v době pololetních prázdnin ještě nemohla tušit, že je právě krutě vyslýchán a že už za pár týdnů na následky mučení zemře. Nemohla vědět ani to, že takzvaný čihošťský zázrak se stane jednou z prvních afér, jimiž se Státní bezpečnost bude snažit očernit katolickou církev. 

Teta tedy dopis od svého bratrance přepsala na stroji v několika kopiích. Jednu z nich poslala svému bratranci Antonínu Nádvorníkovi do Svitav a další svému známému, faráři Josefu Malému do Morašic. Jednu kopii dala také svému synovci Františkovi, aby ji ukázal rodičům. Nevěděla ovšem, že faráři Malému Státní bezpečnost kontroluje poštu. A tak se její dopis dostal do rukou policie. 

Neměli jsme tušení, že jde o protistátní činnost

Antonie Nádvorníková byla zatčena 20. června 1950. Původně byla obžalována z velezrady a měla být odsouzena na deset let, ale jejímu advokátovi se podařilo prokázat, že neměla „úmysly směřující k rozvratu státního zřízení“ a nakonec byla odsouzena „pouze“ na tři roky za zločin sdružení proti státu. Trest si odpykávala v Rakovníku, kde musela pracovat v továrně na dlaždičky a obkladačky. „Když jsem se jí později ptal, jak bylo ve vězení, vždycky to utnula. Asi považovala za svou vinu, že mě dostala do takové situace,“ říká.

Zanedlouho po zatčení tety totiž Státní bezpečnost začala vyslýchat i jeho a další adresáty jejího dopisu: faráře Josefa Malého a bratrance Antonína Nádvorníka. „Vyšetřovala mě SNB v Dolním Újezdě. Žádnému násilí jsem vystaven nebyl, chovali se ke mně celkem slušně,“ konstatuje František Vomáčka. „U soudu jsme se všichni dovolávali toho, že jsme neměli tušení, že jde o protistátní činnost nebo že by to tak mohlo být chápáno. Díky tomu jsme byli zproštěni obžaloby, což v té době nebylo obvyklé.“

František tedy nemusel do vězení, byl ale vyloučen z litomyšlského gymnázia za pobuřování spočívající v tom, že tetin dopis ukázal svému kamarádovi Pepíku Kladivovi. „To pro mě byl asi nejtěžší okamžik v životě, zklamání, že jsem nemohl pokračovat ve studiu. Smířit se s tím, že to nejde, bylo hodně těžké,“ říká. Na radu bratrance se zkusil přihlásit do zahradnické školy v Praze-Ruzyni. Úspěšně složil zkoušky a byl přijat, potom mu ale přišel dopis, že se jeho přijetí ruší. „Byl jsem se zeptat na okresním národním výboru v Litomyšli, co mám dělat dál. Jeden pracovník za mnou vyšel na chodbu a řekl, ať se nesnažím dostat na jakoukoli školu, že okres Litomyšl mi to vždy znemožní,“ dodává s trpkostí. 

S takovým profilem? Ani ve fabrice na munici!

Musel si tedy rychle najít zaměstnání, aby nemohl být obžalován z příživnictví. Našel si práci v Litomyšli v malé výrobně lodiček pro rybáře. „Nebyl jsem tam jediný politicky postižený, byl tam Mirek Odehnal z Bohosudova, Miloš Jindra, syn lékaře, nebo jeden bývalý německý četník, který tady po válce zůstal,“ vzpomíná. Jenže na jaře 1953 se dělal velký nábor pracovníků do továrny na munici Syntesia Semtín. Když se nikdo nehlásil dobrovolně, národní výbor vyzval podniky, aby nabídly své zaměstnance. A výrobna lodiček byla na řadě jako první: „Tam je těch reakcionářů až moc, řekli si na národním výboru. Ti to jistě neodmítnou, protože by tím nedali najevo kladný vztah k socialistickému zřízení,“ popisuje František Vomáčka. Tak se tedy stal „dobrovolným brigádníkem“ v Semtíně. 

Krátce nato se ještě jednou zapletl do šíření zakázaných tiskovin. Dostal je od svého bratrance Josefa Ehrenbergera, který v Praze působil ve sdružení katolické mládeže. „Nenechal jsem si to pro sebe, ukázal jsem to jedné spolužačce. Později jí zavřeli tatínka a doma u nich našli právě tyto letáky. Zjistili, že je dostala ode mě,“ popisuje. Při výslechu Státní bezpečnosti tvrdil, že je dostal od kohosi z Ostravy, a kupodivu mu to uvěřili. „Výsledek ale byl, že z té Syntesie mě vyhodili, protože s takovým profilem nemůžu dělat ve fabrice na munici.“ Před nástupem na vojnu potom krátce působil jako závozník, pomáhal svážet dřevo z lesů na pily. 

Donutili mě podepsat, že nebudu žádat o byt

Na vojenskou službu nemá František Vomáčka špatné vzpomínky. Očekával, že bude poslán k Pomocným technickým praporům, tak jako většina politicky nespolehlivých, ale kupodivu nastoupil do Turnova k dělostřelecké brigádě. Tam si udělal řidičský kurz a dokonce měl na starosti patnáct řidičů a stejný počet vozidel. První rok vojny probíhal ještě za ministra obrany Alexeje Čepičky, kdy vojáci téměř nedostávali dovolenou: „Odloučení od rodiny a blízkých bylo nejtěžší. Měl jsem v družstvu nějakého Jana Sojku od Klenovce, který nebyl doma víc než rok, dvoje Vánoce po sobě. Velitel baterie mi jednou nabídl, že mě pustí na dovolenou, ale já jsem řekl, že nepůjdu, dokud nepůjde i Jan.“ Během vojenské služby mu dokonce nabídli vstup do KSČ, ale když odmítl, žádné negativní důsledky nepocítil. 

Po vojně si znovu hledal zaměstnání, ideálně takové, při kterém by mu dovolili dálkově studovat. Našel ho v Tatře Kopřivnice, kde chodil do dvouleté večerní školy. Později pracoval jako zámečník v letecké továrně  Orličan v Chocni. 

Chtěl se oženit, ale to také znamenalo sehnat bydlení. Vzhledem k tomu, že měl pět sourozenců, totiž po svatbě nemohl s manželkou bydlet u rodičů. V Litomyšli ho donutili podepsat slib, že zde nikdy nebude žádat o obecní byt. „Nějaký tatínkův kamarád Šplíchal, který se v roce 1960 na amnestii vrátil z vězení, mi poradil, ať jdu na rok jako brigádník do dolu Dukla, a když jim to podepíšu natrvalo, že do roka byt dostanu,“ vzpomíná. Na Duklu nastoupil v lednu 1961 a jen náhodou unikl důlnímu neštěstí. 7. července toho roku, se při požáru v dole udusilo 108 horníků: „Ten den jsem shodou okolností v práci nebyl, byl jsem na návštěvě u rodičů. Televizor jsme neměli, zprávy tak rychle nechodily. Dozvěděli jsme se to od sousedky, která přiběhla celá vylekaná, že na Dukle se stalo to a to. Pak mě přešla chuť na té šachtě pracovat.“

Až do roku 1970 potom znovu pracoval v Orličanu, později jako strojvedoucí v České Třebové. Postavil si domek v Horní Moštěnici a na dvaadvacet let pracovně zakotvil v lokomotivním depu v Přerově. 

Zajímat se o svět kolem sebe

„Nečekal jsem, že to někdy skončí. Byl jsem překvapený,“ říká o pádu komunismu v roce 1989. Protože už v roce 1969 vstoupil do lidové strany, ve své obci se stal místopředsedou její místní organizace. Dostat se po volbách do zastupitelstva, v to nedoufal, protože i když v obci žil od roku 1971, pro místní starousedlíky byl stále přivandrovalcem. Podobně jako kdysi jeho otec se ale angažoval ve veřejném dění – založil místní oddíl Junáka, jednotu Orla, organizoval plesy KDU-ČSL a zájezdy věřících do okolních zemí. 

Veřejnou angažovanost vždy vnímal jako svou samozřejmou povinnost: „Nás, co jsme zažili válku, nezajímal jenom soukromý život,“ říká. „Všichni, i ti nejmenší, jsme tu situaci prožívali a i později jsme se zajímali o to, co se děje okolo nás. Dnes mají lidé jiné zájmy, tenkrát to ale bylo samozřejmé.“