Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nebylo lepšího vyznamenání, než když člověka honili policajti. Utvrzovalo nás to ve vědomí, že děláme správné věci
narozen 17. srpna 1961 v Praze
v letech 1979 až 1984 studoval geografii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze (doktorát v roce 1985)
v letech 1982 až 1986 manažerem undergroundové rockové kapely Národní třída
podílel se na vydávání samizdatového časopisu Revolver Revue
od poloviny 80. let udržoval kontakty s disentem v Maďarsku, Polsku a Litvě
v roce 1987 se stal členem Polsko-československé solidarity
účastnil se pašování literatury, korespondence a techniky přes hraniční hory
v roce 1989 se stal mluvčím Charty 77
jeden z autorů petice Několik vět
v roce 1989 vězněn na Ruzyni a na Pankráci
v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum
v letech 1990–1992 působil jako zahraničně-politický poradce prezidenta Václava Havla
člen Občanské demokratické strany
po roce 1989 zastával řadu politických funkcí první náměstek ministra zahraničních věcí, český velvyslanec ve Spojených státech amerických, zmocněnec české vlády pro přípravu summitu NATO v Praze, ministr zahraničních věcí ČR, místopředseda vlády pro evropské záležitosti, ministr apod.)
obdržel americkou National Endowment for Democracy Medal
obdržel Záslužný kříž ministra obrany ČR
obdržel Záslužnou medaili generálního tajemníka NATO
Křestní jméno pražského rodáka Alexandra Vondry, bývalého disidenta a současného politika, zní rusky a není to náhoda. Maminka Naděžda pojmenovala všechny své tři děti podle ruských carů: Petr, Kateřina a Alexandr. Rodina má totiž k Rusku osobí pouta. Alexandrův dědeček z matčiny strany byl v letech první světové války legionářem v Rusku. Přijal tam pravoslaví a přivezl si z Rusi svoji první manželku - maminčinu matku Jelizavetu, která bohužel v Praze předčasně zemřela.
Pak se ale ruské kořeny v rodině mísily s dalšími vlivy. Alexandr Vondra je synem Pavla Vondry, druhého manžela své matky, jejichž vztah dlouho nevydržel. Alexandra vychovával její třetí muž Petr Šťovíček. Žili v Praze na pomezí Košíř a Smíchova. Matka byla vědecká pracovnice, geoložka a specializovala se na planetologii. Její vědecká práce ji velmi zaměstnávala a k dětem proto sehnala paní na hlídání. A zřejmě s ohledem na rodinnou tradici to byla Ruska. U dětí ale byla pouze do sovětské okupace v roce 1968. Tehdy bylo Alexandrovi právě 7 let (narodil se 17. srpna 1961) a vzpomíná na to, že hlídací paní měla tendenci přátelit se s okupačními vojáky a dokonce dětem domluvila vzácnou příležitost podívat se dovnitř do opravdového tanku. „Což byl odstrašující zážitek, protože ti vojáci dost páchli. A pak jsme to samozřejmě řekli mámě a ta paní dostala padáka,“ vypráví pamětník.
Přestože odborná kariéra Naděždy Vondrové – Šťovíčkové se slibně rozvíjela a ona díky tomu měla i řadu kontaktů do zahraničí, o emigraci po srpnu 1968 „se v rodině nikdy vážně neuvažovalo, hlavně kvůli povinnostem vůči prarodičům.“ Tím bylo v hlavních obrysech dáno i to, jak bude vypadat dospívání Alexandra Vondry v normalizované socialistické společnosti. „Když mi bylo deset, dvanáct let, zajímala mě hlavně příroda, zvířata. Představoval jsem si, že bych mohl být lesníkem, žít na venkově, chodit po lese, nebo pracovat v zoologické zahradě. A zároveň jsem měl zájem o svět, o mapy, o vlastivědy jednotlivých světadílů, jako takové náhradní cestování s knihami.“ Ale v pubertě se najednou prohloubil jeho zájem o „člověka a jeho místo v kosmu.“ Začal se zajímat o umění, dějiny a humanitní vědy obecně a to se pak na gymnáziu ještě zintenzivnilo.
Na gymnáziu Nad Turbovou panovalo na poměry neobvykle liberání prostředí. Stýkal se tu s podobně laděnými vrstevníky, svobodomyslnými mladými lidmi. Gymnázium mělo tu zvláštnost, že ho řídil Jaromír Horký, který hodně podléhal alkoholu. Pamětník si to vysvětluje tím, že jako idealistický komunista starší generace byl Horký velmi zklamaný z vývoje a takto si to kompenzoval. S tím ovšem souviselo i to, že na školu bral děti z politicky problematických rodin, děti disidentů a podobně. V roce 1977 někdo přinesl do školy kroniku Plastic People of The Universe, „půjčovali jsme si ji, brali domů jako poklad a po večerech jsme ji četli.“ Zároveň chodili po škole do hospody na Klamovce, která se v průběhu let stala nejznámější undergroundovou hospodou. Liberálnost prostředí gymnázia Nad Turbovou ilustruje dobře i fakt, že studenti včetně Alexandra Vondry mohli nosit dlouhé vlasy a učitelé i ředitel Horký to tolerovali, což v 70. letech vůbec nebylo běžné.
Rodiče Alexandrovy zájmy a aktivity respektovali. Otevřená podpora to nebyla, kladli mu na srdce, aby nejdřív vystudoval, na druhou stranu mu ale v ničem nebránili. V roce 1979 odmaturoval a musel se rozhodnout, jak dál. Humanitní studia mu byla jako nesvazákovi předem odepřena. Mohl jít studovat umění. „Hudební talent jsem ale nikdy neměl, výtarný taky ne. Jednu dobu jsem koketoval s filmem, rád jsem chodil do klubů, vzhlížel jsem k tomuto způsobu vyjadřování, ale nakonec převážilo realistické zhodnocení.“ Odešel studovat geografii na Přírodovědeckou fakultu UK, kde mohl využít svoje schopnosti. „V mapě jsem se orientoval jako Smetana v notách, nikdy jsem nezabloudil, tak jsem šel na ten zeměpis. A nikdy jsem toho nelitoval.“ Zájem o člověka se navíc v geografii mohl uplatnit taky.
V průběhu let 1980-84, kdy studoval vysokou školu, Klamovka se stala vyhlášeným místem setkání disidentů a kulturního undergroundu. „Univerzitní prostředí bylo mrtvé, skutečná diskuse kvetla v hospodách,“ říká pamětník a vzpomíná na pravidelné toulky Prahou, jejichž trasa vedla po osvědčených místech, kde bylo možné potkat ty správné lidi. „Se Zbyňkem Petráčkem jsme začínali vždycky průnikem do malostranských kaváren, kde bývali ti nejmladší, děti disidentů, kluci Topolovi a podobně. Pak jsme pokračovali Nerudovkou ke Dvěma sluncům, kde sedávala starší generace jako Bondy nebo Magor. A nakonec jsme šli přes kopec na Klamovku.“ Jako vysokoškoláka ho kamarádi pověřili, aby dělal managera hudební skupině Národní třída. To bylo uskupení mladých básníků a hudebníků. Alexandr jim domlouval koncerty a nahrávání vlastních písniček. V té době taky začal vznikat předchůdce pozdější Revolver revue, časopis Jednou nohou. „To mrtvolno ve státě bylo strašné. Na rozdíl od starší generace disidentů, kteří do byli do téhle situace po roce 1968 zahnaní, pro nás to byla věc volby. Prostituovat se na režimu pro nás bylo morálně nepřijatelné. Nikdo nám nemohl vzít svobodné rozhodnutí žít v ‚paralelním světě‘. Byl to pestrý, dobrodružný život ve společenství skvělých lidí.“
Po škole zůstal rok jako asistent na fakultě, zároveň pracoval v Náprstkově muzeu. Protože ho kvůli jeho aktivitám sledovala StB, na fakultě a potom i v muzeu postupně skončil. Na konci 80. let dostal díky emigrantovi Svatopluku Karáskovi stipendium ze Švýcarska a mohl se nerušeně věnovat práci v disentu. V roce 1987 podepsal Chartu. Uvědomil si, že se na aktivitách disidentů už dlouho spontánně podílí a není důvod zůstat v tomto směru stranou. Stalo se to při desátém výročí Charty. Od poloviny 80. let se také Alexandr Vondra podílel na navazování styků s polskými disidenty. V Polsku po Solidaritě panovala úplně jiná atmosféra než v Československu. „Mladí čeští Indiáni,“ jak sebe a své přátele označuje, si tam jezdili pro inspiraci. Potřebovali hrdinské vzory, Švejk se v téhle situaci nehodil. „O ilegální práci jsme se zkrátka učili v Polsku.“
Při práci na Revolver revui a rozšiřování letáků si později uvědomil, že čerpá i z odkazu svého vlastního dědečka Rudolfa Vondry. To byl bankovní úředník, kterého nikdy nepoznal, protože zemřel za války v Osvětimi. Podílel se totiž jako kolportér na šíření ilegálního časopisu V boj, byl zatčen, deportován do koncentračního tábora, kde zemřel. Babička po jeho smrti zůstala s dětmi sama a protloukala se velmi těžce, což byl jeden z důvodů, proč její děti v dospělosti inklinovaly ke komunismu. Alexandr Vondra v dědečkovi viděl přímý předobraz statečného člověka, který riskoval kvůli ilegálním tiskovinám za války mnohem víc než oni na sklonku komunistiské éry.
V druhé polovině 80. let se stále víc zapojoval do činnosti undergroundu. V roce 1988 spoluorganizoval demonstraci na Škroupově náměstí v Praze, která byla první oficiálně povolenou akcí opozice, a to jen díky tomu, že v té době byl v Praze na státní návštěvě francouzský prezident Francois Mitterand. Pak následoval Palachův týden v lednu 1989. Pamětník byl v té době i mluvčím Charty 77 a musel snášet intenzivní dohled Státní bezpečnosti. Se svojí tehdejší přítelkyní a pozdější druhou manželkou žil na nábřeží Vltavy ve stejném bloku domů, jako Václav Havel a byli v pravidelném, téměř každodenním kontaktu. Oba je taky v lednu cestou na Václavské náměstí na demonstraci k uctění památky Jana Palacha zatkla policie a skončili ve vyšetřovací vazbě. Alexandr Vondra byl po několika týdnech propuštěn na podmínku. Jako spoluautor petice Několik vět s překvapením sledoval, jak rychle se podařilo nasbírat desetitisíce podpisů. V létě se musel kvůli své popračující činnosti vrátit do vězení. Nejprve se asi dva týdny skrýval, ale pak uznal, že to nemá perspektivu a po dvou týdnech se přihlásil.
Na svobodu vyšel 10. listopadu 1989. Okamžitě se zase zapojil do činnosti disentu. V zahraničí probíhaly radikální změny, padla berlínská zeď, ale v Československu všechno vypadalo stále stejně. Jak dlouho to ještě bude trvat? Někdo odhadoval rok, někdo dva. Alexandr Vondra se podílel na přípravě setkání Chartistů. Mělo se uskutečnit v listopadu na Palackého náměstí, promýšleli program, ale k akci už nedošlo. Vývoj se začal ubírat jiným směrem.
Při 50. výročí 17. listopadu a smrti Jana Opletala uspořádali vysokoškolští studenti demonstraci na Albertově. Disidenti zvažovali, zda se mohou taky zapojit, aby akci nestrhli jiným směrem. Nakonec se tam Alexandr Vondra s manželkou a přítelkyní ze zahraničí Kristinou Krauze vydali. „Tak jsme šli ve třech na Albertov, cestou jsme potkávali spoustu lidí a když jsme přišli na místo, prostor před Přírodovědeckou fakultou už byl plný lidí s transparenty. ‚Dobrý!‘, říkali jsme si. Pro mě bylo nejdůležitější vystoupení Josefa Škárky, pamětníka protestů, při kterých zabili Jana Opletala. On tam z toho improvizovaného pódia říkal mladým: ‚Stejně jako tehdy musíte i vy teď jít, a to tvrdě, do tvrdého.‘ Od kmeta, kterému bylo osmdesát let to bylo bezvadné. Samozřejmě tam mluvili i mladí studenti, ale tohle bylo slovo dne, které ve mně rezonovalo! Pak se šlo na Vyšehrad, podle plánu, ale věděli jsme, že budeme pokračovat i do centra. Cestou po nábřeží se najednou ukázalo to velké množství lidí, které jde průvodem. Zvedl jsem ženu na ramena a nebylo vidět na konec ani na začátek. A kromě toho byla úplně jiná atmosféra. Odvahu projevili lidi i před tím v říjnových a v srpnových demonstracích. Když se šlo proti vodním dělům, tak to odvahu vyžadovalo, občas člověk dostal obuškem. Ale tady byla mezi lidmi cítit daleko větší míra sebevědomí a revoluční atmosféra. Když jsme procházeli kolem našeho bytu a bytu Václava Havla, tak jsem říkal ženě: ‚Hele, tohle vypadá, že je revoluce.‘“
Průvod došel na Národní třídu. Shodou okolností pár minut před tím, než tu vypukl známý policejní masakr, Vondrovi se odpojili a vydali se podat zprávu do zahraničí. Přešli most přes Vltavu a z restaurace Olympia telefonovali. A v tu chvíli se z Národní třídy začali trousit první zbití jednotlivci a vzrušeně vyprávěli, co se tam zrovna děje. Alexandr Vondra vše předával telefonicky ven. Tím začaly asi nejhektičtější a nejkrásnější dny jeho života, kterými se odstartovala jeho oficiální veřejná kariéra a dráha politika.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Rút Jungwirthová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Hana Kučerová)