Jan Vondráček

„Já si třeba pamatuju takovej výlet do Havlíčkova Brodu, kdy nejdřív se s náma chtěli poprat nějaký dělníci a Lidový milice z nějaký fabriky, že nás tam jako nepustěj, že prostě jsme podvratný živly a já nevím co ještě, protože byli všichni zblblí. No a pak se nám podařilo nějak dostat na náměstí, tam to někdo zorganizoval, takže tam dal někdo nějakou aparaturu. A to si teda tenkrát pamatuju, že už byl člověk v takový ráži po tom pátku, že vlastně už přestával mít jakoby strach, přestože nebylo ještě úplně jasný, jestli to neotočí zpátky a jestli nás všechny nepozavíraj a neskončíme prostě špatně. No a já si pamatuju, jak jsem na tom náměstí vyprávěl o tom, co se stalo toho 17. listopadu, a z radnice prostě tam nějaký chlapi ve voblecích mě točili a fotili. Já jsem se tam na ně podíval a na to náměstí jsem zařval: ‚Tamhle se podívejte, tam je Státní bezpečnost, tak se aspoň učešte a upravte se, když už vás fotěj a když nás tady natáčej a tak.‘ Bral jsem to jako fór. Oni samozřejmě začali utíkat, protože se báli, že jak ten dav už byl naštvanej, tak že třeba tu Státní bezpečnost začnou lynčovat nebo něco, což se samozřejmě nestalo.“

„Je ale teda pravda, že když byly takový ty demonstrace před tím 17. listopadem, tak já měl vždycky smůlu, protože jsem šel třeba ze školy a vlastně ta demonstrace začala třeba ve čtyři, že se tam jako lidi sejdou nějakým způsobem. To běželo vždycky takovou šuškandou, protože nebyly facebooky, děcka, to si neumíte představit. To se nedalo takhle svolat, to prostě tajný telefonáty a tak. A já tím, že jsem musel bejt třeba ve škole, tak jsem tam přišel o hodinu pozdějc, a to už byl třeba ten Václavák uzavřenej a člověk se jakoby už nedostal tak, aby se zúčastnil tý demonstrace, čímž jsem si v lednu třeba ušetřil sprchu z vodního děla nebo tak, ale jako nebyl jsem tam. A to bylo zvláštní, že já, jak se mi to asi třikrát nepodařilo na ty dvacátý první srpny a tak, tak jsem říkal: ‚Až já jednou budu v tom kotli, tak to tady bouchne.‘ Jako to je zvláštní, že prostě člověk má nějakou podivnou předtuchu.“