Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Vondrášková (* 1937)

• narozena 24. července 1937 v Holušicích jako Kontová

• rodina za války pomáhala parašutistům z výsadku Chalk

• v květnu 1944 byl otec Josef Konta zatčen a vězněn v Malé pevnosti Terezín a v Mauthausenu

• v srpnu 1944 byla zatčena matka Marie Kontová a přes Terezín deportována do Ravensbrücku

• s mladším bratrem vyrůstali odděleně u příbuzných v Praze

• vzpomíná na osvobození Rudou armádou v květnu 1945

• po válce se otec domů vrátil, matka ne

• vystudovala pedagogické gymnázium

• učila na základní škole v Chrašticích a na 5. ZŠ v Příbrami

• 1968 byla pozvána do Ravensbrücku, dozvěděla se, co se stalo s maminkou

• vzpomínky na srpen 1968 a na listopad 1989

• má dvě děti, žije v Příbrami

„Celé jsem si to tehdy zkazila. Měla jsem se té paní víc vyptávat, ale já jsem prostě nemohla. Nemohla už jsem tam být.“ Tak vzpomíná Hana Vondrášková na setkání bývalých vězňů koncentračního tábora Ravensbrück a jejich příbuzných, kterého se zúčastnila v roce 1968. Po víc jak dvaceti letech tak mohla konečně uzavřít smutnou kapitolu svého života.

Rodiče se rozhodli pomoci

Hana se narodila 24. července 1937 jako Kontová v malé vesničce Holušice nedaleko Kozárovic na Příbramsku. Tatínek Josef Konta pracoval jako kameník v žulových lomech v Kozárovicích, zároveň byl myslivcem a včelařil. Maminka Marie  byla v té době již v domácnosti a starala se o hospodářství. Ještě před válkou ale v Praze hlídala děti bohaté židovské rodině a v Praze se také seznámila se svým mužem. Čtyři roky po Haně se Kontovým narodil ještě syn.

Na své dětství vzpomíná Hana jako na idylické. Rodina bydlela na samotě, Hana se potulovala po lese, na loukách se pásly husy. V roce 1943 nastoupila do tři kilometry vzdálené školy, která ji nesmírně bavila a nakonec se jí stala celoživotní vášní. Dokonce navštěvovala obě hodiny náboženství, které se ve škole vyučovaly, a to československé husitské, k jejíž církvi patřila, a i katolické. Doma pak rodičům a babičce dopodrobna vyprávěla, co se naučila.

V noci z 8. na 9. dubna 1944 seskočili nedaleko obce Větrov u Kamýku nad Vltavou čtyři parašutisté z výsadku Chalk, Bohumil Bednařík, Vladimír Hauptvogel, František Nedělka a Josef Künzl. Ani na jedné adrese, kterou měli po seskoku navštívit, je nikdo nechtěl ubytovat. Jeden sedlák dokonce udal četníkům, že se v okolí pohybuje někdo neznámý.

Parašutisté přespávali v lesích a jednoho dne dorazili až k domu Kontových. „Rodiče měli strach, ale rozhodli se jim pomoci. Z horního pokoje v noci vysílali, přes den se ukrývali v lese na místech, kde bylo uskladněné seno pro vysokou zvěř. Od našich dostávali večeři, a pokud vysílali až do rána, tak ještě snídani. Věděla jsem o nich, vídala jsem je, ale nikdy jsem s nimi nemluvila. Rodiče chtěli, abych toho věděla co nejméně.“ Když rodiče zjistili, že čtyři muže sami neuživí, poprosili o pomoc ještě známého hajného, pana Hejnu. I ten se rozhodl, že bude výsadek podporovat. To už ale okolí prohledávali četníci. „Kolem našeho domu začal chodit četník z Chraštic, babička se hrozně bála. Rodiče pracovali, byla s námi doma sama a já jsem jí měla okamžitě hlásit, když jsem ho zahlédla. Babička k němu pak vždycky šla, nesla mu vajíčka nebo nějaký dáreček a ptala se, copak tu děláte? A on řekl, no my tady takhle prohlížíme vesnice, já mám za úkol chodit tady všude. A zase se hezky rozloučili, ale bylo vidět, že už nás sledují.“

Nejprve přišli o tatínka, pak i o maminku

Gestapu se nejprve podařilo chytit Františka Nedělku, který po nátlaku vyzradil, kde se skupina ukrývá. 13. května 1944 parašutisté do rána z domu Kontových vysílali, pak se vrátili do svého úkrytu v seníku. Krátce poté si tam pro ně došlo gestapo.

Nedaleko domu Kontových je vrch Pteč. Tam se v lese ukrývaly německé jednotky a čekaly na rozkaz. Když vyrazily k úkrytu parašutistů, nadělaly tolik hluku, že je rodiče, kteří byli od časného rána na poli, zaslechli. „Maminka honem běžela domů a řekla mi, abych oblékla bratříčka a šla s ním k dědečkovi, že musíme utéct, že jdou vojáci. Dědeček bydlel nedaleko školy, kam jsem chodila. Pamatuju si, že mi to dalo hodně práce, tam brášku odvést, protože mu byly dva roky a nechtěl nikam jít. Tak jsem mu dávala nějaké hřebíky, že to bude zatloukat u dědečka a přemlouvala jsem ho a opravdu jsme utekli. Ale sotva jsme odešli, tak přišli němečtí vojáci. Šli rovnou z lesa, bylo jich hrozně moc, porazili hradbu a strašně křičeli.“

Němci v domě všechno prohledali a rozbili. Zatkli Hanina otce ještě s dalšími lidmi a odvezli ho do Terezína. Rodina mu směla psát dopisy a posílat balíky a on mohl posílat domů špinavé prádlo. Často se mu do něj podařilo něco zašít nebo jinak ukrýt.

V srpnu 1944 si gestapo v noci přišlo i pro matku Marii Kontovou. Babička dětem nechtěla říci, co se stalo, a tak se Hana špatnou zprávu dozvěděla od lidí ve vsi, kteří si o tom šuškali. Maminku odvezli také do Terezína, kde se dokonce setkala s manželem, ale záhy ji převezli do Ravensbrücku a otce do Mauthausenu.

Prarodiče se museli sami postarat o celé hospodářství a na děti už jim nezbývaly síly. Hana putovala k tetě do Prahy na Vinohrady, kde v září nastoupila do druhé třídy. Bratr byl taktéž v Praze, ale u jiných příbuzných.

Válka sice skončila, ale radostné to nebylo

Konec války prožila Hana doma v Holušicích s babičkou a dědou. „Pamatuju si, jak po hlavní silnici kolem Chraštic jezdili ruští vojáci, vítali jsme je jako osvoboditele. Lidé jim dávali jídlo, ale hodně si toho i sami brali. Nám vzali třeba hodinky, budík. Tehdy jsme je měli za hrdiny.“

Asi měsíc po válce se dozvěděli, že otec je v nemocnici v Českých Budějovicích, kde se zotavuje z tuberkulózy a z tuberkulózy kostí. Koncentrační tábor v Mauthausenu osvobodili Američané v době, kdy byl Hanin otec na pokraji smrti. Nakonec přežil, ale následujících šest let putoval po nemocnicích a sanatoriích. Na krátko se vrátil k práci v lomu, ale byla již nad jeho síly. Za svoji odbojovou činnost nikdy nedostal odškodnění, když nastoupili k moci komunisté, příběhy nekomunistických odbojářů měly upadnout v zapomnění. Do konce života tak pobíral pouze malý invalidní důchod.

O mamince nikdo nic nevěděl, dokonce ani ženy z vesnice, které gestapo zatklo a věznilo spolu s ní a které se z Ravensbrücku vrátily. Mnoho let trvalo, než se rodina smířila s myšlenkou, že už se maminka domů nikdy nevrátí.

Hana po válce dál bydlela u tetičky v Praze na Vinohradech. Po několika letech se přestěhovala k tetě do Strašnic, která vychovávala bratra a přestoupila i na místní školu. Otec se za nimi do Prahy občas zajel podívat, ale domů do Holušic se děti natrvalo vrátily až po několika letech. Hana dokončila základní školu v nedalekých Chrašticích a měla se jít vyučit kuchařkou, aby byla tatínkovi k ruce. „Nechtěla jsem to dělat, chtěla jsem učit a tatínek svolil, že mohu jít na pedagogické gymnázium. Šla jsem ale až do Teplic, protože někde kousek odtamtud učila zase jiná moje tetička. Ta pak přešla do Litoměřic, tak jsem také přešla do Litoměřic. Maturovala jsem v roce 1956 v Berouně.“

Hana se obávala, aby nedostala umístěnku někam do pohraničí, nakonec odešla do Písku. V Českých Budějovicích si dodělávala postgraduál. Nedlouho poté přešla na novou základní školu v Chrašticích, kde učila na druhém stupni český jazyk, výtvarnou a hudební výchovu.

V roce 1959 se provdala za Václava Vondráška, jehož rodinu komunisté v podstatě zničili. Sebrali jim jako kulakům statek v Martinicích, kde rodina hospodařila od 15. století. Nesměli si s sebou nic vzít, neměli ani nábytek, ani nádobí. Než Václav dospěl, rodina se sedmkrát stěhovala. Oba rodiče po prožitých útrapách předčasně zemřeli. Svatbu měli v Praze v kostele svaté Ludmily na Vinohradech. Ačkoliv museli svoji víru často před režimem zapírat, tohle byl malý protest.

Myslela jsem, že ji tam někde uvidím

S manželem Hana vychovala dvě děti. Z Chraštic přešla na 5. základní školu v Příbrami, kde učila až do roku 2002 a dlouhé roky působila i jako zástupkyně ředitele. V témže roce, kdy do Československa vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy, dostala Hana pozvánku na setkání bývalých vězňů z koncentračního tábora Ravensbrück a jejich příbuzných ze všech koutů Evropy. „Probíhalo to v restauraci, já jsem seděla u nějakého stolu a měla jsem s sebou fotografii maminky. Každou paní jsem si prohlížela, protože ve své spletené hlavě jsem si myslela, třeba jí uvidím, třeba… no nesmysly úplné jsem si myslela. Ale stalo se, že ke mně přišla paní a řekla, ty jsi Mařenka Kontová. Řekla mi, že maminku znala a že jely spolu vlakem z Ravensbrücku do Československa. Jeli s nimi i vojáci a ten vlak vždycky dojel kousek, zastavil a ti vojáci vyskákali a opravili koleje. A trvalo to třeba hodinu, dvě a čekalo se, až to spraví. Lidé z vlaku vystupovali, došli si na záchod, pak zase nastoupili a jeli dál. A už se blížili k Ostravě, ale byli pořád v Polsku. A maminka, když jednou zastavili, tak to prý nevydržela a řekla, že jde, že tam vidí stromy, a utekla tam. No ale shodou okolností se ten vlak hned rozjel. Tak oni dupali a křičeli, a nikdo nezastavil, nebylo to nic platné. Tak vzali ten její raneček a vyhodili jí ho oknem. Pak už ji nikdo neviděl.“ Víc se toho Hana o osudu maminky nedozvěděla. Nedokázala se vyptávat, nedokázala si na paní vzít kontakt, nemohla už tam být. Jistota toho, že maminka zůstala před víc než dvaceti lety někde v polích za Československou hranicí, ji srazila na kolena. I po letech má při vyprávění slzy v očích.

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 vítala s nadšením. Doma tak jásali, že se jim podařilo rozbít lustr. Nedokázala komunistům zapomenout, co provedli s rodinou jejího muže, že nepomohli tatínkovi, který to po válce potřeboval, že tetičku profesorku, která učila v Praze na grafické škole, po roce 1968 z práce vyhodili, protože nesouhlasila se vstupem vojsk do Československa.

Letos je tomu už 75 let, co skončila druhá světová válka a 31 let od pádu komunismu, ale vzpomínky jsou pořád živé a často velmi bolestné. Hanu Vondráškovou to ale nezlomilo, celý život pracovala ve školství, kde ji to nesmírně bavilo, a řídila se heslem, že je potřeba být pracovitý a spravedlivý k ostatním, ale i k sobě. Dnes žije v Příbrami.