Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Jiří Voráč (* 1965)

• narozen 16. července 1965 v Brně

• pocházel z praktikující katolické rodiny

• dětství prožil v Adamově

• 1984-1989 vystudoval v Brně Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity (tehdy J. E. Purkyně), obory bohemistika a historie

• 1998 tamtéž získává doktorát z divadelní a filmové vědy

• 1988-1989 redaktor samizdatu Revue 88

• 1989 zakládající člen stávkového výboru brněnských vysokých škol a brněnského Občanského fóra

• 1989-1991 zakládá a jako šéfredaktor vede nezávislý týdeník Moravské noviny

• 1993-1999 zakládá a vede řádný obor filmové vědy na Masarykově univerzitě

• 2000-2018 vedoucí Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU

Když se roku 1987 Jiřímu Voráčovi narodila dcera Barbora, ještě vůbec netušil, co všechno ho v nejbližších měsících čeká a jak moc se svět, ve kterém žije, změní. Asi by ho ani nenapadlo, že se v dohledné době nadechne opojné vůně svobody. Ale nepředbíhejme. Jeho příběh se začal psát o dvaadvacet let dříve, 16. července roku 1965 v brněnské porodnici na Obilním trhu, kde přišel Jiří Voráč na svět jako nejmladší syn manželů Hany a Františka Voráčových.

 

Dětství v průmyslovém Adamově obklopeném lesy

Kořeny rodiny z matčiny strany sahají do oblasti Orlických hor, k Letohradu. Po válce se však v rámci osidlování pohraničí přestěhovali do Děčína, kde matka, tehdy ještě Benešová, prožila dětství a kam pak Jiří často jezdil k prarodičům na prázdniny.

Otec František Voráč se narodil v maďarské části Slovenska slovenské matce a českému otci. Ten po návratu z první světové války nastoupil k finanční stráži a byl vyslán do služby na slovensko-maďarskou hranici, kde poznal svou budoucí ženu. Po vzniku Slovenského štátu byli jako nežádoucí cizinci vykázáni a usadili se ve středočeském Berouně. V roce 1947 složil maturitu na Vyšší průmyslové škole strojní v Praze a na umístěnku byl poslán do Škodových závodů v Děčíně.

Tam se rodiče jako velmi mladí seznámili ve Sdružení katolické mládeže. Brzy se do sebe zamilovali a svatbu naplánovali přesně na maminčiny dvacetiny 18. července 1953. Otce však, jako funkcionáře Sdružení katolické mládeže a přítele emigranta, povolali na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP). Jako člen skupiny politicky nepohodlných osob přezdívané černí baroni strávil bezmála tři roky v dolech na Mostecku a Ostravsku. Termín svatby ale i přesto drželi a otec si to zorganizoval tak, že ho muklové tajně zastoupí na šachtě a on na svatbu prostě uprchne i za cenu kriminálu. Pár dní před svatbou jej ale propustili, a tak nebylo třeba použít předem promyšlené lsti.

Novomanželé se přestěhovali za bydlením a prací na Moravu. Mladé rodině se zanedlouho narodil první syn Luděk, ze kterého se stal zvěrolékař, a po čtyřech letech měli radost z jeho mladšího bratra Miloše, dnes knižního redaktora a editora. Vytoužené dcery se ale nedočkali. V létě roku 1965 přišel na svět Jiří a o tom, že se všichni těšili na roztomilou holčičku, už dnes svědčí jen růžové fotoalbum.

Dětství prožili v průmyslovém městečku nedaleko Brna, v Adamově, kam se rodina - stejně jako řada dalších - přestěhovala za prací v místních strojírnách. “Zdejší obyvatelé neměli žádný zvláštní vztah k tomu místu, nebyla tady žádná dlouhodobě budovaná identita. Ať už individuální, nebo sociálně-kulturní. Takže to bylo zvláštním způsobem město vyprahlé,” popisuje atmosféru svého tehdejšího bydliště pamětník.

Nedá se říci, že by byl panelákový Adamov kulturním centrem, zato však nabízel široké spektrum sportovního vyžití, čehož mladý Jiří intenzivně využíval. Rodina se významně angažovala v místní katolické komunitě, které byla sice malá, ale soudržná. Jiří zastával v kostele pozici ministranta až do plnoletosti. Ve svých vzpomínkách na dětství klade důraz na rozlehlé okolní lesy, které městu dodávaly charakter venkova. “Já jsem vyrůstal v části zvané Ptačina, tam paneláky nebyly, bylo to malé sídliště uprostřed přírody, doslova obklopené lesy v úchvatné krajině Moravského krasu,” popisuje pamětník.

 

Do Brna za uměním i historií

Jiří Voráč absolvoval základní školu v Adamově, na gymnázium nastoupil v Blansku. Jeho pozdější směřování ovlivnil především prostřední bratr Miloš, který v té době navštěvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity (tehdy Univerzity J. E. Purkyně) v Brně, kam se následně ke studiu přihlásil i Jiří. Z kapacitních důvodů jej však nepřijali. Nenechal se ale odradit a do jihomoravské metropole odešel za prací. V následujícím roce působil jako průvodce na hradě Špilberku. Zároveň také navštěvoval nultý ročník filozofické fakulty, díky čemuž získal možnost intenzivněji proniknout do brněnské alternativní subkultury, vzdělávat se i nasávat místní atmosféru.

Na druhý pokus už v přijímacím řízení uspěl. Nad jiným než humanitním zaměřením ani neuvažoval. Jako předmět studia si zvolil bohemistiku a dějiny. “Historii jsem považoval za obor, ve kterém jsem nejsilněji cítil ideologickou deformaci. Proto mě zajímalo nacházet pravdu o dějinách,” popisuje pamětník důvody svého rozhodnutí. Brzy k těmto předmětům zájmu přibyl ještě obor divadelní a filmová věda, který určil jeho směřování v dalším profesním a akademickém životě.

 

Místní alternativní polis

Už jako gymnazista se zajímal o kulturu. Hodně četl, pravidelně navštěvoval brněnský filmový klub Světozor v Židenicích, oblíbil si folkové písničkáře Jaroslava Hutku, Vladimíra Mertu či Vlastu Třešňáka, později jej ovlivnila také postpunková brněnská nová vlna, z níž zmiňuje například kapelu Odvážní bobříci. Navštěvoval hudební festivaly, výstavy, účastnil se filmových škol, které pravidelně dvakrát ročně pořádala Asociace československých filmových klubů a kde poprvé zhlédl například film Blue Velvet (Modrý samet) od Davida Lynche. Mimo klasické divadelní produkce jej zajímaly také alternativní divadelní scény jako Divadlo na provázku, HaDivadlo či Ochotnický kroužek. Velmi silně jej ovlivnil projekt publicistického divadla Rozrazil a inscenace hry tehdy zakázaného autora Václava Havla Zítra to spustíme.

Navštěvoval různé neoficiální kulturní a vzdělávací akce, bytové semináře, pohyboval se v prostředí disentu, velmi inspirativní byly například diskuse s Jaroslavem Šabatou, ačkoli s ním mnohdy politicky a světonázorově nesouhlasil, zapojoval se do debat na známé disidentské adrese v bytě Jany Soukupové, účastnil se i dobře utajovaného cyklu filozofických přednášek zahraničních hostů, které probíhaly v rámci Podzemní univerzity. Se skupinou přátel se podílel na šíření zakázané literatury, a to opisováním knih na stroji. Pouštěli se i do náročnějších odborných projektů, například do rozšiřování slovníku zakázaných spisovatelů.

Velmi důležité pro něho bylo také setkání s charismatickou Zuzanou, s níž se seznámil v rámci studia na univerzitě a kterou si zanedlouho vzal. Dcera Barbora se jim narodila v únoru roku 1987. Manželství však nevydrželo dlouho. V devadesátých letech se pár odcizil a došlo k rozvodu.

 

Otevřený nesouhlas

Jiří Voráč se stal součástí kulturně i politicky aktivní skupiny lidí, označované alternativní polis, kteří obecně sdíleli podobný životní postoj. “Ta komunita alternativní a kulturní byla relativně malá, takže my jsme se všichni v podstatě znali,“ vysvětluje pamětník. Od roku 1988 se začaly i v Brně konat veřejné demonstrace. Například u příležitosti výročí srpnové okupace či vzniku první republiky. Na náměstí Svobody se těchto akcí účastnily desítky až stovky lidí, včetně Jiřího.

Žurnalistické zkušenosti získal v časopise Fórum, vydávaném pod záštitou Socialistického svazu mládeže (SSM) filozofické fakulty, kde pracoval jako redaktor a kde se také prakticky setkal s cenzurou a odkud nakonec jako nečlen SSM musel odejít. V roce 1988 se zapojil jako redaktor do projektu studentského samizdatu Revue 88. Rozhodl se jít dále cestou mimo oficiální struktury. Název Revue 88 přímo odkazoval k Chartě 77, čímž redakce manifestovala příslušnost k politické opozici. Redakce od počátku prezentovala svou činnost otevřeně, v časopise uváděla plná jména autorů i jejich adresy a žádala oficiálně o registraci. Touto důslednou hrou na legalitu se redakci dařilo odrážet útoky ze strany vedení školy a státních orgánů, ale represe a výhrůžky se stupňovaly. “Začalo to podmínečným vyloučením ze školy a skončilo to u krajského prokurátora, který nám sdělil, že pokud budeme pokračovat ve své činnosti, tak se vystavujeme stíhání podle paragrafu o rozvracení republiky. Což znamenalo kriminál,” popisuje tehdejší situaci Jiří Voráč. Historické události však nabraly rychlý spád, proto nebyl za vydávání samizdatu odsouzen ani Jiří Voráč, ani žádný z jeho kolegů.

 

Bleskový stávkový výbor

Na předem ohlášenou demonstraci na pražském Albertově, která vyvrcholila brutálním policejním zásahem na Národní třídě, Jiří Voráč 17. listopadu 1989 nejel. Jak sám tvrdí, cítil nedůvěru k jakýmkoli povoleným akcím a kompromisům. Zastával názor, že „s bolševikem se dialog vést nedá“. O tehdejších událostech se dozvěděl ještě téhož večera od reportéra Ivana Medka na vlnách stanice Hlas Ameriky.

Hned další den se rozhodl jednat. Oslovil klíčové spolužáky, ale také pedagogy profesora Dušana Šlosara, profesorku Zdenku Rusínovou a doktorku Janu Jelínkovou. “V podstatě už v neděli jsme měli hotový stávkový výbor o cca osmi lidech,” osvětluje situaci. Toho dne se také odehrála řada jednání na úrovni zástupců studentů, disentu a divadelníků. Ještě téhož večera oslovovali návštěvníky divadel, která zrušila předem připravená představení, místo nichž probíhaly besedy a volné tribuny. “Já osobně jsem dostal za úkol jít na Provázek, kde jsem už v neděli večer vyhlásil oficiálně, že od pondělí studenti vstupují do stávky,” přibližuje tehdejší události pamětník.

V pondělí dvacátého listopadu, v brzkých ranních hodinách, vyhlásili studenti filozofické fakulty v čele s Jiřím Voráčem stávku. Spolužákům vysvětlovali situaci a posílali je do poslucháren, kde měly místo výuky probíhat diskuse. Kolem poledne se jim podařilo na nádvoří fakulty shromáždit na několik stovek studentů i z ostatních brněnských vysokých škol. “Tam se v podstatě vyhlásila brněnská vysokoškolská stávka,” shrnuje Jiří Voráč. Jako zástupce studentů také zakládal brněnské Občanské fórum.

Ve středu 22. listopadu v poledne se uskutečnil společný studentský pochod městem. Jednalo se o manifestaci na podporu generální stávky. Studenti vyzývali veřejnost, aby se přidala. Pochod byl zakončený manifestačním shromážděním na prostranství před Janáčkovým divadlem.

 

Demonstrace za svobodu

Od pondělí 20. listopadu probíhaly v Brně také demonstrace široké veřejnosti, které organizovali především divadelníci a zástupci disentu, ale také studenti. Pár desítek hodin od událostí na pražské Národní třídě se začaly spontánně shlukovat první skupiny lidí na náměstí Svobody v Brně. Účastnil se i Jiří Voráč. Vzpomínal, že s kolegy postupoval po ulici 9. května (nyní Rašínově) směrem z náměstí Rudé armády (dnes Moravského) na náměstí Svobody, když jim policisté zahradili cestu a znemožnili pokračovat dál. “Ta situace vůbec nebyla příjemná, protože my jsme samozřejmě nikdo nemohli vědět, jak to dopadne,” popisuje pamětník. Tíživost situace prý byla dokreslena faktem, že v okolních ulicích stála vodní děla a policisté z pohotovostních složek, připraveni mezi demonstranty zasáhnout. Nakonec se policisté rozestoupili a demonstrantům uvolnili cestu. Není jisté, kdo přesně rozkaz o stažení nastoupených jednotek vydal, ale určitou roli v tom zřejmě sehrál tehdejší primátor Josef Pernica.

“Do generální stávky bylo naprosto klíčové vyhrát informační válku,” vysvětluje tehdejší události Jiří Voráč. Kromě organizace demonstrací se kreslily plakáty, tiskly informační letáky a klíčovou roli sehrály také „spanilé jízdy” do továren, kde studenti promlouvali k dělníkům, což často nebylo snadné. Organizovaly se také výjezdy na vesnice, kde byla velká část místního obyvatelstva odříznuta od dění ve velkých městech a od svobodných informací.

“Bylo tam velké odhodlání a málo prostoru připouštět si rizika, na strach prostě nebyl čas,“ vzpomíná pamětník na období extrémně fyzicky i psychicky vyčerpávající.

 

Davy šťastných lidí

Všechny tyto snahy vyvrcholily v pondělí 27. listopadu 1989 ve 12:00 generální stávkou. Ještě dopoledne téhož dne si však Jiří Voráč odběhl vykonat státnici z tehdy povinného předmětu marxismu-leninismu, která mu chyběla k úspěšnému ukončení studií. Profesor Dušan Šlosar ho prý přesvědčil, že ještě nic není vyhráno a je v jeho zájmu studia dokončit. “Každopádně jsem se ocitl v paradoxní situaci, kdy jsem byl zároveň stávkokazem i stávkovým předákem,” směje se pamětník. „Navíc marxismus-leninismus byl záhy zrušen a já jsem byl zřejmě posledním člověkem v Československu, který z něj dělal státnici.“

Generální stávka, které se účastnily statisíce lidí, ho však přesvědčila, že se jim podařilo rozpoutat takovou masu energie, kterou už nezastaví nic a změny budou muset přijít. “Celým Brnem se valily davy šťastných, rozesmátých lidí ve zjevné euforii, se spoustou tu vtipnějších, tu popisnějších transparentů. Byla tam cítit obrovská spontánní energie,” popisuje tehdejší události pamětník. To už bylo nad slunce jasné, že přijde období změn a návrat ke starým pořádkům nebude možný.

Během revoluce se účastnil různých politických jednání a podílel se na činnosti brněnského Občanského fóra, společné platformy, do které se postupem času dostávali jednotliví aktéři revoluce a stala se hlavním hybatelem dalších změn. Účastnil se jednání s vedením města nebo s vedením policie v kauze pálení archivů Státní bezpečnosti.

 

Porevoluční prozření

Jiří Voráč byl navržen na kooptaci do Federálního shromáždění, avšak odmítl, což zpětně vidí jako špatný krok: “Ta relativně rychlá a snadná revoluce vytvořila neoprávněný dojem, že je hotovo,” vysvětluje. Docházelo sice k personálním změnám ve vedení podniků i vysokých škol, a na Masarykově univerzitě došlo i k odpolitizování výukových plánů, přicházeli noví pedagogové (ať už nastálo, nebo jen dočasně), ale v “nižších patrech” ty změny přicházely pomalu a nebyly řešeny koncepčně a důsledně. Za velkou chybu pamětník také považuje, že se dostatečně nepromyslely další kroky k organizaci nového státu a nebyla zakázána komunistická strana, což vedlo k obrovské hodnotové a morální dezorientaci.

Zpětně cítí určité zklamání, že jeho generace byla sice hybnou silou studentského povstání, ale následující vývoj ovlivnit nedokázala. Definitivně pak prý prozřel v okamžiku uzavření paktu mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem po roce 1998, známého jako opoziční smlouva. “Což je vlastně dědictví, ve kterém žijeme dodneška. Vyprázdněná demokracie bez pravidel,” vysvětluje Jiří Voráč.

 

Nové výzvy

Ještě v prosinci roku 1989 se s Janou Soukupovou rozhodli založit nové svobodné médium - nezávislé Moravské noviny. První číslo vyšlo hned počátkem ledna. “Vydávat pravidelné masové periodikum, to není žádná legrace. Neměli jsme vůbec žádné zkušenosti. Já jsem se stal ze dne na den šéfredaktorem, podléhalo mi několik lidí a já jsem v životě nikoho neřídil,” vzpomíná pamětník na své zkušenosti.

Zhruba po roce jej ale zlákal návrat na Masarykovu univerzitu, kam jej přijali k doktorskému studiu. Už v roce 1993 dostal nabídku vstoupit do zaměstnaneckého poměru a vybudovat zde obor filmové vědy, dlouhodobě pak působil ve funkci vedoucího katedry. Jako první student v dějinách Masarykovy univerzity získal titul Ph.D. se specializací filmová věda, stal se také prvním habilitovaným docentem a profesorem filmové vědy na MU, habilitaci získal na Univerzitě Palackého v Olomouci, profesuru na Akademii múzických umění v Praze.

Jako filmový historik se zabývá dějinami české poválečné kinematografie a posrpnového exilu. V roce 2004 vydal knihu Český film v exilu a o čtyři roky později mu vyšla monografie o česko-americkém filmaři Ivan Passer: Filmový vypravěč rozmanitostí. Téma exilové kinematografie ho zaujalo hned z několika hledisek. „Jde o esteticky a produkčně zajímavý fenomén. Navíc je v té tvorbě skryt zvláštní étos, étos společenské odpovědnosti. A výzkum byl inspirativní i lidsky, měl jsem možnost poznat silné lidské příběhy a osobnosti s pevnými charaktery, s mnohými jsme zůstali i nadále v přátelských vztazích.“ Výsledkem dlouhodobého výzkumu je mj. vybudování unikátního archivu filmového exilu a archivu Vojtěcha Jasného.

Působil také v různých akademických orgánech – jako člen Vědecké rady FF MU, člen Akademického senátu FF MU nebo člen Umělecké rady JAMU. Současně působil ve veřejných expertních funkcích – jako člen Rady České televize (2003-2009) a Rady Státního fondu české kinematografie (2012-2015).

Za velmi důležitý počin považuje záchranu brněnského kina Scala a jeho obnovu pod Masarykovou univerzitou, kterou podnítil roku 2011 veřejnou výzvou Dejte Scale šanci! „Kdyby se mi už nic jiného nepodařilo, tak na akci Scala jsem při vší skromnosti pyšný, protože bez ní by se toto poslední historické kino v centru Brna pravděpodobně zachránit nepodařilo,“ shrnuje pamětník. Jako významný vnímá také iniciační podíl na vzniku Filmové kanceláře Brno a Regionálního filmového fondu.

 

Uznávaný profesor a filmový vědec

V roce 2019 se věnuje práci na knižní monografii o Vojtěchu Jasném, zastává pozici experta Magistrátu hlavního města Prahy pro grantové projekty v oblasti filmu (od roku 2015), experta Státního fondu kinematografie (od roku 2017) a člena Správní a umělecké rady Divadla Bolka Polívky (od roku 2016).

V roce 2016 se Jiří podruhé oženil s Hanou Součkovou-Sedalovou, přítelkyní ze studií. Jejich rodina se rozrostla i o její dvě děti z předchozího manželství, Johanu a Mattea. Barbora, dcera z prvního manželství, se profesně vydala také směrem k umění a je zdejší průkopnicí divadelně vypravěčské metody storytellingu, nyní se ale především věnuje práci v neziskové organizaci Tichý svět. Naději do budoucna spatřuje pamětník v tom, že vyrůstá nová generace, pro niž konečně bude svoboda, světový rozhled, ale také třeba respekt k životnímu prostředí samozřejmostí, a to jako hodnota, kterou je třeba pěstovat.