podporučík v. v. Vladimír Voráč

„Řekli nám, že když osvobodíme Československo, tak že tam z Volyně můžeme odjet. Že dostaneme pozemky na Žatecku, kde byla nejlepší půda, a že nebudeme odevzdávat kontingent. To byla pravda. Ale když jsme přišli v sedmačtyřicátém roce, tak bylo Žatecko už obsazené. Po válce jsem byl ještě doma na Volyni. Pak byla mobilizace volyňských Čechů. Kdo chtěl, tak se napsal na seznamy. Na nákladních vagonech nás dopravili do Československa. Přijeli jsme do lágru do Třemošné. Tam nám řekli: ,Běžte si najít baráček.‘ To bylo těžký, člověk to tu neznal a peněz také nebylo nazbyt, aby mohl jezdit. Potom jsem si ale našel takový malý dům v pohraničí, kolem všude lesy, elektrika tam nebyla, ale mně to stačilo. Tam jsem byl plno let. Pracoval jsem v JZD jako traktorista.“

„Setkal jste se s projevy antisemitismu?“ „To jsem se setkal, když zabrali Němci Ukrajinu. Vedle byla dvě městečka – Ostrog a Kunová. Tam bylo hodně Židů. Měli žlutý hvězdy. Byli zavření v ohrazených barácích. Ve čtvrtek býval trh, tak to je vypustili, aby si něco nakoupili. Jinak nikam nesměli. A ty všechny oddělali kus od naší obce. Bylo to jen přes les. Hnali je na místo pod lesem, tam vykopali ohromný jámy. Slyšeli jsme, jak stříleli, a dokonce byl slyšet i nářek těch lidí. Židi padali do těch jam, pak to Němci jen trochu zahrabali, a hotovo. To bylo hrozný. Když jsme tam potom chodili, tak jsme viděli ty hroby. Ve druhém městečku je pochovali za zeď židovského hřbitova.“ „Měl jste mezi nimi kamarády nebo známé?“ „Některé jsem i znal. Pamatuju si je. Všichni tam zůstali, všechny oddělali.“

„Mohl byste přiblížit situaci, když jste byl raněn?“ „Byl jsem raněn z minometu. To bylo v Dolině smrti. S kamarádem jsme měli vyhloubený zákop. Když začali střílet, tak jsme si říkali – ta jde mimo, ta jde mimo… Když potom už jedna začala pískat, tak jsem věděl, že ta je moje. Skočili jsme do zákopu. On první, já na něj. Kamarádovi se nic nestalo, ale mně to začalo trhat plášť, opasek i kalhoty. Všechno jsem měl rozbitý a roztrhaný. Dostal jsem ji do břicha. To se stalo ráno. Kamarád mi dal první pomoc a musel jít. Říkal: ,Zachraňuj se, jak můžeš.‘ Ležel jsem tam celý dopoledne a až v poledne mě pak našel nějaký důstojník a zavolal pro odvoz. Přijel voják s koňmi a dovezl mě přes les k sanitnímu vozu. Kdo byl těžce raněnej jako třeba já, tak měl přednost. Ostatní museli počkat. Hned mě naložili do sanitky a jel jsem do nemocnice, kde mě hned operovali.“

„Základní výcvik jsem prodělal v Rudé armádě, ale tam jsem dlouho nebyl. Z krajské vojenské správy přišel jednou papír. Tehdy jsme byli v jednotce dva Češi, tak nás zavolali a dali nám rozkaz, abychom se druhý den dostavili na vojenskou správu. Kromě Čechů tam byli ještě Poláci. A odtud už jsme jeli k naší armádě k Moskvě do Jefremova. Poláci vystoupili dřív, šli do polské armády. Tam nám dali uniformu a začal výcvik.“ „Jaký jste měl tehdy vztah k armádě?“ „Vztah k armádě jsem měl tehdy dobrej, protože jsem byl mladej a měl jsem radost z uniformy a pušky. Výcvik byl velmi ostrej, ale člověk byl mladej, tak to vydržel.“ „Co konkrétně vás učili?“ „Byl jsem přidělen ke spojpraporu jako telefonista. Učili mě, jak natahovat telefon po stromech i po zemi, jak se podkopává pod silnicí, jak se dávají dráty pod tratí. Taky nás učili, jak se kopou zákopy, jak se máme ukrýt, a všechno možný.“