Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Voráčková (* 1931)

• narodila se 13. října v Hartinkově v okrese Pardubice

• měla tři sourozence

• když začala 2. světová válka, nastoupila do první třídy

• otec musel za války na nucené práce, po návratu ukrýval v jejich domě partyzány

• celý život byla vojákem z povolání a za vojáka se také vdala

• je aktivní členkou Sokola

• rodina byla římskokatolického vyznání, pamětnice chodila do kostela celý život

• v roce 2022 žila v Děčíně

Nechybělo málo a Ludmila Voráčková by svůj příběh možná vyprávět vůbec nemohla. Ke konci války měla totiž obec Hartinkov, kde se 13. října 1931 jako nejstarší ze čtyř dětí narodila, dopadnout stejně jako zhruba 15 kilometrů vzdálené Javoříčko. To 5. května 1945 vypálilo do základů přepadové komando SS z nedalekého hradu Bouzov.

Podle historických pramenů předcházela vypálení Javoříčka potyčka mezi partyzány a protipartyzánským komandem, jejímž výsledkem byla smrt několika členů trestného komanda. Srovnání Javoříčka se zemí a zavraždění tamních mužů byla prý odveta za spolupráci obce s partyzány. 

„Srovnat Hartinkov se zemí a vypálit ho do základů se Němci chystali hned 6. května 1945, alespoň nám to po skončení války prozradil jeden z udavačů, kterého jsme ve vsi měli,“ vysvětluje Ludmila Voráčková, rozená Grézlová. S takovou věcí její tatínek vlastně tak trochu počítal. Pro případy náletů nebo přepadových komand měl v lese připravený bunkr. „V květnu, když se blížili Sověti, Němci se stáhli. A my bychom jim bývali přišli rovnou pod ruku, kdybychom do toho bunkru utíkali. Jistě by nás zavraždili,“ vzpomíná na zběsilý úprk vojáků kolem jejich domu. 

Na vojáky, uprchlíky a partyzány byla pamětnice vlastně zvyklá, potkávala jich za války v okolí vesnice nebo i v rodném domě dost. „Tatínek byl ohromně statečný, v druhé polovině války se doma začali objevovat partyzáni a různí utečenci z fronty. Bydleli u nás ve stodole, tatínek je v noci převáděl,“ vysvětluje. Dodává ale, že kam přesně otec partyzány vodil, si už nepamatuje. 

Svoji vlastní postel dokonce třináctiletá Lída Grézlová propůjčila ke konci války na čtyři dny veliteli partyzánské skupiny, aby se zotavil ze střelných zranění. „Mirek Černý se jmenoval. V jedné noze měl čtyři rány a ve druhé šest a ležel na mé posteli. Byl tam čtyři dny a potom musel pryč, protože Němci by nás zlikvidovali,“ vzpomíná si na velice vypjatou situaci.

Partyzáni byli hodní, chránili nás

Po celou dobu války se u nich v domě, který byl díky své odlehlé poloze na okraji vesnice příhodný pro rychlý útěk do lesa, střídali různí lidé. „Jednou jsme se sestrou Anežkou třídily brambory a řepu pro dobytek a zpívaly si. Najednou se zatmělo mezi dveřmi, stáli tam dva Sověti a říkali nám: ‚Eto ničego, děvočky, ně bojtěs. Gdě papa?,‘“ usmívá se pamětnice. Děvčata rychle zaběhla na pole za tatínkem a Petra i Aljošu v domě na chvíli ukryli. „Byli hodní, oni nás chránili. Spávali většinou ve stodole, přes den ale byli pryč.“

Rodina Ludmily Voráčkové měla v Hartinkově v dnešním okrese Svitavy malé hospodářství. Druhá světová válka začala ve chvíli, kdy pamětnice nastoupila do první třídy. „Když začala válka, bylo nebe rudé, vypadalo to, jako by hořelo. Maminka řekla, že je zle,“ vzpomíná na matčina slova. 

Grézlovi měli tři hektary polí, dvě kravky, slepice a drželi prase. „To nám pomohlo válku přežít, byl hlad. Museli jsme být soběstační,“ říká pamětnice. Část úrody a živočišných produktů jako mléko nebo maso ze zabijačky musela ale rodina odevzdávat na obec.

O tatínkovi jsme skoro rok neměli žádné zprávy 

V roce 1942 odešel otec Richard na nucené práce do Německa. „Vesnice musela na práce do Reichu někoho poslat, ale u nás nebyli žádní chlapi. Tak starosta přemluvil tatínka s tím, že ho vyreklamuje, když má čtyři děti,“ vysvětluje Ludmila Voráčková. Otec strávil v pracovním táboře zhruba tři čtvrtě roku, rodina o něm celou dobu vůbec nic nevěděla. „Modlili jsme se za tatínkův návrat, pak nám vyprávěl, že to místo se jmenovalo Altenberg.“

Pamětnice chodila v Hartinkově čtyři roky do obecné školy, pět let pak docházela do čtyř kilometrů vzdálené měšťanky ve Vranové Lhotě. Doma musely děti pomáhat. „Přišli jsme ze školy a na stole už byl lístek, co je potřeba udělat. Pak jsme šli za rodiči na pole,“ vzpomíná pamětnice. Když měly děti všechny povinnosti hotové, mohly se potloukat s vrstevníky. „Scházeli jsme se k večeru na hřišti, hráli jsme míčové hry nebo jsme sedávali pod lipami. Když už jsme byli starší, hráli kluci na kytary a harmoniky.“

Tatínek ji už odmala vedl k pohybu a divadlu. „Už od čtyř let mě začal otec vodit do Orla, předchůdce Sokola, to mi zůstalo dodnes. Orel byl za války zrušený a vzniklo takzvané Kuratorium, do toho jsme ale nechtěli, protože tam chodila německá mládež.“

Jen dva kilometry od Hartinkova byly hranice Sudet. „Němci tam měli zábrany. Zažili jsme i několik náletů. V sousední Vranové Lhotě totiž byla malá fabrika, na kterou čas od času nalétávala letadla. V tu dobu jsme se schovávali ve sklepě,“ vysvětluje pamětnice.

Maminka onemocněla a já musela začít pracovat

Když skončila válka, bylo Ludmile 14 let. „Sověti odjeli a ve vsi zůstala auta a tanky u potoka. Byly tam naházené. My holky jsme musely hlídat nejmladšího bratra, protože kluci lezli po těch tancích, ve kterých ještě byla munice,“ usmívá se pamětnice. „Když skončila válka, byli jsme všichni šťastní. Maminka ale onemocněla, tak jsem dál do školy nešla a zůstala s ní doma. Chtěla jsem se učit na prodavačku, protože ale zrušili soukromé obchodníky, šla jsem pracovat.“

Ludmila nastoupila do národního podniku Sandrik Moravská Třebová, který se zabýval výrobou příborů a potřeb ke stolování. „Nejdřív jsem tam nastoupila do kuchyně, tam mě ale kolegyně nechtěně opařila. Po návratu z nemocnice jsem šla rovnou na dílnu, do nožírny,“ upřesňuje. 

Pamětnice celou dobu i aktivně soutěžila za družstvo Sandriku. „Mně to tenkrát dobře běhalo, v tom jsem byla opravdu dobrá,“ usmívá se. „A ráda jsem tančila. Byla jsem v kroužku slovanských tanců a ve Třebové jsem dokonce hrála ochotnické divadlo.“

Chlapi nebyli, tak lanařili do armády i ženské

Právě do Sandriku přišli náboráři z armády. „Chlapů bylo po válce málo, tak nabízeli kariéru i ženám. Ze Sandriku jsme k armádě odešly čtyři,“ upřesňuje. S kolegyní z dílny nastoupila ke spojařům. Dvě další se vydaly k letectvu. Nejdřív ale musely na vojenskou školu do Žamberku.

Do armády nastoupila 25. února 1952 a zůstala v ní až do důchodu, kdy odcházela v hodnosti nadpraporčíka. Rodiče z jejího rozhodnutí velkou radost neměli. „No, nebyli nadšení, bylo ale potřeba, aby to někdo dělal. Tak to nakonec přijali.“

Pamětnice si udělala radistické zkoušky a jak to tak u vojska bývá, sloužila na různých místech. „Byla jsem u různých útvarů, v Rudolfově u Budějovic, ve Znojmě a pak nás přemístili do Bratislavy. Tam jsem se poznala s manželem,“ usmívá se. „On Čech, já Moravanka a poznali jsme se na Slovensku a v roce 1954 jsme se vzali.“

Měnová reforma je připravila o peníze

Ještě za svobodna jela pamětnice v roce 1953 na rekreaci do Tater. V tu dobu se v Československu odehrála měnová reforma. „Já byla v Tatrách, tam jsme neměli ani tkaničky do bot, najednou jsme neměli vůbec žádné peníze,“ vzpomíná. Po návratu musela čekat dva týdny do výplaty. „Čtrnáct dní jsem musela vystačit s padesáti korunami. Děvčata mě musela založit. Půjčil nám i velitel.“

Cukr tenkrát stál podle pamětnice 15 korun. Boty byly za osm stovek. „Na všechno bylo potřeba mít do roku 1953 lístky, šatenky. Za ně jsme kupovali boty, oblečení i potraviny.“

Při měnové reformě přišli členové její rodiny o velkou část naspořených peněz. „Sestra měla ušetřeno na ložnici, ty peníze jí byly k ničemu. Kurz byl 1:5, za tři stovky jsme dostali padesát korun. No co jsme mohli dělat,“ dodává.

V roce 1955, rok po svatbě, se manželům narodila nejstarší dcera. „V tu dobu jsem byla doma a moc peněz jsme neměli. Já jsem dostávala 300 korun na sebe a 180 na malou. Tak jsem musela jít do práce. Chvíli jsem pracovala v Lovosicích v Olejně na telefonní ústředně a pak nás přemístili do Pardubic,“ popisuje počátky manželství, mateřství i vojenské kariéry. „Manžel pak přišel, že se dělají v Terezíně nové útvary a jestli mám zájem vrátit se do uniformy. Řekla jsem mu, že to záleží také na něm. Souhlasil, a tak ze mě byla zase vojanda.“

Nebyli jsme pány svého času, u dětí jsme se střídali

Mladá rodina vystřídala několik působišť. Za posádkou cestovala do Pardubic, Chrudimi, Kostelce nad Labem a nakonec do Děčína. „Manžel byl velitel v hodnosti podplukovníka, měl na starosti vojáky a já jsem pracovala v kanceláři a vyřizovala jsem celou agendu útvaru,“ popisuje svou pracovní náplň. Aby mohla nahlížet do písemností, musela mít prověrku ‚Přísně tajné‘ jako náčelnice tajné spisovny.

„Brala jsem poštu, všechno mi procházelo rukama, pročetla jsem to a těm adresátům jsem zhruba řekla, o co v dopise jde,“ vysvětluje. Pod sebou pak měla Ludmila další písařku bez prověrky, která se starala o poštu obyčejnou. Protože sloužila u vojska, byla členkou Komunistické strany Československa. „Takový byl život,“ uzavírá pamětnice s pokrčením ramen.

Skloubit službu s rodinou bývalo prý náročné. „Kdykoliv zavolali, museli jsme k útvaru. Nebyli jsme pány svého času. Když byly děti malé, střídali jsme se.“

Pamětnice dokonce se smíchem vzpomíná, že si její tetička myslela, že je rozvedená. „Tetička se maminky ptala, jestli jsme se s manželem rozvedli, protože nás vídala vždycky každého zvlášť.“

Manželé museli také jezdit pravidelně i na vojenská cvičení. „V létě, v zimě. Žádné velké vyvařování se tam nekonalo, pro čaj jsem si chodila většinou do ešusu,“ směje se pamětnice. Při přesunech pak podle ní panovaly polní podmínky. „To jsem psala třeba za jízdy rozkazy, auto skákalo, ale nedalo se nic dělat.“

S vojskem se pamětnice účastnila také spartakiád – necvičila, starala se o hladký chod celého útvaru. „Tenkrát na Vypichu jsme měli tábor, já tam byla celé dva měsíce a manžel byl s dětmi doma, pak jsme se vyměnili,“ vzpomíná Ludmila Voráčková na šedesátá léta, kdy v Praze na Vypichu vyrůstal pravidelně před několika spartakiádami vojenský stanový tábor. „Vojáci tam také měli kopii plochy Strahovského stadionu, která jim usnadňovala nácvik náročných spartakiádních sestav.

Okupace mi připomněla začátek války

Na osudnou noc z dvacátého na jednadvacátého srpna, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, si pamětnice jasně vzpomíná. Ještě dnes je při vyprávění o těch událostech slyšet v jejím hlase pohnutí. „V noci mi volal manžel, ať si zapnu rádio. Já jsem strašně plakala, okamžitě se mi vrátily vzpomínky na začátek války.“

Lidé prý na armádu tenkrát hodně nadávali, pamětnice si ale myslí, že kdyby Československo podniklo proti okupantům nějaký větší krok, nastala by občanská válka. „Říkali nám, že jsme armáda na nic, že jsme nic neudělali. Za to, že to tak klidně proběhlo, ale můžeme poděkovat Ludvíku Svobodovi. To byl voják tělem a duší, udržel tu pořádek. A sovětští vojáci vůbec nevěděli, kde jsou. Ti za to taky nemohli,“ je přesvědčená pamětnice. Jako vojačka pak musela ona i její manžel se Sověty spolupracovat.

„Oni byli od nás nejblíž v Bělé pod Bezdězem. Tak se jezdilo tam, nebylo to nijak vyhrocené, takové normální,“ říká pamětnice, prý občas chodili s cizími vojáky na plesy, chlapi na ryby. Takovou družbu ale měli také s vojáky z Německé demokratické republiky.

Doma si s manželem o okupaci sice povídali, do hloubky ji ale neřešili. „My jsme vlastně nevěděli, proč to bylo. Ale museli jsme to brát tak, jak to bylo, život šel dál a pracovat se muselo,“ dodává pragmaticky.

Za socialismu jsme pořád někde stáli ve frontě 

Režim začal po okupaci přitvrzovat, na rodinu pamětnice to ale velký vliv nemělo. Ani na hospodářství jejích rodičů. „Bylo tam sice JZD, ale naši měli pozemky v kopcích, tak je tam nechali dožít, a když zemřeli, zarostla plocha trávou,“ povzdechne si pamětnice.

Rodina žila dál poklidně svým životem, do politiky se nevměšovala. Do práce, z práce. Vyzvednout děti, udělat úkoly, uvařit a tak roky ubíhaly. „Ze socialismu si pamatuju ty fronty, to jsme pořád někde stáli ve frontě na něco. A vidíte, teď jsou fronty v krámech taky, tak jsme se jich nezbavili,“ směje se Ludmila Voráčková.

U nich doma to taky trochu fungovalo jako na vojně. „Někdy se stalo, že jsem musela manželovi připomenout, že před sebou má děti, a ne vojáky,“ vzpomíná na svého manžela Jendu. „Měli jsme se rádi, on byl pozorný. Vždycky když jsme se stěhovali, zjistil, jestli tam je pro mě kadeřník a všechno, co jsem potřebovala. Byl to ten pravý.“

Dva roky odloučení od manžela

V roce 1986 odveleli manžela do Jánské u Děčína. „Manžela jmenovali velitelem útvaru v Jánské, byly tam tři útvary. Zabezpečení, chemici a Sověti. Manžel velel jednotce zabezpečení,“ vysvětluje pamětnice. Sama musela ještě dva roky dosloužit u posádky v Kostelci nad Labem. „Jenda za mnou jezdil, jak měl čas, třeba jednou za dva týdny. Moc se mi po něm stýskalo.“

Volný čas vyplňovala Ludmila Voráčková několika funkcemi na tamním Městském národním výboru. “Byla jsem poslankyně Městského národního výboru, předsedkyně kulturní a školské komise, předsedkyně Městského výboru Svazu Československo-sovětského přátelství a také v Československém svazu žen. Ale už jen jako členka.“

S funkcemi Ludmila skončila ve chvíli, kdy v roce 1987 odešla do důchodu a o rok později odešla za manželem do Děčína.

Přes přeplněnou Letnou nemohla za manželem do nemocnice

Sametová revoluce zastihla Ludmilu Voráčkovou v Děčíně. V únoru 1989 manžel Jan onemocněl rakovinou a léčil se v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. „Sedmnáctého listopadu 1989 jsem za ním jela na návštěvu, nemohla jsem se z nádraží dostat, protože nejezdily tramvaje. Celá Letenská pláň byla plná lidí,“ vzpomíná na cestu z nádraží do Střešovic.

Manžel se jí ptal, proč jde tak pozdě, a tak se o celé situaci bavili ještě v nemocnici. „Dcera Liduška vyjela před Vánoci do Rakouska a pamatuju si, že manžel toužil se tam také podívat. Koupil by si tam nejraději nový naviják, on byl vášnivý rybář,“ usmívá se pamětnice. 

Manžel však dva měsíce po převratu zemřel. „Byla jsem v cizím městě najednou sama. Tak jsem šla v důchodu pracovat do mateřské školky, vyměnila jsem vojáky za děti, a moc ráda,“ směje se Ludmila Voráčková. Ve školce pracovala až do svých 75 let. Dodnes ji děti, které měla na starosti, zdraví, když ji v Děčíně někde ve městě potkají.

Situace na Ukrajině se mi jako vojákovi nelíbí

Ludmila Voráčková sleduje zprávy z válkou zmítané Ukrajiny. “Nelíbí se mi to, mám z toho opravdu divný pocit. Ale třeba jsou teď postupy jiné než před 30 lety,“ zamýšlí se pamětnice.

Ze začátku, když Rusko v únoru 2022 na Ukrajinu vtrhlo, si prý myslela, že začíná třetí světová válka. „Soucítím s nimi, ale nejde mi na rozum, proč lidi z Ukrajiny utíkají. My jsme tu měli šest let válku a nikdo odsud neutíkal. Zůstali jsme tady a bránili svoji vlast,“ podivuje se odchodům Ukrajinců do Evropy pamětnice.

Ještě jedné věci nerozumí – konci povinné vojenské základní služby. „Mladí kluci se tam zocelí. Stát, který nemá vojsko, není soběstačný,“ uzavírá rozhodně pamětnice.

Ludmile Voráčkové bylo v době natáčení rozhovoru, v roce 2022, kousek přes devadesát let. Měla tři děti, šest vnoučat a devět pravnoučat. Žila v Děčíně a stále byla aktivní členkou Tělovýchovné jednoty Sokol Jalůvčí.

Budoucím generacím by nejraději vzkázala, ať se tolik nemračí. „Já jsem byla vždycky smíšek, už odmala. Teď se lidi hodně mračí, nikdo s nikým vlídně nepromluví. To by se mělo změnit.“