Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Vořech (* 1944)

• narozen roku 1944 v Praze

• mezi lety 1963 a 1965 absolvoval základní vojenskou službu

• 1. května 1966 zatčen při studentské demonstraci u sochy K. H. Máchy – vyšetřovací vazba Bartolomějská

• později byl ve vazební věznici Ruzyně

• od června 1966 výkon trestu ve Rtyni v Podkrkonoší, Důl Zdeněk Nejedlý

• od října 1966 ve věznici Pankrác

• 8. května 1967 podmínečně propuštěn s podmínkou na 5 let

• v roce 2006 odešel do penze

• v současnosti (rok 2016) žije s rodinou na Praze 5

Rozdíl mezi demokracií a totalitou spočívá zejména v právu říci beztrestně svůj názor. Pokud nejde o názor extremistický, který by propagoval násilí nebo potlačování lidských práv a svobod, neměl by být kdokoliv za takový názor stíhán, či dokonce vězněn. Dobu vlády komunistů v letech 1948 až 1989 lze nazvat dobou totalitní, pokud byly názory, které vyjadřovaly nespokojenost mladého studenta s tehdejším režimem, „odměňovány“ těžkým žalářem v uhelných dolech. Pavel Vořech měl možnost se o totalitní povaze komunistického režimu přesvědčit na vlastní kůži.

Příchod na svět

Narodil se 19. září roku 1944 na pražském Smíchově v Třístoličné ulici 11. Bylo to v domě, který si nechal postavit Pavlův dědeček Josef Horn ve dvacátých letech 20. století. Dědeček měl vysoké postavení, byl ředitelem tiskárny v Turčianském Svätém Martinu (dnes Martin). Z obavy před možnou nákazou tuberkulózou, kterou trpěl Pavlův otec, byl Pavel přestěhován z Prahy k prarodičům Hornovým na Slovensko. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 a zestátnění tiskárny musela však rodina ze Slovenska odejít a vrátit se zpátky do Čech. V březnu 1949 Pavlův otec zemřel a výchovy se plně ujal dědeček Horn. Často mu vyprávěl o problémech, s jakými se setkal po nástupu komunistů k moci. „Jeho názory velmi ovlivnily můj pohled na tehdejší socialistickou morálku,“ říká pan Vořech.

Školní léta

V roce 1950 nastoupil Pavel do národní školy, jak se tehdy říkalo škole základní. Na Plzeňské třídě 39 pokračoval od roku 1955 ve studiu na škole osmileté, kterou ukončil v roce 1958, a nastoupil ke studiu na střední průmyslové škole stavební ve Zborovské ulici na Praze 5, kterou ukončil maturitou v roce 1962. V té době Pavel obdržel od jednoho z profesorů přezdívku. „Jelikož jsem neustále brzdil jeho výklad nějakými dotazy, nazval mne pan profesor ‚brzdičem‘.“ Maminka tehdy pracovala v časopisu Práce. Pavel se stal v roce 1962 plnoletým, a tudíž jí přestali vyplácet vdovský důchod. 

V roce 1962 se na 1. máje účastnil krátce demonstrace u pomníku Karla Hynka Máchy a dodnes si pamatuje hesla, která se tem tehdy vyvolávala. „Ještě jednu Kubu a budem sušit hubu“ a „sedmnáct let po válce, máme hovno v almárce“. Po maturitě nastoupil do projekce pražského podniku Pekáren a mlýnů, což byla dřívější firma Odkolek v pražských Vysočanech. Dne 2. srpna 1963 narukoval na základní vojenskou službu. „Abych splnil, jak se tehdy říkalo, občanskou povinnost.“ Z té doby má spíše než na vojenský výcvik vzpomínky na zábavy a lásky, které jako voják prožíval. Po vojně se vrátil do Vysočan do pekáren k „Odkolkovi“, ale toužil pracovat na stavbách, aby využil své znalosti z doby studií.

Zapálení rudé vlajky

Na 1. máje 1966 se Pavel se svou přítelkyní účastnil studentského setkání u pomníku Karla Hynka Máchy, tradičního místa pro setkávání mladých zamilovaných lidí. Bylo tam tehdy asi 250 lidí, kteří začali provolávat různá hesla. „To se nelíbilo jakoby náhodou objevivším se příslušníkům Veřejné bezpečnosti, a tak nás od pomníku rozehnali,“ říká pan Vořech. Na křižovatce Karmelitské a dnešní ulice Újezd došlo k velkému srocení asi 300 lidí. Pavel vyrazil s průvodem směrem k Národnímu divadlu, kde na mostu Legií zapálil rudou vlajku a hořící ji hodil z mostu do Vltavy. S průvodem pak pokračoval kolem Národního divadla po Národní třídě. „Zde se nás opět snažila Veřejná bezpečnost rozehnat, což se nepovedlo. Průvod pokračoval dál na Jungmannovo náměstí, kde byl opět zákrok VB, na kterou jsme sborově volali ‚gestapo, gestapo‘, protože nás mlátili pendreky.“ 

Průvod dále pokračoval kolem Astry k Muzeu, k pomníku svatého Václava. Cestou na křižovatce s Jindřišskou a Vodičkovou ulicí zakřičel Pavel: „Pryč s tou socialistickou tramvají.“ Soudruh prokurátor Karel Čížek se o tento Pavlův výrok později velice zajímal: „Co jsem prý tímto výrokem myslel.“ „Sedněte si na svá místa, kdo stojí, je komunista,“ zaznělo u sochy svatého Václava a všichni se posadili na obrubník. Pavel zarecitoval část libreta opery Braniboři v Čechách: „Udeřila naše hodina, otevřely se brány, pražská se vzbudila chudina a zahraje si na pány!“ 

Jak chtěli zahrát prezidentu Novotnému

A následovalo další heslo: „Teď půjdeme na Hrad Toníkovi zahrát.“ Průvod dále pokračoval Melantrichovou ulicí na Staroměstské náměstí a tzv. Královskou cestou Karlovou ulicí na Karlův most. Ten však měla z obou stran obšancovaný Veřejná bezpečnost. Jen pár lidem se podařilo uprchnout schodištěm směrem na Kampu. Pavel byl se svou dívkou a několika ostatními zatčen ještě v horní části Václavského náměstí příslušníky Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, oblečenými v civilu, kteří je odvezli taxíky do Bartolomějské ulice k výslechu. „Pak jsem více jak rok své děvče, své příbuzné a kamarády neviděl. Při výslechu bylo přítomno několik vyšetřovatelů a z různých stran, z té tmy, kde seděli, padalo mnoho otázek, při tom mi svítili lampou se silnou žárovkou přímo do obličeje.“ Po výslechu Pavla s několika ostatními nahnali do suterénu a dále podzemní chodbou do budovy v Konviktské ulici. „Kterej je ten Vořech, kterej je ten Vořech,“ řval jeden z příslušníků Bezpečnosti, aby mohl dát Pavlovi několik ran pendrekem.

Druhý den, 2. května 1966, ho odvezli z budovy v Konviktské do vazební věznice Ruzyně, kde strávil asi dva měsíce a kde absolvoval další a další výslechy. „V šest ráno byl budíček. Dostávali jsme do ešusu kafe a k tomu chleba, v poledne pak do jednoho ešusu polévku či spíše zabarvenou vodu a do druhého jídlo nevalné úrovně.“ Lůžka byla sklapovací, přes den se na nich nesmělo ležet, dozorci toto přísně sledovali a po ránu vždy lůžko sklopili a snad i zamkli.

Vězni našli originální způsob, jak se mezi sebou dorozumívat. Hadrem vysáli vodu z tzv. tureckého záchodu, který měli na cele, a přes odpad, vedoucí do cely pod či nad nimi, spolu mohli hovořit. Z té doby si pan Vořech vybavuje spoluvězně, který se jmenoval Zhouf a se kterým si vždy velice zajímavě pohovořil.

Setkání s prokurátorem Karlem Čížkem

Tehdejší vedení státu vyhodnotilo noční studentský pochod jako provokační a sám prezident Novotný se zasazoval o to, aby došlo k exemplárnímu potrestání zatčených. Zatčení byli rozděleni do tří skupin po dvanácti lidech. Pavel byl zařazen do první skupiny, která dostala nejvyšší nepodmíněné tresty. S jistou Danielou Dubovcovou byl Pavel označen za nejaktivnějšího demonstranta a dostal trest sedmnáct měsíců nepodmíněně. Ve vazební věznici v Ruzyni ho navštívil osobně prokurátor Karel Čížek, nechvalně známý z procesu s farářem Josefem Toufarem z Číhoště, a mimo jiné mu řekl: „Vy jste si nevážil, že vám tento stát dal vzdělání, tak teď pro tu republiku, kde se vám tolik nelíbí, budete pěkně makat. A půjdete do dolů, o to se osobně postarám!“ Pamětník k tomu dodává: „A svoje slovo splnil.“

Z rozhodnutí soudu horníkem

V červenci 1966 byl Pavel převezen do nápravně výchovného pracovního tábora ve Rtyni v Podkrkonoší, kde nastoupil jako horník na rubání uhlí do Dolu Zdeněk Nejedlý I. S rekvalifikací si tehdejší režim nedělal žádné starosti a Pavel se na více než tři měsíce stal horníkem. Jednou za měsíc ho mohla navštěvovat matka, která nesla osud svého syna statečně. „Nejhorší pro ni bylo období prvních čtyřech dnů od 2. května 1966, kdy jsem se nevrátil domů, ani další dny a ona nevěděla, co se mnou je. O mém zatčení se dozvěděla až po několika dnech z novin Večerní Praha,“ vypráví pamětník.

Těžká práce na směny

Tři měsíce strávil Pavel těžkou prací v uhelném dole, asi tisíc metrů pod zemí. Od té doby si váží práce horníků a nikdy by ji nebral na lehkou váhu. Zažil situace, kdy se ocitl v 50 centimetrů vysoké štole, v tzv. prorážce, kde se rubalo buď sbíječkou, nebo i krumpáčem s krátkou násadou. Vedro k zalknutí, prach, stísněný prostor, potíže s dýcháním. Oblečen byl do půl těla, na hlavě čelní svítilnu, teplota dosahovala 30 stupňů. Pracovalo se na směny, ranní probíhala od 6 do 14 hodin, odpolední od 14 do 22 hodin a noční od 22 do 6 hodin.

Ubytováni byli v místnostech po šesti až osmi lidech, na snídani, oběd a večeři chodili do společné jídelny. Strava nebyla špatná. „Dalo se to jíst, když po nás chtěli výkony,“ komentuje pamětník. Pavel v době pobytu v dole žádnou mimořádnou situaci nezažil. „Jen jednou mi jeden cikán vyhrožoval, že když s ním nebudu souhlasit, aby bylo po jeho, že do mě vrazí čúro. To znamenalo nůž. To bylo jediné dramatické, co jsem zažil,“ říká. 

Po ranní směně se šli osprchovat, do jídelny na oběd, v 16.00 hodin byl nástup jako na vojně, kde se četl seznam vězňů. Po nástupu osobní volno až do večeře, po večeři opět volno s možností sledovat televizi na klubovně. Večerka byla ve 22.00, po této hodině již musel být na pokojích klid.

Na své narozeniny 19. září 1966 byl převezen přes věznici v Hradci Králové do pražské věznice na Pankrác. Zde jako středoškolák pracoval více než sedm měsíců ve vězeňské projekční kanceláři. „Nikdo jí neřekl jinak než basprojekt.“ Mimo jiné projektovala tato kancelář i sportovní halu u Stromovky v pražských Holešovicích. Ze jmen spoluvězňů, kteří mu utkvěli v paměti, si pan Vořech vybavuje Ing. Vachalce, který se účastnil projektování československého pavilonu na výstavě EXPO v roce 1958 v Bruselu a který byl za špionáž odsouzen na patnáct let.

Propuštěn na svobodu

Po uplynutí poloviny trestu zažádal o podmíněné propuštění. Vše dobře dopadlo, soud žádosti vyhověl a zbytek trestu mu byl odpuštěn s podmínkou na dobu pěti let. Měl cejch politického vězně, který se vrátil z nápravně-výchovného zařízení, a nemohl sehnat práci.

Začal soumrak prezidenta Antonína Novotného a do funkce hlavy státu byl zvolen generál Ludvík Svoboda. Ten vyhlásil amnestii, jež se týkala i Pavla Vořecha, a jeho podmínečný zbytek trestu byl zrušen.

Rok 1968 – výhra v loterii a zájezd snů

Pavel si zakoupil dva losy loterie Československého fondu výtvarných umělců „Mona Lisa“ a vyhrál první cenu. Získal za 75 tisíc korun nábytek a různé bytové doplňky a za 25 tisíc třítýdenní letecký zájezd do USA a Kanady. Nadšení z výhry mu však vydrželo pouze do 21. srpna 1968. Příjezdem okupačních vojsk se začala vidina zájezdu za oceán rozplývat. V Praze se tehdy zúčastnil diskusí se sovětskými vojáky. „Nám ně náda váša pómošč, idítě damój,“ opakoval jim mnohokrát.

OSN selhala jak v roce 1968 v Československu, tak v roce 2015 na Ukrajině

„Říkali jsme tehdy, že došlo ke vstupaci armád Varšavské smlouvy. Takže jsem si říkal, to je v háji, neletím nikam.“ Stal se ale další zázrak a Pavel 11. září 1968 odletěl přes Paříž do New Yorku. Navštívil spoustu známých míst v USA i v Kanadě a nastalo pro něho dilema: vrátit se či nevrátit do okupovaného Československa? Doufal, že OSN zasáhne ve prospěch naší země proti agresorovi, což se nestalo. „Napadá mne taková asociace, že ani vloni (v roce 2014 – pozn. ed.) v případě událostí na Ukrajině také OSN nijak nezasáhly ve prospěch Ukrajiny,“ říká s povzdechem pan Vořech.

Ještě v USA měl možnost hovořit přímo do živého vysílání Hlasu Ameriky, kde se mluvilo o srpnových událostech v Praze. K návratu zpět do Československa ho přivedla zejména vzpomínka na matku a babičku, které nechtěl nechat v Praze samotné a které v té době u něho bydlely.

Doba normalizace

Koncem roku 1968 nastoupil do firmy INSTAV. Odtud však musel odejít kvůli probíhajícím politickým prověrkám. Každý se totiž musel vyjádřit, zda souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. „Já, který jsem byl znám svými názory, tak jsem raději z Instavu odešel,“ dodává pamětník. A následovali další zaměstnavatelé: TOS Hostivař, Pozemné stavby Poprad, Vodní stavby a Zakládání staveb, odkud v roce 2006 odešel do penze.

Velice rád vzpomíná na atmosféru revoluce v listopadu 1989. Účastnil se všech demonstrací a setkání na Václavském náměstí či na Letenské pláni. „Ta euforie byla něco úžasného, jsem rád, že jsem to zažil. Alexandr Dubček nepochopil již v roce 1968, že komunistická strana se nedá absolutně reformovat, to není možné,“ myslí si pan Vořech. Mrzí ho, že řada lidí po roce 1989 převlékla kabáty a že stále mnoho lidí volí komunisty. „To mi hlava nebere. Proč tehdy nedošlo k zákazu komunistické strany? Vždyť je to strana absolutně nemravná! Svoboda, že dnes můžeme vycestovat, kam chceme, je to je nejúžasnější, co nám pan Václav Havel zařídil.“

V současné době (v roce 2016) žije v penzi se svou rodinou ve vile na Praze 5 a jako velkého koníčka má muziku. Životní příběh pana Pavla Vořecha nelze zakončit jinak než jeho zvoláním „Rokenrol je věčný!“. … na rozdíl od Lenina.