Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Vorlíčková (* 1962)

• narozena 30. července 1962 v Čáslavi

• vyrůstala v Ledči nad Sázavou v bývalé továrnické rodině

• vystudovala Stavební fakultu ČVUT

• na přelomu let 1988 a 1989 podepsala Chartu 77

• pracovala ve výpočetním středisku národního podniku Kniha

• podílela se na tisku různých samizdatů

• po listopadu 1989 spoluzakládala Občanskou demokratickou alianci

• v roce 1990 začala podnikat, založila vlastní společnost s výpočetní technikou

• v letech 2010-2014 pražskou zastupitelkou za TOP 09

• v letech 2011 až 2014 ve funkci radní

• iniciátorkou exhumačního procesu umučeného faráře Josefa Toufara

• členka a patronka Nezávislého podmelechovského spolku a Sdružení přátel podlipnických kostelů

Posázavské městečko Ledeč nad Sázavou, natřené normalizační šedou, ale i předválečné barevné vzpomínky prozářené radostí. Tulák Zdeněk Matěj Kuděj, bratři Grünfeldovi, koželužna s plovárnou u šumící řeky Sázavy, příbuzný Jaroslav Foglar se svými hochy ve Sluneční zátoce nebo Fišerova vila s rozkvetlou zahradou a napečenými koláči. O pár let později vše tak nějak zchladne, vybledne. Kartáčovna i VOKO zestátněny, dědeček Antonín uvězněn, na zahradě u vily pobíhají estébáci, maminka Dagmar vážně onemocní a obtloustlá soudružka ředitelka spolu s místními bolševiky nedávají mladé Evě a její rodině prostor k nadechnutí. Akvarel všech barev se přelévá a protíná. Taková atmosféra dýchá z vyprávění Evy Vorlíčkové.

Bratři Vorlíčkovi a jejich podíl na rozvoji posázavského městečka

Začátkem dvacátého století přišel do Ledče nad Sázavou první z bratrů, František Vorlíček. Našel zde práci stavitele u pana Brože a později celý podnik po jeho smrti převzal. V malém a poklidném městečku se zasloužil o několik významných staveb, které jsou dodnes jeho živou připomínkou. Kamenný most přes řeku Sázavu, dva jezy nebo místní poštu, která byla první multifunkční budovou v městečku. Mladšího bratra Antonína Praha nenadchla, a tak mu starší František vyjednal místo u továrníka Goldsteina, který vyráběl boty. Tou dobou to byl v Ledči nad Sázavou jediný velký průmysl, bylo u něj zaměstnáno na osmdesát lidí a právě k němu Antonín v roce 1913 nastoupil. Po první světové válce provoz Goldsteinovy obuvnické továrny pomalu skomíral, a tak Antonín využil svých dosavadních pracovních zkušeností v obuvnictví. V lesních samotách, kterých tu bylo jako máku a dodnes i je, žila spousta ševců, kteří doma ručně šili boty, a právě to bylo pro Antonína Vorlíčka dalším vodítkem. Kreslil designy, které se pak ručně po samotách šily. Boty se mu dařilo prodávat do zahraničních zemí, jako byla Anglie, Francie nebo Německo. Netrvalo dlouho a František svému bratrovi postavil továrnu na obuv, jmenovala se VOKO – Vorlíček, Kopáč. Antonín se poté oženil s dcerou obchodníka Littmana a narodili se jim tři synové – Zdeněk, Jiří a Slavomír. Prvorozený syn Zdeněk Vorlíček (1922) nás bude vyprávěním doprovázet nejvíce, byl totiž tatínkem pamětnice Evy Vorlíčkové. Zbylí synové Jiří a Slavomír studovali od druhé poloviny čtyřicátých let ve Francii a Anglii. Vzhledem k politické situaci v ČSSR se rozhodli zůstat v zahraničí, kde žijí dodnes.

Před druhou světovou válkou bydlelo v Ledči nad Sázavou několik desítek Židů. Mezi nimi měl Antonín Vorlíček své blízké přátele. Jedním z nich byl i Rudolf Moravec, který mu z důvodu blížící se arizace rychle prodal svoji továrnu na štětky a kartáče s tím, že si ji po válce odkoupí zpět. To už se ale nestalo. Moravcovi skončili v koncentračních táborech, kde celá rodina zahynula.

Zdeněk Vorlíček měl právě dostudované gymnázium v tehdejším Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, jakožto nejstarší syn měl i otcovu největší důvěru, a onu kartáčovnu tak dostal na starost. Stejně jako tomu bylo u otce i strýce, i Zdeňkovi se v podnikání dařilo a brzy z malé dílničky vyrostla továrna s osmdesáti zaměstnanci. Pro kartáče sem například chodíval i věčný tulák, spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj, který je po vesnicích vyměňoval za svůj oblíbený rumový destilát. Veškeré stavební úpravy v kartáčovně byly dokončeny v únoru 1948, a hned nato jim bolševik fabriku zestátnil. Stejný scénář následoval i s obuvnickým závodem VOKO a v neposlední řadě v roce 1950 komunisté na rok uvěznili Antonína Vorlíčka. Provinil se tím, že na půdě u známého uschoval své nakoupené kůže na výrobu bot. Z vězení se vrátil s podlomeným zdravím a ze svého mizerného důchodu splácel úvěr za poštu, která jim byla i s podniky odejmuta. V poválečných letech se u Vorlíčků scházela společnost herců, zpěváků, kantorů i profesorů. Do posázavského městečka k nim často přijížděla pražská společnost, například herečka Květa Fialová nebo Bohumil Švarc.

Eva, vymodlené dítko

V roce 1950 si Zdeněk Vorlíček vzal za manželku Dagmar Fišerovou, sestřenici spisovatele Jaroslava Foglara, a bydleli spolu s rodiči Dagmar ve Fišerově vile. V roce 1952 MNV v Ledči nad Sázavou rozhodlo o přerozdělení vily, ve které Zdeněk a Dagmar Vorlíčkovi spolu s rodiči žili. Dvě nejkrásnější místnosti z celého domu tak najednou patřily paní Pártlové, kterou tam dosadili místní komunisté; obývala dvě místnosti se dvěma dětmi až do roku 1968 (viz dodatečné materiály). Na svět mezitím přišlo jejich první dítě, které dostalo jméno po otci: Zdeněk. Později, 30. července 1962, se skoro na den otcových narozenin narodilo vymodlené druhé dítko, Eva Vorlíčková, která na své dětství v Ledči nad Sázavou nevzpomíná v nejlepším. „Mé první vzpomínky z dětství jsou, že nám po zahradě chodí dva cizí pánové a já se ptám: ‚Maminko, maminko, co to je za pány?‘ Byli to estébáci, kteří odposlouchávali, co děláme a s kým se stýkáme.“

Od počátku sedmdesátých let vedla maminka Evy Vorlíčkové boj s rakovinou, která se stále více podepisovala na jejím zdraví. Sama tušila, jak moc ji nemoc zmáhá. Přála si ještě jednou vidět se s bratrem, který v roce 1968 emigroval do Anglie. Výjezdní doložka jí byla schválena a těšila se na svého bratra. Ovšem v posledních dnech před odjezdem se celá situace otočila. „Živě si vybavuji, jak před naším barákem zastavilo černé auto se dvěma pány. Mamku hodinu vyslýchali a pak odjeli. Ti dva pánové byli estébáci a chtěli po ní, aby z Anglie přivezla informace o určitých lidech. Odmítla to s tím, že není žádný špion a že na nikoho donášet nebude. Dodnes si pamatuji, jak moc potom mamka plakala, protože výjezd do Anglie jí byl zrušen. Ani dnes to bolševikovi neodpustím,“ smutně vzpomíná Eva Vorlíčková.

Pro Evu nebylo jednoduché studovat. Martyrium přišlo už v osmé třídě, kdy jí znemožnili nastoupit na ledečské gymnázium, a to i přes úspěšné složení přijímacích zkoušek. Důvodem byl totiž její třídní původ. Stejný scénář se opakoval i na gymnáziu v Havlíčkově Brodě. Naštěstí pomohla otcova známost a na odvolání byla studentka Eva Vorlíčková přijata.

Doléhal na ni však stále se zhoršující zdravotní stav maminky, kterého si byl vědom i ředitel místního gymnázia pan Nejedlý a sám přišel s návrhem na přeložení pamětnice do rodného posázavského městečka. A tak se i stalo. Bohužel už ani to neodvrátilo smrt maminky, která 22. listopadu 1978 podlehla rakovině. Evě Vorlíčkové bylo tehdy šestnáct a půl roku. Nově dosazená ředitelka ledečského gymnázia, kovaná komunistka, se snažila vždy hledat záminku k jejímu degradování. Jedním z momentů bylo pozvání místního kronikáře, který po dvou měsících od smrti Eviny matky srozumitelně pronesl k třídě: „Ledeč nad Sázavou v minulosti ovládali jen továrníci a vykořisťovatelé. Je ale dobře, že už začínají pomalu vymírat.“ Spolužáci se po tomhle výroku zvedli a ze třídy odešli.“ Přátelství bylo pro Evu tou největší vzpruhou a záplatou na bolesti doby. Parta Kárník, Gregor, Jindra, Voříšek, Vorlíčková byla písařem těch veselejších vzpomínek na posázavské městečko.

Komunisté „matfyz“ zatrhli

Druhým rodinným jazykem Vorlíčkových byla odpradávna matematika. Už její pradědeček spočítal, že každodenním docházením do kladenských strojíren nachodil za celý život 130 000 kilometrů. Když si Eva s otcem nepovídala, tak společně počítali příklady. Není tedy divu, že po složení maturitní zkoušky si přála studovat matematicko-fyzikální fakultu v Praze, ale znovu ji doběhl třídní původ a místní komunisti jí studium zarazili. Přes všechny překážky nakonec odešla studovat vysokou školu. Otcovy kontakty dopomohly k jejímu přijetí na stavební fakultu v Praze. Po všech stránkách řádně vedený studentský život byl v metropolitním městě jistým „znovunadechnutím“, otevřená okna nových možností a anonymita velkoměsta jí plně vyhovovaly. Brzy našla prostředí, které formovalo její budoucí kroky. K rozměrnějšímu pohledu na svět dopomohla spřátelená rodina Dobalových, Pavel Bratinka, Daniel Kroupa nebo přednášky Zdeňka Kratochvíla. Do rukou jí přicházela literatura, o které do té doby pouze slyšela.

Po dokončení fakulty pamětnice ve studiích pokračovala. Zvolila si kurz anglického jazyka při zaměstnání. V plánu bylo očekávané shledání celé rodiny Vorlíčkových v USA, a to včetně otcových bratrů Jiřího a Slavomíra. Eva Vorlíčková každoročně žádala o výjezdní doložku, tu jí ale úřady vždy zamítly. Ale i tady její tatínek zapracoval. Rodina Vorlíčkových totiž za druhé světové války pomohla mnoha lidem, takže když pro změnu potřebovali pomoct Vorlíčkovi, bylo se občas na koho obrátit. Pamětnici tedy bylo dovoleno vycestovat. Ze čtrnácti dní v Americe bylo v tu ránu čtvrt roku, ovšem legálně. Po návratu do Československa ji čekalo předvolání k výslechům do Havlíčkova Brodu. „Začali tam na mě řvát, že to bylo naposledy, co jsem se někam podívala. Vyzvídali, co dělají moji strýcové. Byl rok 1987 a já jsem jim řekla, že příští rok pojedu zase, a zabouchla jsem za nimi dveřmi,“ vzpomíná na výslech Eva Vorlíčková.

Národní podnik Kniha a Charta 77

Láska ke knihám ji přivedla do národního podniku Kniha do oddělení výpočetního střediska. Ve stejném období zesílily protirežimní protesty, jichž se Eva Vorlíčková pravidelně účastnila. Separovaná kancelář jí vedle běžné práce umožňovala tisk různých samizdatů. Z podniku se vynášely sportovní tašky napěchované protirežimním materiálem, jako byly básně zakázaných autorů, letáky svolávající na demonstrace nebo návod, jak se má dotyčný chovat při výslechu. Tiskla pro Nezávislé mírové sdružení i pro Danu Němcovou, u níž se na přelomu roku 1988 a 1989 podepsala spolu s Ivanem Fejfarem pod prohlášení Charty 77. „Pamatuji si ten úlevný pocit. Chtěla jsem se už jasně přiřadit ke skupině lidí, kteří měli stejný názor.“ Pamětnice během února 1989 obešla s peticí za propuštění Václava Havla na sto dvacet poboček podniku Kniha. Ve velké většině se zaměstnanci podepsali, bylo ale i několik případů, kdy na ni zavolali příslušníky Veřejné bezpečnosti. Společnost se probouzela a bolševik kopal z posledních sil. Nikdo však nečekal, že by socialistický režim měl do několika málo měsíců padnout. Ani masovou říjnovou demonstraci Eva nevynechala, přestože ten den byla na svatbě svého kamaráda v Týnském chrámu. S ženichem, nevěstou a dalšími pak vyrazili protestovat do centra. Místo večerní svatební hostiny však pamětnice s ostatními skončila v ruzyňském vězení, kde byla zadržena na osmačtyřicet hodin. Začátkem listopadu se konal koncert Karla Kryla v polské Vratislavi, kam měla namířeno i Eva Vorlíčková. Přestože se jí podařilo získat zvací dopis, daleko se s kamarády nedostali. Vlak, kterým z Prahy vyjeli, byl Státní bezpečností zastaven už v Hradci Králové. „Začali nás vysazovat z vlaku, což jsem odmítala. Nakonec mě museli vynést. Byli jsme zadrženi asi na čtyři hodiny, během kterých nás vyslýchali. Postupně jsme se pak ve večerních hodinách vraceli do Prahy. Tím to ale neskončilo. Vznesli jsme protest na polskou ambasádu, že nám bylo znemožněno přijet do Polska, a Poláci si pak stěžovali u české vlády,“ vrací se v čase Eva Vorlíčková. Bylo jí velmi líto, že neslyšela svého oblíbence Karla Kryla, ale nemusela truchlit. Jen několik týdnů poté zpíval Karel Kryl zaplněnému Václavskému náměstí a zkraje prosince 1989 vystoupil v pražské Lucerně.

Po proudu času k novému miléniu

Hned v porevolučních dnech začala Eva Vorlíčková shánět podpisy pro založení politické strany ODA (Občanská demokratická aliance). Na druhé straně stál tatínek, který se později angažoval v ledečské ODS (Občanská demokratická strana). V Praze začala podnikat, založila se dvěma kamarády firmu na výpočetní techniku. Po sedmi letech odešla z ODA a svoje aktivity přesunula na Vysočinu. Zapojila se do místního života. Stala se členkou spolku Přátelé podlipnických kostelů, který je dodnes aktivní. Náplní není jen shánění finančních prostředků pro rekonstrukci tří gotických kostelů, ale důležitou stránkou je do nich navracet život, a to nejen církevní. Ačkoliv na Ledeč nad Sázavou nemá ty nejkrásnější vzpomínky, „zakopaný magnet“ v nedalekém majestátním kopci Melechov si ji k sobě přitáhl. Koupila zde chalupu, která je středobodem Nezávislého podmelechovského spolku, jenž je patronem lokálních historických dějství a pečuje o zachování krajinného výrazu: skrze pořádání kulturních akcí, přednášek, vzpomínkových setkání, besed, divadelních představení nebo i vydávání knih spisovatele Miloše Doležala. V roce 2009 ji Karel Schwarzenberg spolu s Danielem Kortem pozvali do politické strany TOP 09 a pamětnice otevřela politickou kariéru podruhé. O dva roky později nastoupila v Praze do funkce radní, kde zastávala gesci informatiky a evropských fondů.

Exhumace číhošťského faráře Josefa Toufara

Tak trochu šťastným rozloučením s funkcí radní byl listopad 2014, kdy proběhlo vyzvednutí ostatků číhošťského faráře Josefa Toufara, jenž byl v padesátých letech umučen komunistickými vyšetřovateli a zahrabán jako zločinec a kejklíř do hromadného hrobu na ďáblickém hřbitově. Impulz k exhumaci vzešel od Miloše Doležala, který se celému případu věnuje už od konce osmdesátých let. Eva Vorlíčková spolu s bývalým pražským primátorem Tomášem Hudečkem pak uvedla celý proces do chodu. Nebylo to jednoduché. Přesvědčila své kolegy ze zastupitelstva, získala finanční prostředky, sestavila exhumační tým pracovníků a zorganizovala další práce spojené jak s vyzvednutím, tak s uložením ostatků do Číhoště. I přesto byla na pamětnici vznesena tři trestní oznámení. Určit polohu však nebylo jednoduché. Polohová kniha totiž shořela za podivuhodných okolností v roce 1968, a zbyly tak jen výpovědi z padesátých let a cenný náčrt estébáka Roberta Skerla, který si polohu černé truhly s číslem 182 poznamenal.

„Teolog Tomáš Petráček odsloužil mši a mohlo se začít s odstraňováním náhrobků. V ten moment ze stromu spadla černá veverka, jako kámen padla k zemi a srazila si vaz. Jeden z hrobníků dodal: ‚To není dobré znamení,‘“ vzpomíná Eva Vorlíčková. A měl pravdu. První týden exhumačních pracích nebyl úspěšný. Až s poslední možnou variantou se ve druhém týdnu objevila hledaná černá truhla s gumovým drénem uvnitř, to už byla slibná stopa. Test DNA se shodoval se vzorkem krve dnešních potomků na 99,9 procenta. Vyzvednutí ostatků Josefa Toufara proběhlo 14. listopadu 2014, přesně na den sv. Anežky. K slavnostnímu uložení rakve v Číhošti došlo v červnu 2015 a v současné době probíhá proces blahořečení.

Hořkým závěrem našeho rozhovoru je vznesené obvinění proti Evě Vorlíčkové a jejím kolegům v kauze Opencard, které se s ní táhne už od roku 2013. Politický boj tehdy plnil mnohá média a velmi těžce to nesl její tatínek, Zdeněk Vorlíček. „Když se k mému otci dostalo obvinění ze zpráv, hned druhý den se zhroutil a jen několik dnů poté zemřel. Ve svých téměř jedenadevadesáti letech by vám dal přednášku o matematice, hudbě, malířství nebo astronomii. Tohle jim nikdy nezapomenu,“ zakončila Eva Vorlíčková.