Jan Vosáhlo

„Pamatuju, že jsme chodili nakupovat. Šli jsme nakoupit. Čech nakupoval deset nebo patnáct deka ementálu, patnáct deka gothaje. Němec přišel: ‚Já bych chtěl sýr ementál nebo eidam.‘ ‚Kolik?‘ ‚Celou šišku.‘ Turista celou šišku. Šunku celou šišku. Tenkrát to bylo v okamžiku, kdy tady jim bylo dobře. Takoví floutkové, patnáct šestnáct osmnáct roků, koupili si za pár marek flašku šampusu, sedli si na obrubník a chlastali z flašky, protože na to měli. Pro ně to nebyl problém. Je tady hospoda Červený mlýn, která se specializovala na smažený sýr s brambory. Nevím, jestli ti Němci to neznali, určitě to neznali, protože do té hospody chodili po stovkách. Hospoda byla na oběd věčně plná. Dělali smažený sýr, všichni, co tam vešli, chtěli smažený sýr. Dostali smažený sýr, obsluha je po snědení jídla snaživě, možná slušným způsobem, možná ne, vylifrovala ven. Protože venku stála fronta lidí, kteří šli taky na smažený sýr.“

„Hotel Bílá labuť, z jehož balkónu mluvil Hitler, stál na rohu náměstí, tady vedle nás, vedle nás kousek. Tenkrát se mluvilo o tom, že hotel zůstane, ale že se musí předělat, protože to bylo pro dnešní dobu nevhodné. Takže přijela armáda s buldozery, náklaďáky, transportéry, já si je pamatuju, a začali jeden barák vedle druhého bourat. Něco bourali zvenku, takže to srovnali se zemí. Tenhle hotel Bílá labuť bourali tak, že chtěli zachovat plášť, vybourat vnitřek a vystavět to vevnitř nově. Jenže tehdejší hlavy to vymyslely ještě všelijak jinak. Takže nejdřív vyvezli celý vnitřek na transportérech na náklaďáky a odvezli. A pak zbourali celý plášť.“

„Na národním výboru tady visí mapa, je to letecký záběr města Kraslic. A zvláštní na tom je, že Kraslice, když jsou vidět z výšky, je to hákový kříž. To je taková zvláštnost. A proto tady taky byl Hitler, Hitler navštívil Kraslice. U kulturního domu je takový kruhový sloup o průměru asi jednoho metru nebo víc a jsou tam velké obrazy původních Kraslic. Je tam i hotel Praha a balkón, odkud mluvil Hitler k veřejnosti. Existuje řada fotografií ze starých Kraslic, protože tenkrát byl tady v době těsně po válce i za války, taky už bohužel není mezi námi, fotograf, který fotil Kraslice. Takže i já mám doma řadu původních Kraslic. To už zdaleka nevypadá tak jako dnešní Kraslice.“

„Mám z té doby zážitek – když zemřel Gottwald, tak se to samozřejmě jakoby truchlivě slavilo. Ale větší zážitek mám, když umřel Stalin, Stalin zemřel v roce 1953, myslím. Tenkrát jsme poslouchali rádio a na pohřbu Stalina zpíval obrovský gruzínský sbor a zpívali – tenkrát se říkalo, že to byla Stalinova píseň Suliko. Suliko, to pro mě byl neskutečný zážitek. Můžu říct, že jsem téměř beze sluchu, ale než jsem ztratil sluch, rád jsem si to poslechl na počítači, kde byla i hudba. Protože pro mě by to byl i dneska neskutečný zážitek. Protože to byl stohlavý nebo nevím kolikahlavý sbor těch gruzínských zpěváků.“

„Chodili jsme se na něj dívat, protože budova rakovnického soudu je pod takovým svahem a nahoře nad svahem je městský hřbitov. A pod svahem je budova soudu a tam byly i cely. Takže jsme – zřejmě to měla mamka domluvené – takže jsme si chodili zamávat. Tatínek za zamřížovaným oknem a my stáli na nějaké takové zídce a vídali jsme se. Zamávali jsme si, mluvit se nedalo, protože to bylo – nevím, jestli to bylo čtyřicet, padesát nebo ještě víc metrů. Na žádný hovor to nebylo. Teprve když otce převezli na práci v Horní Bříze, keramička tam byla, nevím, co je tam teď, vyráběli tam záchodové mísy, umyvadla, vany a nevím, co všechno ještě. Tam pak pracoval a měl povolené návštěvy. U nás to dopadlo tak, že jsme byly čtyři děti a čtyři jsme nejezdily. Mohli jenom dva, párkrát jsme tam byli, otec tam nebyl naštěstí dlouho, protože byl odsouzený na osmnáct měsíců. Nebyl tam celých osmnáct měsíců, byl tam myslím čtrnáct nebo dvanáct. Takže nebyli jsme tam častokrát a otec se vrátil. Bylo to po Vánocích, vím, že nám sliboval: ‚Vánoce si uděláme, až přijdu domů.‘ Protože se vrátil v lednu.“

„Rodiče byli z východních Čech, otec Alois byl zlatník a hodinář, moje matka, protože měla čtyři děti, tak byla dlouhou dobu v domácnosti. Do práce šla, až když došlo k takové nějaké zvláštní věci, která se v té době samozřejmě tenkrát nosila. Otec byl zlatník, hodinář, živnostník, takže na udání přišli na kontrolu. My děti jsme byly v té době na prázdninách. Mezitím StB, nebo co to bylo, se přišli podívat do bytu a hledali utajené zásoby zlata. Utajené zásoby nevím, jestli našli, myslím ale, že ne. Pravdou je, že jsme přijeli z prázdnin a byly vytrhané všechny prahy v bytě, byla ubouraná vana. Otec nebyl doma, byl už zajištěný a později odsouzený na osmnáct měsíců jako záškodník nebo prostě jak se tomu tenkrát říkalo. Zkrátka otec nebyl doma.“