Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Voštová (* 1939)

• narozena 17. března 1939 v Praze

• otec zemřel při mobilizaci

• matka Anna Malinová (1914–1942) pomáhala výsadkáři Jozefu Gabčíkovi

• dceru Alenu odvezla matka ke svým rodičům do Nalžovských Hor

• červen 1942 – matka zatčena během heydrichiády

• 24. října 1942 – matka zastřelena v koncentračním táboře Mauthausen

• Alena Voštová internována v Praze na Jenerálce, ve Svatobořicích a v Plané nad Lužnicí

• 1945 – adoptována manželi Klímovými

• nevěděla, kdo byli její biologičtí rodiče

• pracovala na poště v Táboře

• 1960 – provdala se za Františka Vošta a založila rodinu

• 2000 – ovdověla

• od roku 2001 žije v Praze

Mládí

Alena Voštová se narodila 17. března 1939 v Praze. S rodinou bydlela na Pankráci. Matka Anna Malinová, narozená v roce 1914, pocházela z Nalžovských Hor z podhůří Šumavy a pracovala na pražském Smíchově v továrně na kartouny. Otec byl čalouník, během mobilizace narukoval a nejspíše kvůli nějaké infekci během ní i zemřel. Pamětnice zůstala jen s matkou. Ta dceru ze zdravotních důvodů odvezla k prarodičům do Nalžovských Hor a zůstala v Praze sama. Pro obě si nakonec přijelo gestapo. Matku zadrželo v Praze a o pár dní později vypátralo i malou Alenu v Nalžovských Horách. Důvodem zatčení byly matčiny kontakty a schůzky se sestrami Kovárníkovými a především to, že do jejich pankráckého domu chodíval parašutista Jozef Gabčík, jemuž matka pomáhala s ukrýváním. Za pomoc odboji byla Anna Malinová 24. října 1942 zastřelena v Mauthausenu.

V internaci

Po zadržení se tříletá Alena dostala mezi ostatní internované děti českých odbojářů. Dobu strávenou na pražském zámečku Jenerálka si ale nepamatuje. Děti byly poté převezeny do Svatobořic na jižní Moravě. Ve Svatobořicích patřila k nejmladším dětem, ale pamětnice tvrdí, že jim nic nechybělo. Alena Voštová si pamatuje dřevěný blok, plot a za ním vlak, kterému zpívali písničku a hráli na kytaru. Klečení na polínkách bylo za trest, za odměnu mohly děti spát v místnosti profesorky Vaňkové, odtud si pamětnice navykla na spaní na břiše a v této pozici ještě dlouho po válce usínala. Jelikož byla velmi malá, staral se o ni často někdo ze starších, konkrétně Eva Merclová. Té rád pomáhal Antonín Kuthan, další ze svatobořických dětí. Vznikala tak první milostná pouta.

S koncem války si i děti uvědomovaly, že vlastně nevědí, co bude dál. Stále hrozilo nebezpečí ze strany Němců, ale i nově nabytá svoboda po válce znamenala velkou neznámou. Alena Voštová navíc neznala ani své jméno, což se nezměnilo ani na konci války. Všichni ve Svatobořicích jí říkali „Číča“. Její další směřování málem ovlivnila jedna z internovaných: „Dcera generála Klapálka mě objímala a říkala, že měla být mojí sestrou. Když to ve Svatobořicích končilo, nevěděli, co se mnou. Klapálková tak říkala, že si mě vezmou. Jenže jeli jindy a já jsem s dalšími ještě pokračovala do Plané nad Lužnicí.“

Na konci války Němci děti odvezli před blížící se frontou do tábora v Plané nad Lužnicí. Před nimi byli v táboře ti, kteří utekli z totálního nasazení v Německu, a pracovali zde na stavbě silnice spojující Tábor a České Budějovice. Přítomnost dětí v táboře nezůstala utajena a o dětech se začalo dozvídat okolí. Tak se o malé Aleně dozvěděli manželé Klímovi, známí jejích biologických rodičů  Malinových. Ti byli bezdětní a o pamětnici velmi stáli. Na konci války dovedla paní učitelka z tábora v Plané tehdy šestiletou Alenu do Sezimova Ústí k její nové rodině. 

Po válce

Jelikož Alena Voštová stále neznala svoji totožnost a své pravé rodiče si příliš nepamatovala, přijala Klímovy za vlastní. Proběhly i úřední formality a také okolí bylo naváděno, ať dívce neříká pravý stav věcí, tedy to, že její skuteční rodiče jsou již po smrti. Když se po válce natáčel pořad Děti beze jména, sešla se pamětnice se svými kamarádkami ze Svatobořic a společně začaly rozkrývat její rané dětství. I z dalších stran zaznívaly náznaky, že není rozená Klímová, přeřeknutí se ale vždy nějak omlouvalo. První potvrzení toho, že je adoptovaná, se pamětnice dozvěděla až později ze životopisu nevlastního otce. S ním žila po smrti své nevlastní matky. Adoptivní otec ji choval ve velké lásce, pamětnice však poté těžce nesla, když se podruhé oženil. 

V roce 1960 se pamětnice provdala za Františka Vošta, spojaře. S ním žila v Táboře, kde pracovala na poště. František Vošt zemřel na den přesně čtyřicet let po svatbě, 20. srpna 2000. Po manželově smrti se Alena Voštová přestěhovala do Prahy, aby byla blíže své rodině, zejména svým dětem a vnučkám.