Maminka je Ruska, táta Žid a já jsem Češka
Inka Vostřezová se narodila v Praze 4. ledna 1930 manželům Vainsteinovým, židovským emigrantům z tehdy rumunské Besarábie. Rodiče, kteří si původně Československo vybrali jako nejméně antisemitskou zemi, byli nuceni Prahu i s malou Inkou v roce 1939 opustit právě kvůli nacistické hrozbě. Její naplnění prožili ve Velké Británii, kam utekli. Předtím ve svém malém pankráckém bytě nejednou poskytli útočiště uprchlíkům z radikalizujícího se Německa. Zatímco v Londýně oba pracovali ve válečném průmyslu, pamětnici se před nálety na hlavní město snažili ochránit pobytem v dětském domově pro emigranty, kde strávila celkem dva roky. Poté pět let studovala v internátní škole vedené kvakery, jejichž moderní pojetí výuky jí vyhovovalo a ovlivnilo ji v budoucích zájmech. Když se rodina v roce 1947 vrátila do Československa, Inka Vostřezová nastoupila do septimy dívčího gymnázia ve Vodičkově ulici. Maturitu zde už ale neskládala, protože ji uchvátil folklorní tanec nově založeného Československého státního souboru písní a tanců, do kterého v osmnácti letech nastoupila a vydržela v něm téměř po celý svůj profesní život. V roce 1951 byl na základě udání čtvrt roku vězněn její otec, rok poté se vdala za kolegu ze souboru Vladimíra Vostřeze a porodila syna Michala. Manželství vydrželo do roku 1964. O tři roky později absolvovala obor choreografie na HAMU. Během svého života se živila jako tanečnice, choreografka, profesorka speciální třídy taneční konzervatoře v Praze, konferenciérka, tlumočnice pro PIS (Pražskou informační službu) i MON (Mezinárodní organizaci novinářů). Tlumočila projev českého ministra v kongresu Spojených států amerických, překládala titulky k filmům, ale také celoživotní dílo profesora Františka Bonuše „Zlatá brána“, které vyšlo v jejím překladu v USA. V letech 1990-1996 působila jako první tajemnice československého a posléze českého zastupitelského úřadu ve Washingtonu. V roce 1997 pracovala na žádost prezidenta Václava Havla tři měsíce jako tajemnice jeho manželky Dagmar Havlové, ale poté se rozhodla odejít do důchodu. Přesto se i nadále věnuje překladům, dobrovolně učí angličtinu a zajímá se o kulturní dění.