Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vozáb (* 1955)

Chtěl jsem si zachovat vlastní tvář a říkat, co se mi nelíbí

  • narozen 16. dubna 1955 v Karlových Varech

  • v letech 1970–1974 studoval na střední průmyslové škole se zaměřením na výrobu hudebních nástrojů v Kraslicích

  • v letech 1974–1976 sloužil na vojně v Liptovském Mikuláši

  • rozšiřoval text Charty 77

  • roku 1981 podepsal Chartu 77, podpis nebyl zveřejněn, v roce 1982 ji podepsal znovu

  • čelil nátlaku Státní bezpečnosti (StB)

  • v prosinci 1984 se v rámci akce Asanace nuceně odstěhoval do Vídně

  • v letech 1990–1992 studoval zdravotnickou nástavbu

  • v letech 2001–2004 studoval psychiatrii

  • do České republiky se vrátil roku 2019

  • v roce 2024 žil poblíž Prahy

Jako pěšák se stavěl proti komunistickému režimu, psal stížnosti prezidentovi a úřadům, například kvůli nespravedlivému uvěznění disidentů, a snažil se chovat tak, aby se za sebe nemusel stydět. Josef Vozáb se vymezoval vůči vládnoucím garniturám, ačkoliv nebyl napojený na disent. O důležitých událostech se dozvídal z vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky a pak konal na vlastní pěst. Jeho příběh je obdivuhodným svědectvím tehdejší doby.

Problémy jsem jako dítě nevnímal

Josef Vozáb se narodil 16. dubna 1955 v Karlových Varech Rozálii a Josefovi Vozábovým. Oba rodiče měli už děti z předešlých manželství – matka tři dcery, otec syna a dceru. Josef Vozáb zůstal jejich jediným společným dítětem. Rodina nebyla čistě česká – matka se narodila do početné maďarsko-německo-slovenské rodiny v Budapešti roku 1923. Otec byl o deset let starší a pocházel z Volyně, konkrétně z okresu Zdoubinov. Rodiče se seznámili v Československu po druhé světové válce, kam odešla Rozálie Vozábová v roce 1946. Josef Vozáb starší se do Prahy dostal s prvním československým armádním sborem, do kterého vstoupil roku 1944.

Působil jako velitel průzkumného oddílu, jak vzpomíná jeho syn, a velel chlapcům, kterým bylo šestnáct let (zfalšovali datum narození, aby mohli bojovat). Otci bylo tehdy jedenatřicet let, a tak mu náctiletí vojáci říkali táto. V bitvě o Dukelský průsmyk byl několikrát raněn – zasáhly ho střepiny, které mu zůstaly v těle. Jak podotýká jeho syn, byly s trochou nadsázky později v předpovědi počasí přesnější než meteorologové. „Táta už dny dopředu věděl, že přijdou bouřky,“ říká Josef Vozáb. Na Dukle přišel o život otcův švagr – zasáhla ho střela a v bezvědomí padl do louže, ve které se utopil. Josef Vozáb starší se se svými zraněními nakonec dočkal konce války, a jelikož si už několik let uvědomoval, co  jsou bolševici zač, zůstal v Československu, protože si myslel, nebo spíše doufal, že vliv komunistů sem nedosáhne. Brzy ale pochopil, že se mýlil. Nějakou dobu hospodařil na statku u Žatce, ale v roce 1949 mu nově nastolený režim všechno sebral. Nějakou dobu dokonce strávil ve vazbě. Jeho nenávist k režimu se sice ještě více prohloubila, ale také si uvědomil, jak všemocní komunisté jsou. Estébáci mu vyhrožovali, že pokud bude neukázněný, jeho děti budou mít v budoucnu velké problémy. A tak se Josef Vozáb starší raději stáhl – režim sice nenáviděl, ale nechtěl ohrozit své děti. Do Komunistické strany Československa (KSČ) však nikdy nevstoupil.

Manželé Vozábovi se nakonec po všech těchto událostech usadili v Karlových Varech, kde přišel na svět Josef Vozáb.  Ten prožil hezké a naplněné dětství. Jelikož se do komunismu narodil a neznal nic jiného, nevnímal, že by bylo něco ve společnosti špatně. Vyrůstal v dostatku, rodina výrazně netrpěla, nebyla přímo perzekvována. V roce 1961 nastoupil na základní školu a stal se – i přes prvotní otcův zákaz –pionýrem. Propagandistickou stránku této organizace nezaznamenával, užíval si času s přáteli a výletů do přírody. Politiku začal více vnímat až kolem roku 1967, kdy si všiml, že se poměry pozvolna proměňují. Šokem pro něj pak byla invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Sestra šla ve čtyři ráno na vlak, aby jela do práce, a vrátila se, že vlaky nejezdí, že tu jsou Rusáci. Už v noci jsme ale slyšeli letadla,“ vzpomíná na časné ráno 21. srpna 1968. Otec se tehdy odešel přihlásit do kasáren, že chce bojovat, jeho návrh však přišel vniveč. V tom momentě si dokázal představit, jak se bude situace vyvíjet. „Otec naprosto přesně predikoval normalizaci,“ říká Josef Vozáb.

Byl jsem rád, že mám maturitu

Když začali ze školy mizet výborní učitelé, kteří měli svoji vlastní hlavu a nepapouškovali pouze propagandistické věty, uvědomil si Josef Vozáb, že předpověď jeho otce se pomalu, ale jistě naplňuje. Základní vzdělání ukončil v roce 1970, a jelikož ho bavila hudba (hrál na akustickou kytaru a na trumpetu), přál si studovat konzervatoř. To se mu ale bohužel nepodařilo kvůli nízké kapacitě. Nakonec ho přijali na strojní průmyslovou střední školu. Před nástupem ho v létě navštívil švagr Miloslav Dobrodinský – příslušník Veřejné bezpečnosti a jediný komunista v rodině – který mu sdělil, že v Kraslicích je škola zaměřená na výrobu hudebních nástrojů a že tam mají jedno volné místo. Tato nabídka Josefa Vozába zaujala, a tak namísto strojní průmyslovky nastoupil do Kraslic na „hudební průmyslovku“.

Na střední škole se stal členem tamní studentské rockové kapely, která se inspirovala v západních hudebních skupinách. Roku 1973 pak vstoupil do Socialistického svazu mládeže. Chtěl být totiž učitelem. „Věděl jsem, že když neuhnu svému přesvědčení, nedosáhnu cíle,“ vysvětluje pamětník. Aby získal praxi, působil také až do maturity (dva roky) jako vedoucí v Pionýru. Své svěřence ale vedl tak, aby se za sebe nemusel stydět, a nevštěpoval jim komunistickou propagandu.

Roku 1974 pak bez větších problémů odmaturoval, už ale tušil, že ho na vysokou školu nejspíš nepřijmou, a tak se ani nezkoušel přihlásit. Rovnou tedy nastoupil na dvouletou povinnou vojenskou službu ve slovenském Liptovském Mikuláši. „Byly to ztracené dva roky života. Jediné pozitivní bylo, že jsem si tam našel kamarády,“ říká Josef Vozáb. Za celou dobu se domů dostal jen třikrát. Byl svědkem šikany, ale on sám se jí nikdy neúčastnil. Nějakou dobu mu jeho pobyt zpříjemňovala hudba. „Byla tam lampasácká kapela, které vypadl saxofonista, a oni se mě zeptali, jestli bych neuměl na saxofon. Řekl jsem jim, že se to za dva týdny naučím. Tak se mi to podařilo, takže jsem potom asi půl roku, než si našli náhradu, s nimi dvakrát do měsíce vypadl z těch kasáren a jeli jsme hrát někam na svatbu nebo nějakou zábavu,“ vzpomíná.

Po návratu ze Slovenska v roce 1976 začal pamětník pracovat v karlovarském domově mládeže, kde dělal vychovatele. Nastupoval s tím, že tam stráví rok a pak se zkusí přihlásit na pedagogickou fakultu. Během této doby měl několik prohřešků, z čehož si nic moc nedělal, protože věděl, že je tam na dobu určitou. Ke konci svého působení mu jeden student přinesl text Charty 77, která ho zaujala, a tak ji šířil dál – na to se však nikdy nepřišlo. Po roce si podal přihlášku na vysokou školu, kam ho ale nepřijali. Švagr – příslušník VB – mu dohodil práci v Praze v ČKD, kde měl dělat jakéhosi podnikového nástěnkáře, což se mu samozřejmě nezamlouvalo, a nabídku nepřijal. V Praze ale zůstal a stal se strojvedoucím v metru, kde strávil následující tři roky. Práce ho bavila a měl kolem sebe skvělé lidi. Navíc měl nadprůměrný plat. Celou dobu ale bydlel na ubytovně, což chtěl změnit, šanci získat byt ovšem neměl, a tak se vrátil do Karlových Varů.

Sympatizoval jsem s jakoukoliv formou odporu

Roku 1981 se rozhodl, že podepíše Chartu 77. Svůj podpis poslal poštou do Prahy, ale jeho jméno v zahraničním rozhlasovém vysílání v následujících měsících nezaznělo. Nevěděl tedy, jestli se dopis někde neztratil. Po roce se rozhodl konat a odjel do Prahy. Našel si adresu Radima Palouše – signatáře a pozdějšího mluvčího Charty 77 – a zazvonil u jeho dveří. Tam si potvrdil, že jeho podpis opravdu nemají, a tak dokument signoval znovu. Jeho podpis byl zveřejněn v Infochu 13. března 1983.[1] Byt rodiny Paloušových byl ale sledován Státní bezpečností (StB). „Chtěl jsem z Malé Strany od pana Palouše dojet ještě k sestře do Ďáblic jenom na krátkou návštěvu. Když jsem vystoupil z autobusu v Ďáblicích, tak jsem si všiml takových nenápadně podezřelých pánů a moje podezření se potvrdilo,“ vypráví. Asi dvě hodiny ho estébáci sledovali. Pak ho zastavil příslušník VB, aby mu zkontroloval průkaz totožnosti. „Sepsal si moje nacionále a na otázku, co se děje, řekl: ,Já nevím, já vás mám zkontrolovat.‘ A mně to bylo samozřejmě jasný. Takže pak za pár dní jsem dostal předvolání na StB,“ vzpomíná Josef Vozáb.

Už při prvním výslechu mu estébáci – přidělili mu jako standardně dva, hodného a zlého – nabídli spolupráci. „Řekli, že uznávají, že jsem mohl být takzvaně zmatený, a že oni mě rádi vyvedou z tohohle omylu. Naopak se můžu ještě přiklonit i na jejich stranu, že by po mně v podstatě nechtěli nic, jenom občas nějakou informaci. To jsem samozřejmě věděl, kam směřují, a tak jsem to rezolutně odmítl,“ vysvětluje pamětník. Mimo jiné se ho ptali na to, jaké má kontakty a jak se dozvěděl, kde bydlí Paloušovi. Na jeho jméno si vedli svazek s archivním číslem KR-8507 PL a později založili i druhý s archivním číslem KR-8516 PL.[2] Po prvním výslechu došla StB k závěru, že je třeba k jeho osobě získat další poznatky. Poté, co se na něj zaměřili, se jim potvrdilo, že „je silně zaměřen proti socialistickému zřízení v ČSSR. [...] Na adresu komunistů se vyjadřuje v tom smyslu, že by měli být vyhlazení, že dělají špatnou politiku.“[3] StB si také vytyčila cíle proti osobě Josefa Vozába, kterými bylo například jeho sledování, prověření rodiny, přátel a bydliště atd.

V té době pracoval Josef Vozáb v železničním depu v Karlových Varech jako strojvedoucí a byl ženatý. V následujících měsících se výslechy staly pravidelnými. Na StB se musel hlásit vždy jednou za několik měsíců. Ze začátku byli příslušníci tajné policie mírní, ale později začali přitvrzovat a vyhrožovat mu vyhazovem z práce. On jim oponoval tím, že za něj už stát na jeho zaškolení vydal hodně peněz. O práci tak nakonec nepřišel. Právě nátlak ze strany režimu byl ale důvodem, proč manželé Vozábovi prozatím neměli děti. „Nechtěl jsem skončit jako můj otec, kterého vydírali přes děti,“ vysvětluje pamětník.

Roku 1983 na něj StB nátlak ještě více stupňovala. „Řekli mi, že na mě toho mají tolik, že dostanu rok a půl za mřížemi. Ale že se můžu odstěhovat do Rakouska a tím se tomu vyhnout,“ popisuje. V rámci takzvané akce Asanace se komunistický režim snažil nepohodlné lidi přinutit k odchodu za hranice. Psychickým nátlakem rozpracovávali estébáci právě i Josefa Vozába. Půl roku se mu neozvali, poté ho znovu předvolali a řekli mu, že mu s vystěhováním pomůžou, že má na něj nárok. Josef Vozáb nakonec souhlasil. S manželkou museli ovšem vyřídit mnoho formalit – například musel úřadům doložit potvrzení o tom, že nedluží na poplatcích za psa, ačkoliv psa nikdy nevlastnil. Nakonec jim oběma bylo uděleno povolení. Ve svazku s archivním číslem KR-8516 PL se k tomu píše: „Žádost o vystěhování byla na základě jeho politické vyhraněnosti kladně vyřízena.“[4]

Ve Vídni bylo pro mě všechno krásné a skvělé

Do Rakouska měli Vozábovi odjet na počátku roku 1985. Ovšem v polovině prosince jim zavolal švagr Miloslav Dobrodinský a varoval je, že mají odjet dříve, protože se ho Státní bezpečnost nakonec přece jen chystá zatknout. Co bylo na tomto tvrzení pravdy, není jasné, každopádně Vozábovi kvůli tomu odjeli do Vídně už 17. prosince 1984.

Miloslav Dobrodinský i jeho manželka (nevlastní sestra Josefa Vozába) museli podepsat prohlášení, že s ním nebudou v žádném kontaktu, a tak také učinili. Několik let slib dodrželi, ale před Vánocemi v roce 1988, kdy už někteří lidé cítili, že režim slábne, se sestra rozhodla svému bratrovi napsat a požádat ho o pozvání do Vídně, kam se nakonec opravdu podívala. Ovšem po návratu je čekalo nepříjemné překvapení. Miloslava Dobrodinského bez otálení vyhodili z práce a další měsíce pracoval jako vrátný. Po sametové revoluci pak došlo k bizarní situaci, kdy se jakožto vyhozený z politických důvodů mohl ke sboru vrátit. Nakonec to byl on, kdo určoval, kdo z jeho bývalých kolegů u policie zůstane, a kdo ne. Těm, kteří byli nuceni odejít, dohazoval výhodné pozice, které byly méně na očích. Josef Vozáb nechápal, jak jediný komunista v jejich rodině dokázal po revoluci tak rychle převléknout kabát a využít situace.

Do Vídně si s sebou Vozábovi přivezli jen osobní věci. Ze začátku žili ve spolubydlení v jednom pokoji. V domě s nimi žila například Monika Dienstbierová, Pavel Landovský, Petr Baxant, kterého pamětník znal z Karlových Varů, nebo manželé Pelcovi. Josef Vozáb uměl německy jen pár slov, manželka neuměla jazyk vůbec. Oba se ho ale rychle naučili. Žena pracovala jako zdravotní sestra. Josef Vozáb měl se sháněním práce nejprve problém – strojvedoucí byl v Rakousku v té době poměrně prestižní pozicí. Nějakou dobu tedy pracoval jako pomocný dělník. Manželům se také ve Vídni narodil syn.

Roku 1989 získali občanství a Josef Vozáb mohl začít studovat – v roce 1992 úspěšně ukončil dvouletou zdravotnickou nástavbu. Poté pět let pracoval jako zdravotní bratr na gastroenterologickém oddělení. O odstěhování zpět do Prahy po sametové revoluci uvažoval, ale manželka chtěla zůstat – zrovna si totiž koupili svůj vlastní byt. V letech 2001–2004 pamětník studoval psychiatrii na tamní vysoké škole. Po jejím absolvování se stal zdravotním bratrem na psychiatrii. Práce ve zdravotnictví byla náročná, ale zároveň ho naplňovala, protože mohl dělat něco, co dává smysl. V roce 2015 odešel do předčasného důchodu. Manželství se nakonec rozpadlo a roku 2019 se Josef Vozáb přestěhoval do Prahy, kde se oženil. V roce 2024 žil poblíž Prahy.

 

[1] Zdroj: Československé dokumentační středisko. Dostupné z: http://www.csds.cz/cs/g6/3788-DS.html [cit. 2024-07-25]

[2] Odpověď Archivu bezpečnostních složek. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[3] Svazek s archivním číslem KR-8507 PL. Výňatek ze svazku dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[4] Svazek s archivním číslem KR-8516 PL. Výňatek ze svazku dostupný v sekci Dodatečné materiály.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Justýna Malínská (Jirásková) )