Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Generálmajor v.v., Doc. Ing., CSc. Petr Voznica (* 1954)

• narozen 7. listopadu 1954 v Karviné

• pochází z dělnického prostředí, otec po roce 1968 vyškrtnut z KSČ

• studium na SPŠ chemické v Ostravě

• 1972–1977 studoval toxikologii a jadernou chemii na Vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově

• 1996 studium strategie a mezinárodních vztahů na Royal College of Defense Studies v Londýně

• v roce 1997 při povodních na řekách Moravě a Odře koordinoval záchranné práce armády, policie, hasičů a civilních složek

• oceněn medailí Za zásluhy I. stupně

• 2001–2005 českým velvyslancem v Litvě

• 2005–2009 českým velvyslancem v Iráku

• 2009–2014 českým velvyslancem ve Slovinsku

Rozhodnost, zodpovědnost, komunikační zdatnost a schopnost zachovat klid i ve vyhrocených situacích. To jsou vlastnosti, které Petr Voznica poprvé osvědčil jako velitel 2. armádního sboru, který řídil záchranné práce při povodních na Moravě roku 1997. V pozdějších letech je prokázal jako český velvyslanec v Litvě, v Iráku a ve Slovinsku. 

Petr Voznica se narodil 7. listopadu 1954 v Karviné, vyrůstal v nedaleké Orlové. Jeho otec pracoval jako strojní zámečník, matka byla dělnice v pivovaru, později ve skladu brambor a v nemocnici. Otec byl pro své aktivity v roce 1968 vyškrtnut z KSČ, pamětník však o tom nechce podrobněji hovořit. 

V chemii nehraje roli ideologie 

Od dětství ho bavila chemie a po základní škole se rozhodl pro studium Střední průmyslové školy chemické v Ostravě. Ve studiu chemie chtěl pokračovat i po maturitě, vzhledem ke skromným rodinným poměrům si však nemohl dovolit studovat na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze. Podal si tedy přihlášku na Vysokou školu pozemního vojska, kde se nově otevíral obor vojenské toxikologie a jaderné chemie. 

Výuka se odehrávala ve Vyškově, zčásti podle učebního programu VŠCHT, s větším zřetelem na toxikologii a jadernou chemii. „Praktická cvičení probíhala v laboratořích s náhradními látkami, nebo na speciálním cvičišti s minimálním množstvím tehdy dostupných bojových chemických látek nebo radioaktivních prvků,“ říká Petr Voznica. Hlavním úkolem budoucích vojenských chemiků totiž byla obrana proti těmto látkám: „Jak je odhalit, analyzovat, deaktivovat nebo odmořit, pomoci vojenským jednotkám a civilnímu obyvatelstvu.” 

Komunistická ideologie, která byla součástí výchovy tehdejších vojáků, stála stranou jeho zájmu: „S ochrannou maskou a v protichemickém oděvu se tyhle věci chápou velice jednoduše. Jde vám skutečně jen o to, abyste odvedl poctivou profesionální práci.“ Od roku 1975 byl nicméně členem Komunistické strany Československa (KSČ). 

V roce 1977 promoval, ve stejném roce se oženil s Miladou Vašíčkovou a narodila se jim dcera Radka. 

Armáda na prahu transformace

Po absolvování školy prošel různými funkcemi v československé a později české armádě. „Byl jsem velitelem roty, potom jsem dva roky přednášel na vysoké vojenské škole. Učil jsem taktiku a bojové použití chemických látek. Potom jsem dělal náčelníka praporu a další dva roky jsem učil.“ 

Listopad 1989 ho zastihl ve službě v Táboře. S dalšími mladými důstojníky se tam podle svých slov účastnil demonstrací na místním náměstí. „Armáda se zachovala velice dobře. Postavila se zcela mimo, apoliticky, a přispěla tak k pokojnému předání moci.“ 

Po roce 1989 se podle něj výrazně změnil přístup k lidem v armádě: „Vojáci, včetně vojáků základní služby, byli aspoň u nás, chemiků, bráni jako profesionálové, kteří plní svoje úkoly, mají svou zodpovědnost. Už tam nebyla ta politická nalejvárna.“ Profesionalizace armády podle něj byla dobře koncepčně zvládnutá, armádu ale trápily neustálé reorganizace. 

Petr Voznica v té době stále velel chemickému vojsku. V letech 1990–1991, kdy se českoslovenští vojáci účastnili v rámci války v Perském zálivu operací Pouštní štít a Pouštní bouře, působil Petr Voznica v Liberci. Sám se operací neúčastnil, ale do Perského zálivu vypravoval dva ze svých praporů. „Po návratu se řada z těchto vojáků potýkala s nalezením dalšího uplatnění. Někteří i odešli do civilu, protože to, co jim bylo nabídnuto, neodpovídalo jejich zkušenostem a ambicím,“ říká. On sám se podle svých slov vždy snažil pracovat s podřízenými tak, aby znali svou perspektivu do budoucna: „Aby věděli, jaké vzdělání je na danou funkci potřeba, jaká je doba výsluhy v té funkci, kdy mohou očekávat povýšení. Hovořil jsem s nimi naprosto otevřeně. Vždy jsem je bral jako spolupracovníky, nikoli jako podřízené.“ 

Později odešel od chemického vojska a dálkově vystudoval kurz generálního štábu. Od roku 1994 působil ve funkci zástupce velitele 2. armádního sboru Armády České republiky. „V roce 1996 se mi dostalo velké cti a obdržel jsem stipendium od Jejího Veličenstva britské královny na Royal College of Defense Studies v Londýně,“ říká Petr Voznica. Studium se týkalo strategie, mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů. 

„Povodňový generál“

V době velkých povodní na Moravě a Odře v červenci 1997 působil Petr Voznica jako velitel 2. armádního sboru v Olomouci. Jeho jednotky měly mimo jiné na starosti i otázky civilní obrany, takže se zapojily do záchranných prací. 

„Když přicházela první vlna těch obrovských dešťů, byl jsem zrovna u památníku Hrabyně, kde probíhala pietní vzpomínka na Heliodora Píku. Vraceli jsme se s manželkou přes Ostravu. V Olomouci jsem šel rovnou na štáb a už jsem začal přijímat první hlášení,“ vzpomíná Petr Voznica. Ze svahů Jeseníků, Beskyd a Oderských vrchů v těch chvílích stékalo neuvěřitelné množství vody, kterou řeky nebyly schopny pojmout. Situace byla zcela nepředvídatelná a rychle se měnila. „Legislativa v té době neznala pojmy jako integrovaný záchranný systém. Odpovědnost byla na Armádě České republiky a jednotlivých složkách hasičského záchranného sboru, policie a dalších,“ uvádí Petr Voznica a pokračuje: „Podle mého názoru bylo velmi moudré rozhodnutí prezidenta Václava Havla a ministra obrany Miroslava Výborného, že kompetence k řízení ústředního krizového štábu přešla na velitele armádního sboru. Znal jsem teritorium, starostové, primátoři a přednostové okresních úřadů věděli, kam se obracet a kde žádat o pomoc.“ Úkolem Petra Voznicy v té chvíli bylo koordinovat činnost všech složek, nejen armády, ale i policie, hasičů a Červeného kříže. Do štábu přizval i kamery České televize a dvakrát denně měl živý vstup do vysílání, aby veřejnost byla průběžně informována. 

Prezident Václav Havel osobně navštívil krizový štáb, stejně jako kardinál Miloslav Vlk, který se vyjádřil slovy: „Pane generále, já nechci poslouchat informace u mapy. Pojďme za ženskými do skladu humanitární pomoci, pomůžeme jim a budeme si povídat tam.“

Za své působení při povodních dostal Petr Voznica medaili Za zásluhy prvního stupně. Povodňové události roku 1997 později vedly ke změně legislativy a zřízení Integrovaného záchranného systému. 

Členství Litvy v NATO: otázka jejího bytí a nebytí

V roce 2001 dostal Petr Voznica od prezidenta Václava Havla nabídku na funkci velvyslance v Litvě a současně vedoucího kontaktního velvyslanectví NATO pro Litvu. „A to byla nabídka, která se neodmítá,“ konstatuje. 

Litva měla podle něj ve své zahraniční politice silně zakotvené dva strategické cíle: členství v NATO a členství v EU. „Cestu do evropských struktur, a zejména do NATO, cítili jako otázku svého bytí a nebytí. Podřizovali tomu naprosto vše – zahraniční politiku i politiku nevládních organizací.“ Litva se podle něj také dobře vypořádala se vztahem ke své ruskojazyčné menšině, které nabídla bez jakýchkoli překážek litevské občanství a šanci stát se plnohodnotnými občany Litevské republiky. 

Když se jeho čtyřletá mise v Litvě chýlila ke konci, od ministra zahraničí přišla další nabídka: stát se českým velvyslancem v Iráku. „Pane ministře, já se nemusím rozmýšlet. To je výzva a na takovou výzvu se reaguje okamžitě,“ odpověděl tehdy Petr Voznica. 

Výzva jménem Irák

Z Vilniusu tak na podzim 2005 odletěl rovnou do Bagdádu. Manželka ho na tuto misi nedoprovázela z bezpečnostních důvodů: její přítomnost by si vyžádala ještě větší náklady na osobní ochranu. 

Česká ambasáda se nacházela mimo takzvanou zelenou chráněnou zónu. Měla dva bezpečnostní okruhy, vnitřní okruh zajišťovali příslušníci Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky, vnější pak irácké bezpečnostní složky. „Veškeré nákupy pro nás zajišťovaly takzvané místní síly, to byli Iráčané, kteří pracovali na ambasádě. Na různá jednání nás doprovázelo obrněné vozidlo na začátku i na konci konvoje. Policisté z URNA [Útvar rychlého nasazení] vždy projeli celou trasu,“ popisuje Petr Voznica bezpečnostní opatření. 

Úkolem jeho diplomatické mise bylo obnovit ekonomické vztahy s Irákem a pomáhat při obnově země. „Naši odborníci se podíleli na obnově tří významných iráckých rafinérií. S přispěním dotací české vlády se podařilo v Bagdádu postavit dětskou nemocnici první pomoci pro děti postižené válkou. Vyškolili jsme lékaře a sestry. Na severu se podařilo opravit minaret Choli ze čtrnáctého století, postavily se dvě přehrady na zadržování vody z hor,“ vypočítává Petr Voznica české počiny v Iráku v době jeho diplomatického působení. 

Dobrým vztahům obou zemí napomáhala i skutečnost, že tehdejší irácký prezident Džalál Talabání měl přátelský vztah k prezidentu Václavu Havlovi. Jeho první zahraniční cesta do Evropy vedla právě do České republiky: „Prezident Havel byl první státník, který mne přijal jako opozičního politika v době diktatury Saddáma Husajna. Proto chci svou návštěvu Evropy začít právě v Praze,“ vysvětlil Džalál Talabání Petru Voznicovi. 

V době působení Petra Voznicy v Iráku se v zemi zintenzivnila činnost teroristické organizace Al-Káida. V roce 2006 přišla z jejích kruhů hrozba směrem k pracovníkům českého velvyslanectví. „V té době jsem všechny české spolupracovníky odeslal do Prahy a pracoval jsem na ambasádě jako velvyslanec, obchodní rada, konzul, hospodář a finančník v jedné osobě. Do budoucna to byla výborná škola,“ říká Petr Voznica. Později se podle jeho slov činnost Al-Káidy utlumila a její aktivity převzal takzvaný Islámský stát. 

„Cítím určité zadostiučinění, že jsem měl tu čest být představitelem České republiky v Iráku právě v době, kdy se hodně dělalo v boji proti islámským radikálům a mezinárodnímu terorismu, ale i na poli ekonomické a politické obnovy země,“ shrnuje své působení Petr Voznica. 

Neustrnout na místě

Jeho diplomatická mise v Iráku skončila v září 2009 a následujících pět let pak působil jako český velvyslanec ve Slovinsku. Roku 2014, ve věku 60 let, pak své působení v diplomacii ukončil. 

Na závěr Petr Voznica shrnuje, jak práce v armádě formovala jeho osobní i pracovní kompetence: „Vojna mě naučila rychle se rozhodovat. Lepší je rozhodnout se špatně než vůbec. Dále vybírat si dobré spolupracovníky a umět se na ně spolehnout. Neustrnout na místě a celoživotně se vzdělávat.“