Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Voznicová (* 1939)

• narozena 8. listopadu 1939 jako Poskerová v české rodině v Sedlištích u Frýdku-Místku

• otec byl horník z Doubravy na Karvinsku

• po připojení Těšínska k Německu v roce 1939 utekla rodina do protektorátu

• v Sedlištích Marie zažila dramatický konec války

• po osvobození se přestěhovala s rodiči do Doubravy

• vyučila se holičkou

• v 18 letech se vdala a porodila tři děti

• dvacet let pracovala v Koksovně ČSA v Karviné jako mazačka strojů

• v roce 2022 žila jako vdova v Karviné

Když Marie Voznicová končila osmou třídu, přihlásila se do učení za soustružnici. Zajímaly ji stroje a velice ji lákalo, že by mohla bydlet na internátu v Ostravě. Doma ale nic neřekla a smlouvu do učení podepsala za rodiče sama. Když to vyšlo najevo, otec jí profesi soustružnice zakázal. „Já ti dám soustružničku, já ti dám internát,“ křičel na dceru a domluvil jí učení v holičství v Doubravě. Marie ale stejně skončila u strojů. Dělala mazačku v provozu vysokých pecí v koksovně v Karviné. Horší práci si těžko mohla najít.

Oficiální funkce zněla mazačka výtlačného stroje. „Říkali nám ale šmirantky. Dříve tuto práci dělali chlapi, ale protože dost nevydělali, začali místo nich brát ženy. Čistily jsme všechno, co se točilo, a mazaly to olejem. Musely jsme vlézt všude, i na pece nebo pod mašinu. Když byly mrazy a dělaly jsme venku, kolikrát jsem si poplakala. Fasovaly jsme pionýrky, ve kterých hned zebaly nohy. A těch obrovských barelů s olejem, co jsme se natahaly. Dělat mazačku opravdu nebylo nic s medem,“ říká Marie Voznicová. V Koksovně Československé armády v Karviné dřela od roku 1974 dvacet let.

Přivedl ji tam manžel, který byl vyučený koksař. Těžce pracovali oba a nemohli si dovolit ani dovolenou. „Maximálně jsme jeli na podnikovou chatu do Beskyd. Moře jsem nikdy neviděla,“ říká. Jediný luxus, který si za namáhavou práci v extrémně prašném a zdraví škodlivém prostředí dopřávala, bylo čištění pleti. Poukázku na něj dostávala od zaměstnavatele jednou za měsíc. „To bylo příjemné. Procedura končila parafínovou pleťovou maskou,“ popisuje pamětnice.

Osmého března mohly odejít z práce výjimečně dříve, aby se umyly a nastrojily na podnikový večírek k Mezinárodnímu dni žen, na kterém dostaly dárek a květinu. „Když přišla éra paruk, bylo to jednodušší. Nemusely jsme se trápit s účesem,“ říká. Koupelnu měly ženy na koksovně řetízkovou jako horníci. „Fasovaly jsme nejen montérky, přilby nebo rukavice, ale také spodní prádlo včetně podprsenky. Denně se vše pralo, ale sotva začala šichta, byly jsme hned zase špinavé,“ vypráví pamětnice.

Němečtí vojáci vařili na zahradě eintopf

Marie Voznicová se narodila jako Poskerová 8. listopadu 1939 v Sedlištích u Frýdku-Místku. Otec Evžen Posker byl horník z Doubravy. Matka Marie Poskerová pocházela z Karviné. Oba se hlásili k české národnosti. Marie byla nejmladší z jejich tří dětí. Sourozenci Květuše a Rudolf se narodili v Doubravě. Když v září 1939 připadla obec jako součást Těšínského Slezska k Německé říši, utekla rodina do protektorátu.

Otec odmítl přijmout slezskou národnost, kterou se Češi a Poláci z okupovaného území de facto přihlásili k Němcům. Získali sice určité výhody, ale zásadní nevýhodou byla povinnost mužů narukovat do wehrmachtu. „Taťka takzvanou volkslistu odmítl. V Sedlištích, které ležely v protektorátu, jsme měli strýce. Zajistil nám tam bydlení v baráku, kde s námi žily další tři uprchlické rodiny. Přečkali jsme tam celou válku,“ vypráví pamětnice.

Evžen Posker si našel novou práci na šachtě v Hrušově u Ostravy. „Domů jezdil jen na víkendy. Maminka chodila pomáhat na pole k sedlákům,“ vzpomíná Marie Voznicová. Na konec války má několik živých vzpomínek. „Byla jsem s tátou v kině, když se ozvaly sirény. Přiletěla letadla a střílela. Táta mě vzal na ramena a utíkali jsme domů. V zahradě našeho domu se mezitím usadila skupina německých vojáků. Přijeli ve velkých autech, ve kterých i spali. Na zahradě vařili takzvaný eintopf a my jsme to jedli s nimi. Měli marmelády, čokolády a vždycky nám dali. Nechovali se k nám špatně,“ vzpomíná pamětnice.

Když se na jaře 1945 přiblížila fronta a začaly osvobozovací boje, chodili se Poskerovi schovávat do sklepa nedalekého sedláka Žídka. „Bývalo nás tam hodně. Paní domu vždycky uvařila krupici. Jeden soused doplatil na to, že vyšel z úkrytu pustit své dvě krávy. Zasáhl ho granát a zemřel. Bombardéry lítaly často. Ještě dost dlouho po vojně jsem se letadel bála. Vždycky jsem si lehla na zem a křičela,“ říká Marie Voznicová.

Po Rusech nám zůstaly ohořelé židle

Němce, kteří utekli, vystřídali vojáci Rudé armády. „Sušili si u nás mokré oblečení. Dali to na dřevěné židle, které postavili na rozpálená kamna. Židle byly celé ohořelé. Pak chodili po domech a stodolách a hledali Němce. Měli tyče a píchali do sena, jestli tam není někdo schovaný,“ říká. Rusové podle ní s sebou přihnali deset až patnáct krav. „Dali si je k jednomu sedlákovi. Když krávy bučely, musely je místní babky podojit. Mléko si ale mohly nechat,“ vzpomíná Marie Voznicová.

Když šla s otcem do Frýdku navštívit matku, která tam byla v nemocnici, cestou přes les a i jinde viděli mrtvoly. „Všude kolem se také válelo plno zbraní. Lidé je sbírali,“ vypráví. Nedlouho po válce se rodina přestěhovala zpátky do Doubravy. Jejího dědu Emanuela Poskeru, který byl v Doubravě četníkem, po válce vyšetřovali za údajnou kolaboraci. „Uměl německy a lidé za ním chodili, aby jim překládal, když něco potřebovali na úřadech. Zavřeli ho. Asi dost vytrpěl. Nechtěl o tom mluvit. Udělali mu něco s rukou. Nikdy už nebyl v pořádku,“ říká pamětnice.

Otec se vrátil na šachtu v Doubravě. Rodina nejprve bydlela v domě, kde sídlila pošta. Doly pak postavily kolonii nízkých dřevěných domků, takzvaných finských, a dostali byt tam. „Bylo to malé, ale příjemné bydlení. Měli jsme i zahrádku,“ říká Marie Voznicová. Když po puči v únoru 1948 ovládli moc v Československu komunisté, rodiny se to zásadně nedotklo. Nebylo jim co vzít a s komunistickou stranou si nic nezačínali. „Pamatuji, že mě nechtěli vzít do Pionýra. Bylo mi to líto. Nevím, jestli jsem tam nesměla proto, že otec nebyl ve straně, anebo jsem zlobila,“ přemítá pamětnice. Dokud komunisté nezakázali Sokol, chodila tam cvičit.

Nechoďte ven, tam se střílí, řekla sousedka

Holičkou se vyučila bez nadšení. Sotva dosáhla osmnácti let, musela se vdávat, protože čekala první dítě. Manžel Jaroslav Voznica byl jen o pár měsíců starší. Po svatbě musel na dva roky na vojnu a Marie zůstala u rodičů. Když muže pustili do civilu, dostali byt v Karviné. Po první dceři se jim narodil syn a v roce 1967 další děvče. Pamětnice vzpomíná na šok, když chtěla jít s malou Světlanou nakoupit a sousedka jí řekla, ať radši nikam nechodí, protože venku se střílí. Byl srpen 1968 a do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, aby potlačila údajnou kontrarevoluci.

„Bylo to šílené. Měla jsem strach, plakala jsem. Dcerku jsem nechala u sousedky a šla jsem do lékárny pro sunar. Ve frontě už stálo asi sto lidí. V obchodech nebylo co koupit. Ale všude visely staré boty a nápis ‚Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša‘. A šipky směr Sovětský svaz. Naštvaní lidé Rusům nadávali, dokonce na ně házeli kameny. Bylo to o strach, protože Sověti drželi v ruce samopaly a taky se asi báli,“ říká.

Za komunistů nebylo běžné, aby žena zůstala u dětí až do jejich nástupu do školy. Placená mateřská dovolená byla jen půl roku. Marie Voznicová zůstala, s výjimkou dvou let v karvinské Kovoně, doma patnáct roků. Když šla nejmladší dcera do první třídy, rozhodla se jít do práce, ale do holičství se vrátit nechtěla. Manžel navrhl, že se zeptá v koksovně. A tak nastoupila na pozici mazačky, kterou nikdo nechtěl dělat.

Nikdo neřešil, že pracujeme v jedovatém prostředí

Výhodou pro rodinu bylo, že nemusela pracovat na směny. Mazačky dělaly jen ranní, asi jednou za tři týdny musely pracovat i o víkendech. Ranní směna začínala v šest ráno, ale Marie Voznicová si domluvila, že bude chodit už na pět, aby očistila a namazala, co bylo třeba, už před začátkem ranní směny. Vstávala v půl čtvrté. „Zase bylo dobré, že jsem končila v jednu a mohla jsem dát dětem oběd,“ vypráví.

Tenkrát jí nedocházelo, že pracuje v provozu produkujícím karcinogenní látky. „Nikdo to neřešil. Nenosily se ani roušky. Když se vytlačoval koks, hrozně to smrdělo a nebylo vidět na krok. Pokuckali jsme si a hotovo. Prašnost tam byla strašná a různé pachy jsme si nosili až domů,“ říká. Manžel zemřel na rakovinu hrtanu. V době rozhovoru pro Paměť národa v roce 2022 byla Marie Voznicová už osmnáct let vdovou. „Divím se, že já tady ještě jsem. O práci šmirantky se mi i po tolika letech ještě v noci zdává,“ říká pamětnice.