Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Vránek (* 1953)

• narodil se 5. srpna 1953

• dětství prožil v Teplicích

• odmítl vstoupit do Pionýra

• během okupace v roce 1968 popisoval pouliční zdi protisovětskými hesly

• byl vyhozen ze školy

• vyučil se sklářem, ale velkou část života pracoval jako horník

• maloval a pořádal ilegální bytové výstavy

• mnohokrát byl vyslýchán StB

• účastnil se sezení spolku Hrobka kolem Olgy Havlové

• je tramp a horolezec

„Nevím, v jaký to bylo třídě… možná ve druhý… odmítl jsem jít do Pionýra,“ říká Petr Vránek na své chalupě u Dobřichovic. Tím odstartoval nejenom svou vzpouru proti komunistickému zřízení, ale také náš dvouhodinový rozhovor, který by se dal charakterizovat zhruba takto: podmanivá plejáda historek, kterak si nenechal od estébáků nic líbit a ještě měl na rtech lehce jízlivý úsměv. Zarostlý, pro nadávku nechodí daleko, oblečený do khaki zelené, malíř, tramp a horolezec.

„Když mi bylo patnáct a přijely ruský tanky, tak jsem měl první průser, že jsem chodil s kámošem a psali jsme po chodníku a na zdi nápisy: Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil. No a pak přišli na školu a vyrazili mě. Kámoš měl jen ‚tytyty‘ a tomu třetímu se nic nestalo, protože byl malej a nosil nám akorát barvu.“

Petr narukoval na vojnu. Putoval vlakem s ostatními vojáky do slovenské Šeredě. Vystoupil z vlaku, ale k rozdělení nenastoupil. Se slovy „co po mně chcete, já jdu do práce“ odjel dalším vlakem domů. „Pak jsem válčil přes psychiatry.“

Vyučil se sklářem, se sklem ale dělal jen krátce. Byl modelářem v porcelánce, závozníkem, dřevařem v dolech, bagristou, požárním technikem a v neposlední řadě živnostníkem.

Jeho táta tady dělá ředitele

Na horníka šel, protože manželka Ivana byla v jiném stavu a potřebovali peníze. „Oni asi zjistili, co jsem zač, tak řekli: ‚Na zakladač nepůjdete, půjdete na bagr, na tenhle konkrétní bagr.‘ No ale manželka těhotná, byt nebyl… tak jdu na bagr.“

V práci se snažili mít nad Petrem dohled. „Jeden Cikán mi říká: ‚Hele, ty jseš nějaký politický?‘ – ‚Jak jako politický?‘ – ‚No, oni maj soudruzi schůzi... a já už jsem kandidát... tak tě mám hlídat, abys neposlouchal.‘“

Jednou v pátek přišli chlápci s kufříky. Byla zrovna svačina, všechno stálo. „‚Helejte. Teď si musíte dát závazek, jako brigáda socialistický práce, že uděláte nějakej zlepšovák. Elektrikáři, zámečníci, bagrák.‘ A já se ptám: ‚O co jde?‘ A on: ‚Vás se to vůbec netýká.‘ Ten mě tak nasral, že jsem podal tři zlepšováky. A jak jsem podal ty zlepšováky, tak mi museli psát všechny bagry z Čech, jestli teda jo, nebo ne. My jsme tam měli nástěnku, tam měl každej fotku, pod tím, co dělá a co dal za zlepšovák. Já jsem tam měl takovou tu profilovku akorát černou, jak je na facebooku, když nechceš dát fotku… a ze všech těch inženýrů jsem měl jedinej tři zlepšováky. A vzali mi dva.“

Než nastoupil do dolů, kladla mu manželka Ivana na srdce: „Hlavně aby to nebyla ta šachta, co bouchla.“ Exploze v hlubinném dolu Pluto byla velkou tragédií. Zahynulo tam 65 horníků a stal se z toho mezinárodně známý malér. „Ono když to bouchlo, celej svět to věděl. Tak ty šachty uzavřeli, ale prorazili k nim nový chodby. Kluci tam fárali dál. Ale navrch, aby to cizinci viděli, tak to bylo zavřený.“ Petr ví, o čem mluví, pracoval v šachtě Kohinoor, odkud do naoko zavřeného Pluta vedla ona „tajná“ chodba.

Horník – komorář vydělával 12 000 Kčs. Průměrný plat byl tehdy 2000 Kčs. Proto, když si pro Petra přijela StB zbrusu novým favoritem, vytvořila se kolem auta tlačenice horníků, kteří by rádi své platy utratili za nablýskanou novou škodovku. „Jeden estébák seděl v autě, druhej šel pro mě a čekal, než vylezu z koupelny… jménem zákona, buchbuch. A protože jezdili v civilu, tak nikdo nepoznal, že jsou to policajti. A druhej den všichni horníci, co mě znali: ‚Hele, kdo to byl, že už maj tu škodovku?‘ A já říkám: ‚To jsou kluci z Prahy, horolezci,‘“ směje se Petr. „Oba měli figury dobrý, tak co jim mám říkat, že to jsou estébáci?“

Ale večer po šichtě za Petrem přišel kolega Jarda Dostál a něco mu vrtalo hlavou. „Víš, co je zajímavý, on se vždycky Jonáš vejšek bál.“ Odmlčel se a za chvíli pokračoval. „Víš, my se znali jako děti... akorát já byl blbej, a tak jsem šel na horníka a on na elektrikáře.“ A zde se v našem příběhu poprvé projevil Petrův smysl pro spravedlnost: „No tak řekni na tý svý vesnici, že je to estébák! Major.“ Jarda: „Jeho táta tady na šachtě dělá ředitele.“ Petr: „Takže on mě jezdí sbalit jenom proto, aby si udělal čárku a měl placenej vejlet za rodičema? Vyčůranej!“

Umění slouží, ale neposluhuje

První výstavu obrazů uspořádal Petr v roce 1979 u sebe doma ve sklepě. A v bytových výstavách pokračoval až do revoluce. „Hlavně jsem dělal Zírání. Franta Stárek tam nikdy nebyl – a když o tom slyšel, docela se divil. Já jsem nechtěl ortodoxní androše. Byla tam partička výtvarníků, pankáčů, hudebníků, třeba skupina FPB… Bylo to v bytě, tak to nešlo dělat pro sto lidí.“

Mnohokrát také vystavovali s kamarády v Pekle, v chráněné oblasti mezi pískovcovými skalami. Tyto výstavy organizoval Zdeněk Jelínek. A když byl nějaký turista moc zvědavý, co se to mezi skalami děje, spustil Petr svoji oblíbenou odpověď: „My budem vystavovat v Praze, tak tady trénujem, co vzít, co nevzít… protože prostory jsou drahý, tak trénujem tady ve skalách.“ Nejednou byl na pekelské výstavy uspořádán zátah StB.

Jednu výstavu uspořádali ve staré stodole. Objevili ji náhodou, kousek u Bíliny. „Krásná, velká, bez vrat. Tak jsem do ní vlezl, tam nic nebylo. Dali jsme doprostřed ledničku, co jsme našli ve škarpě a na tácek od buřtů se někdo vykadil (nebo psí hovno jsme tam dali, nevím), k tomu dva rohlíky, pivo, hornický rukavice a helmu. A napsali jsme: Hornický zátiší. Mezitím jsme pověsili obrazy. A pak přijel chlap, v manžestrovejch kalhotách: ‚Co tady děláte? To je naše stodola.‘ A já říkám: ‚My vám tu seno nebereme. My budeme dělat výstavu v Praze, tak si to tady nanečisto připravujeme, pak to uklidíme, nebude tady nic.‘ On tam šel, grafikám ani obrazům moc nerozuměl. Ale tomu exkrementu s rohlíkama a s helmou rozuměl moc dobře. Policajty nevolal.“

Petr byl také vedoucím umělecké skupiny Struktura pod kulturním střediskem v Bílině. A to se mu stalo jistým způsobem osudovým. V té době se měla konat obrovská výstava celého teplického okresu a jeho vybrali jako člena komise. „Ptali se, jestli souhlasím… no není to nic politickýho, takže v pohodě. Jenže pak domluvili, že ta výstava bude v únoru, jako na Vítězný únor, na sjezd strany. Výstava života a krásy. No a tam byl napsanej vedle jinejch soudruhů i soudruh Petr Vránek. U mě soudruh! Vzteky mě málem trefila pepka.“

Petr zasedl k psacímu stolu a začal psát dopis: „Umění slouží, ale neposluhuje, napsal E. F. Burian a já dodávám, že tím spíš umění amatérský, proto odmítám vystavovat na počest jakýhokoliv výročí.“ Brzy na to mu přišla odpověď, že je odvolán z komise. „Od tý doby začlo to čmuchání, až to skončilo domovní prohlídkou.“

A ještě jedna vzpomínka, která nám lehce představí i manželku Ivanu: V roce 1980 vystavovali tepličtí disidenti na haldách u Duchcova. Akci pořádal Vladimír Muzička. „Tam přijeli Bondy a další lidi z Prahy… a on se Láďa chlubil tím, že to byla jediná výstava, kde nebyli policajti… to měl ale jenom z prdele kliku.“ Petra s kamarády totiž zadrželi už při přenášení obrazů. Neměli auto, a tak tlupa mániček táhla Duchcovem, každý v ruce svíral umělecké dílo.

Policajt: „Pane Vránek, kam ty obrazy nesete?“ Petr, který se zrovna měl stěhovat z jednoho bytu do druhého, duchaplně odpověděl: „Z bytu u keramičky do toho, co jsem dostal v kočárkárně.“ Ale řekl to, až když byli všichni u sebe, aby to ostatní slyšeli. Stejně je všechny odvedli na policejní stanici. Policajti nařídili obrazy složit do kouta a začali je vyslýchat. „Já měl těsně před svatbou, takže si hned vzali Ivanu a pustili se do ní, jestli ví, koho si bere.“ To Ivana určitě věděla, vždyť se sama ilegálních výstav účastnila. Nicméně následující příběh možná načrtne jisté důvody rozpadu jejich manželství.

Příběh o jednom výslechu

„Chodil jsi na výslechy?“ prám se Petra. „No, chodil… museli mě odvízt, když mě chtěli. Většinou v práci tě chytli.“

Psal se rok 1986. Petrovi zavolala pracovnice kulturního střediska v Teplicích, aby se u ní zastavil. Nechtěla se však sejít v práci, ale raději v hospodě. „Vyhrál jsi druhý místo za grafiku v Ústí. Ale nemůžem ti nic dát. Museli jsme tě vyškrtat.“ – „Proč?“ – „No, přišli za šéfem takový dva chlápkové... dvoumetrový... zavřeli se do kanceláře a pak jsem tě tam musela ze všeho vyškrtat.“ – „Jak vypadali?“ – „Jeden normálně a druhej jak Stalin. Měl ohromnýho kníra.“ To byl náš starý známý. Estébák Karel Jonáš, co jezdil favoritem za tatínkem do dolů.

Pár dnů na to Petrovi zazvonil telefon. Volal mu šéf horolezeckého týmu, kterému Petr v Bílině zkrášloval nástěnku. „Hele, byli za mnou takový dva chlapi, dvoumetrový, jeden vypadal jak Stalin. Musel jsem to v práci zabalit a jet na nástěnku.“ Na nástěnce visely fotky dvou světoznámých horolezců: Patricka Edlingera a Reinholda Messnera. Oba byli řádně zarostlý, vlasatý a vousatý. „On těm estébákům horko těžko musel vysvětlovat, že to jsou dva nejlepší lezci světa. Byli zklamaný, si mysleli, že dlouhý vlasy, to je underground. A řekli mu, že mi nic nesmí říkat, ale on mi to stejně všechno řek.“

Do třetice si ho zavolala ředitelka Bílinského kulturního střediska. Bylo to jak v americkém filmu: pustila vodu, rozhlas, dala vařit kafe a začala šeptat: „Byli tady dva lidi, asi policajti, tajní.“ – „A jeden vypadal jak Stalin.“ – „Vy to víte? Musíme to nějak omezit.“

Pár dnů na to šel Petr na šichtu. Sfáral s ostatními horníky 4 kilometry mašinkou do šachty a čekal, co bude za práci po noční směně. Najednou přiběhl šéf směny (v hornickém slangu se mu říká štajgr): „Vránek má vyfárat, jsou tam policajti.“ Všichni horníci vyvalili oči. Mezitím dal ale Petrovi druhý štajgr práci. Petr: „Řekl jsem, ať mi vylížou prdel.“ Zvedl se k odchodu. „Nene, tady je telefon,“ křičel první štajgr. Petr vzal to těžké litinové sluchátko. Nečekal, než se někdo představí: „Helejte, já vyfárám, až bude konec směny. Jestli příště něco chcete, tak mi pošlete obsílku. Teď jsem špinavej, nepudu ven.“ Pověsil telefon, otevřel skříňku, vytáhl si věci, sekyru a šel další 4 kilometry dozadu do šachty.

„Byl jsem sám... prohlídl jsem si práci a najednou vidím, že jde světýlko chodbou. To byl nějakej místní pošuk, kandidát strany a už se těšil, že ho vemou. ‚Hele, máš tady ty věci nechat, už pro tebe fáraj dolů policajti a musíš ven.‘ Tak jsem vzal tu sekeru a říkám: ‚Koukej mazat, nebo ti ji zaseknu do zad.‘ A on začal upalovat do hajzlu. Vzápětí přišli dva horníci, že to maj dodělat. Přece jen, i když jsem machroval, měl jsem malou dušičku. Tak jsme si spolu dali bago. To si dáš tabák do pusy a žvejkáš ho, pliveš. Bylo to hnusný, málem jsem se pozvracel. A najednou přišli dva komoráři: ‚Hele, neblbni, my jsme to dostali jako rozkaz, abychom tě vynesli ven.‘ Tak jsem se uculil a vzal si věci. Došel jsem k těm dvěma štajgrům a ten druhej vedoucí říká: ‚S Vránkem jdu já, protože mám pak stejně komisi.‘ A ten první vzal hornickou helmu, hodil ji na zem, nakop ji a zakřičel: ‚Tak já jdu takovou dálku a neuvidím, jak ho zatýkaj!‘“

Ten druhý štajgr se jmenoval Kulich. Byl to důlní inženýr, který neprošel prověrkami, a tak dělal štajgra. Potřeboval se vypovídat, tak šli celou tu štreku zpátky pěšky. „Neboj se, to oni dělaj jenom takovej humbuk,“ říkal mu.

Vyjeli klecí nahoru a Kulich ztuhl, schoval se za vozík. „Stáli tam: vedoucí úseku a ředitel – shodou okolností kamarádi z horolezeckých oddílů. Pak tam byl důlní inženýr, komouš až na půdu, ale dělal do indiánů, tak jsem se s ním znal taky z vandrů. Všichni byli zvědaví, co se děje… a pak četníci a estébáci.“

Petr se vykoupal a nasedl s policajty do auta. „Přijeli jsme k nám do bytu. Před dveřma byla hromada bot. Ty vole, tam jich bylo jak kobylek. Za stolem seděl ten nadporučík Turek, co jsem ho vyhodil z výtvarný skupiny. ‚Tady už to podepsala manželka,‘ řekl.“ Ležel tam papír o domovní prohlídce. „Šli jsme pak do garáže. Prohledávali mi auto. ‚Co hledáte?‘ – ‚No ten cyklostyl. Vždyť jste rozvěsil plakáty všude po Teplicích.‘ A já nevěděl vůbec, o co jde.“

A pak se jelo na stanici. „Nekouřil jsem, ale v tu chvíli bych si zakouřil. Všichni čtyři policajti v autě si málem vykloubili ruce, jak mi nabízeli cigaretu. ‚Já od vás nic nechci. To by mohlo bejt jedovatý,‘ říkám.“

Dojeli na stanici. „Ptali se mě, co vím o Seifertovi, tak mi to secvaklo, že měl pohřeb v ten den. Tak jsem odpovídal. Najednou slyším cvaknout dveře a tam Havel, starej policajt, kterej mě zatýkal v sedmdesátym druhym, když jsem odmítl jít na vojnu. Vez mě tenkrát na motorce se želízkama zcvaklejma na to držátko a jeli jsme 50 km k soudu. A on: ‚Jé, vy jste se dal na politiku.‘ A on si pak hrál na toho hodnýho a Stalin na toho zlýho. Říkali mi, že rozvracím republiku. A já měl hlad jak kráva. Donesli mi nějakej sejra, ale odmít jsem ho, že je jedovatej.“

Po několika hodinách výslechu Petra pustili. A on rychle do hospody na rum a pak na vlak. Ale předtím ještě narychlo do bufáče, jestli si nestihne koupit něco k snědku. „Jenže tam byla velká fronta, tak jsem se otočil ve dveřích a teď koukám, tam byli ti dva policajti, co mě vezli ze šachty. Měli pivo už bez pěny a říkaj: ‚To už tě ty blbci pustili?‘ Tak jsem jenom mávl rukou. Něco jim odpovíš a oni maj záminku tě tam držet čtyřiadvacet hodin. Otočím se a tam stojí chlap, co byl na bytový prohlídce a říká: ‚Já tam u vás zapomněl čepici.‘ Já na to nic a chci odejít. ‚Já tam zapomněl čepici, to byl dárek k Vánocům.‘“

Petr vykročil ze dveří a prostě odešel na vlak. Jel vyzvednout syna od prarodičů. „Kluk byl z domovní prohlídky nadšenej, říkal, jak ten pán hezky hlídal, že si sed a usnul, a Ivana… s nervama byla úplně v prdeli: ‚Viděl jsi, co ten tvůj pitomej pes udělal?!‘ On ten chlap jak usnul, tak mu spadla čepice pod válendu a to štěně ji roztrhalo na sračky.“

Tím ale pomsta nebyla dokonána, Petr si začal stěžovat, kde to jen šlo. Policajt při převzetí věcí z domovní prohlídky: „Vránek, jo, vy jste ten dopisovatel. To jste si nemusel všude stěžovat. Teď vypadáme jak blbci.“ – „Jak jako blbci?“ – „Svobodná Evropa o tom mluvila, Hlas Ameriky o tom mluvil… a vy si přijdete pro věci dva dny po předvolání… No, tady máte ty věci.“ – „Ne. Buď si je nechte, nebo mi je odvezete autem.“ Petr si vzal ze zabavených věcí jen těch několik nejdůležitějších a odešel. Ostatní už nikdy neviděl.

Ale tím to nekončí. Po revoluci se s tímto policajtem setkal ještě jednou – viděl ho na televizní obrazovce: „Pořád mi doma běží ČT24, abych byl v obraze. A tam byl pořad o vyšetřování toho, jak Cikánky prodávaj děti německejm pedofilům. A já koukám, hlavní vyšetřující byl tenhleten zmetek, akorát už byl úplně šedivej. A byl vkusnějš oblíklej, než v tom kostkovanym saku. Přišla revoluce, on ještě povýšil, ten hajzl. Předtim major, teď plukovník. A místo disidentů teď dělá devianty.“

Ptám se Petra, jak to období bytových výstav u nich doma, domovních prohlídek a výslechů vnímala manželka Ivana.

Petr odpovídá stroze: „S těma estébákama tam byla asi čtyři hodiny, než vyčuchali, co dělám, a vyštrachali mě ze šachty. Po tý domovní prohlídce jí nasadili do hlavy bubáka, tak jsme se do roka rozvedli.“

Ještě se ptám na Chartu, zdali po jejím podpisu přišly další problémy. „Já Chartu podepsal trochu pozdějš, protože jsem byl ženatej… nejdřív jsem to poslal poštou, nikam to nedošlo, ale estébákům jo, takže pak otravovali chvíli ještě víc. Ale já měl polízanice už předtím, takže po podpisu se nic moc nezměnilo.“

Ochranná ruka

Petr nebyl jenom otloukánek s hodně tuhým kořínkem. V práci měl i svého strážného anděla. Jednou před šichtou našel za lampou lístek, že nemá jít fárat, ale za ředitelem. Vedla k němu dlouhá řada, Petr ale všechny předběhl a sekretářka ho se slovy, jestli si nedá kafe, pustila dovnitř.

„Koukám a na stole pod sklem ležely horolezecký obrázky. A pak přišel kluk, kterýho jsem znal ze skal, tak mu říkám ‚ahoj‘ a on taky ‚ahoj‘ a já ‚ty jseš tady ředitel?‘ a on: ‚No. Víš co? Už nebudeš dělat dřeviče, já z tebe udělám požárního technika.‘“

„Oni pak za tím ředitelem byli, aby mě vyhodil.“ Díky lepším směnám měl totiž Petr čas scházet se se společností kolem Olgy Havlové. „Ve čtvrtky jsme měli sezeníčko v hospodě u Riegrovejch sadů, organizovala to Olga a jmenovalo se to Hrobka. Byla to zkratka brakový literatury. Protože Havel psal vážný věci… a proto ty manželky, jako byly Stankovičová, Havlová, Bělíková… tak si udělaly tohle a my jsme tam chodili s nima.“ V té době už Petr bydlel v Praze a mohl srovnávat. „V Praze je spousta chartistů, kteří jsou hrozní machři, ale v životě nebyli na výslechu. Ale na tom Teplicku: Míra Ilek to odvolal. Jirka Doležal to odvolal. Kabela zmiz do Rakouska. Zůstal jsem tam já, Piňďa, Čuňas zmiz do Prahy a disident Vacek. Když jsem s Olgou mluvil, tak ona se divila, že ani je neotravujou tolik, jako otravovali nás.“

Ředitel se snažil Petra před vyhazovem hájit, co to šlo: „‚Tohle je nejspolehlivější požárník, co mám. Měří poctivě, do práce chodí poctivě. A já na ty ranní šichty potřebuju někoho pořádnýho.‘ Držel nade mnou ochrannou ruku.“ Ale měli spolu takovou dohodu: venku se nezdravili.

Zajímavé je, jak to s ředitelem dopadlo po revoluci. Dostal vyhazov. A proč? Generálním ředitelem všech šachet na Mostecku se stal jistý Stružka. Petr Stružkovi říkal: „Ty idiote, pročs ho vyhodil, ten nade mnou držel ochranou ruku.“ – „Byl to komunista.“ – „Ty zmetku, když jsi udělal školu, taks byl taky komunista chvilku.“ – „No jo, ale už se nedá nic dělat, já už jsem teď ředitelem nemocnice.“

Stružka potom vytuneloval nemocnici v Teplicích a v Lounech. „On si ale nenahrabal, on jim dělal takovýho bílýho koně. A pak se na balkoně zastřelil. Dlužil miliardy a nic neměl.“

Všechno v jedný lince

Petra s Ivanou se chtělo komunistické zřízení v jedno období zbavit úplně. Nabídli jim, že se můžou vystěhovat do Spojených států. Hodně o tom uvažovali, ale poté, co Ivana otěhotněla, to Petr odmítl.

„Měl jsem v takovém dokumentu, o tom, kdo se smí přistěhovat do Ameriky, podškrtlý, že se tam nesmí přistěhovat: komunisti a jejich přisluhovači, negramoti, lidi s nebezpečnou duševní chorobou a s nakažlivou chorobou. Všechno v jedný lince. Měl jsem to podškrtlý a na nějaký výstavě jsem to vystavoval. A když to našli, museli mi to vrátit, protože to byl legální dokument.“

Jak vnímá Petr vývoj společnosti od roku 1968 po současnost?

„V 68. to ještě šlo. To přijely ruský tanky a národ byl ještě semklej, ale pak pomaličku… je to jak dneska, lidi tvrděj, že to není lež, ale jiný úhel pohledu. Ty vole, to je lež jak lež a nemůže bejt jinej úhel pohledu. A to mezitím jsou kecy o ničem.“

„Spousta lidí říkalo, že za komunistů bylo líp. Houby bylo líp, jenom byl řád a pořádek. To je, jako když dal Havel amnestii. Ty kriminálníci neuměli nic jinýho a zase začli krást. Anebo v zoologický pustíte lva, má radost ze svobody, vyděsí babičku, zakousne pudlíka a večer se vrátí do zoologický, protože jinak žít neumí. Dostane tam nažrat.“

Ptám se Petra, jaké má dnes největší přání.

„Aby mi nezmrzly rajčata na záhoně.“