Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Vrba (* 1947)

• narodil se 30. září 1947 v Brně

• syn uznávané pediatričky MUDr. Adély Chmelařové a účastníka druhého i třetího odboje Jaromíra Vrby

• otec Jaromír Vrba člen I. československé partyzánské brigády Jana Žižky

• otec Jaromír Vrba vedoucí člen skupiny Světlana – Zlín

• otec Jaromír Vrba popraven 19. prosince 1950 v Brně na Cejlu

• rodina sledována Státní bezpečností

• vyučil se elektromontérem, v roce 1972 promoval na brněnském VUT jako elektroinženýr

• sestra Adéla v roce 1980 emigrovala

• během normalizace sledován Státní bezpečností

• člen rockové kapely Blue Night

• v roce 2024 žil ve Zlíně

Janu Vrbovi (*1947) bylo tři a čtvrt roku, když jej a jeho maminku Adélu zavolali k poslednímu rozloučení s otcem Jaromírem, který měl být jako odbojář a člen protikomunistické organizace Světlana druhého dne popraven. Když jsem se Jana Vrby ptal, jak je možné, že si návštěvu otce ve věznici na Cejlu pamatuje, a dokonce ji dokáže barvitě vylíčit, odpověděl: „Maminka mi tehdy řekla: ,Tohle si zapamatuj.´“

Kořeny

Kořeny Janovy rodiny sahají až daleko na východ od Moskvy – do města Samara, kde se ještě před první světovou válkou potkal rakouskouherský občan František Chmelař s Adele Friedmann, dcerou německo-židovského kolonizátora na Volze. V roce 1913 se jim narodila dcera Adéla, která se později stala uznávanou pediatričkou, ženou odbojáře Jaromíra Vrby a Janovou maminkou. Babička Adele musela coby částečná Židovka kvůli sňatku s Františkem konvertovat ke katolické víře, ale ani to ji neuchránilo od koncentračního tábora. Vrátila se v roce 1945.

Otcova rodinná větev žila v malé obci Stražisko nedaleko Prostějova, kde se také v červenci 1920 narodil Jaromír Vrba – Janův otec. Ten se v rodinné firmě vyučil zahradníkem a také tu byl později zaměstnán – až do roku 1943. Tehdy přišla obálka s povolávacím rozkazem na nucené práce do Říše. Jaromír nastoupil jako dělník do továrny na obráběcí stroje ve městě Chemnitz. Ale dlouho tu nepobyl – po čtyřech měsících utekl zpět do protektorátu k rodičům. „Protože Němci šli po rodinách těch, co z nasazení utíkali, museli si v lesích vykopat bunkr na Drahanech [Drahanská vrchovina] a tam nějakou dobu žili. Bylo jich tam pět a během toho skrývání se jim narodilo další dítě,“ doplňuje Jan Vrba.

Povstalec

Když v srpnu 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, rozhodl se tehdy čtyřiadvacetiletý Jaromír, že jej podpoří. Společně se dvěma známými, Jaroslavem Šotrem a Ludvíkem Gondou, překročili hranice Slovenska, kde se přidali k 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky. Sepsání protokolu a partyzánské přísahy proběhlo pod vedením výkonného štábu Josefa Vávry – Staříka. Tady se životy dvou mužů, jejichž osudy později spojila protikomunistická organizace Světlana, ale také oprátka režimu 50. let, poprvé proťaly.

Po zmařeném Slovenském národním povstání ustupovaly partyzánské jednotky do hor. A zde se také, v Nízkých Tatrách, ve sněhové bouři na hoře Chabenec, odehrál tragický příběh, jehož rozuzlení přičítá Jan Vrba skutečnosti, že jeho otec byl komunistickým odbojářům nepohodlný již v době brzy po skončení druhé světové války: „Bylo to kvůli tomu, že věděl, jak to bylo se smrtí Jana Švermy, a to se jim nelíbilo. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč byl táta zlikvidovaný.“

Jan Šverma coby politický zmocněnec ÚV KSČ přiletěl koncem září 1944 do povstalecké Banské Bystrice, kde se aktivně zapojil do stranické činnosti, počínaje redigováním komunistické Pravdy přes vystupování v rámci Hlavního štábu partyzánského hnutí až po přednášky pro frontové bojovníky. Poté, co nacisté povstání potlačili, se odmítl vrátit letadlem do SSSR a raději s partyzány ustoupil do hor, kde jej na hoře Chabenec zastihla 10. listopadu 1944 smrt. Šverma trpěl přechozenou chřipkou, ale také absolutním vyčerpáním. Dle svědectví generála a pozdějšího politického vězně Vladimíra Přikryla nechal na smrt vyčerpaného Švermu ležet v závěji Rudolf Slánský, který měl se Švermou napjatý vztah a vyvstanuvší situace se mu dobře hodila.

Partyzánská brigáda Jana Žižky se na ústupu roztříštila, aby se na podzim roku 1944 znovu plně zaktivizovala – tentokrát již na Moravě v beskydských horách. Skupina Jaromíra Vrby byla sama částečně rozbita, když ustupovala směrem k Velkým Karlovicím. Nedaleko hranic u ještě slovenské obce Šťiavnik ji přepadli Němci a Jaromír se po přestřelce ocitl sám a bez spojení kdesi v lese. Přešel hory a brzy se dostal až do Stražiska k rodině, kde si jen vyměnil boty a znovu se vydal do beskydských kopců vyhledat zbytky své partyzánské skupiny. Nakonec se v obci Prlov napojil na skupinu kapitána Petra, kde začal působit jako spojka. Konec války jej zastihl ve Zlíně, kde zrovna pro partyzány obstarával nepromokavé pláště. Získal medaili Za chrabrost a také pamětní medaili Řádu Slovenského národního povstání. Zároveň mu byla udělena hodnost poručíka partyzánů. Válka skončila, ale Jaromíra čekaly mnohem těžší časy.

Podruhé do ohně

Jaromírovi, který v poválečných letech pracoval ve společnosti Partkol, kde se znovu setkal s jejím tehdejším předsedou, ale také prvním poválečným zlínským starostou Vávrou – Staříkem, se v roce 1947 narodil syn Jan. Když o dva roky později přišla v brněnské nemocnici na svět jeho dcera Adéla, byl již Jaromír na útěku před komunistickým režimem – jako člen odbojové organizace Světlana, která měla v rámci třetího odboje jednu z největších členských základen vůbec. Její hlavní náplní bylo zapojení nových lidí do protikomunistické rezistence, tvorby, tisku a rozšiřování letáků, shromažďování munice, zbraní, ale také pomoc rodinám odbojářů, které již režim uvěznil.

Návštěva Brna, kde se v roce 1949 nacházela jeho žena Adéla s čerstvě narozenou dcerou, proběhla za dramatických okolností. Státní bezpečnost (StB) celý dům obklíčila, ale Jaromír vylezl na střechu a skryl se za komínem. Nenašli jej. Když se pak s manželkou loučil, patrně tušil, že to je naposled, i kdyby se mu nakonec podařil plánovaný útěk za hranice. Začal se skrývat na Valašsku a čekal na vhodnou chvíli k útěku, avšak brzy se stal jedním z nejhledanějších lidí v zemi. S Adélou se nakonec ještě jednou setkal – ve vězeňské místnosti den před popravou.

„Dnes to vidím tak, že tatínek tehdy s tím Staříkem Vávrou dělali takové na dnešní dobu klukovské akce, třeba když jeli taxíkem do Kroměříže vyhledat dalšího chlapa do skupiny,“ říká Jan Vrba, jehož otec v době, kdy se před Státní bezpečností skrýval ve valašských kopcích, i nadále pokračoval v odbojářské činnosti. Pro skupinu Světlana – Zlín byl nepostradatelný, jako její zakladatel byl také brzy po jejím vzniku jmenován tzv. bojovým velitelem celé Světlany, což jej po Vávrovi – Staříkovi, Antonínu Slabíkovi a Rudolfu Lenhardovi činilo nejvyšším představitelem organizace.

Přestože se ukrýval v ilegalitě, podnikal Jaromír Vrba drobné cesty, během nichž zařizoval potřebnou agendu. Jedna z nich se mu stala osudnou. Psal se 20. duben 1949. Šlo do tuhého, měly promluvit zbraně.

Výstřely v parku

„Táta byl ozbrojený a jel vlakem na Vsetín. Všiml si ho policajt a vyvedl ho z vlaku. Zatkl ho a ve vsetínském parku – protože ho neprohledal a nevěděl, že táta má zbraň –, tak tam se otec snažil zdrhnout a začala přestřelka. Táta byl partyzán a ten esenbák střílel na pravou ruku, on si však přehodil kvér do levé a měl dobrou mušku – a to já mám po něm,“ popisuje Jan Vrba okolnosti střetu strážmistra SNB (a zároveň příslušníka StB) Bohumila Hýla se svým otcem. Celá tato událost je vzhledem k množství zdrojů a výpovědí (včetně vyšetřovacích spisů StB a státní propagandy) nejednoznačná v tom, jak přesně a do detailů se odehrála. Jisté je, že Jan Vrba událost líčí tak, jak ji v základě popisují všechny prameny. Kolik bylo vypáleno kulek a zdali Vrba Hýla rovnou napadl, nebo střílel až během útěku, je stále předmětem dohadů.

Jaromír Vrba byl v přestřelce raněn těsně pod pravé rameno (kulka přeťala kost) a v důsledku toho mu později ruka ochrnula. Bohumil Hýl na následky střelných poranění zemřel. „Zabití policajta, to se neodpouští v Americe ani jinde na světě,“ dodává k tomu Jan Vrba.

Zrada

Aby zmátl stopy, přeplaval jeho zraněný otec Bečvu a vydal se pěšky až do Nového Hrozenkova, do hotelu Lidový dům, kde na něj čekali další tři členové Světlany – Zlín, Irena Rafajová, Milada Palová a Květoslav Králík, v tuto chvíli jeho nejbližší ilegální spolupracovníci. Ti mu také pomohli zajistit úkryt a dostatečný čas na zotavení, protože zraněný Jaromír trpěl nejen bolestí, ale také vysokou horečkou a nebyl schopný delších přesunů. Ale smyčka už se stahovala. Jaromír Vrba se na Valašsku skrýval na několika dalších místech, než jej po necelém měsíci a půl dne 2. června 1949 zatkla Státní bezpečnost.

O tom, že Světlana byla po celou dobu své krátké existence prošpikována špicly a provokatéry Státní bezpečnosti, dnes není pochyb – kvůli tomu, že StB nasadila na jednu z důležitých spojek Světlany – Aloisii Doležalovou svého agenta, došlo také k Vrbově zatčení. Doležalová mu napsala dopis, v němž žádala, aby jí zaslal svou fotografii a nějaké osobní údaje za účelem zhotovení falešných dokladů a zároveň mu slibovala bezpečnou cestu do zahraničí.

2. června skutečně na předem smluvené místo u Pulčínského mostu přijelo černé osobní auto s diplomatickou značkou. Místo na hranice však rovnou zamířilo do věznice Krajského velitelství StB v Uherském Hradišti. Jaromír Vrba byl zatčen.

Monstrproces

Státní bezpečnost postupně zatkla většinu členů zlínské Světlany. Většina z nich byla také vyslýchána ve vazební věznici v Uherském Hradišti, jež proslula svou krutostí. „V dospělosti jsem mluvil s nějakým Krumpholzem, který mi říkal, že tatínka pokaždé z výslechu museli donést, jak byl zřízený,“ dodává Jan Vrba.

Po necelých šesti měsících podal tehdejší krajský velitel StB Ludvík Hlavačka trestní oznámení na 28 osob. Žaloba pak byla dokončena v srpnu 1950 a v září se v gottwaldovském Velkém kině konal monstrproces, ve kterém dostal Jaromír Vrba za vraždu, velezradu a vyzvědačství trest smrti. Zbylých 27 odsouzených odcházelo s tresty odnětí svobody v rozmezí jednoho roku až 25 let.

„Když ten soud probíhal, my jsme nesměli dovnitř, tam to bylo na lístky pro lidi z fabrik. Čekali jsme v nějakém autě, já s maminkou a babičkou. Když tátu vyváděli, já jsem ho prakticky neznal, tak když ho posadili do nějakého autobusu, maminka za tím autobusem běžela a volala.“

Naposled

Po soudu zbývaly Jaromíru Vrbovi přesně tři měsíce života. Poprava byla stanovena na 19. prosince 1950. Den předtím – po setmění – kdosi zabušil rodině na dveře: „Babička šla otevřít a tam stála taková hranatá ženská v koženém kabátě a že máme možnost se s otcem naposledy rozloučit. Okamžitě jsme vzali taxík do Brna a jeli na Cejl. Byla tam místnost přepažená lavicemi jako ve škole, tatínek byl na jedné straně té barikády a my na druhé. Maminka mi řekla, abych mu něco zazpíval, tak jsem mu zazpíval ‚Ach synku, synku‘ a potom jsem se snažil prolézt pod těmi lavicemi směrem k němu, a to se jim nelíbilo, pamatuji si, jak mě jeden z policajtů v kožených holínkách strkal hlavní samopalu zase zpátky.“

Poté, co Jaromíra popravili provazem, nedostala rodina ani úmrtní list, ani ostatky k pohřbení. „Až do roku 1968 jsme nevěděli, kde je tátův hrob,“ říká Jan Vrba. Teprve na sklonku pražského jara získala rodina urnu s otcovým popelem, kterou pak pochovala na gottwaldovském Lesním hřbitově.

Deset let pod drobnohledem StB

Příběh Jaromíra Vrby nejvíce dopadl na Janovu maminku Adélu. O místo v gottwaldovské nemocnici sice nepřišla – jako odbornice na dětskou pediatrii byla uznávaná a žádaná, ale režim na ni uvalil ochranný dohled. Každý den se musela hlásit na policejní stanici. „My jsme tehdy byli bezvadně zabezpečení vůči zlodějům. Před barákem chlap, za barákem chlap, hlídali náš dům. Maminka si z nich dělala legraci, protože od tátovy popravy chodila každé ráno do kostela, a když se z toho kostela vracela, volala na ně: ,Už můžete jít domů, já už jdu do práce.´

Když v roce 1952 zemřela na Stražisku Janova babička a rodina se chystala na pohřeb, musela žádat Státní bezpečnost o povolení k cestě.

A hlídáni byli i doma. Vedle gottwaldovské babičky Adele, která Vrbovým vařila, chodila do bytu na výpomoc také paní Kroupová. Že šlo o ženu nasazenou Státní bezpečností, se Janova maminka dozvěděla v práci, kam za ní se svými dětmi chodily manželky policistů. Konec ochranného dohledu a celková větší úleva od sledování přišla až s rokem 1960.

Tohle dítě nesmí mít samé jedničky!

Obě děti, Jan a Adéla, vyrůstaly pod přízrakem raných 50. let, kdy doba stála na kultech osobnosti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda. Ti však, těsně po sobě, na přelomu zimy a jara roku 1953 zemřeli: „Napřed zakalil Stalin. Všude černé prapory, všude obrázky Stalina, učitelky asi musely brečet, prostě brečely. A pak šel k čertu Gottwald. Hysterie, náměstí, všude musely viset československé a sovětské vlajky a všude obrázky Stalin – Gottwald. Ta Kroupová k nám taky tehdy přišla a brečela: ,Soudruh Gottwald zemřel...´“

Přesto, že byl synem protikomunistického odbojáře a základní školu navštěvoval v 50. letech, nezažil Jan, že by se proti němu učitelky a učitelé nějak vymezovali. Ovšem stejně to mělo háček – od šesté třídy nesměl jinak velmi chytrý žák s vynikajícím prospěchem mít na vysvědčení samé jedničky. „Pokaždé se něco našlo. Tělocvik. Když mě z něj osvobodili, byla to výtvarka nebo občanská výchova. V osmé třídě jsem se začal zajímat o amatérská rádia a začal jsem stavět tranzistoráky a nosil to na různé soutěže a výstavky. A měli jsme učitele z dílenských prací, pro kterého jsem vymyslel a sestrojil pomůcku k výuce elektrických obvodů ve fyzice, a stejně jsem z dílenských prací dostal dvojku,“ vzpomíná Jan Vrba, který se o zákazu samých jedniček dozvěděl až po skončení základní školy od svého oblíbeného učitele matematiky.

Jednou měl také na čtvrtletním vysvědčení dvojku z chování. V osmé třídě přišli do třídy náboráři z uhelných dolů. Jan byl učitelkou přistižen, jak píše: „Kdo se přihlásí, je vůl!“

Protože měl rád rádia a vše, co s nimi souviselo, toužil Jan po studiu na brněnské elektroprůmyslovce. „Zástupkyně ředitele školy, členka jestli MV nebo OV KSČ Gottwaldov, soudružka Klabalová, se však postarala o to, že jsem se z buržoazní třídy dostal do třídy dělnické. Na průmyslovku jsem měl zákaz a buď že půjdu na dvanáctiletku [gymnázium], nebo nic. Tak jsem šel raději jako učeň – elektromontér do gottwaldovského ZPS,“ říká Jan Vrba, který se ale naděje na lepší vzdělání nikdy nevzdal – během roku 1966 odmaturoval na střední škole pro pracující, jež spadala pod gottwaldovský Svit. A ještě později, v roce 1972, získal inženýrský diplom na brněnském Vysokém učení technickém (VUT) – fakultě elektrotechnické.

Hrát rokenrol, nasrat bolševika

Vedle elektrotechniky se Janovou vášní stala také hudba. Začal s ní v deváté třídě základní školy, kdy se jako většina kluků učil hrát na kytaru. „A ta většina kluků to dělala kvůli holkám. Když se mě nedávno na jednom hudebním festivalu redaktorka ptala, jak a proč jsem začínal, řekl jsem jí: ,Chtěl jsem hrát rokenrol, abych nasral bolševika,´“ usmívá se Jan Vrba, který během roku 1966 sestavil svoji první kapelu – Complication Group. Kluci zkoušeli v Pionýrském domě a začínali s písněmi kapely Olympic či Waldemara Matušky a Karla Gotta. Zlom a postupná profesionalizace přišly o rok později, kdy Jan dostal magnetofon a díky nahrávkám západních rockových kapel se Complication Group posouvala dál. Pro Jana pak bylo zásadní setkání s kytarou Radima Hladíka, který již koncem 60. let účinkoval v kapele Blue Effect. „Byli jsme do něj zblblí všichni. V šedesátém sedmém jsme ho poprvé viděli s Matadors a to bylo něco úžasného,“ říká Jan Vrba, který pak počátkem let sedmdesátých zformoval těleso Blue Night, které účinkuje dodnes (2024) a kterým se v letech normalizace mihnul i disident a politický vězeň Ota Veverka.

Zahrát si oficiálně znamenalo v komunistickém režimu zdárně projít tzv. přehrávkami, kdy kapela vystoupila před komisí: „Fungovalo to tak, že napřed se odehrálo a pak byla zkouška z hudební teorie a potom z politického rozhledu. Předseda té komise s námi hrál na bicí, takže jsme vždy věděli, co bude za otázky, a já jsem si takhle zapamatoval, že 10. ledna se narodil Lenin, na to se nás fakt ptali.“

A tak jsme byli v hajzlu…

Psal se 20. srpen 1968. Jan Vrba měl tehdy domluvenou brigádu v Rakousku a také vlastnil cestovní pas. Zbývalo si jen v Praze na ambasádě vyzvednout vízum. Mladík se tam vypravil vlakem – bez jízdenky. Odhalili jej už v Otrokovicích. „Místo do Prahy jsem se rozhodl jet do Bratislavy na rakouský konzulát pro to vízum. Tam jsem si na nádraží lehnul na lavičku a ve tři ráno mě samopalem budí nějaký voják. Mluvil maďarsky. A najednou jsme všichni z nádraží běželi do centra, kde se ve starých uličkách houfovali lidé. A naráz tam přijel obrněný transportér a střílel. Ukryli jsme se někde ve sklepě. Já jsem si potom řekl, že na konzulát už nepůjdu a že jedu domů. I když jezdilo málo aut, tehdy lidi brali stopaře, jako už nikdy potom,“ vzpomíná Jan Vrba na první okamžiky invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.

Podobná situace vyvstala i v Gottwaldově. Jan s kamarádem se okamžitě, ale jen mírně, zapojili do protisovětských akcí. Zamalovávaly se názvy ulic a u budovy č. 21 psali kluci vápnem na zeď hesla odporu. A zase jel kolem obrněnec a zase střílel do vzduchu. „Ten můj kámoš se tak vyděsil, že druhý den zmizel a ozval se až z Dánska. Vrátil se před Vánoci 1988,“ říká Jan Vrba, který si během prvních let sovětské okupace také vážně pohrával s myšlenkou emigrace. 

Přes rodinného známého – maminčina vzdáleného bratrance z Ameriky měl možnost odcestovat do Států za studiem. Jan ale v tu dobu již studoval vysokou elektrotechniku v Brně a ještě s kamarádem se tedy rozhodli, že než odcestují na rok do USA, dokončí semestr. 8. října 1969 složili oba mladí muži poslední zkoušku a šli to zapít do hospody v Králově Poli: „Objednali jsme škopky a jedeme, jasné! A teď pustili Televizní noviny: ‚K dnešnímu dni soudruh Gustáv Husák pozastavil platnost všech výjezdních doložek.‘ A tak jsme byli v hajzlu.“

Whisky and cigars

Další příležitost k emigraci dostal Jan Vrba v roce 1980. V tu dobu stále pracoval v ZPS a jako odborníka jej často posílali na zahraniční pracovní cesty – tentokrát se ocitl v Kanadě. Jeho profesionality a znalostí si zde cenili, a proto jej neustále přemlouvali, ať zůstane. Zůstal by, ale v Československu měl ženu a děti: „Vrátil jsem se domů, protože mi bylo jasné, že bych rodinu do Kanady nedostal. Sice mi slibovali, že by to určitě do šesti týdnů zařídili přes Červený kříž, ale já jsem tomu nevěřil.“

Brzy nato odešla ze země Janova sestra Adéla. Ze zájezdu do Jugoslávie se díky bratrově pomoci dostala do Kalifornie: „Sestra ani švagr neznali jazyk a neměli peníze. Sháněl jsem jim sponzora. Znal jsem nějakého Augustina Ošťádala, který byl kdysi zapletený s otcem do odboje, a ten během roku šedesát osm odešel právě do Kalifornie. Spojil jsem se tedy s ním.“

Kvůli tomu, že Adéla emigrovala, skončily na čas i Janovy zahraniční cesty. Režim je zakázal. Do chvíle, než se v Západním Německu porouchal stroj. „Jestli mi sem během 48 hodin nepošlete Hanse Vrbu, tak vám všechny ty mašiny odvezu zpátky,“ rozčílil se německý majitel pokaženého stroje. Byla nutná intervence zainteresovaných lidí ze ZPS na OV KSČ. Lahev whisky a karton amerik byl přesvědčivý argument. Na druhý den držel Jan v ruce výjezdní doložku a na velvyslanectví NSR čekalo vízum.

Kód M3

Se sestrou Adélou byl Jan v telefonickém kontaktu. Snažil se k tomu využívat zahraniční cesty, kde měl jistotu, že na drátě není další, nevítané ucho. Telefony doma režim odposlouchával. Jednoho dne měl pamětník zahraniční hovor se západní fabrikou, kde se někdo marně snažil uvést stroj do chodu. „To musíte do programu napsat kód M3 a potom už to pojede,“ odpověděl Jan Vrba. A stroj se rozběhl.

Když si jej pak začátkem února roku 1980 zavolala Státní bezpečnost, vyptávali se na ledacos. Hlavně na cesty za hranice – kde se mu líbí a zda v Německu náhodou nepotkal americké vojáky. A nakonec padla i otázka: „Můžete nám říci, co znamená kód M3?“

Samet a Modrá noc

Po pádu komunismu začal Jan Vrba podnikat ve svém oboru. Měl kontakty a dobrou znalost problematiky.

A ještě něco kromě svobody přinesla 90. léta – plnou rehabilitaci otce Jaromíra, s jejímž uskutečněním pomohl bývalý vokalista Blue Night Ota Veverka, který tehdy působil v Koordinačním centru Občanského fóra v Praze. S očištěním otcova jména přišlo i finanční odškodnění. Za mučení, věznění a smrt otce dvou dětí dostali sourozenci dohromady 100 tisíc korun. V roce 1997 převzal Jan Vrba za otce z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla medaili Za hrdinství.

Jan Vrba žil v roce 2024 ve Zlíně po boku své ženy Milady, s níž vychoval dvě děti, Jana a Miladu. V tu dobu byl již v důchodu a věnoval se elektrické kytaře v domovské kapele Blue Night.