Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Vrba (* 1932  †︎ 2019)

• pochází z rodiny moravského sedláka Bohumila Vrby, jehož statek byl v 50. letech rozkulačen

• od mládí člen Sokola, zakládající člen klubu Rychlých šípů, který byl rozpuštěn v roce 1948. V Sokole se seznámil s bratry Švédovými, kteří stejně jako on pocházeli z moravské obce Pivín; nejstarší z nich – Václav Švéda byl později členem odbojové skupiny bratří Mašínů a byl popraven v roce 1955

• 1946-1951 navštěvoval gymnázium v Prostějově, v květnu 1948 souzen za to, že se před svým spolužákem vyjádřil o smrti Jana Masaryka jako o vraždě. Propuštěn na amnestii ještě téhož roku

• 1951-1956 studium na Vysokém učení technickém v Brně. Znovu vyslýchán v roce 1953 v souvislosti s případem Václava Švédy

• od roku 1956 až do důchodu pracoval jako stavební inženýr, především v oblasti vodohospodářství

• zemřel 24. května 2019

Mládí a válka v Pivíně

 „Lepší mládí jsem nemohl mít než na vesnici, v přírodě a u takových rodičů.“

Jiří Vrba se narodil 30. dubna 1932 v Pivíně v okrese Prostějov jako nejmladší syn sedláka Bohumila Vrby. Počátky rodu Vrbů se do moravské obce Pivín datují do roku 1660 a podle slov Jiřího Vrby byli jeho předci „vůdčími osobnostmi v obci. (…) Tatínek patřil mezi ty pokrokové sedláky, kteří se věnovali něčemu víc, tatínek byl šlechtitel plemene moravského vepře.“  V letech 1938–1942 navštěvoval obecnou školu v Pivíně, od roku 1942 pak měšťanskou školu v Bedihošti. V době tzv. protektorátu Čechy a Morava byl v Pivíně koňský lazaret, a tudíž i stálá přítomnost německých vojáků a ruských zajatců. „Tam byli koně, kteří přišli z fronty a byli buď  nemocní nebo ranění. Koně byli ustájeni ve stodolách hospodářských usedlostí. O ty koně se starali ruští zajatci, které hlídali němečtí oficíři, příslušníci wehrmachtu. A ti tam byli až do konce roku 1945.“  V posledních dubnových dnech a začátkem května roku 1945 bylo v Pivíně a okolních vesnicích velmi rušno. Němečtí vojáci odcházeli, přibližovala se fronta a s ní Rudá armáda. Obec Pivín se tak ocitla přímo v místě obranné linie německé armády. V sousední vsi Skalka se rozhodli němečtí vojáci klást odpor a vytrvat až do konce. Boje byly v tomto místě tak úporné, že vítězství se jeden den klonilo na stranu Rusů, druhý den na stranu Němců: „Jeden den u nás v obci byli Němci, druhý den přišli Rusi, třetí den je vyhnali Němci, další den zas Rusi. (…) Němci byli houževnatě fanatičtí. Ale bylo jich málo, čím dál míň. (…) Jeden Němec sám obsluhoval kulomet, kterým hlídal dvě cesty najednou. Když ho zajali, tvrdil, že hájil Velkoněmeckou říši. Na místě ho Rusové zastřelili.“  Oproti disciplinovaným a vesměs vytrvalým německým vojákům zůstali rudoarmějci v paměti pana Vrby jako vojáci nedisciplinovaní a nemorální. Za velké ztráty na životech si v jednom případě mohli nadměrnou konzumací alkoholu, který ukradli ze skrýše místní hospody. „Rusi na to přišli, vybourali to, alkohol vytáhli, ožrali se, sedli do tanků a jeli na Germána!  Němci je očekávali v příkopech, kde leželi střelci s pancéřovýma pěstma, a jak ti Rusi jeli, tak je stříleli těma pěstma a vyřadili tam padesát dva tanků!“  Na druhou stranu se možná Jiří Vrba dožil osvobození jen díky zásahu ruského vojáka. Když byli v obci zrovna Rusové, němečtí vojáci ostřelovali Pivín minomety. Jedna taková střela mohla malého Jiřího Vrbu smrtelně zranit, kdyby ho na poslední chvíli nestrhl k zemi ruský voják: „Jednomu neznámému ruskému vojínovi děkuji za život.“  

Válečné události v očích dvanáctiletého kluka nabyly podobu dobrodružství a i nyní na toto období vzpomíná jako na nejkrásnější období ve svém životě: „Já na mládí a na protektorát vzpomínám jako na dětství, jedno z nejkrásnějších mých údobí. Neměnil bych za nic.“

Osvobození

Urputné boje, které se odehrávaly přímo v  rodišti Jiřího Vrby a které zapříčinily i ztráty desítek občanů, zanechaly mnoho vzpomínek. Mezi nimi i ty radostné, které se vztahují k okamžiku konce okupace. Do určité míry jsou spjaté s Rudou armádou, která se na osvobození Československa podílela. Dlouholeté sympatie československých občanů k Rudé armádě, živené následně komunistickou propagandou, jsou podle pana Vrby logické: „Němce jsme neměli rádi, každý čekal, že okupace skončí a že budeme zase svobodní. A ti Rusi nám přinášeli svobodu. Je to logické. My jsme je neznali.“  Rudá armáda však byla armáda jako každá jiná, a když mohla, využívala civilní obyvatelstvo různými způsoby, i s použitím násilí. „Když skončila fronta, když se u nás Rusové zabydleli, tak tatínek vytáhl ovocné víno a jídlo a Rusy pohostil. Maminka vytáhla, co dům dal. A v tu dobu u nás bydlela paní Weisová z Prostějova, jejíž manžel byl Žid a která u nás měla přečkat frontu. Mysleli, že v Prostějově budou boje a u nás klid, a ono to nakonec bylo obráceně. (…) No a jak se ti Rusové napili, tak dostali na tu mladou paní Weisovou chuť. Ona běžela za tatínkem a volala: ,Schovejte mě, prosím vás, někam před těma Rusama!‘ A tatínek ji schoval na půdu, do slámy, jenom jí tam nechal skulinku, aby mohla dýchat. Rusové, když se napili, tak ztráceli zábrany.“  

Manželka pana Vrby Zdeňka Vrbová, jejíž rodina pochází z jižní Moravy, vzpomíná, jak Rusové, kteří se dostali do jihomoravských vinných sklepů, stříleli v opilosti dobytek a dopouštěli se znásilnění. „Malinovského armáda, to se říkalo, že to je dokonce ta nejhorší armáda. To byli kriminálníci z gulagů. Jenže to lidé nevěděli, na to přišli až později. A v těch lidech byla euforie – osvobodili nás!“

V době osvobození a předlouhá léta po něm bylo nepatřičné a takřka nemožné kritizovat nebo vůbec odhalovat zločinné chování Rusů. Vhodné to bylo pouze v případě poražených států.

Poválečná léta a komunistický převrat

Jelikož rodný statek v Pivíně měl podle zvyku připadnout nejstaršímu synovi, Jiří Vrba šel studovat. Od roku 1946 navštěvoval reálné gymnázium v Prostějově. V té době začal i aktivně sportovat v Sokole a založil klub Rychlých šípů. Myšlenky Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera, zakladatelů Sokola v českých zemích, a sokolské zásady jsou Jiřímu Vrbovi blízké doposud. Za gymnaziálních let pravidelně cvičil, získal mnoho osvědčení, včetně odznaku za tělesnou zdatnost.

Obnovit demokratický režim se však v Československu již plně nepodařilo a komunistický převrat v únoru 1948 změnil cestu poválečného Československa. Změnil i život Jiřího Vrby a jeho blízkých. Příklon ke komunistické ideologii si Jiří Vrba vysvětluje především líbivou strategií KSČ: „Komunisti v roce 1946 všem lidem slibovali všechno, rolníkům půdu a tak dál. Takže lidi pod tímto dojmem komunisty volili a ti měli ve volbách přes čtyřicet procent! Národ je volil, jenomže nevěděl, koho volí! To zjistil až potom. (…) A komunisti, jakmile získali moc, tak národu zacpali pusu. Udusili ho. Kdo chtěl něco říct, tak ho to stálo život. To dnes lidé nemohou ani chápat, že tenkrát šlo o život. (…) Lidé byli dezorientovaní a byli podvedeni.“  

Komunisté si pak svou moc udržovali pomocí strachu, politických procesů, vedených i proti tzv. vnitřnímu nepříteli, měly zamezit jakémukoliv odporu: „To je o tom, dostat do těch lidí strach.“ I v případě Jiřího Vrby se vládnoucí straně podařilo zasít strach, když byl jako nezletilý souzen.

Soud pro pár slov

Po převratu v únoru 1948 cítil Jiří Vrba, jak výrazně se mění společnost kolem něho. Podle jeho slov se do lidí „začala vkrádat přetvářka a strach“.  Byl to jeden z úspěchů komunistické strany. Podařilo se jí, že se lidé opět začali vzájemně udávat. Jiřího Vrbu udal zřejmě jeho spolužák kvůli pár větám ohledně nejasného úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka.

Jan Masaryk byl velkým vzorem pana Vrby, obdivoval jeho lásku k prostému lidu a jeho názory na KSČ a Sovětský svaz. „Jan Masaryk měl lidi rád a lidé měli rádi jeho.“  Když byl Jan Masaryk nalezen 10. března 1948 pod okny Černínského paláce mrtev, řekl Jiří Vrba před svými spolužáky, že to, co se stalo, nemohla být sebevražda, jak to bylo oficiálně interpretováno, ale vražda, neboť okno v koupelně bylo zavřeno zevnitř. „Studentovi taková věc nemůže uniknout, to je teoreticky nemožný, aby člověk vyskočil a zavřel za sebou okno. Řekl jsem to ve třídě před svými spolužáky. No a to stačilo k tomu, aby bylo podáno trestní oznámení a byl se mnou zahájen soud. S mladistvým za takovou řeč! Tatínek dostal oznámení, že se mnou zahájí trestní řízení.“  Jiří Vrba byl vyšetřován na svobodě. Trestní řízení bylo zahájeno 18. května u Okresního soudu v Kojetíně pro provinění dle § 18 z.č. 50/23. Podle § 18, zákona č.50/1923 Sb o šíření nepravdivých zpráv se ten, „kdo veřejně sděluje, nebo jinak rozšiřuje nepravdivou zprávu, již pokládati za pravdivou nemá dostatečných důvodů, ač ví, že tím vážně znepokojí obyvatelstvo nějakého kraje nebo místa, trestá za přestupek trestem peněžitým od 50 do 10 000 Kč, nebo vězením od tří dnů do tří měsíců.“  (Podle fotokopie Sbírky zákonů a nařízení v držení Jiřího Vrby.)

V červnu abdikoval Edvard Beneš a prezidentem byl zvolen dosavadní předseda vlády Klement Gottwald. Amnestie, vyhlášená u příležitosti jeho nástupu do úřadu, se vztahovala i na studenta Jiřího Vrbu. „Dostal jsem amnestii od Gottwalda…Pak jsem se stáhl, dával jsem si už pozor. Když dostanete strach, přestanete se vyjadřovat. To pak za takového režimu má každý více tváří – jednu doma, jednu ke kamarádům, jednu ve veřejnosti, jednu v zaměstnání. Jde o to, dostat do lidí strach, a když mají strach, tak je klid. To se jim podařilo i u mě, nesouhlasil jsem, ale nechal jsem si to pro sebe.“

 XI. všesokolský slet a Sokol po roce 1948

Únorový převrat ovlivnil i činnost Sokola. Do nadšených příprav na první poválečný slet zasáhly snahy nově nastoleného režimu podřídit si Sokol sjednocením všech tělovýchovných organizací. Probíhaly také kádrové změny, na které neměli jednotliví členové žádný vliv. „Byl jsem zapálený sokol, měl jsem to strašně rád. Ta krása byla v tom, že jsme nemuseli! My jsme chtěli! A ten XI. všesokolský slet v Praze, to byla obrovská manifestace. Já na ní vedl Prostějovskou župu. Ten slet na mě strašně zapůsobil.“

XI. všesokolský slet v červenci 1948 se stal i příležitostí pro otevřenou demonstraci proti novému režimu. Sokolové například ignorovali prezidenta Klementa Gottwalda při slavnostním průvodu kolem jeho tribuny a provolávali hesla: „Ať žije republika Beneše a Masaryka!“ Neloajálnost sokolů vůči komunistickému režimu se ale organizaci nevyplatila, hned po sletu začala perzekuce. „Po sletu začal neklid a nervozita, strana do toho začala mluvit. Začala taková čistka v tom Sokole. Toho a onoho sesadili. Sokol pak existoval, ale už nevyvíjel činnost. Nebylo to upřímný.“

Vyměnilo se i vedení Sokola, „staří bratři“ byli odvoláni, na jejich místo byli dosazeni prorežimní vedoucí a ze Sokola se stala Tělovýchovná jednota Sokol. V roce 1950 přestal cvičit i Jiří Vrba: „Cítil jsem to násilí, tu nespravedlnost. Nechtěl jsem nic dělat nesvobodně, nechtěl jsem, aby se mnou manipulovali.“

Kulacká rodina

Puč v roce 1948 umožnil i prosazení komunistické politiky v oblasti zemědělství. V květnu 1949 byla na IX. sjezdu KSČ oficiálně schválena kolektivizace zemědělství, která se neprojevovala jen zakládáním jednotných zemědělských družstev, ale i třídním bojem proti sedlákům neboli venkovským boháčům, zvaných také kulaci. V Pivíně, ryze zemědělské obci, bylo takzvaných kulaků hodně, mezi nimi Bohumil Vrba (otec Jiřího Vrby) a jeho sourozenci. V obci Pivín na Prostějovsku byli soudně trestáni, vězněni a likvidováni tito sedláci: Bohumil Vrba čp. 30, Metoděj Vrba čp. 49, František Vrba čp. 15 a František Janík čp. 54. (Údaje převzaty z Přidal, J.: Konec selského stavu na Prostějovsku. Praha 2007, s. 89)

Bohumil Vrba vlastnil 15 hektarů, a jak už bylo uvedeno na začátku, zabýval se šlechtěním plemene moravského vepře. „A tohle dělal až do padesátých let. Přišel únor 48, tatínek už byl starý, nemocný a jako vůdčí osobu v obci, jako nejpokrokovějšího sedláka, ho čekal soud. Musel každé dva roky přinést potvrzení od lékaře, že není schopen zúčastnit se procesu. Deset let, až do roku 1960. (…) Měl tu svoji práci rád a byl váženej a ctěnej, a proto se komunistům nelíbil. (…)Tatínka nezavřeli, ale těch deset let musel být doma jako ve vězení. Nevyšel ven.“ Ačkoliv pro svůj vysoký věk nešel Bohumil Vrba do vězení jako například jeho bratři, byl mu nařízen pobyt na „výměnku“ a jeho hospodářská usedlost připadla místnímu JZD. Jiří Vrba vzpomíná, jak vyváželi tatínka v noci autem do jeho sadu, aby se podíval na stromy, které sázel. „Když byla pěkná noc, tak jsme naložili tatínka do auta a zavezli jsme ho třeba o půlnoci do sadu, aby se podíval, jak ty stromy rostou.“  

V rodě Vrbů se však v důsledku kolektivizace odehrála tragédie větších rozměrů, a to v rodině strýce Metoděje. Metoděj Vrba byl odsouzen ke čtyřem letům vězení a jeho manželka spáchala z nezvladatelné situace sebevraždu. Také další bratr František Vrba byl vězněn a brzy po návratu z vězení zemřel.„Metoděj Vrba byl pro nezvládnuté plnění povinných dodávek státu jako kulak lidovým soudem odsouzen ke čtyřem letům vězení a k zákazu pobytu v obci. Na hospodářské usedlosti zůstala těžce nemocná manželka Vilemína sama se dvěma malými dětmi. I když jí pomáhali příbuzní a dobří sousedé, těžká nemoc, starost a péče o malé děti a celé hospodářství ji přivedly k zoufalství. To nepochopil a neuznal ani MNV v Pivíně a nechal takto zdravím podlomenou a opuštěnou ženu hospodařit bez manžela. Mimo to jí neustále zvyšoval dodávkové povinnosti, prováděl znevýhodňující výměnu pozemků. Vilemína Vrbová psychicky neunesla komunistické bezpráví, život bez manžela a hospodáře a dobrovolně ukončila život skokem do studny. Ani tato oběť nepohnula srdcem místních funkcionářů MNV a MO KSČ. Zmařený život, rodinná tragédie stala se vykřičníkem a poznáním, jak krutý režim dokáže lidi přivést až na pokraj zoufalství.“ (Citováno podle Přidal, J.: Konec selského stavu na Prostějovsku. Praha 2007, s. 43. Fakta byla potvrzena při rozhovoru s Jiřím Vrbou.)

Na příkladu rodiny Vrbovy se tak můžeme přesvědčit, jaké rozměry a podoby měla kolektivizace v padesátých letech v Československu.

Na vysoké škole

S přijetím na vysokou školu Jiří Vrba problémy neměl. V roce 1951 nastoupil na Vysoké učení technické v Brně se specializací „Velká voda“. Vzpomíná především na profesora Vilibalda Bezdíčka, který „strašil studenty projevy typu: ,My víme, že jsou tady mezi vámi lidé, kteří tu nemají co dělat.‘ To je, jako kdyby mluvil ke mně.“ Sám Jiří Vrba byl překvapen, když se Vilibald Bezdíček (1906–1991) tehdy jako ministr školství otevřeně postavil za čin Jana Palacha. Prof. Bezdíček byl pak za normalizace „uklizen“ zpět do Brna a bylo mu zakázáno publikovat. Byl jedním ze signatářů Charty 77.

V průběhu studia musel Jiří Vrba se spolužáky absolvovat každou středu tzv. vojenskou přípravu. „Ten den jsme byli oblečeni v zelených montérkách a cvičili jsme jako protiletadloví dělostřelci. Po absolvování výcviku jsem získal hodnost desátníka, na další cvičení jsem ale již nikdy nešel.“

Podruhé vyslýchán – „bratr bratra nesmí zradit“

Druhý kontakt Jiřího Vrby s komunistickou mocí se váže k jeho známosti s Václavem Švédou, který se narodil v roce 1921 v Pivíně a v padesátých letech byl členem odbojové skupiny bratří Mašínů. V Sokole Pivín, kde Jiří Vrba od mládí cvičil, byl starostou František Švéda, legionář a vlastenec. Sokoly byli i jeho tři synové – Václav, Zdeněk a Vratislav. Jiřímu byl věkově nejbližší Vratislav, znal ale samozřejmě i nejstaršího Václava, který se po válce oženil a odstěhoval do bydliště své ženy v Lošanech. Zde se Václav Švéda seznámil s bratry Mašínovými a zapojil se do jejich protikomunistické činnosti. Adoptivní rodiče Švédovy ženy byli příbuzní Mašínů. Václav Švéda se s Ctiradem a Josefem seznámil v Lošanech v roce 1947 při odhalování pomníku jejich otci Josefu Mašínovi, významnému protinacistickému odbojáři. Václav Švéda spolu s Ctiradem a Josefem Mašínovými v letech 1950–1953 vyvíjel tzv. protistátní činnost, podílel se na přepadení, krádeži donaritu z dolu u Kutné Hory, na zapalování stohů na Moravě.  V listopadu roku 1953 se s ostatními členy skupiny rozhodl utéci do Západního Berlína, na území NDR byl ale postřelen, zadržen a následně v Československu souzen za velezradu a další závažné trestné činy. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven v Praze na Pankráci v roce 1955. Tresty postihly i celou jeho rodinu, včetně manželky, otce a dvou bratrů.

Jelikož Václav Švéda po rozkulačení statku v Lošanech pobýval v roce 1950 se svou rodinou v Pivíně u rodičů, byla řada občanů této obce v roce 1953 vyslýchána. Mezi nimi i Švédův „bratr sokol“ Jiří Vrba. „V září 1953 jsem zahájil třetí ročník na vysoké škole v Brně a jednou ráno v sedm hodin ke mně přišla bytná, že mám návštěvu. Podle oblečení jsem hned poznal, kdo má o mě zájem. Měli otázky, jak se jmenuju, odkud pocházím, kam půjdu. Tak říkám, že posnídám a pak půjdu na přednášku. Oni mi na to řekli, že na přednášku už nepůjdu. Pojedete s náma. Netušil jsem, o co jde.“  Jiří Vrba byl odvezen do věznice v Olomouci, kde byl vyslýchán. „Všechno jsem musel svléct, oblékl jsem si vězeňské šaty. Na cele jsem přemýšlel, kvůli čemu tam jsem. Myslel jsem, že to má spíš souvislost s tatínkem a s hospodářstvím. Já jsem se ničeho nezúčastnil. Věděl jsem o té jejich činnosti, to ano, ale jinak jsem s tím neměl nic společného, tak mě nenapadlo, že je to kvůli tomu.(…) Každý den jsem chodil na výslechy, nejdřív byl ten vyšetřovatel příjemný: Tak nám něco popovídej o sobě, o Pivíně…Tak do mě žďuchal: A co Švédovi? A já na to: No, bydlí tam. Druhý den přišel druhej a ten mi říká: My to z tebe vytlučeme, nemysli si, všechno víme, přiznej se!“ Na většinu otázek Jiří Vrba ale nereagoval a ani nemohl, neměl se k čemu přiznat, kromě toho, že je také z Pivína a Václava Švédu znal ze Sokola. „Vůbec jsem nespolupracoval. Tak mě nasadili do cely pro dva a já jsem brzy poznal, že ten druhý je práskač. On měl žlutý prsty od cigaret, ale my jsme ve vězení cigarety neměli.(…) Učil mě, jak se chovat při výslechu.“

Po více než čtrnácti dnech neúspěšného vyslýchání musela StB Jiřího Vrbu propustit: „Jednou v noci mě vzali z cely, na dvoře stála šestsettrojka, nasedli jsme a jeli. A teď kam? Když pojedem na sever, tak to je Mírov, když na jih, tak to je Leopoldov. Ale my jsme jeli na západ. Tak si říkám: Bory, to je daleko, proč by mě vozili až tam. A když jsme jeli přes Prostějov, tak ten jeden se mě zeptal, kam chci jet. Do Brna, nebo domů?Tak jsem jim řekl, že domů za maminkou.“  Do poslední chvíle si ale Jiří Vrba nemohl být ničím jistý. Na okamžik, kdy ho StB vysadila před obcí, vzpomíná jako na chvíli největšího strachu ve svém životě: „Motor běžel, světlo svítilo a já jdu. Tak jsem čekal, kdy mě přejedou nebo zastřelí. Nevěděl jsem, jestli dojdu. Takové věci se v té době děly.“

O Mašínech – „bratři Mašíni byli jak jejich tatínek“

Jako pamětník atmosféry padesátých let hodnotí činy bratří Mašínů a jejich společníků jako logické vyústění jejich výchovy a odkazu jejich otce Josefa Mašína, hrdiny protinacistického odboje „Syni generála Mašína byli vychováváni jako vlastenci, jako Češi. Oni měli to  vlastenectví po tom tatínkovi v sobě. Jako já mám spoustu věcí po tatínkovi. Oni se s tím násilím, s rokem 1948 nemohli smířit. (…) Byl tady třídní boj a boj se vyznačuje bojováním! Jenže většina lidí se nepostavila tomu násilí, byl v nich už strach. Ale v bratrech Mašínových ten strach nebyl, oni bojovali. A k tomu boji pochopitelně potřebovali zbraně. (…) A v boji platí – nezastřelím já tebe, zastřelíš ty mě, takže kdyby toho strážníka nezabili, on by je udal a je by odsoudili. Dneska lidi říkají, že to byli vrazi, já s tím nesouhlasím, já se na to dívám jinak, to nebyli vrazi, to byli vlastenci!“ 

Stavařem

V roce 1956 dokončil Jiří Vrba studium na VUT v Brně, kde získal titul stavební inženýr. Nastoupil ke stavební firmě Ingstav Brno, kde pracoval až do roku 1975. V roce 1958 se oženil se spolužačkou z vysoké školy Zdeňkou a založil rodinu, synové jsou dnes také stavaři.

V šedesátých letech, když stavěl jez na řece Moravě v Olomouci, šel Jiří Vrba po práci domů a ve starém muži, který v tržnici prodával králíky, poznal svého profesora Přecechtěla z prostějovského gymnázia. „Oslovil jsem jej. Pane profesore, dobrý den, já bych se měl představit. A on odpověděl: Ty se nemusíš představovat, tebe já znám! On byl totiž zástupcem ředitele a on všechny ty posudky, které na mě chodily z obce a já nevím odkud, tak on je všechny házel do kamen! Takže nejenže jsem se díky němu dostal na vysokou školu do Brna, ale já bych bez něj ani neodmaturoval!“ Zde tedy můžeme najít důvod, proč neměl Jiří Vrba problémy s přijetím na vysokou školu, ač byl synem kulaka a měl ještě jako mladistvý problémy se zákonem.

O své situaci v oboru za socialismu říká: „Byl jsem si dobře vědom toho, že nikdy nebudu ředitelem, náměstkem nebo že nikdy nebudu zastávat nějakou funkci. Politicky jsem nijak nepracoval, většina přátel i kolegů znala moji antipatii ke společenskému zřízení.“ Na období normalizace v 70. letech mimo jiné vzpomíná jako na „divnou dobu, kdy byla nedobrá situace ve společnosti, nedostatek materiálu a špatná pracovní morálka“.  Od roku 1975 do odchodu do důchodu v roce 1990 pracoval pro Výzkumný ústav zelinářský v Olomouci.

Rok 1989 a konec komunistického režimu

Pád komunistické diktatury v roce 1989 znamenal pro Jiřího Vrbu paradoxně start. Ačkoliv šel v roce 1990 do důchodu, rozhodl pořídit si dva živnostenské listy a konečně pracovat sám, bez nadřízených a podřízených. „Byl jsem sám – s telefonem, s papírem a tužkou a autem a byl jsem na roztrhání. Já jsem měl tolik práce! Po čtyřiceti letech, kdy jsem pracoval pro socialismus a kdy jsem se musel krotit, jsem byl najednou svobodný a dělal jsem si, co jsem chtěl.“

Čeho však Jiří Vrba velmi lituje, je skutečnost, že rok 1989 nepřišel mnohem dřív. „V šedesáti letech začínat je těžké. Kdyby to přišlo dřív, třeba když mi bylo čtyřicet, tak jsem měl firmu.“ V devadesátých letech dozoroval mnoha stavbám v Olomouci a dalších městech.

Za největší chybu ve společnosti v současnosti považoval, že si neuvědomuje, jakou má svobodu, a že neví, čím se vyznačovala doba komunismu. Podle Jiřího Vrby dnes lidé nechápou, že tenkrát šlo o život. 

Jiří Vrba zemřel 24. května 2019.