Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Lenka Vrchlavská (* 1953)

• narozena 18. února 1953 v Kladně-Rozdělově

• oba rodiče byli za války totálně nasazeni

• vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu ve Slaném, konzervatoř Jaroslava Ježka

• vysokoškolský titul získala na filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• 15 let pracovala jako kurátorka sbírek v Muzeu v Unhošti

• spoluorganizovala unhošťské kulturní dění – zejména koncerty, diskotéky a besedy

• účastnila se neformálních diskuzí ve společnosti malíře Václava Žáka, spisovatele Bohumila Hrabala a dalších osobností z okolí Kladna a Unhoště

• kvůli účasti na neformálních diskusích byla předvolána k výslechu na StB

• kulturní aktivity v Unhošti byly pod tlakem StB ukončeny

• od roku 1992 pracuje ve školství jako pedagog

Lenka Vrchlavská se narodila v roce 1953 v kladenské čtvrti Rozdělov. Její rodiče byli ve čtyřicátých letech oba totálně nasazení, seznámili se ale až po válce. Tatínek, Stanislav Rangl, na konci války zažil velké bombardování Drážďan a přežil jen díky rychlému útěku za hranice města: „Utíkal ještě s kamarádem, před nimi padaly celé domy a ulice. Tehdy se používal napalm a viděli tu apokalypsu, jako v Bibli.“ Když si jich nikdo nevšímal, vydali se pěšky na dvouměsíční cestu zpět do rodných Jižních Čech. „Když došli do Tábora, odkud ten kamarád pocházel, tak je schovali, doslova je tam zazdili do sklepa, kdyby je někdo hledal. Až 5. května poslali zprávu rodičům do Nemanic, že je tatínek naživu,“ vypráví.

Plné obchody, hodně cizinců a po setmění raději nevycházet ven

Ani maminka paní Vrchlavské se totálnímu nasazení nevyhnula. I ona zažívala časté bombardování. Pracovala v továrně a jednou jí stroj zachytil vlasy. Zachránila ji kolegyně, která jí vlasy ze stroje vytrhla. Tržnou ránu na hlavě jí pak venku obyčejnou jehlou a nití někdo zašil. „Celý život tak měla jizvu jako vzpomínku,“ říká. Tatínek po válce nastoupil na vojnu k PTP (Pomocný technický prapor) a byl odvelen do kladenských dolů. Přes maminčina otce, který v dolech také pracoval se tak jednou seznámili na zábavě, kam Stanislava Rangla pozval jeho budoucí tchán. Rodiče pamětnice se politicky nijak neangažovali, v komunistické straně nebyli a jelikož Kladno bylo město průmyslu, nestrádali příliš ani materiálně. „Obchody byly plné, ale taky tu bylo spousta cizích státních příslušníků a hodně hospod. Po setmění nebylo bezpečné vycházet ven,“ popisuje.

Lenka Vrchlavská vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu ve Slaném (dnešní gymnázium) a také Konzervatoř Jaroslava Ježka – od mládí inklinovala k baletu a hudbě. Inspirací k následnému studiu filozofické fakulty Univerzity Karlovy jí byl oblíbený profesor ze střední školy. Po absolutoriu u profesora Roberta Kvačka se začala v roce 1978 věnovat organizaci sbírek v Městském přírodovědném muzeu v Unhošti. Jako kustodka sbírek zde působila dalších patnáct let.

Unhošť, nepříliš vzdálená od Prahy, disponovala na tu dobu vysokým množstvím kulturních institucí. Úspěšně zde fungovalo již zmíněné muzeum, knihovna, kulturní sál, umělecká škola i kino. Lenka Vrchlavská se ihned zapojila do místního kulturního života a podílela se na jeho organizaci. Ve spolupráci s Oskarem Gottliebem, členem legendární Jazzové sekce, pořádali kulturní večery naplněné živými vystoupeními kapel nebo reprodukovanou hudbou z kapitalistického Západu.

Diskotéky pod hlavičkou Jazzové sekce

„Na těch našich diskotékách jsme pouštěli desky kapel, jako byli třeba The Beatles, Pink Floyd, Rolling Stones, Black Sabbath. Nebála jsem se, myslela jsem, že když se to odehrávalo pod hlavičkou Jazzové sekce, že se nemůže nic stát.“ V Unhošti se objevily i tehdy velmi populární kapely a zpěváci té doby, například Waldemar Matuška, Ivan Mládek, Zuzana Michnová z kapely Marsyas, Plavci a mnoho dalších. Nejraději vzpomíná na vydařenou besedu s hercem Jiřím Hrzánem, která proběhla tři měsíce před jeho tragickým úmrtím.

Jestli už tehdy jejich počínání monitorovala StB, pamětnice neví. Vzhledem k následujícím událostem je to podle ní ale pravděpodobné. Nedaleko Unhoště bydlel malíř Václav Žák, jehož blízkým přítelem byl spisovatel Bohumil Hrabal. Společně s dalšími umělci a intelektuály se scházeli v unhošťském muzeu a pořádali debaty o světě, demokracii a filozofii. Těchto setkání se účastnila i Lenka Vrchlavská. „Chodil mezi nás i farář František Krba, který v roce 1985 zemřel a jelikož byl poslední z řádu křížovníků, na jeho pohřeb přišlo mnoho lidí a byl i monitorován příslušníky StB.“

V té době obdrželi postupně všichni účastníci neformálních setkání v muzeu předvolání na výslech. Dle slov pamětnice se její výslech nesl v relativně přátelském duchu, jako běžný rozhovor. „Největším šokem pro mě bylo, že jeden z vyslýchajících byl můj spolužák ze střední školy. Nedal ani hnutím oka najevo, že se známe a myslím, že mi tehdy dost pomohl. Dneska už se ho na to nezeptám, zemřel velmi mladý na rakovinu,“ dodává. Strach z výslechu neměla, celou dobu byla přesvědčená, že je to jakési nedorozumění, které se záhy vysvětlí. Skutečnost jí došla až později. V důsledku všech výslechů nebyl naštěstí nikdo uvězněn, ale jejich setkávání, kulturní akce a programové diskotéky musely skončit. Bohumil Hrabal a Václav Žák dostali zákaz vstupu do Muzea.

K muzejní práci bych se ráda vrátila

Po revoluci bylo muzeum v roce 1992 uzavřeno, sbírky rozvezeny a zaměstnanci propuštěni. Lenka Vrchlavská se po počátečním rozčarování vrhla do práce ve školství, kterému se věnuje dodnes. „To víte, že bych se k té muzejní práci ráda vrátila, velmi se mi po tom stýská. Na Bohumila Hrabala a ostatní často vzpomínám, ráda bych se do té doby vrátila a zeptala se jich ještě na tolik věcí, které jsem si tehdy neuvědomovala.“

Pro mladou generaci má pamětnice vzkaz, který shrnuje i její životní zkušenost: „Važte si svého mládí, odtrhněte se od počítačů, žijte kulturou, choďte do galerií, na výstavy, do divadla.“