Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Vrchovský (* 1948)

• narozen 25. června 1948 v Českých Budějovicích

• vyrůstal v chudých poměrech ve vesnici na Valašsku

• nastoupil na střední hornické učiliště v Havířově

• nemohl absolvovat maturitu, školu opustil pouze s výučním listem

• po vojně pracoval dvacet let v dole Antonín Zápotocký v Orlové

• divadelní ochotník, pořadatel neoficiálních výstav v Ostravě

• opakovaně vyslýchán Státní bezpečností

• v listopadu 1989 vedl v OKD stávkový výbor a organizoval generální stávku

• v letech 1990 až 1992 poslancem Sněmovny lidu ve Federálním shromáždění za Občanské fórum

• novinář, divadelní kritik, spisovatel, člen Strany zelených

„Do Ostravy jsem přicestoval za soumraku vlakem z Valašského Meziříčí. Líbilo se mi, jak se rudé jiskry z parní lokomotivy míhají kolem oken. Ve Frenštátu pod Radhoštěm a Kunčicích pod Ondřejníkem jsem cítil svěží horský vzduch. Mezi Vratimovem a Kunčicemi začalo peklo. Plameny šlehající z hutních provozů, haldy s prohořívající struskou. Ucítil jsem typický ostravský smrad. Pro chlapce z valašských pasek to bylo neuvěřitelné. Měl jsem skutečně pocit, že vjíždím do pekla,“ vzpomíná Ladislav Vrchovský, jak na začátku šedesátých let poprvé přijel do Ostravy. Neměl v úmyslu stát se havířem, ale byl jím dvacet let. Ostrava se nakonec stala městem, ve kterém si splnil své sny.

V chaloupce na valašských pasekách

Ladislav Vrchovský se narodil 25. června 1948 v Českých Budějovicích. Strávil tam první rok života. Jeho otci, Karlu Vrchovskému, bylo už padesát let a začínaly mu těžké časy. Jako mladík narukovat do rakousko-uherské armády, nestihl se ani vyučit. Po skončení první světové vojny zůstal v armádě, později přešel k vězeňské službě. Po únoru 1948 byl ze státních služeb propuštěn.

„Důvodem byly jeho kontakty se západním odbojem. Rodiče se museli vystěhovat z pěkného bytu v centru Českých Budějovic a spokojit se s chaloupkou na valašských pasekách ve vesnici Janišov, kterou naší rodině uvolnil otcův bratr. Moje sestra, nadaná pianistka, si s sebou nemohla vzít ani klavír. Místo cvičení okopávala brambory. K domu patřilo hospodářství s téměř čtyřmi hektary polí, o které se rodina do kolektivizace starala. Táta musel jít do výroby. Dělal v kompresorovně Moravských elektrotechnických závodů ve Vsetíně. Byl to muzikant, hrál na trubku a o své práci říkával: ‚Ty kompresory strašně řvů. Asi mě tam dali schválně kvůli mému hudebnímu sluchu, abych počůval tu hudbu socialismu.‘“

Pamětníkova matka Jolana pocházela ze slovensko-maďarské rodiny z Košic. S Karlem Vrchovským se poznala, když tam sloužil. Ještě před druhou světovou válkou se jim tam narodilo první ze tří dětí. Pak byl otec převelen do Českých Budějovic. „Máma pocházela z intelektuální středostavovské rodiny a na nuzné poměry, do kterých rodina upadla po únoru 1948, si nezvykla. Zřejmě i v důsledku nepříznivých podmínek onemocněla. Zemřela, když mi bylo třináct let,“ říká pamětník. Starší sourozenci se pak odstěhovali a pamětník zůstal sám s otcem.

Lapen do karvinských dolů

Karel Vrchovský neměl rád komunisty. Když jednou Ladislav přišel domů s červeným pionýrským šátkem na krku, rozzlobil se: „S tím červeným hadrem mi tady chodit nebudeš,“ křičel a snažil se mu ho strhnout z krku. Syna pak vždy nabádal, aby si hlavně nic nezačínal s komunisty. Nerad mu podepsal přihlášku na hornickou školu. Říkal, že jeho maminka se bude obracet v hrobě.

Ladislav se velmi dobře učil, zvláště vynikal v českém jazyce a chemii. I když vyhrával chemické olympiády, na chemickou průmyslovku ve Zlíně, kterou si vybral, nebyl přijat. „Přijímačky jsem udělal. V zamítavém rozhodnutí bylo uvedeno, že nesplňuji další požadavky k přijetí. Táta řekl: ‚To víš, je už taková doba. Nemůžeš studovat, protože to kdosi nechce.‘ Také ale dodal, že by mě stejně ve Zlíně asi neuživil. Byl už tehdy v důchodovém věku a bral 360 korun měsíčně,“ vypráví Ladislav.

Když přišel do vsetínské základní školy náborář z Ostravsko-karvinských dolů a lákal chlapce s dobrým prospěchem na novou hornickou průmyslovku, Ladislav se přihlásil. Náborář sliboval, že šikovní absolventi pak budou moci studovat na vysokých školách. Museli se zavázat, že budou do třiceti let pracovat v OKD. K výhodám smlouvy patřila možnost stipendia, bezplatné stravování a bydlení. „Řekl jsem tátovi, že fárat nechci, ale že tak můžu aspoň zadarmo studovat. Táta prohlásil: ‚Když ptáčka lapajů, pěkně mu zpívajů.‘“

Poezie na hornickém učilišti

Na učilišti dolu Antonín Zápotocký v mladém městě Havířově, postaveném podle sovětských vzorů, se mu líbilo. „Naše třídní byla čerstvá absolventka pedagogické školy, Eva Cáderová, která s námi hned založila divadelní kroužek. Spolu s brněnským pedagogem a divadelníkem Ladislavem Slívou, který studentské divadlo vedl, mi otevřela svět poezie a literatury. Oba byli kritičtí k režimu a brzy jsem potkal další podobně smýšlející lidi,“ vypráví.

Důležité pro něj bylo seznámení s malířem a grafikem Pavlem Hlavatým. „Poznali jsme se na nádraží v Havířově. Nesl jsem v každé ruce kufr plný jablek. V podchodu jsem potkal tři kluky, kteří se dožadovali, abych jim ukázal, co to nesu. Hodil jsem jim kufry pod nohy a začal utíkat. Vyběhl jsem na cestu, proti mně jelo auto a vystoupil z něho Pavel. Vysvětlil jsem mu, že jsem přivezl z domova jablka, abych je prodal na trhu, protože nemám peníze. Řekl, že je všechny koupí, a odvezl mě na internát. Kufry si nechal a napsal mi adresu, kam si mám pro ně přijít. Tak jsem poprvé vstoupil do malířského ateliéru. Tehdy jsem netušil, že se už o Pavla zajímá Státní bezpečnost,“ popisuje.

Po srpnu 1968 skončil Pavel Hlavatý ve vězení. Organizoval petici za odvolání poslance a spoluautora „zvacího dopisu“ Drahomíra Koldera a nesouhlas se sovětskou okupací projevoval také tvorbou. Za cyklus Protestkresby 68 a obraz nazvaný Přistání kosmonautů na Hané, na kterém se na padácích snášely z nebe malé tanky s rudými hvězdami, dostal v roce 1969 jedenáct měsíců nepodmíněně. Po propuštění z vězení nesměl vystavovat ani učit. Ladislav se s ním nadále přátelil a snažil se mu pomáhat.

Konec studia před maturitou

Pamětník nosil dlouhé vlasy a nepatřil k šedému průměru. Například v reakci na výrok prezidenta Antonína Novotného, že dlouhovlasí chuligáni nemají co dělat v socialistické společnosti, napsal na učilišti na nástěnku: ‚Mám dlouhé vlasy, ale nejsem chuligán.‘ Zajímal se o poezii amerických beatniků. Když v roce 1965 přijel do Prahy básník Allen Ginsberg, jeho vystoupení v pražské kavárně Viola si nenechal ujít.

„Nedlouho poté za mnou přišli do školy dva tajní. Nechali si mě zavolat do ředitelny, vyptávali se, co jsem dělal v Praze, s kým jsem tam byl a podobně. Pak nastala zvláštní věc, že jsem ve škole přestal prospívat. Do té doby jsem měl jedničky a dvojky. Najednou, když mě učitel vyvolal, nenechal mě ani domluvit. Domnívám se, že to bylo cílené. V pololetí před maturitou jsem dostal dvě nedostatečné a přišel jsem o stipendium. Školu jsem opustil jako vyučený rubač a razič. Začal jsem pracovat na šachtě a za půl roku jsem dostal povolávací rozkaz, i když jsem na vojnu neměl jít, protože jsem se upsal OKD,“ vypráví pamětník. Na osobním oddělení dolu Antonín Zápotocký se dozvěděl, že údajně špatně požádal o odklad vojenské služby.

Vstup do KSČ na podporu Dubčeka

Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil na vojně v Prachaticích. „I do kasáren pronikala uvolněná atmosféra pražského jara. Určitou mírou lidskosti byli zasaženi také někteří důstojníci. Těšíval jsem se na televizní zprávy, které jsme mohli sledovat. Byl jsem nadšen, když se v televizi objevil Alexandr Dubček, který se choval normálně, dokonce se usmíval. Bylo mi dvacet let a naivně jsem věřil, že je možný přerod komunistické strany v demokratický, byť levicový subjekt,“ vypráví.

Dne 21. srpna 1968 měla rota v Prachaticích budíček skoro o hodinu dříve než obvykle. „Po páté hodině ráno jsme všichni stáli na nástupišti. Náš politruk, kapitán Okleštěk, který byl Dubčekovec, nám sdělil, že nás přepadli naši spojenci, a ukázal na hlavně tanků nad kasárnami. Vyzval nás, ať ti z nás, kteří chtějí podpořit proces pražského jara a Alexandra Dubčeka, udělají tři kroky vpřed. Z řady nás vystoupilo více než deset. Pak požádal o tři kroky vpřed vojáky, kteří chtějí vyjádřit odpor proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. To nás vykročilo asi pět. Do třetice vyzval ke třem krokům vpřed ty, kteří chtějí na výraz podpory Dubčeka ve vedení strany a na výraz odporu proti okupaci vstoupit do KSČ. Vystoupili jsme tři,“ popisuje pamětník, který vzápětí podepsal přihlášku do komunistické strany.

„Pamatuji si, že na přihlášce bylo napsáno, že do strany vstupuji, abych podpořil Alexandra Dubčeka. Udělal jsem to s naivním přesvědčením, že je to vhodný způsob protestu a že je možné zevnitř působit na reformu strany,“ vysvětluje. I když byl tenkrát do KSČ přijat a dostal i členskou průkazku, řádným členem komunistické strany prý nebyl uznán, byť se po vojně ke svému členství přiznal.

Návrat do dolů

Stranické organizace Ladislava nevyzývaly k placení členských příspěvků a nedostával pozvánky na schůze. Nebyl ani vyloučen nebo vyškrtnut. „Moje stranické papíry musely zůstat v Prachaticích. Sám jsem se mezi normalizované Husákovy komunisty nehrnul,“ říká. Jeho protestní vstup se ale podle něj neobešel bez následků. „Po pádu totality jsem měl možnost nahlédnout do svého kádrového spisu z roku 1969. Bylo tam napsáno, že jsem protisocialistický, protistátní, protisovětský, prozápadní a nevím ještě jaký živel s velikou přesvědčovací schopností, a že mám být převychován v dolech,“ uvádí pamětník.

Před odchodem do civilu poslal do OKD žádost o rozvázání pracovního poměru. Šachta souhlasila. V Prachaticích si našel ženu a měl slíbenou práci referenta v tamním kulturním středisku. Nedostal ale včas výstupní razítko a nástup v Prachaticích nestihl. Nakonec podepsal novou smlouvu se šachtou. „Měl jsem před svatbou, čekali jsme dítě, potřeboval jsem vydělávat a bydlet. Žena souhlasila, že se přestěhujeme. Na dole Antonín Zápotocký jsem nakonec zůstal dvacet let,“ říká Ladislav, který se marně pokoušel pokračovat ve studiu.

Intoš s respirátorem

Se ženou a dítětem se nastěhoval do šachetního bytu na sídlišti v Karviné a dojížděl do Orlové. V prvních pěti letech dělal tu nejtěžší práci v ražbě a čelbě. „Kolegové horníci mi říkali intoš a smáli se, když jsem používal respirátor, protože jsem si chtěl chránit plíce. Postupně jsem přivykl, narostly mi svaly a získal jsem respekt kolegů. Pamatuji si například, jak jsem je překvapil, když jsem pomocí páky odvalil obrovský kámen, se kterým nemohli hnout dva statní chlapi.“

Pak se dostal do úseku mechaniky a hydrauliky. „Měli jsme dílnu v podzemí, asi sedm set metrů hluboko. Stal jsem se součástí skupiny pracující na vývoji automatizace důlní dopravy. Sešla se tam zajímavá parta. Tvořil ji třeba syn jednoho velkého sedláka z Růžďky, bývalý politický vězeň z Jáchymova, anebo potomek vinaře za Znojma. Při vylepšování důlní dopravy jsme přišli do styku s lidmi z jiných šachet, navázali jsme přátelské kontakty, které se výborně zúročily v listopadu 1989 při organizování generální stávky,“ říká Ladislav, který na pracovišti vynikal v počtu zlepšovacích návrhů.

V roce 1977 ho lákal předseda dílenské organizace KSČ do strany. Ladislav mu řekl, že do ní už jednou vstoupil. Soudruh ho pozval na celozávodní schůzi, představil ho jako nového kandidáta a dal mu slovo. „Neřekl jsem, že chci do strany vstoupit, ale využil jsem situace. Měl jsem s sebou výtisk Rudého práva, kde citovali předsedu vlády Lubomíra Štrougala, že socialismus vzkvétá a normalizace skončila. Zeptal jsem se soudruhů, kdy tedy odjedou sovětská vojska, když normalizace skončila. V sále nastal rachot, bylo mi odebráno slovo a byl jsem vykázán ze schůze. Díky tomu jsem se stal na šachtě docela známou osobou. Pak jsem měl ale co dělat, abych odvrátil přeřazení na horší práci,“ vzpomíná.

Po šichtě divadelníkem a galeristou

Mezitím se mu narodilo druhé dítě a přestěhoval se do Havířova. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se manželství rozpadlo. Se svou druhou ženou přesídlil do Ostravy. „Podařilo se mi vyřídit si stálou ranní směnu. Vstával jsem sice ve čtyři ráno na šachetní autobus, ale domů jsem se vracel ve čtyři odpoledne a měl čas na rodinu a ochotnické divadlo, které mě velmi bavilo a pomáhalo mi snášet práci v dole,“ říká.

Kromě toho, že hrál, režíroval nebo psal scénáře pro divadlo Aureko, pořádal v osmdesátých letech také neoficiální výstavy. „K mému bytu v části Hulváky patřila veliká, krásná půda, kterou jsem upravil. Vernisáže byly pro zvané hosty. Neměli jsme žádné otvírací hodiny pro veřejnost. Zájemci zazvonili u našeho bytu, a když jsme byli doma, já nebo moje žena jsme je provedli. Museli ale říct, kdo je k nám poslal, a my si zkontrolovali, jestli je máme v seznamu hostů,“ popisuje fungování galerie.

Po vernisáži Dany Orlické se přišli na výstavu podívat estébáci. Autorka totiž emigrovala s mužem do jižní Afriky. Předtím dala pamětníkovi instrukce, komu má rozdat vystavené obrazy. Pak utekla na Západ další jeho kamarádka, která uvedla v dopise rodičům, že Vrchovský jim vše vysvětlí. „U výslechu jsem se dozvěděl, že jsem podezřelý z napomáhání k trestnému činu nedovolené opuštění republiky. Totalita se naštěstí chýlila ke konci a nic z toho nakonec nebylo,“ říká.

Moje děcko mi nikdo bít nebude

17. listopadu 1989 příslušníci Sboru národní bezpečnosti brutálně zmlátili demonstranty v centru Prahy. Následné masové protesty proti režimu vedly ke svržení totalitní vlády KSČ. Pamětník hned založil v dole Antonín Zápotocký stávkový výbor. „Pomocí důlních telefonů, které nebyly nějak podchycené, jsme se domlouvali s lidmi z dalších šachet. Klíčové bylo dostat horníky do generální stávky, která se připravovala na 27. listopadu,“ říká pamětník, který s kolegy ze stávkového výboru zorganizoval v podniku podpisovou petici na podporu celonárodní demonstrace. „Stolek s archy jsme měli ve vstupní hale. Vedle nás ještě postávali milicionáři se samopaly,“ vzpomíná.

Je přesvědčený, že velkou roli tenkrát sehrálo to, že na Národní třídě byli zmláceni právě studenti, a ne nějací staří odpůrci režimu. „Mnozí horníci měli, jako režimem preferovaná skupina, děti na vysokých školách. Nezapomenu na rozhořčení jednoho komunisty, kterému se vrátila dcera z Prahy s ovázanou hlavou, protože dostala obuškem: ‚Moje děcko mi nikdo bít nebude,‘ vykřikoval.“

Napětí před generální stávkou

Už v prvním týdnu revoluce se Ladislav jako zástupce ostravských havířů setkal v Praze s vůdcem Občanského fóra, Václavem Havlem. „Ptal se mě, jak to, že se na Ostravsku pořád nic neděje, a jestli půjdou horníci do generální stávky. Řekl jsem mu, že Ostravsko je jako parní válec, že přikládáme, jak můžeme, děláme mítinky a besedy se studenty, že tlak roste, a že až se ten kolos rozjede, nikdo ho nezastaví,“ líčí svůj první rozhovor s pozdějším prezidentem.

Ještě ráno 27. listopadu nebyla masová podpora klíčové stávky ze strany hutníků a horníků z Ostravska jistá. Komunisté nechtěli jen tak ustoupit ze svých mocenských pozic. Prostřednictvím závodních organizací stávku odmítali a zaměstnancům hrozili postihy, když se jí zúčastní.

„Před ranní šichtou 27. listopadu svolalo vedení našeho dolu mítink, na který přišlo několik stovek zaměstnanců. Předseda celozávodního výboru KSČ hřímal ze stupínku do mikrofonu: ‚Socialismus si rozvracet nedáme! K žádné generální stávce se nepřipojíme! Důl Antonín Zápotocký bude normálně pracovat!‘ Poté předal slovo předsedovi odborové organizace, Janu Sábelovi, který oznámil, že také celozávodní výbor Revolučního odborového hnutí se rozhodl stávku nepodpořit. Vystoupení končil otázkou, jestli se chce někdo na něco zeptat. Přihlásil jsem se, šel jsem k němu dopředu, natáhl ruku po mikrofonu a oznámil, že generální stávka na dole Antonín Zápotocký právě začala. Předseda KSČ na mě křikl, za koho že to mluvím. Odpověděl jsem, že za všechny, kteří teď zatleskají. Jednou jsem tleskl a všichni se přidali. A stávka začala,“ popisuje.

Poslancem Federálního shromáždění

Hned po pádu komunistické vlády se pamětník podílel na založení sdružení stávkových výborů. Jedním z prvních úkolů bylo rušení závodních organizací KSČ a vytvoření nových, demokratických odborů. Kandidoval na předsedu celozávodní organizace. O jeden hlas nad ním zvítězil Jan Sábel, pozdější předseda celostátních odborů, který stál v listopadu na straně stávkokazů. „Byl to ale dobrý odborář a neměl jsem s tím problém. Stal jsem se místopředsedou,“ dodává pamětník.

Vůdčí osoba severomoravského disentu, chartista Tomáš Hradílek, navrhl Ladislava na kandidátku Občanského fóra do Sněmovny lidu tehdejšího Federálního shromáždění. Pamětník se stal poslancem, fáračky vyměnil za oblek. Pracoval také v hospodářském výboru. Podílel se například na přípravě zákona o předčasném odchodu horníků do důchodu, který měl zmírnit dopady útlumu těžby uhlí. „Během krátké doby se snížil počet zaměstnanců OKD ze sto čtyřiceti tisíc na šedesát tisíc. Jsem hrdý na to, že se zákon podařilo prosadit a nedošlo k sociálním bouřím,“ říká.

Po rozpadu Občanského fóra a vzniku Občanské demokratické strany v čele s Václavem Klausem se Ladislav přidal k Občanskému hnutí vedenému Jiřím Dienstbierem. Ve volbách v roce 1992 zvítězila koalice ODS a Křesťanskodemokratické strany. Občanské hnutí neuspělo. „V ODS byli schopní politici, my jsme byli naivní idealisté. A mnozí jsme se vymezovali vůči Klausově politice,“ doplňuje.

Poslanecký klub Občanského hnutí stihl předložit například návrh lustračního zákona. „Bohužel to byl boj, který jsme prohráli. Kvůli mnoha pozměňovacím návrhům a nevhodným úpravám jsme pro zákon nakonec nemohli hlasovat. Byl naprosto nedokonalý a doplatilo na něj mnoho nevinných lidí,“ zdůrazňuje.

Z podzemí ke slunci

Aktivní účast v sametové revoluci vynesla Ladislava z dolu mezi elitu národa, za horníky se ale nestyděl. „Na šachtě jsem poznal fantastické lidi. Někteří sice neměli ani ukončené základní vzdělání, osobnostně a charakterově však předčili mnohé politiky. Na druhou stranu jsem poznal politiky, kteří vykonávali svůj mandát skutečně jako službu lidem. Příkladem takového přístupu byla třeba Dagmar Burešová. Dnešní politická reprezentace, až na naprosté výjimky, tyto ideály nemá,“ tvrdí pamětník. V devadesátých letech působil také v komunální politice jako zastupitel Ostravy za Svobodné demokraty, ve které se přetransformovalo Občanské hnutí. V současné době je členem Strany zelených.

Po skončení poslaneckého mandátu začal pracovat v médiích, což byl jeho sen už ze školních let. Psal pro Moravskoslezský deník, dělal náměstka programového ředitele televize Kabel Plus, později spolupracoval s Českým rozhlasem. Zúročil dlouholeté zkušenosti z amatérského divadla, které získal nejen jako herec, dramaturg a režisér, ale také jako porotce přehlídek ochotníků. Postupně se z něj stal divadelní publicista a kritik, lektor a člen porot mnoha soutěží a festivalů. V Ostravě také spoluzakládal festival Folklór bez hranic a byl předsedou ostravského spolku Společnost pro kulturu a umění. Je autorem autobiografického románu Z podzemí ke slunci. Nedávno také dopsal knihu s názvem Kdy na slzy nebyl čas, která pojednává o člověku, který doplatil na nedokonalost lustračního zákona.

Život Ladislava Vrchovského naučil, že když v člověku něco je, nakonec to vyjde na povrch, i když se mu do cesty staví překážky a protivenství. „Hlavně to nevzdávat!“