Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Vrkoslavová (* 1938)

• narozena 6. září 1938 v Plzni rodičům Jindřichu a Zdeňce Ulrichovým

• otec od roku 1941 vedl kavárnu Ulrich v Plzni

• zažila nálety a konec války v Plzni

• roku 1948 kavárna znárodněna

• po roce 1950 musel otec Jaroslav Ulrich nastoupit jako dělník do Škodových závodů

• nedostala doporučení ke studiu na střední škole

• otec čelil nařčení z účasti na protestech proti měnové reformě v roce 1953

• roku 1953 rodina nuceně vystěhována z Plzně

• útočiště našli na chatě poblíž Plzně, kde žili čtyři roky

• vystudovala střední hospodářské školy

• zaměstnána ve Škodových závodech

• od roku 1991 soukromě podnikala jako účetní

Rodina pana kavárníka

Jiřina Vrkoslavová se narodila v září 1938 v Plzni jako první dcera manželů Jindřicha a Zdeňky Ulrichových. Tatínek Jindřich, vyučený číšník, snil o vlastním podniku. Sbíral zkušenosti v několika pohostinstvích po celé republice. Od roku 1938 pracoval na vlastním projektu a v roce 1941 otevřel Kavárnu – vinárnu Ulrich na třídě Karla IV. 14, dnešní Americké třídě v Plzni. Interiér vypracoval architekt František Blahovec a nejvýraznější prvek interiéru – podsvícené malby na skle s motivy podmořského života vytvořil akademický malíř Jaroslav Votlučka. Maminka Zdeňka, rozená Matasová, vyučená kadeřnice, pracovala ve svém oboru a po svatbě zůstala v domácnosti. Starala se o dvě dcery a pomáhala manželovi v kavárně.

 

Volání sirén

Jiřina vzpomíná na zážitky z náletů a strach, který při nich zažila. Obvykle běhali do krytu ob několik domů, kde měli hluboké vybetonované sklepy. Vypráví, jak se jednou nestihli včas ukrýt v solidním betonovém sklepě v sousedství, kam obvykle po zahoukání sirény běželi: „A jednou se to povedlo. Taťka měl angínu. My jsme se zdrželi. Sestra už byla na světě. To byl čtyřiačtyřicátý rok, někdy na podzim. Chtěli jsme běžet ke Štěpánům, ale oni už měli zavřeno. Tak jsme se vrátili a šli jsme k nám do sklepa. Tam za námi za chvilku přiběhl taťka s tím, že je zle. Bombardovali nádraží a to to lítalo kolem nás. Tatínek přes nás akorát stačil přehodit deky a už jsme slyšeli ten rachot. No a rachot byl ve sklepě taky, protože vylítla dvířka od komínů. Byli jsme všichni jako kominíci. Nikomu se nám nic nestalo, zaplať Pánbůh, ale byli jsme opravdu zle zřízení.“ Koncem války si Ulrichovi spolu s dalšími rodinami z domu najali dům ve vsi Vrčeň nedaleko Nepomuku, kde přečkali až do osvobození. Při jednom návratu z nákupu v Nepomuku zažila Jiřina vybombardování vojenského vlaku na nádraží.

Po osvobození se vrátili do Plzně. Z kavárny si američtí vojáci udělali kuchyni. Děti hostili čokoládou a malou Jiřinu několikrát svezli v džípu. Před novým otevřením musel tatínek interiér kavárny zrekonstruovat. V roce 1948 komunisté podnik znárodnili. Jindřich Ulrich ji dál vedl jako vedoucí v rámci národního podniku Restaurace a jídelny.

 

Z kavárny do výroby

Jiřina vzpomíná na šťastné dětství, volnost, kterou dětem rodiče dávali. Hrávala si s partou dětí ze sousedství mezi tratí a řekou, tehdy nezastavěné části Plzně se zelení a zahradami. Jiřina se dobře učila, chodila na pravidelné cvičení do Sokola a velké politické události ji míjely. Znárodnění kavárny pro ni zatím mnoho neznamenalo. Tatínek byl ponechán do roku 1950 na místě vedoucího a bydleli stále v bytě nad kavárnou. Začátkem padesátých let se vše změnilo. Jindřich Ulrich musel odejít do dělnického zaměstnání. Vyučil se horizontkářem a až do penze pracoval ve Škodových závodech. Rodina se musela vystěhovat a dostali přidělený byt na rohu Denisova nábřeží a Stalinovy třídy ve třetím patře nad redakcí Rudého práva, která sídlila v přízemí. V roce 1953 Jiřinina tatínka pravděpodobně na základě udání zatkli a nařkli z účasti na demonstraci proti měnové reformě. Podařilo se mu dokázat, že v době, kdy se měl účastnit protestů, pracoval na směně.

 

Jedni z vystěhovaných

Ulrichovým přišel v roce 1953 jako mnohým dalším rodinám v Plzni vystěhovací dekret. Měli opustit území města Plzně a nový byt jim byl přidělen v Neratově u Žamberka, hluboko v Orlických horách na hranicích s Polskem. Jiřina vzpomíná: „Vím, že rodiče z toho byli úplně vykolejení, byli pomalu na mrtvici. Nějakým způsobem se naši odvolali. Nevím, proč jsme měli opustit Plzeň. Jestli to bylo na udání někoho, nevím. Náš otec v roce 1950 koupil chatu u Seneckého rybníka za Bolevcem. Ten v té době nepatřil do města Plzně. Bylo zřejmě vyhověno žádosti rodičů, jestli se tam můžeme přestěhovat. Takže jsme tam potom bydleli čtyři roky.“

V roce 1953 se i pamětnice střetla se zvůlí komunistů. Soudruh ředitel si zval děti do kanceláře ohledně jejich žádostí o přijetí na střední školu. Jiřinu si pozval i s maminkou. Dozvěděly se, že poslouchají Svobodnou Evropu, dcera není politicky uvědomělá a třídně spolehlivá, neboť pochází z rodiny živnostníka a v případě příchodu Američanů budou spolu s nimi jemu podobné zasloužilé soudruhy věšet na ulicích. Maminka prý plakala, Jiřina mlčela. Její sen o studiu farmacie se rozplynul. Děti, které nedostaly doporučení, naplnily celou jednu třídu otevřeného nadstavbového jednoročního učebního kurzu. Za rok se pamětnice dostala na střední hospodářskou školu, na které odmaturovala v roce 1958.

 

Dobrodružství u rybníků

Rodina prožila v chatě u Seneckého rybníka tři tuhé zimy. Děvčata prý brala polní podmínky jako dobrodružství. Mytí na zahradě. Spaní v čepicích a teplácích pod duchnami. Námraza na zdech. Pěší cesty na konečnou v Bolevci. Ovinování bot hadry jako ochrana před sněhem a bahnem, aby ve škole nedělaly ostudu. Jiřina vzpomíná, jak se maminka vyrovnala s tvrdými podmínkami. Prala v kůlně za chatou. Z konečné dopravovala nákupy na vozíku a jen v zimních měsících, kdy se brzy stmívalo, měla obavy o děvčata a o sebe při neosvětlené cestě k rybníkům. Po přestěhování do bytu v Plzni na Slovanech si Jiřina teprve uvědomila, jak se otužila. V bytě prý nemuseli topit.

 

Touha realizovat se

Jiřina pracovala jako účetní ve skladu textilu, výpočetním středisku, ve Škodových závodech, kde ji bavila především organizační práce při vypravování zakázek, a v Plynárnách. Všude pociťovala neohodnocení dobré práce a vlastní iniciativy. Vypráví, jak kariérní postup a vyšší ohodnocení dostávali pouze členové komunistické strany. V roce 1951 se vdala a spolu se svým manželem Oldřichem vychovali dceru. Společensky ani politicky se neangažovali. Na demonstrace podzimu 1989 nahlížela spíše skepticky, nevěřila, že jsou změny možné. Nové poměry jí umožnily, jak říká, konečně ukázat, co umí. V roce 1991 se dala na podnikání. Svým klientům vedla účetnictví do roku 2011, kdy odešla do důchodu.