Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Vrtal (* 1940)

• narozen 20. září 1940 v Praze

• jeho otce Ferdinanda Vrtala, který byl strojním zámečníkem v továrně Waltrovka, zastřelili němečtí vojáci, když dodával zbraně partyzánům

• vyrůstal s matkou a sestrou ve skromných podmínkách

• vyučil se elektromontérem silnoproudých zařízení

• pracoval v traktorové stanici

• utrpěl úraz a od roku 1973 je v invalidním důchodu

Osudným dnem se pro něj stal 9. květen 1945. Jeho otec tehdy vezl zbraně partyzánům a narazil přitom na německé vojáky. Místo oslav konce války tak rodina Vrtalových oplakávala zastřeleného tátu.

Václav Vrtal se narodil 20. září 1940 v Praze. Vyrůstal v centru Prahy, v Biskupské ulici. Jeho matka Růžena Vrtalová pracovala v kadeřnictví, otec Ferdinand Vrtal byl strojním zámečníkem v továrně Waltrovka a úspěšným motocyklovým závodníkem. Doma měli diplomy a poháry za jeho četná vítězství. V rodině se vyprávělo o tom, že Ferdinand Vrtal nakonec svou závodní motorku prodal továrníkovi Josefu Waltrovi z rodiny majitelů Waltrovky. „Mám po tátovi zápisky, ve kterých si poznamenal, že závodní mašinu prodal Waltrovi za čtyři a půl tisíce korun,“ říká pamětník. Přestože se narodil za války, rodiče se snažili jemu a jeho sestře vytvořit co nejlepší životní podmínky. Protože oba pracovali, rodina se neměla špatně.

Otcův střet s německými vojáky

Zlom přišel 9. května 1945. Tehdy ani ne pětiletý Václav samozřejmě netušil, že jeho táta za války pomáhal partyzánům, kteří se schovávali v okolí Prahy. „S kamarádem vozili partyzánům jídlo a všechno možné. Tátův kamarád dělal v nějakých kasárnách na Zbraslavi, a tak chtěli v posledních dnech války zbraně odtamtud odvézt k partyzánům. Bylo to riskantní, protože Němci právě utíkali,“ vypráví.

Ferdinand Vrtal měl smůlu. Když jel se třemi kolegy starým autem přes kopec mezi Voznicí a Dobříší, narazili na skupinu německých vojáků. Ti objevili zbraně a začali na ně střílet. Ferdinand Vrtal byl třikrát zasažen a zůstal ležet na místě. Němečtí vojáci si mysleli, že je mrtvý stejně jako ostatní. Jenže den poté, 10. května, muže objevili náhodní chodci, kteří zjistili, že žije. Byl převezen do nemocnice. Růžena Vrtalová s dětmi tak místo oslav konce války v zoufalství očekávala každý den informace z nemocnice. Dne 16. května přišla zpráva nejhorší. Její muž těžkým zraněním podlehl.

Zájem o vše, co souvisí s otcem

„Máma a strejda mi o tom všem často vyprávěli. Později jsme žádali o odškodnění, když byl táta v odboji a padl. Jenže nám bylo řečeno, že to nepřipadá v úvahu, protože sice byl postřelený 9. května, kdy ještě byla válka, ale zemřel až 16. května, kdy už válka nebyla,“ vypráví. Okolnosti kolem smrti jeho otce ho velmi zajímaly a na místo, kde byl zastřelen, se několikrát vypravil. Postavil tam křížek a díky tomu se seznámil s dcerou hajného, která si na smutné květnové události vzpomněla. „Lidé se mě ptali, co na tom místě dělám. Řekl jsem, že tam postřelili mého tátu, a dcera hajného mi pak o té události vyprávěla,“ říká Václav Vrtal.

V továrně Waltrovka si nechal najít různé dokumenty týkající se otcovy práce a také se setkal s několika jeho bývalými kolegy, od kterých se snažil zjistit, jaký jeho táta byl. 

Od třiatřiceti v invalidním důchodu

Růžena Vrtalová měla co dělat, aby jako kadeřnice sebe a dvě děti uživila. Nakonec se po deseti letech znovu provdala. Václav Vrtal se v roce 1958 vyučil elektromontérem silnoproudých zařízení. Pracoval na různých místech, na nichž se v šedesátých letech dělala elektrifikace. Poté nastoupil do traktorové stanice. V roce 1973 při práci spadl z lešení. Z výšky čtyř metrů upadl na hlavu. Kvůli tomu už nemohl nikdy pracovat a dostal invalidní důchod. Až po letech zjistil, že devět set korun, které měl jako invalidní důchod, je málo a že měl nárok na vyšší částku. „Strejda mi pak poradil, kam si to mám jít vyřídit. Divili se, že mi nic nedopláceli. Pak mi doplácet museli. Takže jsem na tom nebyl škodný,“ říká pamětník.

Václav Vrtal celý život vzpomíná na svého otce. Váží si ho za to, že se za války zapojil do odboje, a mrzí ho, že ho ztratil v tak nízkém věku, a tudíž ho téměř neznal.