Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslav Vrtěl (* 1922)

• narozen v roce 1922 v Polkovicích

• za války nuceně nasazen v obci Mönchhof v Rakousku

• během kolektivizace rodina odmítala vstoupit do družstva

• v roce 1958 odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu

• vězněn na Mírově a v zemědělských lágrech v Sýrovicích a Oráčově

Květoslav Vrtěl se narodil v roce 1922 v malé obci Polkovice, která leží v zemědělské oblasti střední Hané. Při kolektivizaci venkova odmítli Vrtělovi vstoupit do JZD. Pro výstrahu ostatním proto byli pamětník a jeho otec Josef Vrtěl odsouzeni ve vykonstruovaném procesu. Květoslav Vrtěl na jeden rok, který strávil mimo jiné na Mírově, ale také v zemědělských lágrech Sýrovice a Oráčov.

Rodiče měli jedno z těch větších hospodářství v obci, které dobře prospívalo. Květoslava, jako jediného syna, tak po absolvování reálného gymnázia v Kroměříži poslali na hospodářskou školu v Přerově, aby se připravil na budoucí převzetí rodového majetku. Studium dokončil již za války a potom pomáhal rodičům se zemědělskými pracemi.

Nucené nasazení a konec války v Polkovicích

Ke konci roku 1944 byl Květoslav Vrtěl spolu s dalšími mladíky z Polkovic nuceně nasazen do vesnice Mönchhof u Neusiedlerského jezera v Rakousku. Několik stovek lidí z okupovaných zemí tam pro Němce kopalo protitankové příkopy. Květoslav Vrtěl tam strávil tři měsíce. Ubytován byl u jedné rakouské rodiny, o jejíchž členech i dnes mluví jako o slušných lidech, kteří neměli s nacismem nic společného. „To jsme někteří spávali ve stodole, ve chlévě, někteří nahoře na půdě. Tam jsme se zaházeli a udělali bunkr. Zadýchali si to tam. Byla tam zima, škaredě tam foukalo.“

V březnu 1945, těsně před koncem války, se pamětník vrátil zpět domů. Zažil tak osvobození své rodné obce. Jak sám vzpomíná, nebylo to zrovna bez komplikací: „Byli jsme venku před budovou. Vykládalo si nás tam čtyři nebo pět sousedů. Teď najednou letělo letadlo a ten jeden říká: ,Tomu se blýská od vrtule.‘ To už byl za tři dny konec války. Byl to ruský letec a on střílel dolů do nás. Vlekli jsme se do dveří. Táta utíkal kolem stěny do vrat. Druhým vchodem do budovy. Ten poslední, co tam zůstal, co se nemohl dotlačit do těch dveří, tak dostal střepinou do nohy. Ten pilot hodil jakousi minu před náš barák. To se vysypaly všechny okna a ta jedna střepina mu vletěla do nohy a následkem toho umřel. Byl svobodnej. A moje sestra zase byla tam vzadu v prádelce. Tam seděla husa na vajíčkách a ona jí tam šla dát krmení. A ta střepina vletěla vrchem těsně v rohu. Ještě ten roh dveří chytla a vletěla do té prádelky. A jí urazila palec u nohy.“

Obec byla osvobozena rumunskými a sovětskými vojáky. V lidech vládlo nadšení a velká část z nich věřila, že v Sovětském svazu panují spravedlivější a lepší poměry. Hluboce se ale mýlili. „Před večerem tady byli ti Rusáci. Byli tam vzadu. Tam topili, vařili, všechno dřevo tam popálili. Měli tam velkou kuchyň. Večer se táta jednoho staršího Rusa zeptal: ,Jaký je to tam u Vás v tom kolchozu?‘ My jsme tenkrát nevěděli. Rusi nás osvobodili, tak jsme byli v té euforii. On se ohlédl a šel pryč. Na druhý den přišel k tátovi a zase se díval, aby ho nikdo neslyšel. A povídá: ,Ty chazaj. Modli se každý den k Bohu, že máš takovou hospodárku.‘ Otec říká: ,No tak normál. A jak u Vás?‘ - ,U nás ó ně charašo. Když chceš košilu, když chceš kabát, musíš ke komisárovi pro bumážku. A když máš fajnů žínku a půjčíš komisárovi, tak bumážku dostaneš.‘ Říkal jsem si: ,Sakra, tak to je dobrý.‘ Už začalo první seznámení s ruským kolchozem.“

Jako soukromý hospodář

Hned po válce se Květoslav Vrtěl dobrovolně přihlásil na vojnu. Po roční službě se opět vrátil na hospodářství.

Polkovice byly zemědělskou obcí a možná právě proto místní lidé uvěřili slibům komunistické strany, která tam v květnových volbách do Ústavodárného národního shromáždění v roce 1946 dostala nejvíce hlasů. Květoslav Vrtěl nepatřil mezi její voliče, byl členem České strany národně sociální a velice dobře si uvědomoval, co našemu státu hrozí. Únorový puč komunistické strany prožíval velmi negativně, a dokonce se hned s kamarádem vydal do blízkého Kojetína, kde se chtěli zúčastnit protestů proti nelegálnímu převzetí moci komunistickou stranou. K jejich znechucení žádné neproběhly. „Věděli jsme, že je to konec.“ Při následných, již nedemokratických, volbách byl Květoslav Vrtěl určen do volební komise. Jako jediný si ale dovolil jít hlasovat za plentu. „Všichni se na mě dívali jako na zjevení, jak si to dovoluji, jít za plentu.“

V roce 1950 se pamětník oženil s Věrou Jedličkovou a převzal část rodinného hospodářství, část pozemků si ještě ponechal otec. Bylo to v době, kdy už byla v plném proudu kolektivizace venkova. V Polkovicích bylo založeno družstvo, jehož základem se staly statky olomoucké kapituly. Tlak na hospodáře, kteří odmítali vstoupit, se stále zvětšoval. Vrtělovým byly nasazeny neúměrné dodávky a daně, zabavovány hospodářské stroje, měněny polnosti za vzdálenější a s horší bonitou půdy. „Dali mně tři ha v Hrušicích. Až jsem to tam zaoral a připravil, tak mně to zas sebrali a dali jiné pole.“

I přes obrovský nátlak se pamětník i jeho otec rozhodli, že do JZD rozhodně nevstoupí. Dokonce se jim podařilo přežít první i druhou vlnu kolektivizace. Stálo je to ale nemalé úsilí a obrovské nervy. V druhé polovině padesátých let se ale místní pobočka KSČ v čele s Josefem Křepelkou zaměřila hlavně na Vrtělovy a za každou cenu se snažila zničit jejich odpor. „Tlak se stupňoval. Postupně až do neúnosnosti. Ty slabší hospodářství padaly jeden po druhým. Nakonec zjistili, že to dál nejde, protože pomoc žádná nepřicházela ani zevnitř, ani zvenku. Tak většinou ztráceli naději, že se může hospodářství nějak udržet. A my jsme se s tátou a se švagrem domluvili, že do kolchozu nepůjdem. Tak jsme dodávky plnili a předseda kolchozu říkal, že ti Vrtěli, ti si splní dodávky a na nás serou. Tož nakonec to dopadlo tak, že nás zavřeli do kriminálu. A ti ostatní tam potom šli sami. Pomohli nám i ti sousedi, když někteří řekli: ,Půjdem tam, až tam půjdou Vrtělovi.‘ Pak se soustředila palba na nás.“

Uvězněni pro výstrahu ostatním

Daně i dodávky se staly pro Květoslava Vrtěla již neúnosnými, a tak se rozhodl, že se proti nim odvolá. „Já jsem proti zvýšení podal odvolání a napsal jsem to dost ostře a oni se toho chytli, že pobuřuju proti republice, a tak mě zavřeli.“ U soudu v Kojetíně a v Olomouci byl také obviněn z neplnění závazku, protože neosel ozimovou pšenici, ale až pšenici jarní, která měla menší výnosnost. Udělal to jen proto, že mu neustále měnili polnosti, a tak si nemohl být jist, že to, co zasadí, si také sklidí. Květoslav Vrtěl si toto nesmyslné obvinění nechtěl nechat líbit a u soudu se proti němu bránil. Za to však dostal jen další obvinění - urážku veřejného činitele.

Zatčení Květoslava Vrtěla znamenalo úplné zlomení zbylých hospodářů, kteří ještě do JZD nevstoupili. Než však došlo k soudu, rozhodl se pamětník, že zlikviduje své hospodářství, aby později mohl pracovat s otcem na jeho polovině statku. Podcenil ale rafinovanost komunistického systému. „Když mě v tom osmapadesátým roku zavřeli, tak jsem si myslel, že hospodářství zlikviduju a zůstane hospodářství tátovo a budem spolu, potom až se vrátím, hospodařit na půlce. Jenomže oni zavřeli i jeho, a tak nás doběhli.“

Ve vězení

Květoslav Vrtěl byl odsouzen k úhrnnému trestu jednoho roku odnětí svobody. Jeho otec Josef dostal za neplnění závazku půlroční trest. Oběma byly zabaveny hospodářské budovy a dobytek museli dát do trvalého nájmu JZD. Stále byli vlastníky svých polností, ale nesměli je užívat. „Koně a krávy jsem měl opravdu pěkný, výstavní. To byl základ jejich budoucího kolchozu. Základ jejich chovu. Po tom oni hlavně prahli.“ Vše bylo o to těžší, že Květoslav Vrtěl měl v té době dva malé syny, pětiletého Květoslava a tříletého Luďka.

Nástup trestu do olomoucké věznice měl Květoslav Vrtěl 13. prosince 1958. Takto ho dnes má ve svých vzpomínkách: „Ve čtyři hodiny, 13. prosince 1958, v pátek, jsem měl nejpozději nástup. Po poledni jsem sedl na autobus a jel jsem do Olomouce. Naproti vězení je kavárna Drápal. Tam jsem si dal kávu s dvojitým rumem. Bylo za pět minut čtyři, přišel jsem k okýnku. ,Co máte?‘ - ,Mám nástup trestu.‘ On začal cosi vykládat a já jsem mu řekl, že jestli mě nechce, tak že jedu domů. Měl jsem tak trochu náladu.“

Z Olomouce byl zanedlouho převezen do věznice na mírovském hradu. Patřil k vězňům s nižším trestem, a tak se při práci dostal i mimo areál. Vzpomíná, že s vězni s podobnými tresty jezdil pracovat do blízké vápenky ve Vitošově, kde těžili vápenec. Na Mírov má pan Vrtěl ještě jednu víceméně úsměvnou vzpomínku. Jednalo se o vykonání trestu, který dostal, protože se náhodou ocitl mezi vězni, mezi které nepatřil: „Pak jsem šel po chodbě a najednou mě zavolal bachař: ,Pojďte se mnou. Tady vyšůrujete pokoje a vydrhnete dlážky.‘ Povídám: ,Žišmarjá, to jsem ještě nikdy nedělal. Ani na vojně.‘ Jsem dělal velitele světnice. Tak jsem nikdy ani cimérku nedělal. Ale věděl jsem, že po vojensky: co je mokrý, to je čistý. Tak jsem si donesl dva kýble vody a pak po tý podlaze... To byla dřevěná podlaha. To jsem to tam drhl a ono se to ztratilo. Tak jsem tam hodil druhej kýbl. A voda zase pryč. Ona utíkala. Tam byly, myslím, ty stropy nějaký hliněný. A ono to utíkalo do spodku a teklo jim to tam o patro níž. Já jsem myslel, že mě zabijou. Já povídám: ,Já jsem nevěděl.‘ Tak mě poslali klepat koberce. Tak jsem to dal na tyčky od plotu, začal jsem do toho bít, tyčky padaly. Tož mě od toho taky vyhnali.“

Na jaře roku 1959 byl pamětník převezen do zemědělského lágru Sýrovice v blízkosti Podbořan. Těchto takzvaných zemědělských táborů bylo po republice více. Byly postaveny po vzoru sovětských koncentračních táborů a vězni tam byli uzavřeni v oploceném areálu, obehnaném ostnatým drátem. Tábory byly hlídané ozbrojenými dozorci ve strážních věžích. V otrockých podmínkách tam pracovaly stovky vězňů, kteří každý den jezdili na zemědělské práce. Velmi brzy ráno vstávali a vraceli se až v pozdních hodinách. V Sýrovicích se Květoslav Vrtěl setkal také s otcem, který se dostal do trestného komanda, protože nesplnil normu. Dostával tak velmi malé příděly jídla a pamětník mu tajně nosil část svých potravin.

Květoslav Vrtěl také vzpomíná, že v Sýrovicích byli často vězněni Romové. Jednoho z nich dozorce zastřelil při útěku. „Jeden cikán byl v korekci. Bylo to v noci. My jsme se probudili, protože jsme slyšeli střelbu. On měl utéct z korekce, jak si otevřel, vyběhl na nádvoří. Těžko by se odtamtud dostal ven. A ten bachař ho prostě zastřelil. Do rána to všechno uklidili, bachař se na půl roku ztratil a nic se nedělo.“

Těsně před propuštěním se pamětník krátce ocitl v zemědělském lágru Oráčov, kde, jak říká, byl už trochu klidnější režim a jezdilo se pracovat na výstavbu továrny v Kadani.

Přestože na svobodě, stále vězněm

Květoslav Vrtěl byl propuštěn až po odpykání celého trestu. Během jediného roku hospodaření JZD se jeho statek změnil k nepoznání, což ho velice tížilo. „My, co jsme seděli za komunismu, jsme se zase museli vrátit do komunistického režimu. Kdybychom si to jen odseděli a vrátili se do normálního světa...?!“

Pamětník byl nejprve přidělen jako čeledín do Státního statku Kojetín a později do školního statku jako traktorista. V roce 1968, když došlo k určitému uvolnění, mohl odejít do Výzkumného ústavu obilnářského v Kroměříži, kde zůstal až do důchodu. Ani jeho děti nebyly ušetřeny perzekuce ze strany komunistického režimu. Oba synové měli velké problémy s přijetím na studia. Když se to u staršího syna povedlo, málem byl kvůli intervenci národního výboru v Polkovicích vyloučen. „Za půl roku v obci zjistili, že se syn dostal na školu v Praze. Tak tam z místního národního výboru napsali, v pozadí byl Křepelka, že musí být ze školy propuštěn, protože je otec kulak. Ten děkan to vzal, a už věděl, že syn je nadějný student, a řekl, že se může na Křepelku vykašlat, že studuje syn, a ne otec.“

Dnes Květoslav Vrtěl žije stále ve svém rodném hospodářství a velmi rád vzpomíná na listopadové dny roku 1989. O demonstraci studentů na Národní třídě se dozvěděl od stávkujících herců v olomouckém divadle. „Nejkrásnější bylo, když jsme si zazpívali hymnu.“