Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Všetečková (* 1950)

• narodila se 12. února 1950 v Nymburce jako jediná dcera manželům Janděrovým

• její otec pocházel z české rodiny v převážně německém Bílém Potoce na Frýdlantsku, angažoval se v českých spolcích, byl náčelníkem místní jednoty Sokola a místopředsedou místní organizace Československé strany národně socialistické

• v říjnu 1938 se musel z Bílého Potoka i s rodiči narychlo vystěhovat, protože Bílý Potok se stal součástí Německé říše, poté pracoval jako poštmistr v Nymburce, kde se seznámil s matkou pamětnice

• v roce 1968 odmaturovala na střední všeobecně-vzdělávací škole v Nymburce a začala pracovat na poště

• v roce 1969 byla odsouzena k tříletému podmíněnému trestu a peněžité pokutě za účast na demonstraci proti sovětské okupaci 21. srpna 1969

• v roce 1971 se vdala a přestěhovala do Poděbrad, kde pracovala 14 let na ředitelství skláren

• v roce 1972 se jí narodila první dcera, v roce 1983 druhá dcera

• po absolvování ročního kurzu pracovala až do důchodu jako sociální pracovnice v Poděbradech

• v dubnu 2023 žila v Poděbradech, každé léto trávila na chalupě v Bílém Potoce

Alena Všetečková pochází z ryze české rodiny, která žila v převážně německém Bílém Potoce na Frýdlantsku již od 19. století. Na rozdíl od mnoha Čechů a Češek, kteří do Bílého Potoka přišli v době průmyslové revoluce za prací v místních textilkách a poženili se a povdávaly s Němci, patřil otec pamětnice František Janděra k činorodým českým vlastencům – byl náčelníkem místní jednoty Sokola a místopředsedou Národní jednoty severočeské pro Hejnice Československé strany národně socialistické.

Po německém záboru pohraničí na začátku října 1938 proto musela rodina z Bílého Potoka narychlo odejít. „Babička říkala, že ještě večer seděla na zápraží s německými kamarádkami a ráno už si jich nikdo nevšiml, ba i byli na ně oškliví. Tak si sebrali jen to nejnutnější a v noci se vydali do vnitrozemí,“ vypráví pamětnice.

Otec pamětnice se usadil v Nymburce, kde pracoval jako poštmistr, a do rodného Bílého Potoka se už nechtěl nikdy vrátit. Názor změnil po narození pamětnice, která jako malá často stonala na průdušky. Věřil, že ji uzdraví jizerskohorský vzduch a rozhodl se koupit v Bílém Potoce chalupu. V rodné obci našel řadu Němců ze smíšených manželství, které znal a kteří nemuseli do odsunu. Od známé Němky koupil chalupu a pamětnice v ní tráví volné chvíle dodnes. Stejně jako její otec si vesnici v údolí řeky Smědé zamilovala.

Prarodiče patřili k české menšině na Frýdlantsku

Narodila se 12. února 1950 v Nymburce manželům Janděrovým. Její otec František Janděra pocházel z české rodiny v převážně německém Bílém Potoce na Frýdlantsku. Jeho rodiče Franz a Růžena Janďurovi (příjmení Janďura zkomolili otci pamětnice na vojně na Janděra, které si již ponechal) pracovali v Bílém Potoce v koželužně Antona Effenbergera.

Růžena Janďurová (*1880) byla dcerou Josefa Dlouhého, dělníka v továrně na výrobu příze, kterou nechal nechal u soutoku Smědé s Hájeným potokem roku 1852 vybudovat Ignaz Lange. O třicet let později přádelnu koupil liberecký podnikatel Karl Bienert, který ji nechal přebudovat. Franz Janďura (*1876) přišel do Bílého Potoka (tehdy Weisbachu) jako zedník ze Zábědova u Nového Bydžova.

Prarodiče pamětnice se v Bílém Potoce seznámili na jedné z tanečních zábav, které se konaly každou sobotu v mnoha hostincích podél takzvané Staré cesty na levé straně řeky Smědé mezi Bílým Potokem a Hejnicemi. Svatbu měli 4. listopadu roku 1899 a již 2. ledna 1900 se jim narodil syn Franz, který bohužel po týdnu zemřel. Při pohledu do bílopotocké matriky je zřejmý smutný fakt, že v té době umírala polovina novorozených dětí.

Jejich druhorozený syn Alois, který přišel na svět v roce 1903, se dospělosti dožil. Prarodiče ale museli pochovat v roce 1907 dceru, která zemřela při porodu. Otec pamětnice František se narodil v roce 1916, kdy už prý prarodiče s přírůstkem do rodiny nepočítali. Po vzniku Československa ho mohli poslat do české jednotřídky, která vznikla v sousedních Hejnicích. O českou třídu byl ze strany Čechů menší zájem, než jaký se dal k jejich počtu očekávat. Mnoho Čechů, kteří přišli do Bílého Potoka a do Hejnic za prací v místních továrnách (textilky, pily a dřevozpracující podniky, koželužny, porcelánky), splynulo sňatky s německým obyvatelstvem.

Sokolské hnízdo v Bílém Potoce založili otužilí Češi

Otec pamětnice se zapojil do činnosti českých spolků – stal se členem Sokola, který založila na jaře 1927 „horská štvanicemi starorakouska otužilá chudina,“ jak psal časopis Naše hory Československé strany socialistické pro severní Čechy. Zdejší „sokolské hnízdo“ mělo spolkovou místnost v centru Bílého Potoka a tvořili ho kantor jednotřídky, několik železničářů, chudí textiláci a jejich děti. [1]

Se Sokoly připravoval František Janďura nejrůznější sportovní události [2], ochotnická představení u příležitosti oslav narozenin prezidenta Masaryka či výročí vzniku Československé republiky, která na Frýdlantsku neměla mnoho příznivců ze strany Němců, o čemž svědčí články o strhávání českých nápisů ve vlacích a na nádražích [3] či nejrůznější naschvály, které němečtí obyvatelé chystali pro příchozí Čechy. [4]

Práva české menšiny v pohraničí hájila Československá strana socialistická v čele se silně vlastenecky naladěným Václavem Klofáčem, který usiloval o „rovnost národů a rovnost v národě“. Otec pamětnice se stal jejím členem a v únoru 1934 byl zvolen v hostinci pana Freisslera v Bílém Potoku za účasti 32 členů místopředsedou Národní jednoty severočeské pro Hejnice a okolí.

„Pravda, je nás zde málo uprostřed německého živlu, ale i tato hrstka lidí může vykonati divy, jestliže bude nadále tak radostně pracovati jako dosud. Propagujeme a organizujeme. Snažíme se překlenout propast jednoho mezi druhým, snažíme se vycházeti s každým po dobrém. Právě u nás menšin je zapotřebí, abychom se podporovali a abychom se nehašteřili. Hlavní věcí je, že jsme hrdi na své češství,“ referovaly o stavu členské základny na Frýdlantsku Naše hory 21. listopadu 1930.

Sokolskou otužilost prokazoval František Janďura také při cestách do Frýdlantu, kde byla jediná česká měšťanská škola na Frýdlantsku. „V zimě jezdil do školy na lyžích,“ říká pamětnice. Po ukončení školy se stal poštmistrem, jedním z mála českých, jak dokazují stesky českých národních socialistů na situaci na poštovních úřadech v Hejnicích a Bílém Potoce, které ještě v roce 1933 vedli Němci. [5]

Příslušníci SOS zastřelili v Bílém Potoce dva Němce

Vzájemné víceméně neškodné pošťuchování Čechů s Němci v Bílém Potoce ukončila mnichovská dohoda, po jejímž podpisu následoval 30. září 1938 vojenský rozkaz o vyklizení pohraničního území. Týkal se zejména příslušníků Stráže obrany státu (SOS) [6], kteří od června 1938 dohlíželi na česko-německé hranice na vrcholu Smrku nad Bílým Potokem. V noci na 1. října 1938 družstvo SOS čítající třicet vojáků sestupovalo údolím Hájeného potoka do Bílého Potoka, přičemž cestou zničili pomník německého básníka Theodora Körnera a zdemolovali a vyrabovali Bártlovu boudu.

Posilněni alkoholem narazili v pět hodin ráno v Bílém Potoce na neozbrojenou hlídku místních Němců. Podle německého hlášení “po zuby ozbrojená česká soldateska, která se rozvinula do rojnice, začala na Němce pálit, sotva je uviděla”. Dvaatřicetiletý Rudolf Scholz zemřel na místě s prostřelenou hlavou, 47letého Gustava Wildnera převezli s roztříštěnou nohou do frýdlantské nemocnice, kde po amputaci nohy zemřel. [7]

Hněv bílopotockých Němců po této události pocítili prarodiče a otec pamětnice. „Sousedi, se kterými do té doby vycházeli, na ně pokřikovali tak, že se báli o život,” říká pamětnice. Česká rodina ve spěchu odešla do vnitrozemí, prarodiče šli k příbuzným do Chlumce nad Cidlinou a oba za dva roky zemřeli. Otec pamětnice získal práci poštmistra v Nymburce, kde se seznámil s maminkou pamětnice a zůstal zde žít.

Do rodného Bílého Potoka se už nechtěl vrátit, chtěl si ho uchovat v paměti tak, jak ho znal z doby svého dětství a mládí. Názor změnil po narození pamětnice, kterou jako malou často trápily záněty průdušek. Věřil, že ji může uzdravit jizerskohorský vzduch, a proto se vydal do Bílého Potoka sehnat chalupu. V rodné obci potkal několik neodsunutých Němců, většinou ze smíšených manželství. Chalupu koupil od známé Němky, ke které pak pamětnice chodila pro vajíčka. „Chodila jsem s tatínkem po návštěvách Němců, kteří zůstali. Vůbec jsem jim ale nerozuměla, protože tatínek si s nimi povídal německy.“

V roce 1969 dostala podmínku za protest proti okupaci

Pamětnice si Bílý Potok stejně jako její prarodiče a otec zamilovala a trávila v něm každé prázdniny. „V Potoce to žilo mnohem víc než dnes. Chodili jsme na kulečník a do kina do restaurace Koruna v centru a každých čtrnáct dní byla tancovačka na Bártlově boudě,“ popisuje.

V Bílém Potoce byla i v srpnu 1968, kdy měla své poslední prázdniny po maturitě na střední všeobecně-vzdělávací škole (tehdejší obdoba gymnázia). Sovětskou okupaci, která následovala po vstupu pěti vojsk Varšavské smlouvy, považovala za strašnou, a proto se o rok později 21. srpna 1969 zúčastnila v Nymburce demonstrace proti pobytu sovětských vojsk.

„Byla jsem pak odsouzena, protože jsem vystoupila na náměstí proti vstupu ruských vojsk. Ani ne do týdne mi volali z SNB, jestli je to pravdu. Řekla jsem, že ano a měla jsem soud. Naštěstí mě soudil soudce, který byl stejných názorů jako já, takže jsem dostala jenom podmínku na tři roky a velkou pokutu z platu mi strhávali,” vzpomíná pamětnice, která je přesvědčená, že ji tehdy udaly dvě dívky, které se dojížděly bavit se sovětskými vojáky do nedalekých Milovic, kde sídlilo od srpna 1968 velitelství Střední skupiny Sovětské armády.

Po dvou letech, když už byla vdaná a žila v Poděbradech, dostala obsílku, že se má dostavit k výslechu na SNB. „Ptali se mě, jestli jsem změnila názor. Řekla jsem, že nezměnila, a tím to skončilo. Byla jsem zrovna v jiném stavu, tak mi popřáli, ať se mi narodí zdravé děťátko,“ vypráví pamětnice a dodává, že až do listopadu 1989 chodila 21. srpna vždy v černém.

Sametovou revoluci proto uvítala, ona ani její rodiče prý nečekali, že komunistický režim padne za jejich života. Její starší dcera se pak mohla vdát v kostele v Hejnicích, kde měli svatbu o téměř sto let dříve její praprarodiče. „Oddával ji páter Miloš Raban, který přišel po revoluci do Hejnic z emigrace z Německa a dokázal sehnat peníze na opravu hejnického kostela a kláštera. Byl to úžasný člověk, je škoda, že zemřel předčasně,” říká pamětnice.

Její poselství pro budoucí generace zní: „Aby si nenechali vnucovat názory, se kterými nesouhlasí. Aby byli odvážnější, než naši předkové, aby se nevrátili komunisté.”

Poznámky:

[1] Založení sokola v Bílém Potoce, Naše hory 18. 2. 1928

[2] Župní sraz brannosti na Smědavě, Naše hory 28. 2.1936

[3] Příjezd českého učitele do Hejnic, Naše hory 5. 12.1919

[4] Strhávání českých nápisů, Naše hory 9. 9. 1927

[5] Jak dlouho ještě? Naše hory 14. 4. 1933

[6] Stráž obrany státu (SOS) byl speciální bezpečnostní sbor, který působil v Československu v letech 1936 až 1939. Za mírového stavu jeho příslušníci vykonávali svou běžnou službu u četnictva, finanční stráže a státní policie, v případě ohrožení bezpečnosti republiky byly aktivovány a doplněny o záložníky s trvalým bydlištěm v blízkosti nasazení. Při bojích v pohraničí mezi zářím 1938 a březnem 1939 přišlo o život 84 příslušníků SOS a 270 utrpělo zranění. Zdroj: Wikipedie

[7] Drama ‚38: opevnění, Češi a Němci, mobilizace na Liberecku v roce 1938, Libor Stejskal & Jan Stejskal, 2003, strana 143