Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

docent PhDr. František Všetička (* 1932)

• narozen 25. dubna 1932 v Olomouci

• rané dětství i druhou světovou válku prožil ve Smržicích u Prostějova

• po válce skautoval v Olomouci

• v letech 1952–1957 studoval na FF UPOL obor český jazyk a historie

• od svého absolvování se neúnavně věnoval pedag. i vědecké činnosti

• od 70. let se k němu dostávala samizdatová literatura, kterou omezeně rozmnožoval a šířil dál

• po Chartě 77 se o pamětníka krátce zajímala StB

• po roce 1989 vedl katedru českého jazyka na Pedagogické fakultě UP v Olomouci

• za svou bohatou vědeckou a překlad. činnost získal řadu ocenění

• roku 2023 žil v Olomouci

František Všetička (*1932) věnoval většinu svého života knihám a miloval je už od dětství. Prostřednictvím Ivana Klímy měl v době normalizace přístup k tvorbě zakázaných autorů. Díky zkušenosti s režimem v Polsku, kam nejprve jezdil jako delegát Čedoku a později začal i z polštiny překládat, měl srovnání a představu, že se komunistický režim nevyhnutelně zhroutí i v Československu.

Sokol i skaut

Dětství prožíval František Všetička na Prostějovsku v obci Smržice. Zde žil s rodiči a mladší sestrou Růženou až do roku 1945. Rodiče se poznali díky účinkování v sokolském amatérském divadelním souboru. Otec byl navíc nadšený a nadaný výtvarník a vystupoval i s jazzovou kapelou. Do Sokola chodil až do zákazu cvičit i malý František. Za války se pak sokolovna stala místem, které využívaly německé jednotky a opravovaly zde svou vojenskou techniku. Z válečného období si František vzpomíná jak na 15. březen 1939, kdy kvůli proudící koloně německých vozidel nemohl na cestě do školy ani přejít silnici, tak na odsun židovského obyvatelstva z Prostějova nebo antropometrické měření ještě na obecné škole, kdy se z popudu školního inspektora zjišťovalo, zda žáci patří k árijské rase. Válka naštěstí nijak zásadně nezasáhla do života Františkovy rodiny ani životů jeho příbuzných. Po jejím skončení získal otec nabídku nájemního bydlení v Olomouci – v bytovém domě zasaženém bombardováním. Po jeho rekonstrukci se přestěhovali a Františkovi se v Olomouci otevřel nový svět. S kamarádem Břetislavem Nakládalem vstoupil do 11. oddílu Junáka (který vedl Otmar Oliva st., otec akad. sochaře) a vše, o čem dříve jen četl v Mladém hlasateli nebo knihách Jaroslava Foglara, se najednou stalo skutečností. Klubovnu měli na starých Bělidlech a na tábory se jezdilo na Valašsko. Se zákazem Junáku oddíl na krátkou dobu přešel pod Svaz české mládeže (SČM), ale záhy zanikl. 

Studium filologie v 50. letech v Olomouci

Po maturitě na Slovanském gymnáziu se František přihlásil ke studiu českého jazyka a ruštiny na Univerzitě Palackého, aby zvýšil svou šanci na přijetí, jelikož po ruštinářích byla tehdy velká poptávka. Po roce si kombinaci změnil na češtinu a historii a už za studií čile publikoval. „Na filozofické fakultě tehdy stále figurovala garnitura, která se tam dostala ještě před únorem ‚48, poněvadž rektor – filozof Josef Ludvík Fischer – přitáhl do té třetí univerzity na území Česka elitu lidí, která byla velmi významná, byla tam řada osobností,“ vzpomíná. „Zažil jsem fakultu v době změn. Mě přitahovaly spíš ty osobnosti než obor.“ Jako autority, které ho uhranuly a ovlivnily, jmenuje především anglistu Ladislava Cejpa, ale i Oldřicha Králíka a Jiřího Daňhelku nebo historiky Františka Kutnara a Josefa Polišenkého. „Já bych řekl, že [studium] běželo na dvou kolejích – každý to prožíval patrně jako společenskou nutnost a jiná možnost nejspíš nebyla,“ říká k tomu, jak přijímal tehdejší přednášky a výklad poznamenaný oficiální komunistickou marx-leninskou ideologií. „Existovala společenská realita, stát dostal komunistickou ražbu, žel bohu té nejkrajnější stalinské podoby, to je jedna strana. A druhá strana je, že tady máte některé vynikající učitele. Ti všichni vytvářejí úplně nespojitelný svět s realitou. A ta realita byla drsnější o to, že vy stále vidíte, že ten a ten váš známý posluchač musel přestal studovat z nějakých důvodů a už se tam neobjevil. Vy zjišťujete, že začíná další školní rok a už nenastoupili ti a ti učitelé a jsou to právě ti, kteří vás nějakým způsobem přitahovali,“ podotýká pro ilustraci 50. let a fungování fakulty. „Člověk byl levicového zaměření, ale neustále vám to někdo nabourával,“ dodává.   

V roli pedagoga i literárního vědce

Jako absolvent Univerzity Palackého s téměř desítkou publikovaných statí vplul pamětník do pracovního provozu. První čtyři roky působil v Uničově a Lipníku nad Bečvou, posléze se přesunul do tehdejšího Gottwaldova na nově zřízený Pedagogický institut. Své studenty se snažil obohatit o osobní setkání s „živými autory“ a pořádal s nimi i zájezdy do divadel. Připomíná například Jana Skácela a jeho tehdejší pohled na vývoj politického směřování Československa:„Živě si pamatuji, jaké řeči vedl: co všechno se stane, co všechno bude. Já jsem si říkal v duchu: ‚Vy jste snílek.‘ A ono se to všechno stalo. Někteří lidé mají schopnost vidění dopředu… Patrně to byly myšlenky brněnské inteligence a prostředí, ve kterém se pohyboval,“ říká ke Skácelově předpovědi Pražského jara.

Jak rychle Pedagogické instituty po reformě vysokého školství vyrostly (v roce 1959), tak záhy zase postupně zanikaly. Díky tomu ale získal pamětník už roku 1964 místo v Olomouci, o které již dříve neúspěšně žádal, a nastoupil na pedagogickou fakultu. V uvolněné atmosféře druhé poloviny 60. let dál pokračoval v organizování debat autorů se seminaristy. Od šedesátých let začal vyjíždět jako turista do takzvaných „lido-demo“ evropských států, postupem času především do Polska. Osvojil si jazyk a postupem času se stal svědkem proměny polské společnosti i režimu samotného. „Poláci byli první, kdo komunistický režim tak rozrušil, že s konečnou platností přestal existovat. Toho jsem byl částečně svědkem a myslím si, že to nasměrovalo moji náklonnost k Polákům a jejich kultuře,“ říká. Několik let také působil jako delegát Čedoku na trase Krakov–Vělička–Osvětim.

Ty kurvy už jsou tady!

Když František Všetička vzpomíná na 21. srpen 1968, vybavuje si větu, která ho nad ránem probudila. Zoufalství v ní obsažené oznamovalo sověty spuštěnou invazi vojsk států Varšavské smlouvy. Pamětník na nic nečekal a vydal se stopem do Prahy. Tři dny strávil jako pozorovatel dění kolem rozhlasu a Národního muzea. Když  se dozvěděl o cestě vrcholných přestavitelů do Moskvy, pochopil to jako kapitulaci a s pocitem zklamání se vrátil do Olomouce.

Během dvou let nastoupila normalizace a s ní opět cenzura a perzekuce. Autoři a jejich díla se přesouvala na index, tituly se vyřazovaly z knihoven a řada umělců si musela vybrat – zůstat na výsluní a tvořit v souladu s totalitní ideologií nebo minimálně na sebe neupozorňovat, nebo si zachovat svobodného ducha a nastoupit cestu do podzemí. Výměna se v průběhu nástupu normalizace udála pochopitelně i na fakultě – produbčekovské vedení muselo ustoupit a do čela fakultního výboru nastoupili „lidé, kteří dovedli česky“, jak jejich kompetence výmluvně charakterizuje pamětník. „Člověk neustále čekal, kdy dojde na něho,“ dodává. Ačkoliv se ho coby celoživotního nestraníka prověrky členů KSČ netýkaly, strach o své místo měl. „Atmosféra na katedře byla taková, že lidé přestali komunikovat a nic neřešili. Vedoucí Miroslav Kala (…) plnil všechno, co po něm bylo požadováno shora. Částečně to byla pro katedru ‚výhoda‘, protože se o ni nestaral a ona plynula samopohybem…,“ přibližuje.

V zorném poli StB

Roku 1977 vyšlo Františku Všetičkovi v polském slavistickém časopise Pamiętnik Słowiański rozsáhlejší pojednání o knize Ivana Klímy Hodina ticha. Když mu svůj článek později poslal, navázali spojení a od té doby se pamětník stal příjemcem a konzumentem zakázané literatury z exilových nakladatelství, jako byl Index nebo ‚68 Publishers manželů Škovoreckých, a dostávaly se k němu i strojové opisy samizdatů a tituly z různých edicí, třeba Vaculíkovy Petlice apod. Omezeně se zapojil i do rozmnožování a šíření textů – převážně české poezie a částečně i s přispěním studentů.

Ve stejném roce, krátce po Chartě 77, jel pamětník na návštěvu za redaktorem literárního časopisu Host do domu do Brna. Dramatik Milan Uhde byl už v té době coby čerstvý signatář Charty 77 intenzivně sledovaný tajnou policií, která podle slov pamětníka okupovala vilu v jeho sousedství, a tak když u Uhdeových zazvonil, stal se nedobrovolně součástí „hry“ prováděné StB. Po návštěvě spěchal do divadla na představení a pak v noci autem zpět. U Vyškova ho zastavily dva vozy policejní hlídky, která předstírala, že provedou rutinní kontrolu technického stavu vozidla. Namísto toho ale hledali písemnosti, které předpokládali, že si pamětník od Uhdeho odváží. „V autě nic nebylo, tak se vysílačkou dorozumívali s kýmsi – co mají s ním dělat? Trvalo to dlouho, byla zima, tak jsem vystoupil a šel se optat, jestli už můžu odjet. Byli naštvaní, ať se nepohybuju a zůstanu v autě. A pořád se ptali a ještě jednou prohlídli moje bagáže. Vytáhli jsme i rezervní pneumatiku, všecko možný jsme udělali a nic jsme nenašli,“ popisuje únorovou noc roku 1977 nedaleko Vyškova. Asi za tři týdny se pak František Všetička dozvěděl od děkana, že se má dostavit na výslech na olomouckou StB. Prověřování nebylo příjemné, ale naštěstí k ničemu konkrétnímu nevedlo. „Když mě tam pozvali na besedu, tak jsem pak dva roky [během přednášek] o žádném Hostovském nebo Kunderovi nehovořil. Dal jsem si závazek nehovořit o těch, co emigrovali. Ti mě vystrašili, ti estébáci,“ přiznává se smíchem.

Do Polska jezdil pamětník dál, sice jen jako turista a na pozvání známých, ale i tak vnímal, o kolik kroků je tamější společnost dál – například v míře cenzury, s kterou to u nás nešlo vůbec srovnávat. Od poloviny osmdesátých let se pak politická situace začala částečně uvolňovat i v Československu. Při jedné z návštěv u Ivana Klímy v Praze v té době se pamětník krátce setkal i s Václavem Havlem, kterému z Polska přivezl program tehdy uváděné Audience. Letmo se spolu seznámili v autě, když vezl Ivan Klíma Václava Havla na interview se zahraničním reportérem. „Když jsem vystoupil na Křižovnickém náměstí, pořád jsem se potom ohlížel. Měl jsem propocenou košili a říkal jsme si, že moje kariéra na vysoké škole definitivně skončila,“ říká.

„Pod vlivem polského prostředí a poznání toho, co se dálo tam, jsem si uvědomoval, že společenský pohyb u nás je tak mocný, že k něčemu závažnému nezbytně musí dojít,“ říká k období, které bezprostředně předcházelo sametové revoluci. S pádem totalitního režimu ze sebe pamětník shodil tíhu pocitu, že je jeho jednání sledováno, a naplno se dál s velkou vervou věnoval literárněvědnému zkoumání děl českých (ale i slovenských, polských a ruských) autorů od počátků až po blízkou současnost.

V červenci roku 2022 byla v polském Prudníku v městském parku na počest Františka Všetičky a na znamení uznání jeho přínosu polské literatuře odhalena bronzová pamětní deska s citací jeho básně, kterou připomíná i jako své motto v závěru natáčení: „Před sebou musíš vidět sebe, na nikoho se neohlížej, na nikoho se též nedívej, všechno začíná jen u tebe.“