Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dan Vu (* 1957)

• narozen 25. května 1957 v Hanoji v Severním Vietnamu

• zažil válku ve Vietnamu

• sedm let žil kvůli válce na venkově

• svědek tzv. Vánočního bombardování Hanoje v roce 1972

• v roce 1975 odjel do Československa

• vyučil se elektrikářem

• v podnicích se staral o vietnamské dělníky

• od roku 1990 podniká

Vnímáme je hlavně jako prodejce v obchodech a na tržnicích. Tvrdě pracují, aby zabezpečili své rodiny. Řeč je o vietnamské komunitě v Česku. Starší z nich patří ke generaci postižené válkou ve Vietnamu. Dan Vu je rodák z Hanoje a bez rodičů strávil sedm let v evakuaci před bombardováním na vietnamském venkově. S válkou se na vlastní oči setkal až po návratu do hlavního města, a jak sám říká, hrůzné scény, jež spatřil, už nikdy nevymaže z paměti.

Z Hanoje na vietnamský venkov

Dan Vu se narodil 25. května 1957 v Hanoji, tři roky po ukončení války o Indočínu a rozdělení Vietnamu na dva nezávislé státy, Jižní Vietnam a komunisty ovládaný Severní Vietnam s hlavním městem Hanoj. Jenže mír netrval dlouho a v roce 1959 vypukla válka mezi Severním a Jižním Vietnamem. V Hanoji sice lidé žili z přídělových lístků, ale žádné bitvy se v něm neodehrávaly.

Rodiče pamětníka Tan Vu a Duc Thi Tran patřili mezi místní intelektuály. Matka se živila jako herečka a zároveň psala divadelní hry. Otec pracoval jako novinář ve státním nakladatelství. Přesto pětičlenná rodina žila v malém, jednopokojovém bytě v jižní části Hanoje.

Jižní Vietnam nebyl schopen odolávat útokům Severního Vietnamu a v roce 1965 po jeho boku vstoupily do války USA, které začaly masivně bombardovat Severní Vietnam. Velké části obyvatelstva Hanoje úřady nařídily evakuaci. Dan Vu tehdy chodil do první třídy a společně s babičkou a sourozenci odešel z Hanoje na vietnamský venkov. „V mé paměti byla Hanoj úplně tmavá, špinavá, poloprázdná, protože všichni jsme utekli na venkov,“ vypráví.

Rodiny si musely evakuaci zorganizovat samy. „Tehdy měla každá rodina na venkově přijmout určité množství lidí z města. Byli jsme v jedné rodině, kde žila hodně stará babička, pak paní, mám dojem, že na mateřské, která měla manžela na frontě. Čas od času za námi rodiče jezdili a vždycky mluvili s tou rodinou a mám za to, že jim něco dali, aby nás živili,“ vzpomíná Dan Vu a dodává, že spali na slámě v bambusovém domku a docházeli na vyučování do místní školy. „Ve všech předmětech jsme museli projevovat loajalitu vůči státu a straně.“

Americké bombardování se ale posouvalo na sever, a tak Dan Vu se sourozenci a s babičkou museli po nějaké době opět odejít do severněji položené vesnice. To se opakovalo asi čtyřikrát, až se dostali do blízkosti čínsko-vietnamských hranic. Tehdy s nimi již nebyl nejstarší bratr Hoang, který odešel do učení. Dan Vu vzpomíná, že s válkou se setkal jen v propagandě a občas zahlédl severovietnamského vojáka. Přímé útoky na vesnici však nezažil. „Na jedné straně byla propaganda a na druhé straně hrdost. Každý Vietnamec tehdy považoval za čest jít do války a bojovat proti Američanům. Dodnes to považujeme za dobrou národní vlastnost. Jediná starost mých vrstevníků byla, kdy jim bude osmnáct let a kdy nás povolají do války. Byli jsme si vědomi, že se nemusíme vrátit. Nebrali jsme to, jako že přijdeme o život, ale že se můžeme obětovat. Asi hlavním důvodem, proč jsme se nebáli, bylo to, že jsme nenáviděli Američany,“ vzpomíná Dan Vu.

Dodnes se mu ve snech objevují mrtví obyvatelé Hanoje

Více než sedm let prožil Dan Vu v evakuaci. Mezi 18. a 29. prosincem 1972 během tzv. Vánočního bombardování americké letectvo svrhlo na Hanoj tisíce bomb. Dan Vu vzpomíná, že se dozvěděl o zasažení jejich domu, a jel proto na kole desítky kilometrů do Hanoje, kde se sešel se svým bratrem. Na vlastní oči tam poprvé viděl, jaké útrapy válka lidem přináší. „Viděl jsem spousty mrtvých na ulici. Bombardovali tam totiž v noci a my jsme se do města vrátili ráno. Protože náš barák byl bez střechy, tak jsme šli s bratrem shánět něco na její dočasné přikrytí. Prošli jsme ulicí, kde vojáci a policisté vytahovali mrtvoly ze zřícených baráků a dávali je na chodník. Byl to nekonečně dlouhý chodník, na nějž pokládali těla. Dodnes je to pro mě noční můra. I po letech se mi to často vrací ve snech. Když už to člověk jednou viděl, nedokáže to smazat,“ vzpomíná Dan Vu, který následující noc strávil s bratrem v polorozbořeném domě. „Nevěděli jsme, že Američané už bombardování ukončili, a hrozně jsme se báli. Bombardovalo se tam kobercovým způsobem. Na každý metr čtvereční jedna bomba. Prostě není kam utéct,“ dodává pamětník. Následující den se Dan Vu setkal s rodiči, kteří byli v době bombardování mimo město a v Hanoji pak již všichni zůstali.

Po dohodě z Paříže v roce 1973 americké vojsko opustilo Vietnam. O dva roky později vojáci Severního Vietnamu dobyli Saigon, hlavní město Jižního Vietnamu, a došlo ke sloučení obou zemí pod nadvládou komunistické strany. Válka, která si vyžádala 2,3–3,8 milionu lidských životů, tím skončila. Z rodiny Dana Vu o život nikdo nepřišel. „Neznám rodinu, která by měla takové štěstí jako my a o nikoho nepřišla. Hodně vojáků zemřelo neznámo kde a u nás se považuje smrt bez těla za nešťastnou. Takže spousta rodin je dodnes nešťastná, protože nemůže pohřbít své blízké.“

V Československu

Krátce po válce Dan Vu dokončil v Hanoji desetiletou základní školu a následně ho přijali na žurnalistiku. Po roce ho ale vyloučili. Důvodem se staly matčiny potíže s komunistickým režimem. Matku dokonce nějaký čas drželi mimo domov. Kam přesně ji odvezli a na jak dlouho, však pamětník netuší, protože rodiče o tom nikdy nemluvili. „Mám dojem, že tam byla jen několik měsíců. Propustili ji v takovém stavu, že podle nás nebyla duševně v pořádku. Pak nějakou dobu nesměla psát a potom jí dovolili psát jen o historických tématech. O těch psala až do konce života.“

Otec sice také zastával protirežimní názory a nikdy nevstoupil do komunistické strany, ale veřejně se nijak neprojevoval. Dan Vu si myslí, že právě rozdílný postoj rodičů nakonec zapříčinil jejich rozvod. Matka ho nezměnila až do konce svého života.

I po válce se lidem ve Vietnamu žilo velmi těžce. Z důvodu mezinárodních sankcí zemi zasáhl nedostatek základních potravin a zboží a pokračovala občanská válka mezi komunistickými silami a opozicí, která skončila likvidací opozice. „Bylo to horší než za války. Divím se, že nepřišel hladomor. Vietnam tehdy nebyl schopen nic produkovat a byl závislý na pomoci zvenku.“ 

V lednu 1973 navštívila vládní delegace Vietnamské demokratické republiky Československo. Žádala o přijetí několika tisíc vietnamských občanů kvůli získání profesních zkušeností. Pro obnovu a rozvoj ekonomiky totiž Vietnam potřeboval kvalifikované dělníky. V následujících letech přicestovaly do Československa tisíce dělníků, učňů, studentů a stážistů. Učni měli pobyt domluvený na sedm let a stážisté na čtyři roky s možností prodloužení. V roce 1975 rodiče domluvili i odchod tehdy osmnáctiletého Dana Vu. „Nechtěl jsem, protože jsem měl spoustu kamarádů a dívku. Taky jsme byli dlouho bez informací, odříznutí od světa. Ani jsem nevěděl, že nějaký svět existuje, natož Československo. Pod tlakem našich jsem ale musel. Vypadl jsem z domova s jednou taškou.“

Čtrnáct dní pak společně s dalšími mladými muži a ženami cestovali vlakem přes Čínu a Sovětský svaz do Československa. Dan Vu vzpomíná, že příchod mu připravil kulturní šok. „Poprvé jsem tady viděl televizor, pračku a pěkný holky. Krátce poté jsem byl rád, že jsem viděl jiný obzor.“

S dalšími Vietnamci Dana Vu ubytovali poblíž Skalice na západě Slovenska. První tři měsíce se všichni učili slovensky a poté je zařadili do jednotlivých učebních oborů. Dan Vu se vyučil elektrikářem. Do Československa ale přijížděli další Vietnamci a Dana Vu následně určili jako vedoucího nově příchozích skupin, aby se noví učni dokázali lépe aklimatizovat.

Od druhé poloviny osmdesátých let v Československu stále více vietnamských dělníků zařazovali do pásové výroby v továrnách a na pomocné práce. Pamětník dostal na starost několik skupin těchto dělníků. Pracoval například pro Pozemkové stavby n. p. Olomouc, kde se staral zhruba o osm set mužů a žen. Až do roku 1987 bydlel po ubytovnách, než se oženil s Češkou, paní Jelínkovou. Jako svatební dar novomanželé od podniku obdrželi třípokojový byt v Libině, který po čase vyměnili za jednopokojový byt v Šumperku. Manželům se později narodila dcera, ale v roce 1992 se rozvedli. Dan Vu to přičítá hlavně nepřekonatelným kulturním rozdílům. „S odstupem času jsme to oba hodnotili, že jsme ani spolu dál žít nemohli, protože jsme si kulturní rozdíly neuvědomili.“

Touží po návratu

Dan Vu se následně oženil s rodačkou z Hanoje Thanh Ha Le, s níž má jednu dceru a stále spolu žijí v Novém Malíně. Po pádu komunismu v Československu začal podnikat. Využil znalosti prostředí a s přítelem Zdeňkem Pavlicou dováželi různé výrobky z Vietnamu. Vzpomíná, že se to neobešlo bez potíží, protože například nábytek v jiném klimatu praskal. Kvůli podnikání si pamětník také zařídil československé občanství. Později dováželi z Vietnamu obuv. Měli dokonce vlastní značku, kterou prodávali do nově vznikajících obchodních řetězců. Později ale již nedokázali konkurovat levné obuvi z Číny a toto podnikání ukončili. V současnosti Dan Vu obchoduje s českými výrobky ve Vietnamu a v dalších asijských zemích.

Do své rodné země, kde stále žije jeho otec a sourozenci, se často vrací. Říká, že se politicky nijak neangažuje, a tudíž nemá s tamním komunistickým režimem žádné potíže. V Česku má sice mnoho přátel, ale často se také setkává s rasismem. Nejednou jeho i další české Vietnamce lidé na ulici slovně napadli. „Řekli jsme si, co čekáme. Nejsme tady doma. Nikdy nás tady lidé nebudou brát jako normální.“ I jeho dcery se se spolužáky ve třídách sžily až po několika letech. „Když byly malé, tak si z nich ostatní děti dělaly srandu. Myslím, že nebyly úplně v pohodě.“

Dan Vu touží po návratu do rodné země, ale ví, že to s sebou přináší mnohá úskalí. Nejde přitom jen o komunistický režim ve Vietnamu, ale také o dcery, které by se v zemi jen těžko adaptovaly. „Jako každý Vietnamec chci umřít tam, kde jsem se narodil. Otázka zní, kdy se vrátíme. Zaprvé, naše děti nejsou úplně dospělé a zadruhé tady podnikám.“

Život Dana Vu těžce poznamenala válka ve Vietnamu. A takto ji dnes, s odstupem času, hodnotí: „Je to věc, která se nikdy neměla stát. Navíc nás bolí, když víme, že vietnamská válka byla jen součástí studené války. Tehdy jsme byli hrdí, že jsme se postavili Američanům a vyhráli jsme. Jenže to tak nebylo, protože tehdy zuřila studená válka a na jedné straně stály Spojené státy americké se svými spojenci a na druhé Sovětský svaz, Čína a další a s odstupem času jsme zjistili, že ani na jedné straně si nepřáli, aby ta válka skončila. Nebyla politická vůle. Dnes se na to díváme s hněvem, že jsme byli de facto zneužiti. Zničili celou generaci národa.“