Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Vůjtek (* 1947)

• narozen 17. května 1947 v rodině kovozemědělce v Klimkovicích u Ostravy

• svědek zemědělské kolektivizace v Klimkovicích

• vyučil se dřevomodelářem ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě

• jako učeň začal hrát hokej za vítkovický dorost

• více než patnáct let byl středním útočníkem v oddílech Vítkovic, Dukly Trenčín na Slovensku a Karviné

• od roku 1982 působil jako trenér

• vedl ligová mužstva Vítkovic a Zlína

• po roce 2000 působil šest let jako trenér v Rusku

• tým Lokomotiv Jaroslavl přivedl dvakrát k vítězství v ruské superlize

• v roce 2012 získal se slovenskou reprezentaci stříbrnou medaili na mistrovství světa

Na první brusle, takzvané kačenky, se Vladimír Vůjtek postavil v šesti letech. S kluky z rodné vesnice hrál hokej na rybníce nebo potoce, kdykoliv to klimatické podmínky dovolily. „Tehdy bývaly naštěstí zimy ještě mrazivé.“ Tréninky na stadionu a odborné vedení zažil poprvé až v šestnácti letech, když začal jako učeň Vítkovických železáren Klementa Gottwalda hrát hokej za dorostence. V rozhovoru pro Paměť národa přináší dlouholetý hráč Vítkovic a úspěšný trenér také svědectví o tom, jak to ve vrcholovém sportu chodilo během komunistické normalizace.

„Kolem roku 1973 přišel přípis z ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy, že každý prvoligový oddíl musí ročně vykázat dva nové kandidáty KSČ, jinak přijde o dotace. Důsledně se to kontrolovalo. Vedoucí si nás zavolali a řekli: ‚Buď se podřídíte, nebo se tady hokej hrát nebude.‘ Jako kapitán jsem šel na řadu první. Proti zdi jsem jít nedokázal. Hokej pro mě znamenal příliš mnoho.“ Z většiny kandidátů včetně Vladimíra Vůjtka se posléze stali členové KSČ.

Pamětník ale říká, že nejhorší časy pro sport a pro hokej zažil po pádu komunistického režimu v roce 1989. „Do Vítkovických železáren přišlo nové vedení, které se začalo ptát, proč by měla fabrika platit nějaký hokej, což mělo určitou logiku. Měli jsme si sehnat sponzory, ale tenkrát to nikdo v republice neuměl. Nejlepší hráči houfně utíkali za lepšími výdělky do Německa nebo Itálie. Také jsme ztratili diváky. Lidé se báli o práci a šetřili. Jen Vítkovické železárny propustily do roku 1993 třicet tisíc lidí. Na zápasy chodilo jen asi patnáct set diváků. Museli jsme zakrýt jednu tribunu, aby stadion nevypadal tak prázdně. Pak se to obrátilo k lepšímu.“

Když otec vedl krávy do družstva, plakal

Vladimír Vůjtek se narodil 17. května 1947 a vyrůstal v osadě Mexiko v Klimkovicích u Ostravy. Rodiče se vzali krátce před koncem druhé světové války. Matka Marie byla po rodičích Němka a hrozil jí odsun. Díky sňatku s Čechem se však nucenému odchodu vyhnula. Její dva bratři bojovali ve wehrmachtu a po válce museli zůstat v Německu. Pamětníkův otec, Jan Vůjtek, se staral o hospodářství po rodičích a zároveň pracoval jako valcíř ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě. Rok a půl před Vladimírem se jim narodil syn Lubomír.

„Měli jsme dva hektary vlastních polí, asi dva a půl hektaru jsme si pronajímali. K hospodářství patřily tři krávy, prase, kozy, králíci, slepice a další drůbež,“ popisuje. Otec práci na poli a se zvířaty miloval a hodně jí obětoval. „V létě spal třeba jen dvě nebo tři hodiny, aby všechno stihl. Brečet jsem ho viděl jen jednou, když vedl své krávy do družstva.“

Jednotná zemědělská družstva (JZD) se v Československu zakládala po únoru 1948, kdy stát zcela ovládli komunisté. Po vzoru Sovětského svazu rozhodli přeměnit individuální zemědělství na kolektivní. Zemědělci, kteří se nechtěli svého majetku vzdát, k tomu byli nuceni zastrašováním, ekonomickým nátlakem a různými represemi. Kolektivizace se nevyhnula ani Klimkovicím. Pamětník říká, že jeho rodiče vstoupili do jednotného zemědělského družstva mezi posledními.

„Vstup do družstva formálně podepsala maminka, protože otec měl svou práci v železárnách. I když to nesl velmi těžce, jednou mamince řekl, aby to už neprotahovala a šla to podepsat. Na národním výboru se dozvěděla, že otci přijde oznámení o výpovědi z práce. Vzhledem k situaci na to ale nemá reagovat a dopis vyhodit. Kdyby přišla o pár dnů později, otec by asi ztratil zaměstnání. Takovým způsobem na lidi tlačili.“

Šťastný únik z JZD

Pro Vladimíra a jeho bratra znamenal vstup rodičů do družstva spíše úlevu. Museli v hospodářství pomáhat, což jim bralo čas na sportování, kterému oba chlapci propadli. V létě hráli fotbal, běhali a cvičili, v zimě bruslili a lyžovali. „Nárazové práce na poli mi nevadily. Horší to bylo na podzim, když jsme po škole museli pást krávy. Čtyři nebo pět hodin jsme jen seděli na louce a hlídali zvířata. Byl to ztracený čas,“ vypráví.

Rodiče dostali půlhektarový záhumenek, na kterém v malém dál hospodařili. Ještě dlouho chovali i krávu. Matka musela v družstvu pracovat. „Okopávat přidělený počet záhonů jsme pomáhali i my s bráchou.“ Družstva si nárokovala i děti družstevníků. „Jeden z nás měl nastoupit do družstva. Protože brácha se lépe učil a byl starší, tatínek rozhodl, že půjde na průmyslovku, mě určil pro JZD. Já jsem to ale nechtěl. Tatínek mě nakonec zachránil. Obrátil se na prezidentskou kancelář. Napsal, že jsme měli jen dva hektary, a ptal se, jestli by nebylo možné uvolnit mě pro obor ve Vítkovických železárnách, kde on roky pracuje. A kupodivu nakonec dostal kladnou odpověď. Měl jsem štěstí, protože jinak bych musel na učiliště do Bruntálu a k hokeji bych se nedostal.“

Hokejová příprava na potoce

Rodiče nepatřili k příznivcům sportu, ale synům v něm nebránili. Na Mexiku se dala dohromady asi desetičlenná klukovská parta, která měla sportování jako hlavní náplň. V zimě hráli hokej na potoce. Postavili si hráz a vytvořili asi dvacetimetrové jezero, které za mrazivých dnů sloužilo jako kluziště. „Led nám vydržel zhruba dva a půl měsíce. Scházeli jsme se hned po škole a hráli tři i čtyři hodiny. O víkendech nebo o prázdninách jsme bývali na ledě až osm hodin denně. Branky jsme vyznačili čepicemi nebo klacky. Podle toho, kolik se nás sešlo, jsme hráli dva na dva nebo tři na tři. Pořád jsme tím pádem byli u puku a museli vymýšlet finty a kličky. V bráně jsme se střídali. Protože jsme neměli chrániče, nesmělo se nadhazovat a střílet nahoru. Strašně moc nás to bavilo.“

Věčně rozbité hokejky jim opravoval místní invalida, který přišel v první světové válce o nohu. „Za korunu nám prasklou hokejku oplechoval a hrálo se dál. Hokejky nebyly snadno k dostání. Jednou přijela babička a přivezla mně i bráchovi hokejku a puk. To byl pro nás ten nejlepší dárek.“ Když napadlo hodně sněhu a kluci ho nestačili z ledu odhrnout, vyrazili na lyže. Párkrát do roka se vypravili na Zimní stadion Josefa Kotase do Ostravy na veřejné bruslení.

Velkou vášní bratrů Vůjtkových byl také poslech sportovních přenosů z rádia. „Když byla v roce 1960 olympiáda v USA, na kterou jel i československý hokejový tým, dvakrát jsem se hodil marod, abych mohl poslouchat ranní přenosy.“ Od roku 1956 občas viděl hokejové nebo fotbalové zápasy v televizi. „Rykalovi ze sousedství si koupili televizi už v roce 1956. Když se vysílal zápas, který jsme chtěli vidět, prosili jsme paní Rykalovou, aby nás nechala se dívat. Moc ráda nebyla, ale její manžel, který byl příznivec fotbalu, se přimluvil. Tatínka štvalo, že otravujeme sousedy, a tak v roce 1958 televizi koupil taky. Byla černobílá, a než naskočila, zahřívala se asi deset minut. Časté byly poruchy. Vysílalo se jen tři hodiny denně na jednom programu.“

První gól za Vítkovice

Když Vladimírův otec obdržel o prázdninách roku 1962 rozhodnutí, že mladší syn se nemusí učit pro JZD, jediný volný obor na učilišti Vítkovických železáren byl slévač a dřevomodelář. Nastoupil tam a hned se přihlásil i do hokejového kroužku. „Tréninky jsme měli jednou nebo dvakrát týdně na stadionu Josefa Kotase a také jsme se účastnili oborové soutěže. Zápasy pískali bývalí hráči Vítkovic. Když jsme hráli proti elektrikářům, což byli favorité, podařilo se mi dát tři góly a celou učňovskou soutěž jsme vyhráli,“ vypráví.

Bývalý obránce vítkovického hokejového oddílu a trenér Eduard Remiáš poté pozval pamětníka na trénink letní přípravy vítkovického dorostu. „Začátky na ledě byly těžké. Měl jsem velké nedostatky. Protože jsem byl zvyklý na malý rybník, neuměl jsem moc dobře bruslit ani střílet. Po prvních trénincích jsem si říkal, že ostatním nestačím a že snad uteču. Měl jsem ale štěstí, že mě trenér Ladislav Staněk postavil do první formace s nejlepšími hráči, kteří mě trochu vytáhli nahoru. Pak už jsem se v oddíle stále více zabydloval a prosazoval.“

Když mu bylo osmnáct let, dostal se do vítkovického mužstva B. V zaměstnání v železárnách, kam po vyučení nastoupil, měl úlevy a zkrácenou pracovní dobu, aby stihl tréninky a zápasy. Než narukoval na vojnu, odehrál čtyři zápasy a na ledě stačil zažít i vrcholnou euforii každého hokejisty.

„Postavili mě do útoku, aby si mě vyzkoušeli. Hráli jsme s KPS Brno o postup. Ve druhém střídání se mi podařilo dát můj první gól. Bylo to úžasné. Stadion byl plný. Diváci hodně chodili i na druhou ligu, do které tehdy Vítkovice spadly,“ vysvětluje Vladimír. Dodává, že měl štěstí na dobré začátky a jeho výhodnou bylo, že netrpěl trémou ani nervozitou. Hru si užíval. Hokej se tehdy v Ostravě hrál na stadionu Josefa Kotase, kam běžně chodilo kolem třinácti tisíc diváků. Byly tam dřevěné lavice, většina míst byla na stání a fanoušci ve vypjatých situacích dupali do lavic nohama. Soupeři měli z atmosféry na stadionu předem obavy.

Hokejka místo zbraně

I s vojnou měl Vladimír štěstí. Povolávací rozkaz dostal v roce 1966 do vojenského oddílu Dukla Trenčín na Slovensko. Po měsíčním přijímači už hrál jen hokej. „Pomohl mi kamarád, který dříve za tento manšaft hrál. Říkal, že zavolá trenérovi a za deset piv mi to zařídí. Piva mu dodnes dlužím.“ Ze samopalu si za celou vojnu vystřelil jen jednou. Hokejisté nosili uniformy a spali v kasárnách v pokojích po třinácti na železných pryčnách, hlídky ale měli jen za trest. Vlasti sloužili tak, že trénovali a hráli hokej.

Dukla Trenčín se tenkrát umístila na třetí příčce slovenské ligy. Následující rok vojáci vyhráli. Podmínky pro hokej byly v Trenčíně zastaralé. Stadion byl otevřený a místo kabin tam byla dřevěná bouda, ve které si museli hokejisti zatopit, jinak mrzli, a neměli ani teplou vodu. „Nový stadion s velkou tribunou a zázemím se teprve dostavoval.“

Na Slovensku bylo tehdy osm mužstev a jenom čtyři měla kryté zimní stadiony. Dva byly v Bratislavě, jeden v Banské Bystrici a jeden v Žilině. „Byly zápasy, které se na otevřeném stadionu těžko dohrávaly. Pamatuji si na utkání s Liptovským Mikulášem, kdy jsme vedli 3:0. Začalo hustě sněžit, že rozhodčí každých pět minut hru přerušil, my jsme odhrabali sníh k mantinelu a zase se chvíli hrálo. Po první třetině jsme stejně museli skončit. Jindy zase hrozně pršelo, na ledě byla voda a my jsme byli mokří. Vždycky se hrálo, dokud to šlo.“ Trenčín měl i kladné stránky. Bylo to město módy a v tamních oděvních závodech pracovala spousta mladých děvčat. S Magdalénou z Trenčína se pamětník hned po vojně oženil a má s ní dvě děti.

Sovětské tanky v Ostravě a první cesta na Západ

V civilu se vrátil do zaměstnání v železárnách i do vítkovického hokeje. Psal se rok 1968 a v Československu vrcholil proces demokratizace, který prosazovali reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem. Vedení Sovětského svazu se uvolňování poměrů v Československu nelíbilo a poslalo sem své vojsko i armády dalších zemí Varšavské smlouvy. Cestou do práce 21. srpna si Vladimír Vůjtek všiml hlubokých rýh po tankových pásech na cestách. „Nevěděl jsem, co to znamená. V práci jsme si pustili rádio a dozvěděli se, že jsme obsazeni. Toho dne jsme nepracovali, šli jsme se podívat do ulic. Před vítkovickým domem kultury byly tanky a sovětští vojáci. Lidé se jim snažili vysvětlovat, že u nás žádná kontrarevoluce není. Nebyl jsem svědkem žádných incidentů. Když jsem ale viděl záběry z Prahy, kde se střílelo, měl jsem strach, že jsme na prahu války,“ vzpomíná.

Krátce nato odjel s mužstvem na třítýdenní zájezd do Švédska. Byla to jeho první cesta na Západ. „Byl to nejkrásnější zájezd s hokejem, jaký jsem kdy zažil. Všichni nás litovali a snažili se nám pomáhat. Odehráli jsme asi osm zápasů a procestovali celé Švédsko. Byl jsem v šoku z krásných silnic a dálnic. V obchodech bylo plno čerstvého ovoce, nedozírný rozdíl byl ve výběru oblečení a vlastně všeho zboží. Tam jsem také poprvé viděl barevnou televizi. Sledovali jsme přenosy z olympiády v Mexiku. Působilo to na mě neskutečně.“ Když se pamětník vrátil domů, na válku to už nevypadalo.

Podpora hokeje podmíněná loajalitou

Utužování komunistického režimu v okupovaném Československu ho podle jeho slov nepostihlo. Přestěhoval se s manželkou do paneláku do Ostravy-Hrabůvky, chodil do práce, hrál hokej, a jak říká, o politiku se nestaral. Kladný vztah k režimu ale museli prokazovat i mladí hokejisté. Ústředí tělovýchovného svazu požadovalo, aby každý ligový tým pravidelně vykazoval nové kandidáty KSČ. „Bylo mi to nepříjemné, ale nebylo zbytí. Najednou jsem musel chodit na schůze mladých komunistů a poslouchat řeči, které nebyly moc pravdivé. Ale chtěl jsem hrát hokej, a tak jsem mlčel.“

Když disidenti kolem Václava Havla v roce 1977 zveřejnili prohlášení Charta 77, ve kterém požadovali dodržování lidských práv, komunisté rozpoutali celonárodní odsuzující kampaň. Projevit se museli i sportovci. „Také jsem měl podepsat papír proti Chartě, ale nějak jsem se tomu vyhnul, nebyl jsem přítomen, když se to podepisovalo. Nevěděli jsme, co v tom textu je, a nevěděli to ani ti, kteří agitovali k podpisu proti. Dostali to příkazem shora.“

Špičkoví sportovci patřili k těm, kteří mohli jezdit za železnou oponu, a o to více se o ně zajímala Státní bezpečnost. Vladimír Vůjtek říká, že ho estébáci nekontaktovali ani nenutili ke spolupráci. „Vědělo se, že někteří lidé kolem nás spolupracují, člověk to vycítil z jejich chování. Když jsme jeli hrát za Západ, vždycky nás doprovázel funkcionář, který nebyl z hokeje, aby nás hlídal a sledoval, s kým se stýkáme. V Německu nebo Rakousku jsem se vídal s emigranty, ale nepamatuji si, že by mě po návratu domů kvůli tomu předvolali.“

Vítkovickými „peškolety“ na zápasy

Když se Vladimír Vůjtek po vojně vrátil do vítkovického hokeje, mužstvu se nedařilo. Několik let se nemohli dostat z druhé ligy. Až v roce 1973 postoupili do nejvyšší soutěže. Pak už hokejisté TJ VŽKG Ostrava nemuseli chodit do zaměstnání. Hokeji se věnovali na plný úvazek, platily je Gottwaldovy železárny. „Byli jsme placeni podle kvalifikační třídy jako lepší dělníci a brali jsme prémie za zápasy. Začínali jsme na 200 korunách hrubého a končili na tisícovce za vítězství. Za remízu byla polovička. Dostávali jsme také příspěvek na jídlo, kterému se říkalo kalorné. Jednu dobu to dělalo ve stravenkách asi 2700 měsíčně, což byla až přehnaně vysoká suma. Mělo se to projíst v restauracích, což se nedalo. Poukázky jsme různě směňovali se známými číšníky.“

Občas mužstvo létalo do Prahy vítkovickými letadly. Tehdejší generální ředitel VŽKG Rudolf Peška byl velký fanoušek fotbalu a hokeje a letadla sportovcům půjčoval. „Jedno bylo pro sedmnáct pasažérů a druhé pro devatenáct. Říkalo se jim ‚peškolety‘. Když jsme mohli letět, byla to velká pomoc, protože cesta do Prahy autobusem trvala šest až sedm hodin. Měli jsme tak více času na odpočinek.“

Asi pět let hrál Vladimír Vůjtek za Vítkovice v jedné formaci s Františkem Černíkem, jedním z nejtalentovanějších hráčů Vítkovic, který se výrazně prosadil i v československé reprezentaci. Když pamětník v roce 1979 jako hráč z Vítkovic odcházel, byl klub třetí nejlepší v republice a o dva roky později vybojoval mistrovský titul. U toho už ale Vladimír nebyl.

Těžké trenérské začátky

„Cítil jsem, že už nejsem na Vítkovice dost dobrý hráč, a nechtěl jsem zabírat místo,“ vysvětluje. Přešel do Dukly Trenčín, pak hrál v Karviné, kde také později dostal svou první trenérskou nabídku. A roku 1985 byl zpátky ve Vítkovicích jako trenér. Mužstvo pod jeho vedením hned postoupilo do 1. ligy a v listopadu 1986 otevíralo vítězným utkáním nový stadion v Ostravě-Vítkovicích. „Na tu dobu to byl skvost. Hala byla vyprodaná, bylo to úžasné. Bohužel jsme pak začali prohrávat. Dvacet zápasů po sobě jsme nevyhráli. Jako trenérský nováček jsem to moc prožíval, v závěru jsem byl pomalu nepříčetný. Když mě odvolali, byla to záchrana,“ říká. Na rok se vrátil do Karviné, pak trénoval ve Vítkovicích dorostence, ale v roce 1989 opět nastoupil do prvního vítkovického mužstva jako asistent trenéra.

Když 17. listopadu 1989 komunistická policie brutálně zasáhla proti shromáždění vysokoškoláků na Národní třídě, byl zrovna v Praze. Měl dělat závěrečné zkoušky na trenéra 1. třídy na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Kvůli studentské stávce se však uskutečnily až o několik týdnů později. Komunistická vláda padla, prezidentem byl zvolen Václav Havel a chystaly se svobodné volby. Pamětníka pořád zajímal hlavně hokej. Vzpomíná, že hokejová liga po krátkém přerušení pokračovala. Z porevolučního vývoje si nejvíce pamatuje potíže, které pro sport a hokej ve svobodných poměrech nastaly. Nové vedení Vítkovických železáren se hokeje zbavilo.

„Byla to doba velké nejistoty. Nevěděli jsme, jestli hokej skončí, jestli ještě dostaneme výplatu, nebo ne. Naší záchranou byl František Černík, který jako generální manažer klubu dokázal přesvědčit potenciální sponzory, aby nás podpořili. Znal lidi z bank a různých institucí a uměl na ně zapůsobit. Díky němu klub přežil a asi po třech letech se všechno začalo obracet k lepšímu,“ shrnuje pamětník situaci vítkovického hokeje na začátku devadesátých let.

Když Vítkovicím unikl pohár kvůli průjmům

Přestože Vítkovice přišly skoro o polovinu hráčů, tým s Vladimírem Vůjtkem jako hlavním trenérem pokračoval v nejvyšší soutěži s dobrými výsledky. Fanoušci se začali vracet na stadion. Když v roce 1993 hráli o titul s pražskou Spartou, byla vítkovická aréna opět vyprodaná. „Na toto finále mám dost špatné vzpomínky. Na titul jsme tenkrát měli, ale už při cestě z Prahy, kde jsme se Spartou vyhráli, se u celého týmu začalo projevovat infekční onemocnění. Skoro všichni hráči zvraceli, trpěli horečkami a průjmy. Do půlky zápasu vedli, ale pak už neměli sílu. Prohráli jsme 3:1.“

František Černík to tehdy také špatně nesl a v rozčilení udělal zcela nevídané gesto. „Asi deset minut před koncem utkání zašel dozadu pro připravený pohár, přinesl jej na sparťanskou střídačku a řekl: ‚Vemte si to a jeďte dom!‘ Začali se o pohár přetahovat, protože ještě nebyl konec,“ vypráví Vladimír Vůjtek. Potvrdil, že v hokejových kuloárech se vyprávělo, že Sparta měla na onemocnění soupeře svůj podíl.

Jeho trenérská kariéra pokračovala s českou hokejovou reprezentací hráčů do dvaceti let. Poté se nechal najmout do Zlína, jehož mužstvo přivedl v roce 1995 do finále extraligy. Porazila je vycházející hvězda českého hokeje, Vsetín. Poté se pamětník znovu vrátil k vítkovickému mužstvu, se kterým vybojoval stříbrné a pak bronzové medaile. Roku 2000, po jedné neúspěšné sezoně v Třinci, jako trenér české ligy skončil. Největší úspěchy na něj teprve čekaly v Rusku.

Trenérskou hvězdou v Rusku

„Zavolal mi bývalý internacionál z Brna Jaroslav Jiřík, že má pro mě místo u ruského týmu. Nechtěl říct ani u kterého, a ptal se, jestli mám zájem. O Rusku ani o tom, jak se tam hraje liga, jsem nic nevěděl, ale řekl jsem, že bych možná zájem měl. Do čtrnácti dnů přijel prezident klubu Lokomotiv Jaroslavl a vedli jsme spolu asi šestihodinovou řeč. Za týden mi poslal pozvání na vízum a že mám přiletět podepsat smlouvu,“ popisuje okolnosti svého angažmá v Rusku.

Přes těžké začátky, kdy si musel rychle oživit a vylepšit ruštinu a také překonat nedůvěru některých trenérů a novinářů, se stal v Jaroslavli celebritou. „Hráči mě přijali velice rychle, i když jsem byl cizí. Byli rádi, že se zbavili předchozího trenéra, který byl ras. Pět let je drtil samými příkazy a chtěl po nich hlavně obranu. O zpětné reakci nemohlo být řeči. Já s nimi komunikoval, i když jsem jim zpočátku své představy hlavně kreslil. A když jsem jim dal trochu volnosti, byli k neudržení. Byla radost dívat se na jejich kombinace na ledě. Byli to dobří hráči.“

Hned v první sezoně získali Vůjtkovi svěřenci mistrovský titul a v následujícím roce další. Předtím byli v ruské lize čtvrtí. „Tlak na to, abychom uspěli, byl intenzivní a soustavný. Po prvním titulu jsem zažil ten nejblaženější pocit mé sportovní kariéry. Lehl jsem si na postel a s chutí si oddychl.“

Pamětníka v Rusku překvapily přehnané projevy úcty k nadřízeným, slovanská dobrosrdečnost, ale také kvalitní zázemí klubu. „Byli daleko před námi. Mužstvo mělo čtyřiadvacet hodin denně k dispozici dva maséry i lékaře. Používali už video a sestřihávali sekvence ze zápasů, které jsme pak rozebírali.“ Jako hlavní trenér měl Vladimír luxusní podmínky. Kromě platu, který asi čtyřnásobně převyšoval jeho ohodnocení v Česku, dostal prostorný byt v centru a auto s řidičem. Vůz měl neustále k dispozici on i jeho manželka, která se za ním přistěhovala.

Tragédie na konec

Překvapením pro něj bylo i to, že hlavní oslavy titulu se konaly až dva nebo tři měsíce po vítězném utkání. „Dělalo se to formou velké galashow, jakou jsem předtím nikdy neviděl. Muselo to stát majlant. Na stadion jsme jeli v otevřených vozech přes celé město. Celou cestu nás zdravily špalíry lidí. Před vyprodaným stadionem se předávaly medaile, představovali hráči, vystupovali tam umělci. A podpora zástupců města byla ohromná.“

Po dvou letech v Jaroslavli přešel do Kazaně. S tamním mužstvem vybojoval bronzové medaile. V roce 2010 se ještě na jednu sezonu vrátil k týmu Lokomotiv Jaroslavl. Skončili tenkrát na třetím místě. S kamarády, které tam našel, by se asi stýkal dodnes, nebýt havárie v září 2011, kdy se letadlo s celým týmem zřítilo cestou na zápas do Běloruska. „Ztratil jsem najednou všechny kamarády, které jsem tam měl. Chodil jsem k nim do rodin a znal jsem jejich děti, manželky i matky.“

Vyrovnání účtů s Kanadou

K vrcholným okamžikům jeho kariéry patří hokejové mistrovství světa v Helsinkách v roce 2012, kterého se účastnil jako hlavní trenér slovenského národního mužstva. Jeho svěřenci tenkrát prohráli sedm z osmi přípravných zápasů. První tři zápasy šampionátu hráli podle losu s favority. S Kanadou a Finskem prohráli, zlom nastal při utkání s reprezentací USA, kterou porazili a po sérii dalších vítězství se probojovali do čtvrtfinále s Kanadou.

„Měl jsem zrovna šedesáté páté narozeniny a s Kanadou nevyřízené účty. Právě v helsinské hale jejich hráči v roce 1997 zmlátili dost nechutným způsobem mého syna Vladimíra, který tehdy hrál za českou reprezentaci. Utrpěl otřes mozku. Nemohl jsem jim to jejich chování, za které se nikdy neomluvili, odpustit. Cítil jsem jako zadostiučinění, že jsme je porazili. Byl to pro mě nejlepší zápas, jaký jsem kdy odkoučoval a zažil.“

V semifinále Slováci porazili Čechy, na Rusy ve finále nestačili a na Slovensko si odvezli stříbrné medaile. Vladimír Vůjtek si nemohl přát lepší dárek k narozeninám. Později ještě trénoval českou reprezentaci. Po vyřazení týmu na mistrovství světa v roce 2016 odstoupil. Je přesvědčený, že podmínkou úspěchu v jakékoliv činnosti, ale ve sportu zvláště, je věřit svým schopnostem. „Bez víry v sebe člověk neuspěje. Trenér musí umět tuto víru přenést i na hráče a celý kolektiv.“ To, že se mu podařilo uspět v Rusku, považuje za naplnění své práce.