Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vychopeň (* 1923)

• narozen 13. prosince 1928 v Leskovci na Vsetínsku

• vyrůstal v rodině hospodáře a chovatele plemenných koní

• v dubnu roku 1945 se Josef stal svědkem vypálení mlýnu rodiny Juříčkových nacisty

• po válce vystudoval střední zemědělskou školu

• celý život pracoval v zemědělství

• od roku 1989 hospodařil soukromě

• roku 2020 žil na rodném gruntu v Leskovci a stále se podílel na chodu hospodářství

Josef Vychopeň (*1928) patří k sedlákům, kteří přestáli nesnáze vynuceného způsobu hospodaření za komunismu, a o rodný grunt pečuje dodnes. V jeho vyprávění zaznívají silná slova o odtržení lidstva od přírody a zaslepeném drancování životního prostředí, ztrátě úcty a nedostatku morálních autorit.

Josef vyrůstal na Valašsku v obci Leskovec nedaleko Vsetína. Rodina hospodařila na jednom z větších gruntů a doma chovali pět krav a pár vraníků. Později se otec rozhodl i pro chov koní. Z tlumačovského zemského hřebčince získal tři plemeníky a zařídil si chovnou stanici. „Z celého okresu k nám jezdili soukromníci, a tak jsem v tom vyrůstal. Jezdil jsem i v sedle, s koňmi se obdělávalo hospodářství a vypomáhalo se i jiným sedlákům,“ vzpomíná Josef. Čas plynul v neměnných cyklech –setí a sázení, sklizeň a pak zasloužený odpočinek. „Družnost byla daleko větší, lidé si vypomáhali a opatrovali přírodu bez strojů, bez dotací,“ říká.

 

Tragédie rodiny Juříčkových

Velké změny pro obyvatele Valašska přinesla 2. světová válka a především její konec. Za protektorátu museli zemědělci začít povinně odvádět díl z toho, co chovali a pěstovali a hlavně – v kraji se po Slovenském národním povstání usadili partyzáni. Brigáda Jana Žižky a její skupiny našly zázemí v řadě obcí okolo Vsetína a na Vizovicku, ale operovaly třeba i na Holešovsku a ve Chřibech. Pro obyvatele míst, kde partyzáni nalézali zázemí, to znamenalo především rozhodnout se, na čí straně budou stát. Zda na straně sympatizantů a vypomůžou například noclehem a stravou, nebo naopak pomohou gestapu a stanou se informátory. Každý partizánský úkryt a každá skupina čelila permanentnímu nebezpečí z prozrazení. Jeden takový bunkr byl zbudován i u pasekářů v Leskovci.

„Byl tu Juříčkův mlýn a partyzáni si tam v domě udělali bunkr a měli tam takovou nemocnici. A já kamarádil s jejich synem, který byl asi o dva roky starší,“ vzpomíná Josef na Jana Juříčka, který osudného 3. dubna, v úterý po Velikonocích roku 1945, zaplatil za pomoc partyzánům životem. Důmyslně vybudovaný úkryt ve sklepení domu, kam se vcházelo z kozího chlívku, měl původně sloužit potřebám ilegální sítě výsadku Clay a byl zbudován ještě na podzim roku 1944 za finanční podpory odbojáře Josefa Sousedíka. Po prozrazení parašutistů výsadku Clay a jejich přesunu na jižní Moravu se bunkr stal útočištěm pro členy brigády Jana Žižky. Zkraje roku 1945 zde po delší čas pobýval i Dajan B. Murzin, velitel brigády, když se zotavoval ze zranění. Lékařskou péči u Juříčkových zajišťoval řádový bratr Agapitus, civilním jménem Oldřich Bláha, který dříve než se přidal k odboji, působil ve vizovické nemocnici Milosrdných bratří.

„Den předtím, večer, jsme byli v kině ve Valašské Polance. Už jsem měl šestnáct roků, rodiče mě pustili. Byl jsem tam ještě s jedním kamarádem a nejstarším synem Juříčků, Janem. Šli jsme z kina a tady nad hřištěm jak je nad mostem, tak šel přes dráhu přes kopec do údolí domů. Tehdy jsem ho viděl naposledy,“ vzpomíná Josef a dodává: „Ráno už to bylo všechno obstoupené.“

Kdo zradil rodinu, která poskytla úkryt partyzánům, není dodnes zcela jasné. Za nejpravděpodobnějšího viníka je považován František Bednář, který se pohyboval v odboji a v průběhu svého věznění přistoupil roku 1941 na spolupráci s gestapem a stal se jeho placeným agentem. Rozsáhlý zátah, který se 3. dubna na pasekách nad Leskovcem udál, měl za následek osm zmařených životů. Gestapo zde s nevídanou krutostí zasáhlo i proti dětem. Nejmladší Marii Juříčkové bylo necelých 14 let, Františce 16 a nejstaršímu Janovi 19 let. Zabiti a upáleni byli i oba jejich rodiče, Jan a Františka. Během přestřelky zemřeli i tři partyzáni a dva se zachránili skryti v ledové vodě v náhonu.

Když bylo po všem, bylo potřeba odvézt majetek Juříčkových, jenž gestapo předtím, než dům zapálili, vyrabovalo. „Jeli jsme s tatínkem sect. A přišel za námi starosta s gestapákem. Byl tak, jak chodili – v kožeňáku s kloboukem. Tatínek musel vypřáhnout, zapřáhnout do vozu a jet k Juříčkovu mlýnu,“ vzpomíná Josef. „Mě si nevšímali. Zůstal jsem na poli sám.“ Když pak slyšel, jak se střílí, dostal o otce strach a vypravil se za ním. „Stál tam na takové rovině pod usedlostí. V hrabovém lesíku byli sehnaní hlídaní pasekáři. Už to bylo všechno v plamenech. Byla to velice hodná rodina, ale byli už všichni po smrti,“ dodává.

 

Hospodář

„Po válce byly dva roky svobody a pak nastupovala ideologie marxismu-leninismu. A začalo to už být horší,“ vzpomíná Josef. „Pak se pomalu začala zakládat družstva. Nejprve menšinová, když měla obec nějaké pozemky. Potom už jsme měli problémy,“ naráží pamětník na fakt, že v Leskovci patřili k větším hospodářům a starali se o 7 ha polí a stejný díl lesa. „Jak to pokročilo, v 50. letech, tak jsme byli označeni za kulaky a chtěli nás vystěhovat. Ale zastavilo se to v obci při hlasování – o jeden hlas.“

Označení za kulaka si podle Josefových slov nevysloužili ani tak proto, že by měli velký grunt, ale díky tatínkově chovatelské stanici. „Tatínek byl mezi sedláky dost populární. Jezdili k nám i z [Velkých] Karlovic a celého okresu,“ říká. Začátky JZD v Leskovci byly podle něj těžké – lidé přišli o majetek a stali se v podstatě námezdní silou, což se v posledku promítlo i do výše platů. „Takových dvacet procent lidí bylo rádo, že se půdy zbavilo, ale zbytek to nechtěl za nic na světě. Ta vazba tam byla,“ říká k založení menšinového družstva roku 1954. O čtyři roky později smělo vzniknout většinové JZD a tehdy přišla agitační politická brigáda čítající tři dělníky k Vychopňovým domů s nabídkou: „Měl jsem už jakési zemědělské vzdělání a přišli za mnou, abych dělal zootechnika. Tak jsem to vzal. Předsedu dělal politicky prověřený dělník,“ vysvětluje poměry v JZD Leskovec pamětník a říká, že se mu podařilo v rámci své funkce provést reorganizaci a družstvo prosperovalo. „Ale začali mne komunisté buzerovat,“ směje se a vypráví o střídání míst, jak putoval mezi JZD Leskovec a traktorovou stanicí ve Valašské Polance. Nakonec dal výpověď a přišla zajímavá nabídka: „Přijel za mnou ředitel státního statku z Valašského Meziříčí, kde se spojilo asi sedm farem. Sloužil jsem tam pak osm roků.“ Stal se žádaným zootechnikem, později agronomem a před odchodem do důchodu hlavním zootechnikem i funkcionářem vedení JZD Valašské Kotáry.

Sametová revoluce a následné restituce ho postavily před možnost vrátit se k hospodaření na vlastním. Ačkoliv se rozmýšlel, jestli mu k tomu ještě budou stačit síly, nakonec se rozhodl a hospodaří i třicet let poté, přestože grunt převzala dcera. „Po roce 1989, co se týká venkova, tak v životě bych si nemyslel, že se družstva rozpustí. Že to tak dopadne. Říkal jsem si, že to půjde západním stylem, co bylo špatné, půjde pryč, ale stal se pravý opak. Začali si to rozebírat. Těžko jsem nesl, že přestárlí lidé nedostali skoro nic. S pozemky se spekulovalo,“ neskrývá své zklamání a vyprávění uzavírá myšlenkou: „Celý systém odvedl lidi od přírody a to nemluvím jen o sedlačině. Vzdělání by mělo sloužit k tomu, aby se člověk naučil základní principy morálky. To znamená, že musím opatrovat prostředí, ve kterém žiju. Protože, ať si každý mudruje, jak chce, jsme součástí přírody. Lidé, kterým byl nucen konzum peněz a zábavy, jsou odvedeni od přírody. Dřív zem opatrovali lidé zadarmo, protože k tomu měli vztah. Co lidí se živilo po druhé světové válce zemědělstvím na venkově – možná milion. Dneska sto tisíc.“