Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Vyhnálek (* 1946)

• narodil se 26. července 1946 v Praze

• jeho děda Otakar T. Kunstovný byl 9. května 1945 zabit coby údajný kolaborant

• v roce 1963 začal pracovat jako parketář

• 21. srpna 1968 projížděl v Praze na motorce mezi tanky

• asi v roce 1969 sháněl práci v Rakousku

• během sametové revoluce se od 18. listopadu 1989 denně účastnil demonstrací

• chtěl založit OF v Pražských drůbežářských závodech

• v roce 1992 založil občanské sdružení SOS

• v roce 2002 neúspěšně žádal o azyl v Belgii a Švédsku

Pro Jana Vyhnálka byl velmi důležitou osobou jeho dědeček Otakar T. Kunstovný, přestože neměl možnost se s ním osobně setkat. Byl by rád, aby se na jeho dědu, vzdělaného člověka, který ovládal spoustu jazyků, vyučoval na reálné škole v Praze, psal a překládal, nezapomnělo. A to i kvůli způsobu, jakým přišel o život. Snažil se sestavit rodokmen rodiny Kunstovných a dobral se až do konce 17. století. Rodinné kořeny vedly do Německa, proto tam posílal a také odtud dostával dopisy. Takové korespondenci ale doba koncem války nepřála a stala se dědovi osudnou.

Podle informací Janovy matky Daruše ho udala pošťačka jako kolaboranta a 9. května 1945 ho zatkli na magistrátním úřadě v Košířích, kde tehdy pracoval. Jan vyprávěl: „Podle záznamu ho pod puškou odvedl nějaký příslušník a lidé ho měli na ulici ubít. Ale jak mi říkala matka, byl zastřelen ve vozovně, která tehdy byla v Praze Košířích na Demartince.“

Janovi rodiče ten den přijeli z Říčan na nádraží ve Vršovicích. Žádný spoj nejel, tak šli domů pěšky. „Matka mi vyprávěla, že když přišli do Košíř, lidé na ně řvali, že jim večer přijdou vymlátit okna,“ dodal Jan. Maminka si doma schovávala dědečkovu prostřelenou legitimaci, pamětník ji ale nikdy neviděl. Dědova smrt bylo téma, o kterém se doma mluvilo velice zřídka. Jako malý dokonce věřil, že se děda vrátí domů a vyhlížel ho z okna.

Děda vynalezl váleček na stěny

Jan Vyhnálek se narodil 26. července 1946 v Praze. Tatínek Heribert Vyhnálek se vyučil malířem pokojů a dekorací, ovládal ale i další řemesla a v domku v Košířích, kde bydleli, dělal všechny práce sám. Maminka Daruše, rozená Kunstovná, byla v domácnosti, jen vždycky před Vánocemi chodila balit zboží do obchodního domu Perla. Nejstarším dítětem byl Janův bratr, který měl jiného otce. Dva roky po něm se narodil Jan a poté ještě jeho dvě sestry. Moc peněz doma nebylo, ale na Vánoce měli vždycky stromek až do stropu a hodně dárků.

Košíře byly v době Janova dětství celkem klidnou čtvrtí s rodinnými domy. Jako kluk trávil volný čas venku s kamarády. Vzpomínal, že v zimě bývalo hodně sněhu. „Na zahrádce jsme si nasadili lyže a na lyžích jsme jezdili až do Motola.“

Dědeček z otcovy strany se jmenoval Jan Vyhnálek a pracoval jako malíř pokojů. Oženil se s dcerou svého zaměstnavatele, u kterého podle pamětníkova vyprávění vynalezl váleček na stěny. S manželkou se později usadil v Říčanech u Prahy a otevřel si živnost jako lakýrník. Někdy si posílal vnoučata pro cigarety a Jan se sourozenci se pak hádali, kdo půjde, protože jim vždycky nechal 30 haléřů od cesty. Zákazníci ho nazývali panem továrníkem. „Děda mi říkal, že měl jednokřídlovou skříň a do této výšky tam byly samé peníze,“ vybavil si pamětník. Po měnové reformě je ale mohl vyhodit.

Z kolaboranta se stal padlým na barikádě

Babička z matčiny strany byla jednou ze sester Marie Hoppe-Teinitzerové, zakladatelky dílensky tkané tapiserie v Československu. Narodila se v Jindřichově Hradci a později se provdala za Otakara Kunstovného, který převzal i její příjmení a stal se Otakarem T. Kunstovným. Společně se přestěhovali a žili v Praze Košířích. Dědeček vyučoval němčinu a francouzštinu na pražské reálce. Jeho největším dílem bylo vytvoření umělého jazyka, který nazval Serve. Nedal se ale použít, protože již bylo zažito esperanto.

Jeho tragickou smrt poslední den války jsme již zmínili. Faktem je, že zřejmě nebyl v poválečném období vnímán jako kolaborant, ale jako padlý. Když začal pamětník navštěvovat školu Na Zámečnici, všiml si tabulky na zdi. „Bylo tam napsáno, že 5. května zahynuli na barikádě tito tři lidé. Mezi nimi byl děda, jeho jméno bylo ovšem špatně napsáno,“ vyprávěl. Maminka mu vysvětlila, že se opravdu jedná o dědu, že ale ve skutečnosti zahynul jinak. Když se v osmdesátých letech sám zajímal o to, jak byl jeho děda vnímán, zjistil na národním výboru v Praze 1, že ho vedou jako padlého na barikádě.

Chtěl jet pracovat do Rakouska

Jan začal školní docházku ve škole Na Zámečnici v Košířích a potom pokračoval tři roky na učilišti, kde se vyučil tesařem. V dospělosti cítil potřebu si vzdělání doplnit a vystudoval stavební průmyslovku. Do prvního zaměstnání nastoupil v roce 1963. Spadl z lešení a polámal si čtyři obratle. Na místo se pak už nevrátil a začal pracovat jako parketář.

Jeho tatínek se znal s Jiřím Suchým a od roku 1960 pracoval v zákulisí divadla Semafor. Jan tehdy zhlédl celý repertoár a mnohem později, v letech 2005 až 2009 v tomtéž divadle sám pracoval. V roce 1966 se oženil, manželka pocházela z Bulharska. V roce 1968 nebo 1969, to už si pamětník přesně nevybavil, navštívil svého příbuzného z otcovy strany Rudolfa Lapku v Rakousku. „Jel jsem tam na motorce, měl jsem tam dokonce i pracovat,“ vzpomínal. Příbuzní mu sehnali pracovní místo, ale chod dějin mu znemožnil této příležitosti využít. Přijel si domů vyřídit potřebné dokumenty a hranice se zavřely. 

Ráno 21. srpna 1968 jsem cítil naftu

Navečer 20. srpna 1968 se Jan nepohodl s manželkou a šel si lehnout do pokoje. Po půlnoci ho vzbudila s tím, že Československo napadli Rusové. Zdálo se mu to neuvěřitelné, ale vstal. „Poslouchal jsem rozhlas po drátě a tam každou čtvrthodinu říkali naléhavou zprávu, že vojska spřátelených armád a tak dále. Šli jsme ven před barák a slyšeli jsme, jak jedno letadlo létalo za druhým. Pak jsme šli spát a druhý den ráno jsem cítil naftu,“ vyprávěl. Když vyšli před dům, stál tam jeden tank za druhým.

Manželka chtěla jít do restaurace, kde pracovala, tak ji vezl na motocyklu. „Po stranách stály tanky, ruští vojáci se tam váleli a průjezd byl volný,“ vzpomínal. Celý den poslouchali zprávy a odpoledne jeli domů. Tanky už zaplnily Palackého most a projet bylo složitější. Janovi se podařilo zařadit za sanitku. „Přejeli jsme na druhou stranu mostu, zase sanitka projela a měli jsme velké štěstí, že nás neporazili, jak zase tanky jely k sobě,“ popisoval.

On sám šel do práce až po třech dnech. „Udělal jsem nákup. Nakoupil jsem mouku, cukr a takové věci, protože se říkalo, že nebude nic k dostání,“ dodal. Pracoval ale déle a bál se jít domů pozdě, přespal tedy v práci ve strojovně a nákup donesl až další den. V následujících dnech chodil v okolí Václavského náměstí a fotografoval si protiokupační nápisy.

Prověrky nezažil

Pamětník si nevybavil, že by u něho na pracovišti po okupaci probíhaly prověrky. Vysvětloval si to tím, že pracoval manuálně, a kdyby někoho vyhodili, neměl by rukama kdo pracovat. Stejně tak mu nikdy nenabízeli vstup do KSČ. Sám nad ním uvažoval kvůli svým dvěma dcerám, které se narodily postupně v roce 1970 a 1971. Myslel si, že jeho nečlenství by pro ně mohlo znamenat překážku pro studium na střední škole. Dcery šly nakonec do učení a tím pro něho podobné úvahy skončily. 

Dcery po rozvodu vychovával sám, a protože i jeho další partnerky měly nějakou vazbu na Bulharsko, často tam s dcerami cestoval na dovolenou. O emigraci teoreticky uvažoval, když byl ještě ženatý. Říkal manželce: „Já pojedu do Jugoslávie a ty jeď do Bulharska a někde se sejdeme.“ Prakticky to ale neplánoval a manželka o odchodu z Československa nechtěla ani slyšet. Případy emigrace se v rodině objevily. Janův strýc, bratr tatínka, odešel v roce 1969 do Švýcarska a potom žil ve Španělsku. Děti jeho tety, tatínkovy sestry, zase odešly do Austrálie a žili i v Kanadě.

Každý den po práci chodil zvonit klíči

V revolučním roce 1989 pracoval pamětník jako řidič nákladního auta v Pražských drůbežářských závodech. 17. listopadu měl zrovna se spolupracovníky večírek, někdo pustil rádio a oni slyšeli, co se děje. „Od druhého dne jsem každý den chodil zvonit klíči. Chodil jsem i na Letnou, leccos jsem si i nahrál na magnetofon,“ vzpomínal Jan. Cítil nadšení, že se konečně něco děje. Chodil hned po práci většinou na Václavské náměstí. Mezi kolegy v práci byl ale spíš výjimkou. „Asi si mysleli, že to za chvíli vyšumí a bude to zase zpátky,“ uvažoval Jan.

Rozhodl se, že na svém pracovišti založí Občanské fórum (OF). „Chodil jsem po kancelářích a po spolupracovnících a každý se podepsal, že by tam rád vstoupil,“ vyprávěl. Nevadilo mu, že sesbíral i podpisy lidí, kteří dříve podporovali komunisty. Věřil, že každý se může změnit. Někteří se mu podepsali a zase se začali škrtat, protože je třeba čekal postup na lepší pracovní místo a nechtěli si to pokazit. Svolal schůzi a chodil se radit do odborů, odkud mu poslali nějakého člověka, který mu měl pomoci. „On celou schůzi zničil, lidi odcházeli, byli znechuceni. Když jsem schůzi svolal podruhé, už tam nikdo nepřišel,“ postěžoval si. Ze vzniku OF tedy nebylo nic a jeho později propustili.

Požádal o azyl

V roce 1992 se Janovi narodila vnučka, kterou dceři odebrali a vychovávali ji příbuzní. Kontaktoval velké množství institucí, neziskových organizací i politiků, ale úřední rozhodnutí se mu nepodařilo u soudu zvrátit. Cítil to jako nespravedlnost a založil občanské sdružení, později spolek, SOS (Sdružení pro ochranu slušného občana), kterému se věnoval ještě v roce 2021. Jeho cílem bylo poskytnout pomoc lidem, kteří zažívají bezpráví, tím, že spolek se bude snažit k jejich případu přitáhnout pozornost a například získat podporu některých politických představitelů, případně těmto lidem u soudu poskytne odborné rady.

V případě své dcery a vnučky měl pocit, že nebyla dodržena jejich práva. V roce 2002 se proto rozhodl k radikálnímu kroku a požádal o azyl v Belgii. Chápal tuto zemi jako centrum Evropské unie a chtěl se pokusit vyřešit dceřin případ tam. Po šesti měsících mu azyl zamítli, on se vrátil domů a odjel požádat o azyl do Švédska. Tento pokus byl ale také neúspěšný.

Pamětník pro svůj vzkaz mladé generaci použil větu T. G. Masaryka: „Není nic snazšího než se mýlit s většinou a nic těžšího než proti této většině uhájit svá práva.“