Vlasta Vyhnánková

„Teď my jsme přišly do armády, tak pan podplukovník Svoboda nevěděl, co s náma, že jo. Po pěti stech letech přišly ženy do armády. No tak co s náma? Tak nařídil pořadové cvičení, dal nám tam jednoho oficíra – důstojníka, aby s náma provedl pořadové cvičení. Vpravo vbok, vlevo vbok a včelem vzad a takhle. Na rámě zbraň, k poctě zbraň. A to jsme neměly zbraň ještě žádnou.“ Tazatel: „Takže jste cvičily s maketami?“ - „S maketami.“ Tazatel: „A kolik vás bylo? Žen vlastně, které tam přišly.“ - „Kdo?“ Tazatel: „Kolik vás bylo? Kolik vás cvičilo?“ - „No, málo nás bylo, ale přibejvaly jsme. Přibejvaly jsme, poněvadž hodně tam bylo z Podkarpatské Rusi děvčat i vojáků. A to byli nejlepší vojáci, tydleti Karpati. Oni to byli pytláci, všichni, teda to byli vojáci a velel jim Sochor, podporučík Sochor. Jo, pak byla zřízena důstojnická škola, pak byla zřízena škola sběračů raněnejch, do toho já jsem šla. Se mě ptali, kam půjdu. Já jsem říkala: ,No, kam půjdu? Do zdravotnictví.‘ To bylo cvičení, každý den! Byly jsme přidělený k rotám, pět děvčat. Já jsem byla velitelkou, poněvadž už jsem získala svobodnici. Jsem byla svobodník.“ Tazatel: „A to bylo vlastně první povýšení žen v historii vůbec. Jak probíhal ten výcvik na zdravotnici?“ - „K tomu se dostaneme hned. Tak každý den vodpoledne, vod půl druhý byl nástup - v půl osmý ráno a v půl druhý nástup a to jsme útočily a bránily, každá z těch děvčat sběračů raněných dostala lístky a rozdaly jsme je vojákům a to bylo jako ranění. A k tomu, jak jsme útočily anebo bránily se, tak kdo měl ranění, tak jsme se musely plazit po zemi k němu, abysme ho jako vobvázaly.“ Tazatel: „A každý měl na lístku napsáno to ranění?“ - „Napsáno to ranění, no.“ Tazatel: „A probíhal i nějaký teoretický výcvik? Vlastně, že jste byla ve škole nebo v nějaké místnosti, kde vám tedy vysvětlovali, jak obvazovat?“ Tazatel: „Nás učili doktoři. Jsme měli, prapor měl třináct doktorů - naše doktory, ne ruský.“ Tazatel: „A kolik hodin denně jste se takhle učila?“ - „Ježišmarja! Skoro rok! Tak jsme začaly, v květnu byl založenej první polní prapor. V lednu jsme vodcházely na tu frontu. Jsme se rouzloučily s Buzulukem.“

„My jsme tam ale těžce pracovaly v těch gulazích. Přitom norma byla hrozně těžká.“ Tazatel: „A co jste dělala za práci?“ - „V cihelně. Jsme v pět hodin ráno už putovaly. To bylo asi dva kilometry cesty.“ Tazatel: „Takže jste bydlely ve velkých barácích hromadně?“ - „Jo v dřevěných. A plno těch štěnic tam bylo ale jako palce. Jak jsme si večír lehly, abysme si vodpočaly, tak začly nám padat na hlavu.“ ,A jak to tam vypadalo v těch táborech? Takže tam byly velké kavalce nad sebou nebo postele?´ „Jo to byly. Žádné postele tam nebyly. Tam byla dřevěná podlaha, tam všude se to drželo, ty štěnice. No, tak jsme to vydržely. Pak jsme šly na jinej. Do jinýho gulagu. Na dvojku. A tam jsme zas dělaly v lese. To bylo taková džungle. Jsme byly až za Uralem. A tam jsme musely sekat stromky a stromy. Bylo to, bylo to teda hrozně těžká práce. I ta cihelna, ta byla hrozně těžká. Přitom jsme, jak Štěpánka, tak já, ztratily měsíčky, poněvadž jsme byly podvyživený strašně.“ Tazatel: „A jak často jste tam dostávaly najíst?“ - „Vůbec, jenom dvacet deka chleba ráno jsme vyfasovaly a to skončilo. Vodou jsme to zapily, no jako kriminálníci.“ Tazatel: „A do toho jste musely těžce pracovat. Od pěti hodin od rána jste říkala?“ - „No, až do večera. Žádná sobota a neděle, to neexistovalo.“ ,Jestli si třeba vzpomínáte na národnostní složení tam byli, všichni tam byli?´ „No tam byli. Tam byli i ti barevní. No tam bylo národa v těch lágrech, v těch gulagách. Že byly v tý cihelně a to k nám přišel takovej šedesátiletej, Uzbek to byl, hlínu na ty cihly a to jsme primitivně sdělávaly a primitivně to vyklepovaly. To byla taková forma kulatá jako cihly a to jsme dodaly a nohou jsme to musely vytlačit, no.“

„Je, to vám řeknu historku. Když jsme jeli na to Sokolovo, my jsme ani nevěděli, kam nás pošlou, že jo. To bylo všecko v tajnosti, až jsme tam přišli, tak naši vojáci, automačníci, vykradli vagon jeden s tím, s proviantem. Tam to bylo pro důstojníky. Tam byla čokoláda. A Tonda Sochor přišel za mnou a teď mě cpal. A já povídám: ,Co to je, Tondo? A kde jste to vzali?‘ - ,Jez a nemluv, to je trofej, jo trofej.‘ Až jsme se dověděli, že ráno vstali a vagon byl vykradenej. A Tonda. Já povídám: ,Teda, zavřels ty vojáky?‘ - ,Ne! Kdyby se dali chytit, tak je zavřu, ale že se nedali chytit, tak já jsem je nezavřel.‘ To byl velitel! Oni ho vojáci milovali! On řekl jenom, když dával rozkazy večír, poněvadž - tak dával úkol a oni vojáci se vozvali: ,Musí být splněn.‘ Tak, jo. To byl skvělej voják. Haryk Tesařík skvělej. Buršík skvělej. To byli ti hrdinové. A jak dopadli..“

„Oni tam Němci pustili tank. A ten se probořil, tak oni couvli. Já jej vidím pořád dodnes. Tam byl takovej svah, padesát tanků na nás najíždělo. No a právě to, že ta řeka nebyla zamrzlá, tak se probořila i s tankem.“ Tazatel: „To byl teda německý tank?“ - „No jistě! To byli Němci. No, pak útočila druhá rota. Tam zahynul nadporučík Kudlič. No a pak jsme útočili. Útočila třetí rota. No tak Janko už byl zdravej, tak vyšel z toho. Ale byl teda s nervama úplně na huntě, poněvadž to ho hrozně deprimovalo. Dva velitelé první roty, druhý roty a teď to čekalo na něj. No teď my jsme útočili. Na to nezapomenu. Teď oni ti naši vojáci, poněvadž tam padli taky Němci, že jo, a tak byli – to svlíkli ty kožíšky a voblíkli si to – a teď byli jako Němci. Já jsem říkala, ježišmarjá, to jsou pacholci. Oni neměli strach, že jo. No ale jak tam propadl ten tank, tak jsme odstupovali. To byl ústup. A šli jsme až za řeku Don. Pěšky, zase pěšky. No a pak jsme došli až do Novochoperska, tam jsem se vdala.“

„No a to jsme šli pěšky zas až do Sokolova.“ Tazatel: „Takže vy jste z tý Valujky šli pěšky až do Charkova nebo až do Sokolova?“ - „Do Charkova. Do Valujky. Ve Valujce jsme vystoupili a teď jsme šli pochodem čtyřicet kilometrů.“ Tazatel: „Čtyřicet kilometrů?“ - „V zimě, ale jaký! Osmatřicet pod nulou! To nebylo tak lehký. No měli jsme zimní ústroj, to jsme dostali válenky, ty, jak namokly v březnu na jaře, no tak každá ta válenka vážila pět kilo. Jak jsme upadli, tak jsme nevstali. To jsme si museli pomáhat. No vojáci pak flinty už vodhazovali, když jsme se blížili k Buzuluku, ne, k tomu Sokolovu. No a teď já jsem děvčatům slíbila, já povídám: ,Děvčata, přijdeme do toho, do Sokolova, tam se umejeme.‘ Poněvadž s námi už vši hejbaly. Jsme byli zavšivený hrozně. Ale všichni!“ Tazatel: „Takže jste měli vostříhané vlasy.“ - „No všichni jsme byli zavšivený. Já vám něco řeknu. Jednou nás měl, tam byl osvětový důstojník. To byl Náženas. Rusák to byl, lajtnant. No a Reicin to byl taky. No pak byl tedy zabitej, ne zabitej, ale popravenej.“ Tazatel: „A vy jste tedy procházeli těmi politickými školeními?“ - „No jistě!“ Tazatel: „A jak to probíhalo?“ - „Ale my jsme ho neposlouchali, co tam vypravoval. My jsme dělali, že spíme, nebo něco takovýho. Ale to on nás probudil, on byl komunista strašnej. No, za to byl potrestanej. Patřilo mu to.“ Tazatel: „A jak to probíhalo? Jak často jste měli třeba týdně tohleto školení politické?“ - „Ne, to jsme si sedli na zem a on stál a teď nás učil. Jakej je Sovětskej svaz.“ Tazatel: „A říkal vám, jaké je to v Sovětském svazu, a vy jste věděla své vlastně.“ - „Já jsem si myslela svý. Já jsem, o tom nesměl nikdo mluvit, poněvadž by ho zavřeli tamhle na Sibiř. Do těch stříbrnejch dolů. Tam byli právě ty karpatští Ukrajinci. Ty chudáci. Ty byli tak zřízený. No já jsem vážila asi pětatřicet kilo.“

„No byla minometná palba. No a teď volali vo pomoc. Tak jsem si vzala jednu moji kolegyni, Aničku Ptáčkovou, a šly jsme je obvazovat, poněvadž oni byli těžce raněni, střepinový zranění a to je hrozný. To ta střepinka je ostrá na všecky strany a ta udělá takovou díru i s kabátem i s hlínou i se vším. Tak z takovýhle malý je díra takováhle veliká. No a pozoroval nás a - jak to tam píše Svoboda - pozoroval nás sovětský plukovník dalekohledem... a povídá: ,Smatri, tam děvočky.‘ A kouká a povídá. No tak jsme je obvázaly, odtahaly jsme je, no a pak šli další ranění. Teď já jako, jako velitelka těch děvčat, těch čtyř děvčat, jsem tam měla ...“ Tazatel: „A vy jste tedy úplně za ostré palby šla spolu s tou vaší kolegyní, jste šly obvazovat ty vojáky a za ostré palby jste je...“ - „Vytáhly. A teď tam práskala vedle nás, poněvadž oni stříleli jenom z těch hlavňových minometů. To dvanáct ran vyběhlo jako u kaťuši. Žádnej rozdíl.“ Tazatel: „To je zázrak, že se vám nic nestalo. A ani škrábnutí jste neměla tady z toho?“ - „Ne.“ Tazatel: „To je fakt zázrak...“ - „No. Jo a v tom baráku jsme měly další raněný. Tak já povídám: ,No tak si musíme udělat světlo nějaký. ‘ Tak jsem vzala skleničku, do toho jsem dala trošku toho petroleje a udělaly jsme knot z obvazu, kousek knotu a na to daly kolečko bramboru.“ Tazatel: „Bramboru?“ - „V tom dírku a vytáhly jsme ten knot. Ježiš, voni byli ranění, celí zakoptění, my jsme byli zakoptění, a protože jsme si udělaly světlo, tak Němci práskli, poněvadž měli cíl. Ale trefili to špatně. Trefili, tam v tý půli, kde jsme byly, tam to nebouchlo, ale bouchlo to vedle a půl baráku bylo pryč. Hned jsme šly na štáb k tomu, k Jankovi. A teď jsme slyšely, jak volá Svoboda: ,A co děvčata? Jsou v pořádku?‘ A on povídá: ,Jo, právě přišly.‘ Poněvadž půl baráku Němci vodstřelili. No to bylo štěstí, jináč bysme teda, všech nás pět i se zraněnejma... No ale zatim Donem - teď vám něco řeknu. Teď jsme tam přišli, samozřejmě hladoví jako vlci. My jsme neměli nic, poněvadž proviantura byla daleko kolik kilometrů. A tak nám nic neposlali. Tak jsme dostali akorát cukr a sádlo. Jsme dostali půl kila a čtvrt kila cukru, ale neměli jsme chleba. No a ta chazajka taky neměla, že by nám dala. A tam nebyl přídělovej systém, jako tady bylo za protektorátu.“ Tazatel: „A to jste měli na pět lidí?“ - „Ne, to jsme měli na osobu. Každý dostal půl kila. A teďka ta jedna moje holka měla tam milýho. Teď přišel a povídá: ,Vlasto, tady ti nesu dvě karbanátky.‘ A to bylo ze psa, to mi nevadilo. My měli hlad jako vlci. A: ,Pusť Janu ke mně.‘ Říká mi a povídá: ,Ty bereš úplatky, viď?‘“