Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Vyskočil (* 1924)

• narodil se 15. 2. 1924 v ukrajinském Puchově

• rodiče byli původně zemědělci, ve 30. letech rozkulačení

• odveden 23. 12. 1943 do Rudé armády jako ostřelovač

• zraněn u Rovna

• po vyléčení vstoupil do čs. Svobodovy armády

• v 1. čs. armádním sboru jako spojař

• po osvobození zůstal v Československu

• další kariéra v armádě až do odchodu do důchodu

„Rozkulačili nás.“

Stanislav Vyskočil se narodil 15. 2. 1924 jako jedno z osmi dětí do české rodiny v ukrajinském Puchově nedaleko Malina (Kyjevská oblast). Na Ukrajině se narodili už jeho rodiče, kteří měli nejprve zemědělské hospodářství v rozsahu asi 10 ha, ale byli „rozkulačeni“, a proto otec pana Vyskočila pracoval od třicátých let v lesním závodě. „Měli jsme nějaké ty koně, krávy, prostě domácí hospodářství. Potom nám byla chalupa prodána, dobytek byl vzat do kolchozu a otec odešel do lesního závodu,“ vzpomíná Stanislav Vyskočil. Sám se vyučil soustružníkem kovů.

První kontakt s frontou

Do prvního kontaktu s frontou se dostal už v roce 1941, když se přes jeho domov převalila německá armáda a obec byla obsazena. „Tenkrát jsem byl v Malině a Němci přišli ze západu, přecházeli přes řeku Už. A z té strany se kontakt s tou frontou objevil, my jsme byli obsazení jako obec, která byla v prvním počátku války napadená. Každej člověk má strach, ať už je větší, nebo menší. Jak se dostanete do palby, dostanete se do toho varu válečnýho, tak ten strach se objeví.“ Pan Vyskočil vzpomíná na bombardování nádraží v Malině, při němž „železný traverzy, ty kolejnice, ty lítaly až do Malinovky. A Malinovka je dva a půl kilometru vzdálená, a ty kolejnice lítaly až sem.“

Ostřelovačem v Rudé armádě

Po ústupu německých jednotek byl 23. 12. 1943 v osvobozeném Žitomiru – město osvobodila československá partyzánská jednotka kpt. Nálepky, který padl 16. 11. 1943 u Ovruče – odveden do sovětské armády, aniž předtím prodělal základní výcvik. Byl vycvičen u 524. střeleckého pluku jako ostřelovač. Výcvik trval krušné tři měsíce. S Rudou armádou bojoval na území od Žitomiru až k Rovnu, kde byl 18. 3. 1944 ohlušen střelbou – neslyšel a nemohl mluvit.

Do války odešli i čtyři z jeho sourozenců, domů se ale vrátili pouze tři.

Proti hitlerovskému fašismu jako československý spojař

Po vyléčení se díky své české národnosti (občanství měl po rodičích sovětské) dostal do československé jednotky a v Sadaguře byl vycvičen na spojaře. U štábu sboru, na velitelství bojoval jako spojař – s krátkým dělostřeleckým intermezzem – až do konce války u 1. polního praporu. V souvislosti s válečnými podmínkami podotýká, že „převažující byla vždy naše snaha a píle osvobodit Československo od hitlerovského fašismu“. Konec války ho zastihl v poddůstojnické hodnosti rotného na Moravě. „Byl jsem zařazen ve sborové dílně jako telefonní mechanik.  Do Prahy jsem se dostal při slavném pochodu Prahou.“

Materiální vybavení

Vybavení sovětského i československého vojska považuje pan Vyskočil za dostatečné. Dobré vybavení museli podle něj mít i Němci, kteří československé vojáky na Dukle zdrželi podstatně déle, než útočící Čechoslováci přepokládali. Jako ostatní pamětníci od Dukly Stanislav Vyskočil připomíná výhodu, jakou hornatý terén Dukly poskytoval bránícímu se německému vojsku.

Nálada mezi vojáky

Nálada byla různá, ale podstatné bylo přátelství, možno snad lépe říci solidarita mezi vojáky, možnost vzájemně se na sebe spolehnout. Za dostačující považuje pan Vyskočil i informovanost jednotek o ostatním dění na protihitlerovské frontě. Spojence ze Západu naši vojáci podle pana Vyskočila nepociťovali jako konkurenci, naopak – spolupracovali.

Poddůstojníkem

V době války byl pan Vyskočil povyšován až do poddůstojnické hodnosti bez toho, aby absolvoval poddůstojnickou školu. Po osvobození zůstal v československé armádě, kde dosáhl hodnosti podplukovníka, v níž také odešel do důchodu. Má okolo dvaceti vyznamenání a řádů. Po návratu do Sovětského svazu netoužil, v roce 1956 však navštívil rodinu, která tam zůstala. Po roce 1990 se jeho sourozenci přestěhovali do Československa.