Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hildegarda Vyskočilová (* 1927)

• narozena 7. srpna 1927 v Jihlavě

• její otec – Němec – odešel do války

• byla přesunuta z české do německé školy

• vyučila se prodavačkou

• pracovala v prodejně s textilem

• po válce nastoupila jako účetní do zámečnictví

• v roce 1946 se vdala

• manžel vyloučen po roce 1968 z komunistické strany

Hildegarda Vyskočilová se narodila ve smíšeném česko-německém manželství. Původně navštěvovala českou školu, ale se vznikem protektorátu přišel rozkaz, že všechny děti ze smíšených manželství musí přejít do německých škol. Maminka s tím nesouhlasila, ale bylo jí řečeno, že se buď podvolí, nebo budou její děti dány na výchovu do Německa.

Pamětnice a její sourozenci tedy začali chodit do německé školy – a to přesto, že neuměli německy ani slovo. Mladší sestra situaci nesla nejhůř: „Přišla do třetí třídy, takže de facto neuměla ještě pořádně ani česky, natož německy...“ V nové škole na ně nebrali žádné ohledy. „Vždycky jsme se sestrou odešly na záchod a tam jsme si poplakaly.“ Hildegarda Vyskočilová si vzpomíná, jak při zkoušení zpočátku jen opakovala nějaká slova z učebnice, aniž věděla, co vlastně znamenají. „Ještě teď mám noční můry, že sedím ve škole, učitel něco německy vysvětluje, a já tomu vůbec nerozumím.“

Děti ze smíšeného manželství se v době války ocitly v paradoxní situaci: na německé škole si připadaly nevhodně, ale mezi Čechy na ně zase bylo pohlíženo jako na cizince.

Nakupoval jen u mě

Po škole se pamětnice vyučila prodavačkou a ve svých sedmnácti letech pracovala v obchodě s textilem. V té době bylo všechno zboží na příděl, textil nevyjímaje – pro tyto účely se fasovaly tzv. šatenky. Prodavači věděli, že mohou přijímat pouze celé šatenky: vzít od zákazníka ustřižené body bylo zakázáno.

Do obchodu často chodíval jeden muž. „Byl to takovej pěknej pán a vždycky chtěl nakupovat jen u mě...“ Zpravidla měl s sebou jenom ustřižené body, pamětnice je však akceptovala, protože pro něj měla slabost. Pak nějakou dobu nepřišel. Nakonec se v obchodě zastavil jiný muž a předal jí vzkaz: „Mám vás pozdravovat od Pavla. Pavel už není.“ Pavla prý umučili, protože byl partyzán. Věci, které kupoval, nosil do lesa ostatním partyzánům... „Tak jsem to oplakala a svého prvního syna jsem pojmenovala Pavel.“

Z ruských vojáků šel strach

Hildegarda Vyskočilová se toužila seznamovat s ostatními mladými lidmi. To však ve válečné době nebylo jednoduché: už kvůli zatemnění, během kterého mládež vůbec nemohla večer vycházet ven. Jediná možnost se nabízela v době těsně po zaměstnání. Chlapci a dívky z práce chodívali speciálním korzem, pouze tam se mohli potkávat. „Ve městě za války jiná zábava nebyla.“

Pamětnice zažila příjezd německých vojáků na začátku války, i ruských vojáků při osvobození. V době příjezdu Němců byla ještě příliš mladá na to, aby mohla opravdu pochopit závažnost situace. Ruské vojáky však vnímala jako hrozbu. „Z těch šel opravdu strach. Už mi bylo osmnáct let: viděla jsem, jak se chovají, jak zacházejí se ženami...“ Viděla první ruské tanky, které přijížděly do Jihlavy. Sledovala, jak německý tank napadl ruský ze zálohy. Když pamětnice opustila úkryt ve sklepě domu, na ulici leželi mrtví vojáci. „Tomu jednomu jsem se podívala na krk na identifikační údaje, a byl to teprve osmnáctiletý chlapec od Stalingradu...“

S matkou opustily byt a šly se schovat k sestře. S sebou si přinesly jen nejnutnější věci. Do jejich bytu zanedlouho přišli Rusové: vzali si, co chtěli, a všechno zpřeházeli vzhůru nohama. Do tohoto domu už se rodina nikdy nevrátila. Po válce zůstal opuštěný, protože z něj byli vystěhováni Němci, kteří tvořili většinu obyvatel.

Ti nám nejvíc zavařili

Roku 1946 se pamětnice vdala. Její manžel byl za války totálně nasazen a nějakou dobu pracoval také jako montér v koncentračním táboře. Po válce se stal členem komunistické strany a před rokem 1968 byl jakožto zástupce dělnické třídy dokonce členem okresního výboru KSČ.

Když v srpnu 1968 dorazili do Jihlavy vojáci Varšavské smlouvy, tvrdili, že jejich úkolem je zabránit připravovanému puči. Tento puč měla údajně připravovat určitá skupina lidí, proto musela po okupaci přijít čistka ve straně. I v okresním výboru musely padat hlavy, vybírali se „obětní beránci“. Vybrán byl i manžel Hildegardy Vyskočilové. „Volal mi strejda, že hlásí ve Svobodné Evropě, že zadrželi Františka Vyskočila za to, že byl duchovním vůdcem dubčekovského hnutí. Já jsem hned věděla, že je to blbost. Manžel do jisté míry sympatizoval s Dubčekem, to ano, ale na tom nebylo nic zvláštního...“ Nakonec byl vyloučen ze strany, což v té době s sebou přinášelo velké stigma. Naštěstí brzy získal alespoň místo u svého známého v zámečnické dílně. Každých čtrnáct dní pak chodili k němu domů příslušníci StB. Kontrolovali ho: ptali se, s kým se schází, o čem s kým mluví apod.

Manželovo stranické vyloučení ovlivnilo také osudy jeho příbuzných. Například syn měl podanou žádost na vysokou školu, která byla okamžitě zastavena. „Tak jsem říkala manželovi: tak vidíš. Prošli jsme Hitlerovým Německem, a komunisti nám nakonec zavařili ze všech nejvíc, i když to byli naši, Češi.“

Mluvil legračně česky

Válka nenávratně rozdělila rodinu pamětnice. Její otec odešel, když jí bylo jedenáct, a proto ani neměla možnost ho pořádně poznat. „Pamatuju si jen, že mluvil strašně legračně česky.“ Byl nešťastný, že musí odejít, protože se navíc údajně s nacismem nijak neztotožňoval. Když odjel, rodina o něm dlouho neměla žádné zprávy.

Po válce se nemohl vrátit domů. Matka se s ním nechala rozvést, aby rodina definitivně získala české občanství a mohla zůstat v Čechách. Otec toto rozhodnutí snášel velmi těžce, nemohl se s tím smířit. Odjel do Německa, kde našel svoje sestry, a bydlel s nimi až do konce svého života.

Hildegarda Vyskočilová chtěla otce navštívit, ale dlouho jí nechtěli povolit návštěvy do Německa. Až jednoho dne za ní přišli příslušníci StB a řekli: „My vám to povolíme, dokonce zadarmo... Ale něco za něco, musíte pro nás něco udělat. Až tam pojedete, tak se rozhlížejte kolem a budete dávat pozor, jak se kdo chová a kdo vám co říká. Budete se ptát těch lidí.“ V tu chvíli pamětnici došlo, že by ji chtěli použít jako spolupracovníka StB. Tuto možnost odmítla: řekla, že se jí takové chování příčí a že raději nikam nepojede. Později nakonec přece jen měla možnost se se svým otcem dvakrát setkat. Dozvěděla se, že za války byl nějakou dobu v ruském zajetí, kde s ním bylo hrubě zacházeno.

Na Němce dnes pamětnice nevzpomíná příliš v dobrém: „Pamatuju si, že mi zkazili mládí. Ani se nehlásím k tomu, že mám německé předky.“ I proto se vdala za Čecha: „Doufala jsem, že mě snad všichni konečně budou vnímat jako Češku.“

Konečně bude klid

Rok 1989 přinesl Hildegardě Vyskočilové mnoho dobrého: v revolučním roce se jí narodila první vnučka. „Těšila jsem se, že konečně bude klid... Škoda, že se toho můj manžel nedožil.“