Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Vytvar (* 1932)

• narozen 27. prosince 1932 v Loukovci – jeho otec byl krejčí, matka v domácnosti

• celý život strávil v Mnichově Hradišti

• v roce 1944 poprvé hrál volejbal a od té doby byl jeho největším koníčkem

• v letech 1952–1954 na vojně

• vyučil se krejčím a řemeslem se živil až do začátku 80. let, pak pracoval v Liazu

• volejbal hrál ve svém volném čase, každý víkend jezdil na zápasy a s volejbalem se podíval i do zahraničí

• s manželkou má dceru Olinu

Dětství v Mnichově Hradišti

Oldřich Vytvar se narodil 27. prosince 1932 v Loukovci do rodiny krejčího. Když byl ještě malý, přestěhovala se jeho rodina do Mnichova Hradiště, kde pak strávil své dětství. Matka byla celý život v domácnosti a rodinu finančně zajišťoval otec. Ten pracoval u krejčovské firmy Hrubant, kde vedl pánskou krejčovinu a dámské pláště. A když zrovna nebyla sezona, šil doma pro své soukromé zákazníky. Přísnějším z rodičů byla matka, která o něm stále říkala, že je lotr: „Vždycky jsem od ní dostal nejdřív nařezáno a až potom se dozvěděl za co.“

Z války si vzpomíná především na to, že měli doma jako jedni z mála rozhlas: „Měli jsme doma rádio a na něm visela cedulka poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí.“ Věděl tak, že si nikde nesmí „pouštět hubu na špacír“.

Jako jiní kluci i Oldřich trávil většinu svých dětských let po venku: „Lítal jsem po ulicích, kde se něco hnulo, tam jsme byli. To byla horda dětí, ještě dnes si pamatuju, kde kdo bydlel.“ Po válce byl také členem skautského oddílu, se kterým jel hned v létě 1945 na tábor do Českého Dubu, a chodil do Sokola, se kterým se zase v roce 1948 zúčastnil sokolského sletu.

Do chlapecké obecné školy v Mnichově Hradišti začal chodit v roce 1938. V roce 1944 už byl ale nedostatek uhlí, tak se do školy moc nechodilo: „To se chodilo jenom pro úkoly. A třeba jsme byli deset dní doma, pak jsme dostali, co máme všechno splnit, sešity, všechno a šli jsme domů. No tak, kdo to udělal doma za den nebo za dva, tak měl potom skoro deset dní volno.“

Místo školy tak s ostatními dětmi zase běhal po hřištích a stráních, lezl přes ploty, chodil na jablka a hrušky a hrál fotbal s hadrákem. A v té době se dostal i k volejbalu. Jednou se totiž díval na to, jak kluci hrají volejbal, a oni na něj zavolali, ať jim jde podávat balony. „Další den jsem přišel zas a povídali, že jsem dost velkej. Říkali, že bych se mohl do toho balonu naučit bouchnout.“ A tak začala Oldřichova láska k volejbalu.

Krejčovské řemeslo

Měšťanskou školu vychodil Oldřich v roce 1947 a musel se rozhodnout, co bude dělat dál. Nakonec padlo rozhodnutí, že se, stejně jako jeho otec stane krejčím. „Matka rozhodla, že se nebudu doma učit u táty, že bych se s ním pořád hádal a stejně bych se nevyučil a že se půjdu učit jinam.“ Šel tak ke krejčímu panu Maděrovi. Tam za něj otec sice první roky musel platit, ale ve třetím roce pan Maděra rozhodl, že už se mu Oldřich takzvaně vyplatí. Během těchto let musel také absolvovat učňovskou školu v Lomnici nad Popelkou. Dojížděl do ní vlakem, a tak každý den musel vstávat před půl pátou, aby vyučování stihl.

Vyučen byl v roce 1950, a protože firma Hrubant už v té době neexistovala, byl k ruce svému otci. „Táta se se mnou věčně hádal, všechno jsem dělal špatně, dělal jsem to nedbale, odpuzuju zákazníky a mám jenom mičudu v hlavě.“

Jako pánský krejčí se musel nejdřív naučit šít kalhoty a potom vesty. Ale nebylo to jen tak, kalhoty šil pět let, než mohl vůbec začít dělat vesty! Krejčovské řemeslo se podle Oldřicha musí především vysedět – totiž sedět ohnutý a šít. „Dříve se to většinou dělalo v ruce, to byl šicí stroj akorát na nějaké sešití a jinak se to všechno dělalo v ruce. To víte, že stál mistr nad tím a ‚Máš to křivý!‘.“ Táta mu často říkal: „To jsem zvědavej, jestli se uživíš tím řemeslem. Jestli vůbec budeš mít zákazníky. Takhle jak to, tfuj, to řemeslo děláš. Vy to teda přivedete někam, tohle není krejčovina.“

Když musel Oldřich odejít na vojnu, otec sám na všechno nestačil, a tak začal dělat vedoucího v družstvu Tvorba.

Vojna

Na vojnu Oldřich odešel v roce 1952. „Narukoval jsem do Liberce a odtamtad jsme jeli nočním vlakem, nevěděli jsme, kam jedeme, a vystoupili jsme v Prachaticích.“

Na vojně mimo jiné zažil měnovou reformu: „Když vám řeknu, že jsme se smáli z kasáren lidem, když byla ta měnová reforma, že tahaj vozy, kupujou nábytek a motorky a já nevim, co všechno. A nám furt říkali, že nic nebude. To bylo za Zápotockýho. A najednou v půlnoci byl poplach a já jsem stál s flintou ve spořitelně v Písku a hlídali jsme, protože lidi se cpali a každej chtěl vybrat svoji hotovost. To bylo tak něco zoufalýho.“ Ve volném čase na vojně také sportoval, zpíval ve sboru nebo běhal na lyžích: „Od tý doby nenávidím sníh – napadl v listopadu a v květnu ještě byl.“ Domů se vrátil v prosinci roku 1954.

Volejbal

Oldřich se sice živil krejčovinou, ale jeho velkým koníčkem byl volejbal. Však mu také otec často spílal, že myslí jenom na balon a pořád z práce utíká na hřiště.

S volejbalem začínal v Mnichově Hradišti, ale protože hodně jeho kamarádů odešlo do Liberce, byl i součástí družstva Sokol Liberec, které v roce 1950 vyhrálo mistrovství republiky dorostenců.

Na turnaje pak jezdili každou sobotu a neděli, hlavně v létě se pořád někde hrálo, nicméně hrálo se za každého počasí: „V Liberci jsem taky hrál mistrovskej zápas na sněhu. Chtěli to zrušit, řekli jsme: ‚My tady jednou jsme, tak ten volejbal se bude hrát.‘“

Později, v době politického uvolnění, se také díky volejbalu podíval do zahraničí. Jedna z prvních takových cest byla do Francie. „Jeli jsme do Francie vlakem, na Wilsoňáku jsme nastupovali do rychlíku Praha – Paříž, jelo to pomalu dva dny.“ Když francouzští hráči viděli, jak dobře hrají, nemohli vůbec pochopit, že nehrají první ligu. Francouzští hráči pak přijeli i do Československa a v Mnichově Hradišti byl uspořádán zápas Mnichovo Hradiště – Paříž.

Časem měli od Liazu zapůjčený autobus, se kterým jezdili na zahraničí zápasy nebo s ním naopak vozili zahraniční návštěvy v Čechách. Vyjet do zahraničí ale pořád nebylo nic jednoduchého: „Vezli jsme celej autobus nafty, abychom nemuseli platit naftu v zahraničí. Neměli jsme ani zkušenost s placením dálnic.“

Volejbalisté se také zapojovali do kulturního života v Hradišti, aby si přivydělali na svou činnost. Pořádali silvestra, pomlázkovou a různé sportovní turnaje. Spoluhráči byli mezi sebou i kamarádi a trávili společně s manželkami a dětmi hodně dovolených.

Zaměstnání a rodina

I když největším Oldřichovým koníčkem byl volejbal, živil se krejčovským řemeslem. A to až do svých čtyřiceti devíti let, kdy změnil zaměstnání. Impulzem pro to bylo to, že si spočítal, jak nízký by měl jako krejčí důchod. „Měl jsem spoustu známej chlapů, který dělali v Liazu a říkali, že by tam s tím mým platem neotvírali ani dveře.“ Přestoupil tak do Liazu, kde pracoval jako klempíř, a v roce 1992 odešel do důchodu. Poté si ještě znovu otevřel krejčovskou živnost, měl své zákazníky, pro které šil až do svých sedmdesáti let.

Oldřichova žena byla učitelka a měli spolu dceru Olinu. Když se oženil a narodila se jim dcera, neměl už tolik času na volejbal, protože spíš řešil bydlení. Nakonec se tři roky podílel na stavbě družstevního bytového domu, kam se v 70. letech s rodinou přestěhoval, a bydlí v něm dodnes.

Také si vystál pověstnou frontu na auto: „Když jsem stál frontu na favorita, tak jsem tam stál dva dny. Jel jsem ráno ve tři hodiny, stál jsem na novým náměstí a nedostala se na mě řada.“ Nakonec se mu podařilo o auto přihlásit další den. Nicméně ještě další rok čekal, než si ho mohl vyzvednout.

V dnešní době volejbal už samozřejmě nehraje, ale stále zápasy sleduje v televizi. Když má současnou hru porovnat s tím, co hrál on, tak říká, že dnes je volejbal mnohem silovější a méně zaměřený na techniku.

Myslí si také, že ze všech režimů, které zažil, se nyní máme nejlépe. Lidem kolem sebe by přál, aby si vzájemně více důvěřovali a trávili společně více času. Pro sebe si přeje zdraví, a když to bude potřebovat, tak dobré doktory.