Antonín Wagner

„Sestra má černé na bílém, že nemohla studovat kvůli náboženským důvodům. Ona byla dobrá na matiku, chtěla na Matfyz, ale má od děkana napsáno, že to, že je katolička, se neslučuje s oficiálním smýšlením. To máme někde doma schované. Když se s ní otec radil, tak říkal, že by to toho děkana stálo místo, že to takhle napsal. ,Určitě to vyhraješ,‘ říkal, ,ale oni tě stejně vyhodí.‘ Takže to vzdala a nešla tam. Ona vyšla se samými jedničkami; na rozdíl ode mne byla celkově premiantka. Já to nikdy takto nepociťoval, člověk se s tím naučil žít. Akorát třeba když jsem si šel říct o sociální stipendium, tak ty dámy z výboru to tam se mnou probíraly a vysvětlovaly mi, že jsme tak strašně bohatí, že žádat o stipendium je drzost. Počítaly babiččin důchod a kolik máme slepic a vyhodily mne, i když jsem na to nárok měl. Máti nepracovala, otec měl pár korun a nás dětí bylo pět. Já jsem to bral s nadhledem. I když se člověk dostal do problémů, tak jsem si z toho nedělal hlavu. Jsem takový hubatý, tak jsem jim vždycky odpověděl. Například na vojně to byla ohromná sranda, když jsme tam jednou chodili nazí před komisí, a najednou se mnou tajemník začal diskutovat o tom, jak to bylo, když Mojžíš prošel Rudým mořem. Tak jsme tam měli půlhodinovou debatu, za mnou nahá fronta. Kluci všichni klepali kosu a já jsem se vybavoval. Tajemník si musel dokázat, že jsem vůl. Ale myslím si, že se mi tenkrát podařilo ho utřít. Já ani nelituji, že to člověk prožil, protože zase jsem rád, že žijeme v této době.“

„Každý šel dělat, co uměl. Vyšlo to, přestože to bylo v ohromném nervovém vypětí. Bylo to krásné a jsem rád, že jsem mohl být u toho. A ta atmosféra v Římě, to je neopakovatelné. Protože Řím byl český. Cestou tam nás doprovázel Červený kříž a řád Maltézských rytířů. Byli na zastávkách, kde bylo připravené občerstvení, horký čaj, párky, jídlo. A když jsme přijeli do Říma, tak nás čekala zorganizovaná služba, která nás provázela po městě. Nejhezčí bylo, když nám na závěr dovolili poslední den parkovat na Svatopetrském náměstí. To se asi nedá povídat, to byl takový zážitek. Bylo tam také pár starých sedláků, bratr se sestrou od Chotěboře, bylo jim asi pětasedmdesát. Jdeme v Římě po chodníku a oni tam sedí v kavárničce, popíjí tam víno a celí šťastní nás zdraví. Pro ně to byl ohromný zážitek, protože byli celý život perzekvovaní jako soukromí zemědělci. Bylo tam plné náměstí, asi šedesát tisíc lidí. Přespávali jsme v kině; byly nás tam asi tři čtyři autobusy. I když byly krásné dny, v noci byla zima, protože se tam netopilo. Mezi těmi lavičkami se spalo dost špatně, takže kdo urval chodbičku, spalo se mu lépe. My jsme jeli za ty základní ceny; někdo si připlatil a byl v hotelu. Ono to bylo asi 40 kilometrů od Říma. Nedělal to sice sám, ale byla to hlavně zásluha pana biskupa Škarvady. A holky spaly v klášteře.“

„Skauti ,pětačtyřicátníci‘, to byla jiná garnitura. To byli většinou muklové, kteří byli chvíli puštění. Ta amnestie byla v šedesátém a dvaašedesátém, takže oni byli na svobodě chvíli. Ale ti měli takové nadšení, že nás dovedli strhnout. A v životě jsem neslyšel nářek na to, že byli zavření. Heslo dospělého skauta je sloužit. A oni žili přesně v tomto duchu. Takovým byl i vůdce lesní školy Remišek, velká osobnost. V Jáchymově přišel o nohu, takže když kolem nás prošel, vždycky kulhal. Ale choval se vždy jako aristokrat, a dokonce je skutečně ze šlechtického rodu. Takoví byli všichni. To mne právě nadchlo a díky tomu skautuji. To jsou úplně jiní lidé. Mne tam hned zkraje kritizoval někdo z těch starých skautů, že to děláme špatně. Pak jsem se dozvěděl, kdo to je – byl to normální estébák, celou dobu kolaboroval. Tak jsem si jen říkal: ,Ty máš největší právo něco říkat.‘ Nic jsem mu na to neodpověděl. Většinou ti, co toho moc neudělali, do toho nejvíc mluvili. Jeden můj dobrý známý říkal: ,Čím je člověk starší, tím víc na sobě musíš dělat, aby z tebe nebyl mrzutej dědek.‘ To je velká pravda a je to těžké. Člověk by měl poradit, ale až se ho někdo zeptá. A neměl by vnucovat své názory. Protože doba je opravdu jiná. Děti z doby válečné, z roku ’68 a dnešní se nedají srovnávat, protože vyrostly v úplně jiném prostředí.“

„Organizovali jsme první návštěvu Svatého otce. To bylo opravdu zajímavé. Všichni jsme byli janci, nevěděli jsme co. V podstatě ani stát nevěděl, co to bude. Nikdo s tím neměl zkušenosti. Do toho byly hrozby atentátů. Údajně tady měli operovat Šedí vlci z Turecka, kteří měli mít dálkové střely. Já jsem chodil na celopražský výbor celkového organizačního týmu, kde jsem si říkal: ,Kam jsem to vlezl!‘ Nikomu jsem neříkal, co se tam projednávalo, protože měli představu, že na Letné bude děsné krveprolití. Měli připravená uvolněná lůžka v nemocnicích, dokonce i válečné nemocnice byly zprovozněny a stály tam autobusy pro převoz raněných. Opravdu to bylo docela vážné. Měli jsme z toho dost velký strach. Každý se bál něco rozhodnout, takže všichni říkali, že budou jednat, jedině když dá rozkaz prezident. Všichni dávali ode všeho ruce pryč. Ve čtyři hodiny do toho zavolal anonym, že je na Letné bomba. Mělo to začít v půl páté, tak jsme si řekli: No co, děj se vůle páně. Sice tam bylo mnohem méně než milion lidí, ale byl by to takový chaos, že by se stejně pošlapali. Když jsem viděl ty ostřelovače po střechách, tak jsem si řekl, že to bude dobrý. My jsme tam byli celou noc, já jsem měl na starosti pořadatele a organizaci půlku Letenské pláně. Bylo to hektické, ale vydržel jsem to a byl jsem rád, že jsem byl u toho, protože k takové věci se asi už člověk nedostane. Díky tomu jsem byl jako člen organizačního týmu u všech návštěv, kdy tu Jan Pavel II. byl. Pak už se to neslo v jiném duchu. Ta druhá návštěva na Strahovském stadionu se už tak nepovedla. Ten stadion na to není. Lidi byli daleko, seděli na tribuně přes velkou plochu. Ta poslední ale byla opravdu hezká a už to bylo na profesionální úrovni. Když to bylo poprvé, tak policistům to bylo jedno a vojáci koukali tak akorát po holkách. Prezident Havel tam tehdy šel pěšky a lidi by ho ušlapali, protože si na něj každý chtěl šáhnout, ale švagr zorganizoval hasiče, kteří mu udělali ochranu a rozráželi dav a dovedli ho na jeho místo, protože on šel bez ochranky. Lidi třeba nevědí, že před přijímáním se u oltáře strhla rvačka, protože novináři byli velmi dotěrní a ochranka nevěděla, jestli mezi nimi náhodou není nějaký atentátník. Další návštěvy už byly profesionální a naposledy bylo vidět, že to byla úplně jiná armáda. To byli opravdu kluci na svém místě: urostlí, slušní, korektní a dělali svou práci, jak měli, aby udrželi pořádek. A nenechali se vyhecovat, protože lidi jsou různí, takže jim třeba i nadávali. To jsem opravdu říkal, že jestli je armáda taková, tak to byla během těch pár let ohromná změna.“

„Z Horních Počernic byli zavření dva skauti z pětačtyřicátého roku. Sebrali je v osmnácti letech a pustili je ve dvaatřiceti. Byli to Balšán, který už zemřel, a Král, o kterém nevím, jestli ještě žije. Ten Balšán vyprávěl, jak chtěli z Jáchymova utéct, ale nakonec si to rozmysleli. A asi jim to zachránilo život. Už to měli perfektně připravené, ale oni je většinou chytli a pak je zastřelili. Ani jeden se ke skautingu nevrátili. Ale od Krále má náš oddíl kroniku. Říkal, že náhodou ji nenašli při prohlídce, když ho zatýkali. Za co byli zavření? Myslím, že za roznášení protirežimních letáků a že s nimi byl také zavřený pan Kožíšek, jehož syn zde žije. Myslím, že to byla jedna skupina.“