Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Wais (* 1933  †︎ 2022)

• narodil se 28. září 1933 v Mileticích

• rodina se hlásila ke katolické víře

• na počátku 50. let se seznámil s učením svědků Jehovových

• odmítl nastoupit na povinnou vojenskou službu a v roce 1954 ho odsoudili k 30 měsícům vězení

• trest si odpykával v uranovém táboře Ležnice, kde pracoval v dílně

• v roce 1955 se dostal na svobodu díky amnestii prezidenta republiky

• při lékařské prohlídce u dalšího vojenského odvodu lékaři zjistili, že má velké následky dětské obrny, kterou jako malý prodělal, a proto se vyhnul vojenské službě

• celý život pracoval v dělnických profesích

• po roce 2000 se dočkal finanční i soudní rehabilitace

• v prosinci 2022 zemřel

Vladimír Wais od dětství nesnášel armádu a válku. Nejen tatínkovo vyprávění zážitků z italské fronty první světové války, ale i vlastní zkušenost v roce 1945 v něm vyvolaly odpor k násilí. Jako malý chlapec přiběhl domů s pláčem, protože viděl, jak nacisté mlátí pažbami sovětské zajatce. Zařekl se, že by se nechal raději zastřelit, než aby v budoucnu dělal podobné věci.

V roce 1953 se měl dostavit k vojenskému odvodu, ale kvůli svému náboženskému přesvědčení službu v Československé lidové armádě rázně odmítl. Zatkli ho a od Nižšího vojenského soudu v Brně odcházel s trestem dvou a půl roku vězení. Trest si odpykával v uranovém lágru Ležnice do doby, kdy se v roce 1955 dostal na svobodu díky amnestii prezidenta republiky. „Když jsem odcházel od soudu, říkal jsem si: ‚Nic horšího než zabít mě nemůžou. A to ostatní se dá vydržet‘,“ prohlašuje Vladimír Wais. 

V dolech ho poslali na smutně proslulé smrtelně nebezpečné sedmé patro. „Doktor Svoboda mi řekl, že je to můj konec, že je tam vysoká radioaktivita. Posílali tam doživotní vězně, vrahy a lidi, co se jim protivili, co je nechtěli poslouchat – jako já,“ vzpomíná pamětník. Po několika dnech ho naštěstí přeložili do táborové dílny.

Pamětník si po pádu komunistického režimu jako většina perzekvovaných osob požádal o rehabilitaci, poněvadž své odsouzení považoval za nespravedlivé. První pokus, kvůli nedostatečným zkušenostem advokátky s podobnými případy, dopadl neúspěšně. Po dalších deseti letech se dozvěděl Vladimír Wais zajímavou novinku. Byla jím novela rehabilitačního zákona z ledna 1991 přijatá tehdejším Federálním shromážděním. Právě tato novela rehabilitaci umožňovala. 

Celý případ doputoval na žádost ministra spravedlnosti k Nejvyššímu soudu, nakonec o právu Vladimíra Waise odmítnout vojenskou službu hlasoval devítičlenný senát Nejvyššího soudu. Těsně rozhodl v jeho neprospěch. Pamětník se svým právníkem kauzu nevzdal a podal ústavní stížnost. Plénum Ústavního soudu vydalo nález, že v daném případě nešlo jen o svobodu náboženskou, ale o svobodu svědomí.

Na základě případu Vladimíra Waise uspěly v České republice a také na Slovensku stovky odpíračů vojenské služby, a to nejen z řad svědků Jehovových. Navíc nález vyvolal řadu navazujících procesů, v nichž Vladimír Wais vystupoval jako účastník řízení. Mnohé z nich přinesly další obecné právní závěry, které významně upevňovaly lidská práva.

Život mu změnil rozhovor se svědkem Jehovovým

Vladimír Wais se narodil 28. září v Mileticích (dnes součást obce Černuc) do početné katolické rodiny. Jeho otec pracoval jako zemědělský dělník a maminka se starala o rodinu. Tatínek Vladimíra Waise byl totiž potřetí ženatý, jelikož předtím dvakrát ovdověl. Pamětník vzpomínal, že mu otec často vyprávěl zážitky z první světové války, kde sloužil v Itálii. Z vyprávění bylo vždy patrné, že byl vděčný, že se nemusel účastnit žádných bojových manévrů, jelikož sloužil jako kuchař.

Vladimír Wais prožil své dětství na různých místech v okolí Mělníka, kde jeho tatínek získával práci zemědělského dělníka. A právě v této oblasti se stal svědkem událostí právě končící druhé světové války. Do obce dorazila velká skupina sovětských zajatců a jedenáctiletý Vladimír se stal svědkem toho, jak otřesně s nimi zacházeli nacisté.

„Tam bylo dvě stě padesát ruských zajatců, které přivedli 11. února 1945, kdy bylo okolo dvaceti stupňů pod nulou. Někteří měli omotané nohy pytlem, jeden jen kabát na sobě a nic víc. Zmrzlí jako rampouchy, hladoví jako vlci. Celou noc šli.“ Pamětník se svými kamarády jim přinesli chleba a ovoce. Němečtí vojáci, kteří zajatce hlídali, pokřikovali a hrozili chlapcům se slovy: „Jděte odtud pryč, nebo budeme střílet.“ Viděl, jak sovětští zajatci sbírali a jedli donesené potraviny a němečtí vojáci do nich kopali a mlátili je pažbami zbraní.

Po válce se rodina Waisova přesunula do Hrbovic u Ústí nad Labem, kde v rámci nového osidlovaní pohraničí získala statek se sadem po odsunutých Němcích. Počátkem padesátých let se Vladimír Wais vymykal mezi svými vrstevníky hlavně svým náboženským založením. Ve svých 18 letech se poprvé na doporučení svého kamaráda setkal se svědkem Jehovovým. Rozhovor trval kolem půl hodiny – a už věděl, že si ho církev svými názory získala. Začal pravidelně chodit na setkání v Teplicích, kde se s ostatními členy věnovali studiu Bible.

Odmítl jít na vojnu a dostal dva a půl roku vězení

Jedním ze základních postojů svědků Jehovových je odmítání vojenské služby z mravních důvodů. V říjnu roku 1953 prošel Vladimír Wais nejprve lékařským vyšetřením a navzdory potížím po prodělané obrně z dětství měl narukovat na vojnu. Ocitl se před rozhodnutím, zda nastoupit na vojnu, nebo ne.

Když odmítl, spustil se proces přesvědčovacích metod. Zpočátku vše probíhalo na úrovni rozhovorů plných otázek ohledně víry a důvodů nenastoupení na vojenskou službu. Vladimír Wais byl ve svém přesvědčení zásadový a jakýkoliv ústupek odmítal. Na rozkaz velitele skončil ve vězení. „Ostatní mi to záviděli, protože jsem byl v civilu a ani uniformu nedostal,“ vzpomíná pamětník.

V prosinci roku 1953 ho převezli do brněnské věznice Cejl, kde čekal na soudní proces. V polovině ledna odcházel od soudu s trestem třiceti měsíců vězení a po krátkém pobytu v pankrácké věznici v Praze ho čekaly uranové doly na Hornoslavkovsku.

Museli stát mezi oplocením, dokud nepadli únavou k zemi

Pamětníka nejprve převezli do ústředního tábora, kde dostal vězeňské oblečení, a potom do dopravili autobusem do uranového tábora Ležnice. Zde měl jako mnoho dalších vězňů dobývat v dolech uranovou rudu. První chvíle v táboře byly hrozné. Teploty klesaly až ke dvaceti stupňům pod nulou a Vladimír Wais měl na sobě jen lehké oblečení. Zpočátku pracoval v táborové dílně, pak v pátém patře uranových dolů.

K těžbě se však stavěl odmítavě a nechtěl se podílet na práci pro válečné účely. Musel nastoupit na nejhorší sedmé patro. Nakonec tam vydržel tři dny, než ho dali znovu do dílny, kde pak pracoval po celou dobu svého trestu. Vězni mu tvrdili, že byl první, kdo se vrátil ze sedmého patra.

Vězeň číslo A019043 Vladimír Wais pracoval jako brusič v táborové dílně, kde si vysloužil výbornou pověst díky své šikovnosti. Zde dokázal dokonale nabrousit vrtáky a nářadí, které se pak využívalo nejen při těžbě, ale i k dalším činnostem. Díky svému umu v dílně působil až do propuštění. Pamětník si také vzpomíná na jednu situaci, kdy do dílny přišel příslušník ostrahy Zdeněk Sucharda a v ruce držel nůž, který chtěl vyčistit a nabrousit. Vladimír Wais se ale bál a napadlo ho, že se může jednat o léčku. Kdyby ostatní bachaři nůž při kontrole našli, mohli by obvinit vězně z nepovoleného ozbrojení. Nic z toho se však nestalo a dozorce si opravený nůž zase vyzvedl.

Na svědky Jehovovy, kteří byli uvěznění v uranových táborech, mělo vždy vedení tábora spadeno. Rovněž v Ležnici Vladimír Wais viděl, jak je týrají. Dodnes pamatuje, jak museli vězni stát mezi oplocením tábora, na rukou pouta a ruce nad hlavou, dokud nepadli vyčerpáním na zem.

„Na Ležnici jsem byl od 21. ledna 1954 až do 9. května 1955. Přišla amnestie a já šel ven. Kdo měl míň jak rok zbývajícího trestu, tak ho pustili. Kdo tam byl vězněný podruhé, tak toho se to netýkalo,“ vzpomíná pamětník na své propuštění. Při odchodu z lágru na svobodu dostal vydělaných tisíc osm set korun a z vlastní iniciativy mu dal dozorce i oblečení.

Jeho cesta po propuštění vedla domů do Ústí nad Labem, kam dorazil 11. května 1955. Zde měl pracovat na stavbě železničního mostu přes řeku Labe. Tam nakonec nenastoupil a vrátil se do firmy Somet v Teplicích, kde dělal před odsouzením. Práci nakonec po čase opět změnil a působil jako údržbář v ústeckých pekárnách.

Od dalšího vězení ho zachránila prodělaná obrna

Vladimír Wais se však vojně úplně nevyhnul. V polovině padesátých let mu dorazil povolávací rozkaz podruhé a pamětník se smiřoval s tím, že opět půjde k soudu. U prohlídky ho ale lékař shledal neschopným narukovat. Jako důvod uvedl, že Vladimír Wais trpí velkými zdravotními problémy po obrně, kterou prodělal v dětství. Zdravotní problémy, které v roce 1953 nikoho nezajímaly, mu napodruhé přinesly vysněný průkaz o osvobození od vojenské povinnosti.

Na počátku devadesátých let se Vladimír Wais pokusil o rehabilitaci, poněvadž své odsouzení považoval za nespravedlivé. Jeho advokátka však neměla s podobnými kauzami zkušenost, a tak na konci ledna 1991 zaslala dotaz Vojenskému obvodovému soudu v Brně. Jeho předseda odpověděl na počátku února: „Na tento trestný čin se rehabilitace ze zákona nevztahuje.“

Na počátku třetího tisíciletí však došlo ke změně a Vladimír Wais se rehabilitace dočkal. Dodal, že získal 42 500 korun a dvakrát navýšení důchodu s odůvodněním, že pracoval s uranovou rudou. Jeho kauza posloužila jako precedens pro všechny, kteří měli podobný osud.

Vladimír Wais žil celý život v Ústí nad Labem se svou manželkou a rodinou. Po smrti své ženy bojoval s různými chorobami a zemřel v prosinci roku 2022 v okruhu svých nejbližších.