Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Wála (* 1932)

• narozen 9. dubna 1932 v Písku

• oba jeho rodiče pocházeli z bohatších rodin – jeden děda byl písecký cukrář, druhý vrchní kočí u císaře Františka Josefa

• rodiče koupili hospodu na Honzíčku, ze které udělali penzion, kde pamětník strávil dětství

• kvůli svému rakouskému občanství musel během války na německé gymnázium v Praze

• po válce byl otec zatčen a v říjnu 1945 ve vězení zemřel

• rodině byl také zabrán veškerý majetek, podobný osud postihl také jeho strýce a tety

• kvůli svému původu nemohl studovat průmyslovou školu

• se svou manželkou má dvě děti

Na Honzíčku

Josef Wála se narodil 9. dubna 1932 v píseckém penzionu na Honzíčku, který vlastnili a provozovali jeho rodiče. Poblíž penzionu byl rybník s malou pláží, kde se lidé scházeli, a krásně bylo v okolí také v zimě, kdy se pořádaly závody, jezdilo se na brašnách nebo se stavěl skokanský můstek. „Byl to krásný objekt a byla to taková oáza klidu. Lidi rádi přijížděli a mohli jsme ubytovat padesát hostů.“ Mezi hosty penzionu byla například i rodina Mikoláše Alše – jeho žena, dcera s manželem a další příbuzní. „Mám obrázky, kde jsem malý a sedím Marii Alšové na klíně, a to jsem byl asi rok nebo rok a půl.“

Oba pamětníkovi rodiče pocházeli z bohatších rodin. Maminka Ludmila se narodila v rodině největšího cukráře v Písku Josefa Hubáčka. Ten měl dům na Floriáně, kde byl obchod a kavárna. Jeho syn, maminčin bratr, se v roce 1913 vydal na zkušenou do Švýcarska, kde se ve vyhlášené čokoládovně Sucharda učil dělat čokoládu, a pak pokračoval do Francie. Po návratu pak strýc cukrárnu převzal.

Pamětníkův otec Eduard se narodil ve Vídni, kde byl jeho tatínek, pamětníkův děda, vrchním kočím u císaře Františka Josefa. Otec pak studoval ve Florencii a stal se inženýrem architektem. Sám Josef Wála měl po svém otci rakouské občanství až do roku 1958.

Když se pak tatínek s maminkou vzali, koupili nejdříve Obůrku u Cerhonic, kterou po čase prodali, a vyhlédli si Honzíček. Ten byl v té době jen hospůdkou bez pokojů. Pamětníkovu otci se ale místo zalíbilo a celé ho přestavěl. I přesto, že to kvůli svému rakouskému původu neměl vůbec jednoduché. „Nahoru se jezdilo kolem hřbitova, byla tam cesta krkolomná a nedalo se tam jezdit. Tak otec šel a začal stavět cestu. Když to bylo hotový, tak šel na radnici, aby mu to zkolaudovali, tak mu to zase jako cizákovi kolaudovat nechtěli.“

Josef Wála své dětství prožil v rodinném penzionu. A i když jeho rodina patřila mezi ty bohatší, on to přímo nepociťoval. Všechny peníze se totiž investovaly do hotelu. „Měl jsem třeba jenom jedny zimní boty, a když se ty boty zničily, tak je táta donesl spravit. Všechno se jenom investovalo. Chtěl jsem kolo, ale kdepak kolo...“

Válka

Probíhající válka zasáhla i rodinu Wálových a jejich penzion. V roce 1940 do něj byly nastěhovány děti z Německa, jejichž města byla bombardována. „Ale ty děti všechno ničily, to byla hrůza. Ti ničitelé třeba dělali to, že jak byly sodovky na uzávěr, vzali si film, dali ho do lahve a házeli to do rybníka. A otec nemohl dělat nic.“

Navíc Josef Wála jako syn rakouského občana (resp. v té době německého) musel jít do německé školy. Nejdřív mohl chodit v Písku, ale po páté třídě musel do německého gymnázia v Praze. „Bylo mi jedenáct let, a musel jsem jít do Prahy. Nikdo se mě neptal, jestli jsem chtěl, nebo nechtěl.“ Otec mu sehnal dvě Rakušanky, u kterých bydlel, a v Praze byl naštěstí i strýc, se kterým často chodil na různé vycházky. „Asi se mi tam hrozně stejskalo, jedenáctiletý dítě vezmou a daj ho do Prahy do cizího prostředí. Byly nálety a babky mi říkaly, že musíme do sklepa. Nikdy jsem z postele nevylezl a do sklepa nešel. Nějak jsem to přežil a zvykl jsem si.“

Konec války a zabrání majetku

Na konci války pak přišla pro rodinu Wálových tragická událost. „Táta nikomu nic neudělal, spíš někomu pomohl, než by provedl. A vyhnali nás a celej ten penzion vykradli, komplet všechno, tam nezbyl kámen na kameni. Jenom knihovna dostala pokyn, aby zachránila knížky.“

„Můj otec byl zatčenej, nevěděl za co. Nahnali ho do píseckého soudu, vzadu tam je věznice. Ti lidi, co se celou válku měli jako prasata v žitě, tam pak chodili ty Němce a Rakušáky tlouct. To nemůžu pochopit, dodneška to nepochopím. Nikdo jim nic neudělal.“ Pamětníkův otec pak v písecké věznici v říjnu 1945 zemřel.

I majetek příbuzných byl po válce zabrán a rozebrán. „Příbuzní měli statek, a všechno se rozebralo, byly tam stroje, všechno se rozkradlo. Mlékárnu jsem dobře znal, bylo tam všechno v chromu, v nerezu. Kam to přišlo, to bych rád věděl, kdo se toho ‚ujal‘?“

Strýc cukrář také přišel o veškeré zařízení. Byla tam třeba „krásná pec na dorty, tam se nemohlo nic spálit, protože v tý peci byly dvě podloží a do toho šly dvě roury“. Strýc potom nemohl ani učit na učňovské škole a jediné, co mu bylo dovoleno, bylo roznášení novin.

Podobný osud potkal i strýce řezníka a dalšího, který byl pekařem. „Víte, co mu dali za vinu? Že pekl pro Němce chleba. Tak když měl největší pekárnu, tak co mohl dělat? Zbyla mu ale spousta mouky, tak pekl i pro naše lidi. Jednou se stalo, že najednou přišla kontrola. I v té době byli ale slušní lidi, kteří řekli, že přijde kontrola. Všechnu mouku naložili a odvezli ke Grégrům do stodoly. Když bylo po kontrole, tak to zase přivezli a ty lidi dostali chleba, ať bylo, jak bylo. I když neměli lístek.“

Podobný osud se nevyhnul ani maminčině sestře. Její dva synové se domluvili, že utečou, což také udělali. Jejich otec, pamětníkův strýc, byl hluchoněmý, a tak ho komunisté nechali na pokoji. Nicméně tetu zavřeli a ve vězení utýrali k smrti.

Josef Wála k osudům své rodiny jen dodává: „Je to všechno neveselý, truchlivý, ale tak to bylo.“

Studia a zaměstnání

Po návratu z Prahy do Písku si Josef Wála pamatuje jak na americké, tak na sovětské vojáky. „Americký vojáci chodili randit až na Honzíčka, tam byly takový buky a lavičky pod ním a dlouhá léta to tam bylo vyryté v těch stromech.“ Na ty sovětské si zase pamatuje, jak „jezdili do pivovaru pro pivo s malejma koníkama, byli to kluci mladí, za nic nemohli“.

Jako mladý trávil svůj volný čas hudbou a tancováním. „Strejda měl pragovku a přes léto jsme najezdili přes 3 000 kilometrů s tou muzikou.“ Na taneční zábavě také potkal svoji budoucí ženu, se kterou má dvě dcery.

Nicméně rakouský původ se s pamětníkem táhl dál. Potom, co se vrátil z Prahy, musel jít znovu do páté třídy a v patnácti letech vychodil obecnou školu. Po ní pokračoval na tzv. jednotné škole. „Pak jsem chtěl jít na průmyslovku, a tak jsem musel jít dělat do rourovny, protože jsem musel mít roční praxi. Na přihlášku ale pak napsali: Otec Němec – nepřijímat.“

Josef Wála tak zůstal v rourovně na mzdovém oddělení. „V roce 1953 přišla měnová reforma, měl jsem lidem několikrát přepočítávat výplatu. Ale nemohl bych se jim podívat do očí, a tak jsem šel na hodinu pryč.“ Pak šel pracovat do traktorové stanice jako vedoucí ochrany rostlin. Asi po třech letech ale musel uvolnit místo pro člena komunistické strany, který se právě vracel z vojny. Pak šel na tři měsíce na zkoušku pracovat do obchodu, kde nakonec zůstal dalších třicet dva let.

Později se živil i tím, že provázel turisty. Celý život se také snaží udržet si němčinu, a tak byl vždycky rád, když měl příležitost vyjet do Německa. Třeba jednou se Svazarmem, když se jelo do NDR a on dělal tlumočníka. Již před nějakou dobou se také seznámil s Indem žijícím ve Švýcarsku, s nímž si dodnes píše a procvičuje si tak angličtinu.

A na závěr by Josef Wála všem lidem vzkázal, že nejdůležitější je, aby se k sobě chovali slušně a aby nebyli závistiví.