Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Maria Waldstein-Wartenberg (* 1928)

• narozena 30. dubna 1928 v Borovině u Třebíče

• pochází se šlechtického rodu Valdštejnů

• za války měla rodina německé občanství

• po osvobození krátce pobývala u strýce v Rakousku

• definitivně do Rakouska přesídlila v roce 1947

• v rámci maltézského řádu se zapojila do humanitární pomoci

• pomáhala uprchlíkům z Maďarska v roce 1956 a z Československa v roce 1968

• zůstávala v kontaktu s původní vlastí

• v roce 2014 vydala knihu Když byla Třebíč ještě valdštejnská

Příběh šlechtičny ze starobylého českého rodu, která zažila jak dobu předválečného Československa a období nacismu, tak i krátké poválečné období do roku 1947, kdy s rodinou definitivně odešla do Rakouska. Tam její kladný vztah k původní vlasti nijak neochladl a projevoval se nejrůznější formou pomoci. „Česko je a zůstane mou skutečnou domovinou. Valdštejnové vždycky byli v Čechách a na Moravě, a to už od 13. století.“

Dvojjazyčná výchova a smrt členů rodiny

Hraběnka Anna Maria Waldstein-Wartenberg se narodila 30. dubna 1928 v Borovině u Třebíče, kde její rodina vlastnila vilu a přilehlé polnosti. Od narození se o ni a její sourozence starala jak česká chůva, tak německá zdravotní sestra, aby se rovnou naučili oba jazyky. Své dětství v Československu považuje za šťastné, přestože jí zemřel otec a jedna ze sester ještě před druhou světovou válkou. Druhá sestra pak zemřela v roce 1945, takže nakonec zůstala ze čtyř sourozenců jenom ona a o tři roky starší bratr Berthold. Ten musel za války narukovat do wehrmachtu, upadl do zajetí, ale pomohl mu jeden český důstojník, díky kterému se dostal do služeb amerického důstojníka. Nakonec uprchl do Vídně, kam dorazil dřív než zbytek rodiny. Ona a matka mohly v Československu zůstat až do roku 1947, protože měly rakouské občanství díky otci. Babička měla občanství české.

Nástup nacismu a postoj rodiny Valdštejnů

S nástupem nacistů došlo k jednoznačnému rozdělení společnosti. Rodina se ocitla pod tlakem, ale nikdy nevstoupili k NSDAP. Waldsteinovi automaticky dostali německé občanství, ale prý ostentativně přestali chodit do německých obchodů a raději chodili do menších českých. Zároveň ve své vile museli poskytnout část prostor německé armádě. Přesto se nebáli a podnikali různé akce, díky kterým byl postoj rodiny jednoznačně zřejmý. Rodina například věděla, že se v okolí Jihlavy ukrývají partyzáni, nebo mezi svými zaměstnanci ukryla dva studenty z odbojové organizace. Dvakrát také rodině hrozil koncentrační tábor. Jednou, když jejich česká kuchařka při výslechu na gestapu tvrdila, že poslouchají rozhlasové vysílání z Velké Británie, podruhé, když v obci Dolní Vilémovice gestapo odhalilo příbuzné Jana Kubiše, muže, který zlikvidoval zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, a chtělo obec vyhladit podobně jako Lidice.

V prvním případě se za ně přimluvil baron Barata z Budišova, na průběh druhého případu vzpomíná Maria Waldstein takto: „Moje matka byla tenkrát těžce nemocná po infarktu v roce 1938, takže zaskočil bratranec Emmanuel Waldstein ze zámku a vyjednával s nacisty. Matka zaplatila tuším deset tisíc českých korun, aby se lidem nic nestalo. Sedláci ještě dodali kachny a husy a nevím co ještě. Vilémovice tak byly zachráněny. Prostě jsme nacisty uplatili, dali jsme jim deset tisíc českých korun a jídlo. Potom už jsme měli klid, ale unikli jsme jenom o vlásek.“

Dva útěky – dočasný v roce 1945 a definitivní v roce 1947

Maria Waldstein v roce 1945 s pomocí faráře a zelináře uprchla spolu s bratrancem ke strýci do Rakouska, kde kousek za hranicemi pobývala na zámečku Karlslust. Cestou přes Znojmo zažila odsun německy mluvícího obyvatelstva, nikdy nezapomene na plačící lidi. Ze Znojma je odvezli dobytčáky do první stanice za rakouskými hranicemi, což byl Retz. Pobyt na zámečku Karlslust byl také nebezpečný, protože kolem často jezdili sovětští vojáci, takže se ženy pokaždé běžely ukrýt do posledního domku nejblíž u řeky Dyje a čekaly, až jim správce dá znamení, že se mohou vrátit. Nakonec ji ale manželka strýce autem dovezla zpátky do Čech, protože jí umírala sestra. Z Boroviny se přesunuly do Stříteže k sestřenici matky, protože jejich vila byla zabavena a také měly obavy z dělníků z nedaleké továrny, kteří byli komunisté.

Situace v Rakousku 1947 a zabydlování

V roce 1947 se pak Maria Waldstein s matkou a babičkou definitivně přesunuly do Rakouska. Nejprve bydleli i s bratrem, který se k nim připojil, u řeholnic v klášteře v Pressbaum u Vídně, odkud dojížděl do Vídně bratr Berthold na univerzitu a Maria do práce. Situace v Rakousku ale nebyla nijak příznivá, všude bylo velké množství uprchlíků, přespávali v ulicích na vozech, místní obyvatelstvo nebylo nijak nadšené, protože bylo vyhladovělé. Neměli tedy žádnou velkou podporu, prošli si opravdu vším jako každý uprchlík. Po nějaké době se přestěhovali do bytu ve Vídni, nejprve do ulice Lederergasse, kde ale nemocná matka nemohla chodit po schodech do čtvrtého patra, později do Škoda-Gasse, kde žije Maria Waldstein dodnes.

Ve Vídni pracovala v kanceláři jako sekretářka v několika firmách – nejprve v rakouské pobočce Miele-Waschmaschinen, potom v reklamní agentuře IWG a nakonec jako sekretářka ve firmě Plexiglas, kde byla zaměstnána až do odchodu do důchodu. V padesátých letech rok a půl pobývala v Anglii kvůli jazyku a vypravila se také s bratrem do Říma. Víra hrála v jejím životě vždycky důležitou roli a vedla ji k touze pomáhat druhým. Dalším pilířem vedoucím k touze pomáhat druhým byla výchova. Už jako děti viděli, že rodiče, zejména maminka, se snažili využít svůj vliv pro dobro druhých.

Roky 1956 a 1968

Jako členové Maltézského řádu spolu s bratrem a švagrovou pomáhali soukromě i oficiálně při nejrůznějších příležitostech. V roce 1956 se Maltézský řád angažoval během maďarského lidového povstání, dva bratři jeli do Budapešti s železnou plící, další poskytovali pomoc lidem prchajícím v gumových člunech přes řeku do Rakouska, ve Vídni rozdávali oděvy a jídlo. Díky tomu vznikla Maltézská pomoc a Maltézská pečovatelská služba, kde se potom angažovalo i velké množství žen. Mladá generace chtěla pomoct i konkrétními činy. Ženy tak například navštěvovaly nemocné a staré lidi doma a povídaly si s nimi. Později jezdil po celém Rakousku tzv. Sonnenzug („vlakem za sluncem“), aby se chudí lidé dostali mimo město. Vedle toho Maltézský řád zajišťoval distribuci léků do zemí východního bloku, tzv. akce St. Lukas.

Samozřejmostí pak byla také pomoc českým uprchlíkům po pražském jaru 1968 těsně za hranicemi v Nagelbergu. „Přicházeli uprchlíci z Čech a ti naši blázni je sbírali dokonce i na českém území vozem patřícím Maltézskému řádu – lidi, kteří už nemohli dál, a dovezli je na rakouské území. Nic mi neřekli, přestože jsem tenkrát byla vedoucí. Byli to mladíci kolem 20 let. Nicméně se vrátili a ty lidi jsme dovezli do Nagelbergu. Měla jsem tam k ruce několik žen z Maltézské pomoci. Zařídili jsme tam velkou kuchyni. Byl to bývalý divadelní sál, židle jsme vyklidili a všude v tom velkém prostoru položili spacáky, aby si lidé po útěku mohli odpočinout. Vedle sálu se nacházela naštěstí ta velká kuchyně, to bylo skvělé,“ vzpomíná Maria Waldstein.

Lidé většinou přecházeli přes hranici sami, v Nagelbergu dostali stravu a možnost přespání a další den byli přepraveni do rakouského vnitrozemí, aby se jim nic nestalo. Tak blízko hranice to bylo nebezpečné. K hraběnce přišel například jeden člověk a dal jí celou hromádku papírků s adresami disidentů. Chtěl to u ní schovat, ale museli to spálit, protože to bylo příliš nebezpečné. Aby mohla uprchlíkům pomáhat, musela si hraběnka vzít dovolenou.

Kontakty s Českem neutichly

Od začátku sedmdesátých let autem také pravidelně každý rok jezdila za známými do Čech a vozila jim léky, ovoce a semena rostlin. Také do Čech „propašovala“ zlatý kalich darovaný císařovnou Zitou. Celníci vždycky naštěstí hledali na špatném místě, když její auto prohledávali. Vždy měli kladný vztah ke své původní vlasti, jak sama říká: „Česko je a zůstane mou skutečnou domovinou. Valdštejnové vždycky byli v Čechách a na Moravě, a to už od 13. století.“ Přesto po roce 1990, kdy se již mohla svobodně vracet, pociťovala smutek a nostalgii. Napsala také knihu Když byla Třebíč ještě valdštejnská, v níž jsou zveřejněny také záznamy jejího deníku z válečných let. Na křest knihy byla pozvána v roce 2014 do Třebíče a na tuto slavnost s velkou radostí vzpomíná. Byla velmi překvapena, že se kniha dočkala překladu do češtiny, přestože ji původně věnovala jako soukromý dar jednomu holandskému příteli žijícímu v Třebíči. Někteří další potomci rodu Valdštejnů stále vnímají spojitost s Českem.

Maria Waldstein přeje do budoucna Česku a Třebíči spořádaný život ve svobodě bez totalitního režimu. Pokročilý věk jí už bohužel neumožňuje nyní do domoviny jezdit, i když by ráda. Čechům ráda vždy kdykoliv pomůže.