"Bylo to tak, že jsme se skutečně v dubnu 1945 museli přesunout na zámek Kozel – lesní zámek, jak jsme říkali. Zemský rada, což byl velmi moudrý člověk, který nebyl nakažený nacismem, nám tehdy řekl: 'Podle toho, co vím, tam přijdou Američané, kdežto sem Rusové, jděte prosím raději tam.' A tak jsme to udělali. Nejdřív jsem jel na kole z Doks do Prahy, protože v tu dobu se nesmělo cestovat dál než 50 km. V Praze nás v noci vyzvedl traktor s přívěsem, který nám jel naproti. Ve Šťáhlavech u Plzně jsme potom strávili poslední týdny do začátku května, kdy jsme ale byli stejně odsunuti a dostali se po několika dnech pěšího pochodu do Horšovského Týna, kam byla provdána jedna z matčiných sester. Zde jsem strávil léto až do září, abych se konečně dostal přes hranici do Rakouska. Z Rakouska jsme se ještě nakonec přesunuli do Bavorska, protože tam byl nejmladší bratr matky, který s velkým štěstím sehnal pro mě a svého nejstaršího syna místo v Ettalu v klášterní škole, která se právě nově otevírala. To bylo v listopadu 1945. [Šlo o Ferdinanda Kinského staršího a mladšího.]"
"Ano, opat Anastáz. Zažil mnoho zlého, protože patřil mezi první vykonstruované monstrprocesy na začátku padesátých let. Měli proti němu báječnou výčitku, byl totiž krátce předtím v Římě, protože se jednalo o oddělení německy mluvícího kláštera v Broumově a česky hovořícího kláštera na Břevnově. Němečtí mniši z Broumova odešli do Bavorska, břevnovský klášter musel zavřít při všeobecném zrušení klášterů. Dostal tenkrát doživotí mezi mukly a odseděl si asi deset let tvrdého žaláře, později ho pustili při amnestii. S benediktýny jsem byl samozřejmě v kontaktu, takže jsem ho navštívil nedaleko Břevnova v bytě jeho matky. Tenkrát mě nejdřív testoval podle benediktýnského katalogu, který jsme mu předtím poslali: 'Kolik je ti let, kdy ses narodil,' a tak dále, až si byl jistý, že je všechno v pořádku. Byli jsme pak stále ve spojení – podruhé jsem ho navštívil u Staroměstského náměstí, když už nepracoval na stavbě, ale ve státní galerii, a zašli jsme na jídlo do hospody poblíž Staroměstské radnice. Všichni ho tam zdravili jako starého známého, takže jsem pochopil, že je opravdu známou osobností. Později odešel do Vídně a do Mnichova, kde založil Opus bonum, což byla skupina exilových intelektuálů, kteří zčásti nebyli katolíci, ale navštěvovali jeho velmi živý institut. Tenkrát jsem mu trochu pomáhal, protože oficiální česká duchovní péče to vnímala jako vměšování a musel jsem ji usměrnit, aby s ním spolupracovala. Vzpomínám si, jak jsme měli živý diskuzní večer u hraběte Belcrediho, abych to celé uvedl. Samozřejmě působil opat Anastáz, dokud mohl, byl skutečně výjimečnou osobností."
"Ano, bylo to téma, které mě těšilo. Například jsem použil pracovní list, na němž byl na jedné polovině stránky německy píšící Georg Büchner a na druhé polovině Karel Hynek Mácha. Ten Mácha, který prošel krajinu mého domova v severních Čechách a jehož jméno se mezitím ocitlo v názvu Velkého rybníka (německy dříve Grossteich). České úřady to nejprve nechtěly dovolit, protože správně tvrdily, že je to rybník, a ne přírodní jezero. V té oblasti je celá řada rybníků založených v době Karla IV., které sloužily k chovu ryb. Nakonec se to ale vlivem turismu přeci jenom stalo a z Velkého rybníka je Máchovo jezero. Bylo styčným bodem porovnávat Máchu jako místní literární postavu s Georgem Büchnerem, který se rozhodně musí v německé literatuře probrat, když měli tolik podobného – žili ve stejné době, psali o stejných tématech, měli podobné impulzy a osudy. Samozřejmě jsem studentům zprostředkoval i další autory, když byly časové možnosti."
Páter Angelus Waldstein-Wartenberg se narodil 13. ledna 1931 na zámku v Doksech jako Karel Albrecht. Pochází ze staré šlechtické německy hovořící rodiny. Na jaře roku 1945 se rodina v souvislosti s postupem armád a osvobozováním Československa přesunula k Plzni, pak do Horšovského Týna a nakonec do Bavorska. V letech 1945–1950 společně s bratrancem Ferdinandem Kinským studoval na klášterním gymnáziu v bavorském Ettalu. V roce 1951 se rozhodl vstoupit v Ettal do noviciátu a přijal řeholní jméno Angelus. Pokračoval studiem v Římě a v Mnichově, v roce 1956 byl vysvěcen na kněze. Celý život pak působil ve škole v Ettalu, nejprve jako vedoucí internátu, učitel a později jako ředitel. Stal se členem sdružení Ackermann-Gemeinde i Adalbert-Stifter-Verein. Vždy udržoval čilé kontakty s církví v Československu, znal se s opatem Anastázem Opaskem. Po roce 1989 navázal partnerství s gymnáziem v České Lípě. Při výuce literatury inscenoval Havlovy hry a seznamoval studenty s různými dalšími českými autory. Napsal několik historických esejů a spisů. Udržuje spojení s příslušníky dalších šlechtických rodin. V roce 1995 převzal z rukou prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. Dodnes je v živém kontaktu s městem Doksy, které postupně opravuje zámek Valdštejnů. V roce 2003 také přijal Uměleckou cenu česko-německého porozumění.
