Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hermann Wallisch (* 1941)

Kovboj z divoké strany československo-bavorské hranice, kterému uniforma neztěžkla

  • narozen 14. března 1941 v bavorském vévodském městě Sulzbach-Rosenberg

  • v Sulzbachu zažil ostřelování města Američany

  • studium na gymnáziu ve Würzburgu, které ale z finančních důvodů nedokončil

  • vyučil se stavebnímu řemeslu

  • v 19 letech 3. října 1960 vstup do německé armády k jednotce motostřeleckého praporu v Ambergu

  • od roku 1961 získával další vojenské vzdělání v Oberviechtachu a Mittenwaldu

  • v listopadu 1972 se v Schönsee stal bavorským pohraničním policistou

  • 31. března 2001 odchod do důchodu

  • v době natáčení v roce 2023 působil jako dobrovolník v kulturním Centru Bavaria Bohemia v Schönsee

Pravděpodobně ne každý, kdo někdy nosil uniformu, by mohl říct, že ji nosil celý život, a ne každý by tuto informaci sděloval spokojen a s dávkou určité hrdosti. Ne každý, pamětník Hermann Wallisch ano. Nejdříve oblékl uniformu armádní, později zelenou uniformu bavorské policie. Dnes o svých zkušenostech a zážitcích mluví na přednáškách nejen v Centru Bavaria Bohemia ve městě Schönsee, kde dodnes působí jako dobrovolník. Vyprávěl i nám. A uvedl např., že zásadní součástí pracovní náplně bavorského policisty bylo strážení československo-bavorské hranice, kterou až do roku 1990 rozdělovala železná opona. Služba vykonávaná v té době na hranicích s sebou nesla více či méně dramatické události, na něž se pamětník rozpomíná a popisuje, jak taková služba vypadala. Barvitě, pln zaujetí i dojetí. S neutuchajícím smyslem pro dobrodružství a hlavně s nadhledem, bez něhož by mu uniforma během těch mnoha let nošení pod železnou oponou bývala mohla i ztěžknout. Nejen z následujícího svědectví, zdá se, vyplývá, že na druhé straně hranice by uniforma těžkla o poznání rychleji.

Do očí mi padala omítka, tenkrát jsem trochu brečel

Úplně první pamětníkovy vzpomínky na dětství se vážou ještě k válečnému období. V Sulzbachu, kde se 14. března 1941 narodil otci Josefovi a matce Anně, se v té době těžila ruda a dopravovala se do Rosenbergu, do továrny Maxhütte. Tam se tavila a zpracovávala dále na železo. Právě za války ho bylo potřeba pro zbrojařské účely. „Dodnes si pamatuji, jak Američané ostřelovali město, jak to práskalo. Rychle jsem běžel domů, sehnal něco k jídlu a vrátil se do krytu. Ten byl pak bombardován. Ze stropu ve sklepě stékala omítka a padala mi do očí. Tenkrát jsem trochu brečel,“ vzpomíná pamětník na konec války a ještě si vybavuje moment, kdy opouštěl kryt: „Jak jsme se odtamtud dostali, viděli jsme první americké vojáky se zbraněmi v pohotovosti. A pak jsme museli pochodovat ven. Přišli jsme na volné prostranství, kde nás kontrolovali.“      

Když byla rákoska ještě běžným nástrojem          

Do základní školy nastoupil pamětník v Sulzbachu. Pan učitel tehdy neměl ve třídě hodiny. Ani kapesní hodinky ještě neexistovaly. Pravidelně proto posílal žáka Wallische ze třídy dolů na ulici, aby vzhlédl ke kostelní věži, přečetl z ní čas a informaci předal zpět. Pan učitel byl přísný, běžným nástrojem užívaným při vyučování byla rákoska. Když někdo z žáků neuposlechl, nezbývalo než natáhnout ruce a vyčkat na „odměnu“. Školní cesta žáka Wallische vedla posléze jinam, na internátní školu do Würzburgu, kde strávil čtyři roky na gymnáziu. Cítil v sobě sice „stavařskou vášeň“, toužil se stát inženýrem či architektem, bohužel ho ale rodina na studiích pro nedostatek financí nemohla déle podporovat. Vrátil se proto domů a vyučil se zedničině. Brzy potom se o své slovo začala hlásit již pamětníkova kariéra v armádě.

Pojď, vstup do armády

„Pojď, vstup do armády,“ řekl pamětníkovi kamarád ze skautu, do nějž chodil jako malý chlapec v Sulzbachu. Doslova ho tím naverboval na novou studijní a pracovní cestu, kterou 3. října 1960 ve svých 19 letech započal u Bundeswehru, ozbrojených sil Spolkové republiky Německo. Začala v Ambergu tříměsíčním základním výcvikem, o němž říká: „Musel jsem se chovat jako voják, pochodovat, salutovat. To byly první dovednosti, které jsem se musel naučit. Pak přišel výcvik v terénu, střelecký výcvik. Taky jsme měli tábory, museli jsme přespávat venku, bez stanu, jen ve spacáku. Na vojně se muselo vždycky stát na stráži, to k tomu patřilo. Pak jsme museli udělat závěrečnou zkoušku. Byly tam určité požadavky, ať už to bylo ve střelbě či ve sportu, taky na politickou výchovu. Museli jsme vědět, jak je organizovaný stát. Pak jsme byli podle toho zkoušeni.“

V říjnu 1961 jednotku motostřeleckého praporu, k níž patřil, převeleli do nově postavených kasáren v Oberviechtachu. Zde a později ještě v Mittenwaldu absolvoval Hermann Wallisch další vojenské vzdělání. Ve službě v Oberviechtachu prožil srpen roku 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tuto napjatou situaci si pamatuje docela přesně: „Já už jsem tehdy spal doma, protože jsem byl ženatý, měl jsem rodinu a bydlel jsem v Schönsee. V noci, myslím, že bylo 23:45, zazvonil zvonek a moje žena otevřela. Pak už byla u dveří policie a řekli: ‚Manžel musí okamžitě do kasáren, je tu poplach.‘ Museli jsme nastoupit, připravit se k boji. Byli jsme posláni do pohraničí, protože když si vzpomenete na dobu minulou, tak tady všude v pohraničí jste našli na cestách šachty.“

Civilisté si zmíněné šachty často pletli s přístupy do kanalizace. S nimi však měly tyto prostory pramálo společného. Sloužily k uložení výbušné munice za účelem odstřelení cest, po nichž by se vojska Varšavské smlouvy případně protlačovala dále na západ. Nepřátelské jednotky měly být podle této strategie zdrženy v postupu, aby mezitím mohla německá armáda vlastní síly rozmístit v zázemí podle potřeby. Pamětník přiznává, že na hranicích tehdy panovala rušná atmosféra, vojáci v kasárnách vnímali napětí a byli de facto stále v pohotovosti.                 

Možná i proto, že společně zažívali různé vypjaté situace prakticky od nástupu do armády, přetrvala mnohá přátelství navázaná během armádní služby dodnes. Přestože se vytvořily mnohé pevné vazby, Hermann Wallisch u armády nezůstal. Už jako voják byl v častém kontaktu s pohraniční policií. Šéf oddělení v Schönsee pamětníka často pobízel: „Pane Wallischi, proč se nedáte k pohraniční policii?“ Reakce byla následující: „Co myslíte tou pohraniční policií? Já nevím, kde bych pak skončil.“ Policejní náčelník mu však garantoval službu přímo v Schönsee, kde pamětník již od roku 1966 bydlel s manželkou. Situace se vyvinula tak, že o šest let později se sem přesunul ještě jako aktivní voják a po celkových 12 letech odsloužených v armádě tu zahájil vzdělání u policie. Po absolvovaném výcviku se v listopadu 1972 ve svých 31 letech stal bavorským policistou, jímž zůstal až do odchodu do důchodu 31. března 2001. Tehdy bylo pamětníkovi 60 let.

Bavorskou stranu pohraničí hlídaly čtyři orgány

O dění a službě na hranicích měly vždy přehled čtyři orgány: německá celní správa, Spolková pohraniční stráž, Bavorská pohraniční policie a armáda amerických ozbrojených sil. Pohraničí byla zóna neklidu. Někdy nad ním přelétávaly americké helikoptéry a fotily si kasárna na druhé straně či jiné významné objekty. Přes hranici se občas podařilo přeletět i letadlům z československé strany, načež vylétla letadla americká z vojenského letiště Ramstein a nepřátele zatlačovala zpět. 

Nezbytnou náplní pohraniční policejní služby bylo pravidelné sledování území okolo hranice a přímo na hranici. Např. Plattenberg[1], hora, na jejímž vrcholu byla v 70. letech vybudována radarová věž, nesměla zůstat bez dohledu. Veškerý pohyb v okolí radaru musel být hlášen na prezidiu pohraniční policie v Mnichově. Jak pamětník podotýká, vědělo se tehdy, že se Češi a Sověti s Američany vzájemně odposlouchávali a rušili si vysílání.

Kromě obhlížení terénu byla policie v příhraničí nasazována také k případům spojeným s pašováním. Primárně se pašeráky zabýval celní úřad. Pokud se však stalo, že pro akci scházel potřebný počet celníků, zapojeni byli právě policisté. Policie měla v popisu práce hlídkovat i přímo na hranicích. Při pravidelných pochůzkách se procházelo území vzdálené od jednoho hraničního kamene ke druhému. Hlídky se účastnili vždy dva policisté. Jeden z dvojice u sebe nosil samopal pro případ nutné obrany. Jediný, kdo směl být na trase sám, byl psovod. Přestože měl psího společníka, musel být i on ve službě ozbrojen. Ke kontaktu s vojáky z československé strany při pochůzkách v podstatě nedocházelo. Ani jedna strana totiž kontakt vyloženě nevyhledávala. Na pár zážitků s československými občany ale Hermann Wallisch vzpomíná.       

Každý, kdo ví, jak se tam vojákům na protější straně žilo, ví, jak to bylo stupidní

Čechoslováci vždy jednou za určitou dobu vyměřovali prostor hranice. Zaznamenávali buď přirozeně se proměňující místní vodní toky, nebo chtěli nově upravit hraniční sloupy. Na československé straně stály sloupy červenobílé, na straně německé modrobílé. Byla jimi vyznačena linie hranice mezi kameny, aby se člověk dokázal rychle zorientovat, pokud orientaci stran ztratil. Pamětník vypráví, jak se s kolegou dostali do kontaktu s jednou československou vyměřovací skupinou. Nebylo tajemstvím, že u Čechoslováků měly úspěch katalogy německých značek a oblibě se těšily i igelitové tašky s vánočními motivy. Československým zeměměřičům je němečtí strážci hranic tenkrát rádi poskytli a přizvali je zároveň k setkání u závory ve Friedrichshäng, hraničním přechodu v Schönsee, ke společnému posezení u preclíků s játrovým sýrem. Přišli též s návrhem, že kdyby československá strana s sebou na oplátku donesla Plzeňský Prazdroj, zlatý mok by byl pozitivně uvítán. Obě strany si setkání odsouhlasily na sobotu v deset hodin dopoledne a obě se též dostavily. Zrovna když si chtěly udělat pohodlí, vynořil se odkudsi džíp, z nějž vyskočil československý důstojník, a začal nepříčetně ječet. V tu ránu celý vyměřovací tým prchl a Němci už zeměměřiče nepotkali. Jejich pohraniční setkání s bavorskými policisty, jak pamětník dodává, pravděpodobně neušlo trestu. 

Hermann Wallisch vzpomíná také na jeden poměrně nebezpečný zážitek s použitím střelné zbraně. V případě, že byl na hranici někdo vyzván k policejní kontrole a tento člověk místo, aby se zastavil, neustal v pohybu, následoval varovný výstřel. Jednou během noční služby tento způsob varování využil i pamětník. Podezřelému muži se ovšem přesto útěk vydařil. Hlídce utkvěl přibližný vzhled muže, což později pomohlo při jeho odhalení, když se s ním setkal Wallischův kolega ve Schwarzachu. Muž zde na policejní služebně měl založenou dokonce celou složku ke své osobě. Vyšlo i najevo, že uměl perfektně německy. Na základě informací ze složky se zjistilo, že po celou dobu měli v jeho případě policisté tu čest s důstojníkem československé Státní bezpečnosti. Ze složky bylo zřejmé, že Čechoslováci toho o policejním úřadu v Schönsee věděli hodně, v tomto ohledu nepochybně odvedli dobrou práci.

Jindy se střílelo na hranici u Friedrichshängu, kde stávala známá hospoda. Z československé strany se jednou navečer přiřítil džíp, z něhož vyskákali vojáci a namířili si to rovnou do lokálu. Měli zálusk na bednu piv. Hospodský platil za poměrně mazaného člověka, a jelikož v té době už existovalo pivo Radler, dal jim tento tip. Vojáci si tedy bednu s sebou odnášeli, jenže jakmile se vrátili do kasáren, zjistili, že pivo není pivo, na které byli zvyklí. Přijeli zpět a rozhodli se ukázat, co mimo jiné umí. Na místě na ulici vystříleli ze samopalu asi 42 nábojnic. Co vystříleli, později sesbírali. Hermann Wallisch vztek vojáků komentuje smířlivě: „Každý, kdo ví, jak se tam vojákům na protější straně žilo, ví, jak to bylo stupidní. A vojáci prostě vždycky propadali alkoholu. Asi neměli dost zásob z vlastní strany. A pak se asi snažili něco sehnat na druhé straně, když už byli opilí. Zejména proto, že hospoda ležela přímo před hranicí.“                                           

Méně či více nebezpečné incidenty ale nezpůsobovali jen lidé. K častým problémům docházelo, když hranice přebíhal dobytek. Zvířata utíkala na bavorskou stranu mnohdy až k Dietersdorfu, což je čtvrť v Schönsee dva kilometry na východ. Hermann Wallisch a jeho kolegové proto často mívali pocit, že spíš než v rolích policistů slouží zemi jako kovbojové. Pohraniční komisař, sídlící ve Furth im Waldu, o těchto přeběhlých zvířatech informoval československé úřady a pak už jen zbývalo ve spojení s vojáky a chovateli zvířat dobytek odchytat a přivézt zpět.

Jestli tě chytí, tak jsi pryč

Dosud zde byly uvedeny příběhy spíš s mírnějším průběhem dějové linky. Hranice se však stala svědkem i tragických událostí. Svědčí o tom příběh bavorského podplukovníka ve výslužbě, Johanna Dicka[2], žijícího v Ambergu. Jen kousek od rodiště Hermanna Wallische, který do Ambergu jako malý jezdíval na kole. Johann Dick rád podnikal turistické výlety do pohraničí. Při jedné z těchto jeho příhraničních poutí si ho příslušníci československé Pohraniční stráže spletli s uprchlíkem a vystřelili po něm. Následky výstřelů se mu staly osudnými.            

Přestože hranice nebyla bezpečným místem, Hermann Wallisch při jejích obhlídkách strach nemíval. Zato civilisté se pohybu v její blízkosti obávali. Pamětník vypráví, jak tudy jednou v zimě procházel otec se synem na lyžích a říká: „Dávej si pozor, synku, abys nepřekročil hranice. Jestli tě chytí, tak jsi pryč.“ Podobně varovali i jiní rodiče své děti, aby se do blízkosti hranic raději neodvažovaly. Varování však bylo to jediné, co se dalo dělat. Jak pamětník upozorňuje, případ podplukovníka Dicka údajně nebyl jediný, při němž došlo ke smrtelným výstřelům: „Dole na hranicích v zóně Waldmünchen byl také zastřelen jeden úředník. Zatím nebylo objasněno, co bylo důvodem a kdo za to nese odpovědnost.“ Konkrétní jméno oběti si Hermann Wallisch nevybavuje, podle jeho slov by bylo potřeba nahlédnout do dokumentů. Doplňuje ještě, že v souvislosti se zmíněným případem pátrání na německé straně nepokračuje.

Proč ten svět musí být takový

Doby studené války pamětník litoval, v duchu si říkal: „Proč ten svět musí být takový?!“ Z obcí Waldhäusern či Stadlern znal mnoho sudetských Němců, kteří museli opustit své domovy na československé straně a začít v Bavorsku svou existenci úplně od nuly. Pro tyto lidi, s nimiž se často setkával nejen ve službě, ale i v běžném životě, byl jejich nový život v Německu zpočátku velmi těžký. Týkalo se to např. lidí, kteří pocházeli z osady Václav. Měli grunty v oblasti výšiny Bügellohe na německém území, a tak po válce v době odsunu odešli právě sem. Doufali, že až poválečné napětí ve společnosti opadne, budou se moci vrátit do svých domovů. Časem bylo ale stále zřejmější, že k návratu nedojde. Později se kvůli zdejším nehostinným podmínkám rozhodli stáhnout do níže položených bavorských obcí. Od 70. let zůstalo místo Bügellohe opuštěné.                                                  

Za „tu nejúžasnější dobu“ považuje pamětník čas, kdy se pohraničí otevřelo. Sloužil tehdy na jižní hranici na salcburském hraničním přechodu. Během vyprávění si vybavuje šťastné tváře lidí umístěných do zdejšího tábora pro uprchlíky, když si uvědomili, že se mohou na Západě pohybovat opět svobodně. Pamětník se z této oblasti vrátil v roce 1990, aby podpořil kolegy na hraničním přechodu v Eslarnu. Pro Hermanna Wallische se tehdy jednalo o pracovně náročné období, ale jak sám podotýká, všude tehdy vládla vřelá atmosféra. Každý se chtěl hned podívat na druhou stranu, jací jsou tam lidé, jak se žije.

Jednou byl s kolegy z Eslarnu pozván do nedaleké obce Železná na policejní oddělení, kam dorazil autem. Setkání se záhy přesunulo do hospody, kde podle očekávání pobídka k pití alkoholu na sebe nenechala dlouho čekat a před Hermannem Wallischem stála vodka. Kolegovi z místní policejní služebny se pamětníkovo usrkávání alkoholu příliš nezdálo: „Hermanne, ty piješ jako dítě. Proč? V čem je problém? Jsi policista!“ Pamětník kontroval se smíchem, že takhle to v Německu nefunguje. A byl překvapen domněnkami svého československého kolegy, že si jako policista v Německu může snad alkohol dovolit.

Už nikdy válku

I dnes je pamětníkovým domovem Schönsee. Žije zde v rodinném domě se svou ženou. Aktuálně jsou oba již v důchodu, ale to by nebyl Hermann Wallisch, aby si nepřibral pracovní aktivitu. Když je potřeba, vypomáhá jako dobrovolník v místním Centru Bavaria Bohemia. Organizuje workshopy, moderuje akce, které se zde konají, věnuje se též funkci zástupce seniorů. Když netráví čas se svou manželkou nebo s kolegy na některé z kulturních akcí Centra, vyráží na „západní frontu“, jak těmto cestám sám s úsměvem říká. K západní hranici Německa s Francií jezdívají se ženou vypomáhat dceři, která zde vlastní hotýlek. 

Když se zamýšlí nad tím, co by bylo dobré vzkázat budoucím generacím, říká: „Už nikdy válku. Protože válka je to poslední. Válka všechno zničí. Nevytváří žádná spojení, žádné soužití. Přináší jen utrpení a smrt.“ Podobně jako tento vzkaz, kéž i aktivita a nadhled Hermanna Wallische, s nimiž se stále ujímá mnoha svých činností, je všem inspirací.

 

 

[1] Na vrchu Velký Zvon (něm. Plattenberg; výška: 859 m n. m.) byla v polovině 70. let zbudována 40 m vysoká věž s deseti patry. Měla sloužit tehdy utajovanému radiotechnickému vojsku. V současnosti (2024) se zde nachází stanoviště pro monitorování radiotechnické situace v České republice a jejím okolí. Informace zde obdržené jsou předávány vojenskému řízení letového provozu. Zdroj: https://www.army.cz/scripts/detail.php?id=11277, 14. 7. 2024.

[2] 18. září 1986 chtěli dva polští občané ilegálně překročit hranici z Československa do SRN. Československá Pohraniční stráž dopadla nejdříve jednoho z polské dvojice uprchlíků, druhému byla dále na stopě. Tomu se mezitím podařilo hranici do Německa úspěšně překonat. Pohraničníci ale ještě neobdrželi zprávu, že druhý Polák dorazil na německé území, a tak mu byli stále na stopě. Během pátrací akce si hlídka spletla hledaného druhého polského přeběhlíka s německým občanem (Johann Dick), který se v tu dobu pohyboval v bezprostřední blízkosti hranice u obce Bärnau. Protože na varovné výstřely reagoval útěkem ve směru do německého vnitrozemí, začala hlídka na podezřelého střílet a fatálně ho zranila. Během převozu do nemocnice v Tachově postřelený Johann Dick zemřel. Následoval problematický proces vyšetřování případu. Zdroj: https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/johann-dick/, 27. 7. 2024.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - PLZ REG ED

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - PLZ REG ED (Vanda Melicharová)