Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zlata Wálová (* 1925)

• narodila se 19. září 1925 v Luži

• v roce 1935 nastoupila na gymnázium ve Vysokém Mýtě

• během druhé světové války byla nuceně nasazená na práci v továrně Mráz

• po válce nastoupila na vysokou školu, kde se seznámila se svým budoucím manželem

• v letech 1948 a 1952 se jí narodily dcery

• v roce 1968 projevila nesouhlas s okupací vystoupením z komunistické strany

• stala se autorkou či spoluautorkou skript a publikací o tělesné výchově a gymnastice

• na podzim roku 1989 se účastnila demonstrací na Letenské pláni

• v době natáčení roku 2024 žila v Praze

Zlata Wálová prožila dětství za první republiky. S nostalgií vzpomíná na lumpárny prováděné se svými bratranci i na četbu dětských časopisů. Druhá světová válka přinesla do jejího života, stejně jako do životů milionů dalších lidí, velké změny. V rámci nucených prací byla nasazena do firmy Mráz, kde ke každodenní rutině patřili vojáci s puškami, kteří kontrolovali její práci. Po válce se rozhodla pro studium na vysoké škole, kde poznala nejen svého budoucího manžela, ale i svoje celoživotní profesní poslání. Celý svůj pracovní život zasvětila tělesné výchově a gymnastice. Její kurzy a  skripta pomohla několika generacím studentů.

Dětství za první republiky, to byl čas nejen pro školu, ale i pro lumpárny

Zlata Wálová se narodila 19. září 1925. Se svým otcem Karlem Vaňousem a matkou Ludmilou, rozenou Veselskou, strávila dětství ve východních Čechách, v obci Luže. Dědeček pamětnice z matčiny strany, Emanuel Veselský, narozený roku 1856, vlastnil v Luži hostinec a působil tam také jako starosta. Tatínek Karel pocházel z Brandýsa nad Orlicí, jeho rodiči byli Karel a Marie Vaňousovi. Dědeček Vaňous v Brandýse pracoval jako pekař a obchodník. Po roce 1924, kdy se rodiče pamětnice vzali, se však usadili v Luži. Vzhledem k tomu, že sama byla jedináčkem, ráda vzpomíná na společný čas se svými vrstevníky: „Měla jsem bratrance, dvojčata, o tři roky starší. Trávili jsme dost času společně. Kamarádili jsme se, já u nich přespávala a společně jsme řádili a prováděli různé dětské lumpárny.“ Malá Zlata si také ráda četla v dětském časopisu Srdíčko, který vycházel v letech 1932 až 1942 a který redigoval Bohumil Schweigstill, známý učitel, spisovatel a autor loutkových her a pohádek.

V Luži chodila Zlata Wálová také do školy. V roce 1935 po páté třídě úspěšně složila přijímací zkoušky a nastoupila na gymnázium do Vysokého Mýta. Rodiče jí zde zařídili  ubytování, a to u evangelického faráře. Domů se pak vracela pouze na víkendy. V této době se v Německu k moci dostával Adolf Hitler. Pamětnice přiznává, že jako malá holka měla jiné zájmy než sledovat mezinárodní situaci, ale vybavuje si, jak rozzlobený byl její otec z toho, co se děje v Evropě. Sám si ještě dobře pamatoval první světovou válku, kterou prožil na Podkarpatské Rusi, kde působil jako učitel. Léta nekompromisně ubíhala a nad Československem se stahovala nacistická mračna.

Byla jsem nasazená v Chocni, hlídali nás tam vojáci s puškami

V roce 1939 začala druhá světová válka, která československým občanům přinesla, mimo jiné, povinnost nucené práce. Zlata Wálová byla pracovně nasazena v Chocni, ve firmě Mráz, což byla továrna na letadla.  „V Chocni bylo skladiště, pracovalo se s takovými rourami, které se používaly na letadla. Hlídali nás tam vojáci s puškami, jak pracujeme,“ uvádí pamětnice.

Kromě pracovní povinnosti si pamětnice z doby druhé světové války vybavuje také kamarádku z gymnázia. „Měla jsem spolužačku, to byla Židovka a najednou zmizela. Odvezli ji do koncentračního tábora. Až později jsme se dozvěděli, že měla štěstí a přežila. Odstěhovala se potom do Ameriky,“ vzpomíná.

Stejně jako miliony dalších lidí se i Zlata Wálová těšila na konec války. Informace o aktuálním dění získávala od svého otce, který doma poslouchal zakázaný rozhlas. Po druhé světové válce se přihlásila na Ústav pro vzdělávání učitelů tělesné výchovy. A byla to právě vysoká škola, kde se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem, o 28 let starším Jiřím Wálou, který na škole vyučoval.

Jiří Wála se narodil v roce 1897 do rodiny c. a k. důstojníka Ignáce Wály a celý svůj život zasvětil nejen výchově mladých, ale také vodáctví. Je autorem knih jako Soudobá tělesná výchova, Švédská gymnastika nebo Turistika. Spolu se svými studenty navštěvoval místa, která si pamatoval z doby, kdy byl vojákem v první světové válce v Itálii. Italská fronta patřila mezi hlavní frontové linie první světové války, odehrála se tam série bitev mezi armádami Rakouska-Uherska a Itálie. Někdy bývají tyto události označovány jako tzv. horská válka, a to proto, že linie procházela i Alpami, přičemž to byly právě horské podmínky, které činily jakýkoliv pohyb vojáků velmi obtížným.

V rámci svého zájmu o tělesnou výchovu cestoval Jiří Wála do severských zemí a v Československu se snažil představit právě severský přístup k tělesné výchově. To však již bylo po událostech z února 1948, kdy se začal projevovat vliv komunistického režimu ve všech oblastech života. Nevyhnul se ani přístupu k tělesné výchově. „Chtěli jsme prosazovat něco, co by odpovídalo severskému způsobu, a nedovolili to. Byl cítit velký sovětský vliv,“ vzpomíná pamětnice.

Se členstvím jsem praštila a kolegové mě následovali

Manželům Wálovým se postupně v letech 1948 a 1952 narodily dvě dcery. Osud jim však dlouhý rodinný život nedopřál. Jiří Wála zemřel v srpnu 1960. „Jeli jsme na vodu a tam se mu udělalo špatně. Myslel, že se mu zkazil žaludek. Krmili jsme se konzervami. Šel to rozběhat do lesa, ale praskla mu břišní aorta. Vezla jsem ho do nemocnice,“ vzpomíná na těžké životní chvíle. Svého manžela uložila na dno kánoe a několik kilometrů s ním pádlovala pro pomoc. Jiří Wála byl celou dobu při vědomí. Sanitka se k nim však dostala až po dlouhé době, a i když ho přivezli do nemocnice živého, bylo už pozdě. Pamětnice tak zůstala se svými dvěma dcerami, Helenou a Irenou, sama. Dcera Helena vystudovala psychologii a Irena se stala, stejně jako její rodiče, učitelkou.

Pamětnice zůstala celou svoji profesní kariéru věrná pedagogické profesi. Aby mohla ve své profesi zůstat, byla ochotná i souhlasit se vstupem do komunistické strany. „Moji rodiče byli učitelé, ti dostali tu přihlášku do komunistické strany. Nutili zkrátka lidi, aby vstupovali do komunistické strany. Pokud jste nesouhlasili, mohli jste přijít o práci,“ vysvětluje. V komunistické straně však setrvala pouze do roku 1968.
20. srpna 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, se kterou Zlata Wálová nesouhlasila. Vzpomíná na to, jak byla rozzlobená, když jednadvacátého na ulici potkala jedoucí tanky. „Tak jsem s členstvím praštila a několik mých kolegů taky. Já začala a ostatní se ke mně přidávali,“ vzpomíná.

I přes své rozhodnutí opustit stranu na univerzitě nakonec zůstala. Důsledky jejího činu však nesla dcera Irena. „Dcera nebyla připuštěna ke studiu. Musela si vybrat to, co jí nabídli. Přišla domů nešťastná a plakala,“ přibližuje pamětnice způsob, jakým se komunistická strana mstila lidem, kteří projevili svůj nesouhlas. Její druhá dcera, Helena, se po okupaci aktivně zapojila do dění na Filozofické fakultě UK, kde studovala. Mezi její fakultní spolužáky patřil i Jan Palach, jehož smrt ji velmi zasáhla.

V osmdesátém devátém jsem na Letenské pláni poslouchala Martu Kubišovou

Zlata Wálová byla ráda, že ve své práci mohla zůstat i po událostech ze srpna 1968. V této době působila na Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS) při Univerzitě Karlově, kam nastoupila v roce 1960, po smrti manžela. Na FTVS pamětnice vedla tělovýchovné semináře a školení. Kromě toho vytvářela metodiky pro cvičitelky. Zabývala se také pracovní gymnastikou. Ta měla pomoci udržovat v kondici i člověka, který pracoval za stolem, jako byli například úředníci. Mezi díla, jichž je autorkou či spoluautorkou, se řadí např. Gymnastika s hudebním doprovodem ve školní tělesné výchově: určeno pro posluchače fakulty tělesné výchovy a sportu, Gymnastika pro moderní ženu nebo Rytmická gymnastika.

Zlata Wálová odešla do důchodu v roce 1985, ale i přesto stále působila na fakultě. A to i na podzim roku 1989. „Nebyla to rána z nebes. Informace o tom, co se děje v sousedních zemích, porůznu probublávaly. Na Letenskou pláň jsem chodila venčit pejska, tam byly obrovské akce. Vzpomínám si, jak jsem tam poslouchala Martu Kubišovou. Těšila jsem se, že to všechno dobře dopadne,“ uvádí pamětnice k přelomovým dějinným událostem tehdejšího Československa. „I dnes jsem ráda, že to takto dopadlo,“ uzavírá.