Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Walter (* 1940)

• narozen 26. února 1940 v Ústí nad Labem

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• jeho otec Karel Franz-Josef Walter odveden do wehrmachtu

• v roce 1944 otec zahynul na východní frontě

• pamětník zažil ústecký masakr Němců v červenci roku 1945

• v letech 1945 až 1946 řadu příbuzných vysídlili do Německa

• vyrůstal s matkou a babičkou

• vystudoval průmyslovou školu, obor hornictví

• celý život pracoval jako technik v hornickém průmyslu

• v roce 2021 žil v Ústí nad Labem

Karel Walter se narodil do česko-německé rodiny, jeho tatínek byl tehdy již více než rok vojákem u wehrmachtu. O narození syna se tak dozvěděl písemně od své ženy a poprvé ho spatřil, když byly Karlovi tři roky. Karel jako čtyřletý viděl tatínka naposledy začátkem roku 1944, krátce předtím, než jeho otec zahynul při přesunu německých vojenských jednotek z Krymu. „Došlo k bombardování lodě Tajo a spousta lidí při tom zahynula,“ vzpomíná na nešťastnou událost Karel Walter. „Nejprve nám přišel jeden dopis, že tatínek je nezvěstný, a po několika dnech nám písemně oznámili, že je mrtev.“

Maminka teprve čtyřletého Karla tak zůstala na výchovu syna a chod domácnosti sama. Dostávala drobnou rentu od nacistické Velkoněmecké říše, která jí ale nestačila, aby zajistila rodinu. Přivydělávala si proto například šitím šatů či klobouků. Mladé vdově pomáhala Karlova babička Hermína a také sestra Marie, která bydlela ve vedlejším bytě a s Karlovou maminkou sdílela pocit odloučení od manžela. Také její manžel bojoval za Hitlera na frontě. Soudržnost rodiny byla pro všechny zásadní.

Strach během bombardování neměl konce 

Na válku si Karel Walter pamatuje, a především pak na strach během bombardování, který pravidelně zažíval. „Letecké poplachy byly často pozdě v noci. Maminka mě budila a oblékala do kabátu, vždy jsem musel mít na krku vlastní známku s adresami příbuzných, kdyby došlo k zasypání a maminka by nepřežila.“ Na domech byly bílé šipky směřující k oknu do sklepa. Tam bylo možné předpokládat lidi, kteří by při zasypání mohli přežít.

Maminka Karla Waltera se snažila náletům vyhýbat a jezdili raději mimo město. „Schovávali jsme se u známých. Když jsme se jednou chystali odjet do Nových Kopist, museli jsme si vyžádat povolenku k překročení hranic mezi Sudety a Protektorátem Čechy a Morava,“ vzpomíná Karel Walter na nelehkou dobu. Dodnes má také před očima červánky, které zdobily Krušné hory po bombardování Drážďan. Na první dojem magický pohled v sobě skrýval spoustu neštěstí.

Na výstavbě domů v Ústí nad Labem během války pracovali převážně sovětští zajatci. Měli srovnatelně těžké životní podmínky jako lidé v koncentračních táborech. Nebojácná pamětníkova babička pravidelně chodila i se svým vnukem na procházky právě na místa, kde právě zajatci pracovali. Sedali si společně na zídku, a když odcházeli, zanechali na ní netknutou svačinu nebo třeba cigarety. Jakoby omylem. „Babička byla velice tvrdá a statečná žena. Kdyby její pomoc zajatcům odhalil některý z důstojníků, který na zajatce dohlížel, nedopadlo by to pro nás dobře,“ tvrdí Karel Walter.

Mít to štěstí pracovat na druhé straně řeky

V červenci roku 1945 proběhl hrůzostrašný masakr v Ústí nad Labem, který se týkal nejedné německé rodiny. Němci byli zdaleka viditelní kvůli bílé pásce, kterou museli nosit na rukávu. Tedy i pamětníkova maminka, která v den tragédie pracovala v továrně na Střekově, kde se vyráběla mýdla a mycí prostředky. „Maminka měla to štěstí, že dělala v továrně na druhé straně Labe, a tudíž nemusela přecházet osudný most, na kterém se odehrával masakr a kde zahynuly desítky Němců.

Karel Walter dodává, že se s nadávkami a drobnými napadeními setkávala maminka a babička i po ústeckém masakru. „Pamatuji si na jedno odpoledne, kdy jsme se s babičkou procházeli parkem. Babička na mě mluvila německy. V tu chvíli ji zastavil nějaký pán a pustil se do ní nadávkami.“ Kurážná babička ale sebevědomě odvětila, že česky začne mluvit, až se to sama naučí. Přestože jazyk již dávno ovládala.

Karlova maminka měla po masakru obavy vycházet ven, takže nákupy obstarávala především babička. Měla pracovní povinnost uklízet trosky. Chodila tam s ostatními ženami. Brzy si sehnala pracovní místo v textilní továrně Wolfroom (pozdější Vlnole), kde pracovala další řadu let. „Maminku jsem zřídkakdy vídal, protože pracovala na směnný provoz. Na ranní směny odcházela brzy ráno, již po páté hodině, takže veškerý čas jsem trávil u babičky, kde nás maminka mezi směnami navštěvovala. Babička mě učila česky a české básničky.“

V září roku 1945 otevřeli jednu z prvních mateřských škol, kam malého Karla maminka přihlásila a kterou navštěvoval společně s dalšími dětmi z českoněmeckých rodin. Ve školce se vyučovala také čeština, takže s nástupem do první třídy pamětník ovládal český jazyk velice dobře, i když ještě před válkou se u nich doma mluvilo česky i německy a během války pouze německy.

Karel Walter vzpomíná, že jejich napůl německá rodina nikdy neměla problém s Čechy. Dodává, že za války měl strach každý z každého, a to především kvůli udávání. Obavy v něm vyvolávaly i maličkosti. Například když se během války odevzdávaly věci, které by mohly pomoci armádě. Šlo například o zimní oblečení a vybavení, ale maminka zatajila své lyže. „Jednou, když přišla na půdu, viděla, že dříve látkou důkladně zakryté lyže byly odhalené a zcela viditelné. Měla obavu, jestli je někdo neviděl a neplánuje ji udat, protože neuposlechla nařízení.“

Naštěstí k žádnému udání nikdy nedošlo. Klidu se jim možná dostávalo také díky Čechům, jejichž byt sousedil s bytem Karla a jeho maminky. „Nechávali si od maminky čas od času něco ušít, takže po válce se snažili, aby nás i ostatní nechali v klidu,“ dodává Karel Walter.

Nestřílejte, jsou tu Češi!

Po válce nedostávala Karlova maminka žádné zprávy od své sestry Marty, která bydlela v Děčíně. Nevěděla, jestli ji bombardování nějak vážně nezasáhlo. Vlaková doprava tenkrát téměř nefungovala, a proto se zeptala na ústeckém nádraží, kdy jede vlak směrem na Děčín. Protože tam byl zrovna připravený vojenský vlak přímo do Děčína, domluvila se s velitelem jednotky, aby ji svezli.

„Musela si pravděpodobně sundat bílou pásku z rukávu, aby měla šanci se s vojáky svézt,“ doplňuje Karel Walter a pokračuje: „Když projížděli kolem Mariánské skály, někteří vojáci začali střílet do vzduchu. Ale protože už se území osazovalo novými osídlenci, velitel je okřikl, aby přestali střílet, a připomněl, že už tam bydlí Češi.“ Matka se se svou sestrou nakonec sešla, naštěstí byla v pořádku.

Stálý strach z udávání, bombardování a jiných hrozeb během války vystřídal strach z odsunu hned po válce. Proto v červenci roku 1945 žádala Karlova maminka o československé občanství, což jí úřady opakovaně zamítly. Následoval několikaletý maraton žádostí, se kterými jim nakonec vypomohl vlivný rodinný přítel.

„Moji vzpomínku na žádosti o občanství provází autentický zážitek na bourání ústeckého hlavního nádraží, které bylo z velké části během bombardování zničeno. Tenkrát jsem fascinovaně pozoroval dělníky z oken chodby úřadu. S pomocí lan a nákladních aut strhávali zdi k zemi,“ tvrdí pamětník.

Československé státní občanství rodina získala teprve v roce 1949, takže do té doby žila ve strachu, jestli je někdo vystěhuje, stejně jako maminčiny sestry. „Tenkrát bydlelo v Ústí nad Labem zhruba šedesát procent rodin s německým původem a některé z nich, stejně jako my, získaly občanství a nebyly deportovány.“ Důvod, proč některé rodiny šly do odsunu a jiné ne, Karel Walter dodnes nezná.

Odsun dnes nikomu nevyčítám, taková byla doba

S Martou z Děčína se paní Walterová stihla vidět před sestřiným odsunem ještě jednou. Poté ji poslali do západní části Německa, do městečka Kronach. Prostřednictvím Červeného kříže se začala shánět po manželovi, který byl ve válce, a teprve po roce pátrání se shledali.

Nakonec se společně přestěhovali do Schwabachu u Norimberka, kde se později ocitla i druhá sestra pamětníkovy matky Marie s manželem a dcerou. Marii s rodinou ale odsunuli až po roce 1946 ze Stříbrné od Kraslic. Díky pozdějšímu odsunu měli možnost si vzít i nějaké jiné věci, nejen osobní nebo nejdůležitější potřeby „na přežití“. Marta naopak všechny cennosti i nábytek musela ponechat svému osudu v Čechách.

„Důvodem, proč maminka na rozdíl od jejích sester nešla do odsunu, bylo, že můj tatínek pocházel z česko-německé rodiny. Naopak manželé mých tet byli plnohodnotní Němci,“ vysvětluje Karel Walter. O odsunu se s ním teta Marta nikdy nechtěla bavit. „Pouze nám vyprávěla fakta, která dnes každý známe – byla vyhnána z bytu, vzít si s sebou mohla jen ty nejpodstatnější věci a za určitý čas se musela dostavit na nádraží, odkud byla transportována v hromadných nákladních vagonech.“

Kdyby rozkaz vojáků k odsunu neuposlechla, patrně by ji čekala internace v táborech zřízených pro Němce, kteří měli v době války důležitou funkci nebo kteří zatajili určité informace. Karel Walter nakonec smířlivě dodává: „Odsun Němců nikomu nevyčítám. Taková byla tehdy doba. Jinak se to hodnotí tomu, kdo prožil nějaké násilí, ale nás se celá poválečná situace kromě odsunu části rodiny nijak nedotkla.“

Jakmile se sestry pamětníkovy maminky dostaly do Německa, řešilo se, jaké jsou možnosti s nimi navázat spojení. „Naštěstí nám kolem roku 1946  přišel dopis s jejich zpáteční adresou a od té doby jsme mohli být alespoň v kontaktu písemně. Maminka dostala první povolení k návštěvě svých sester v Německu teprve v roce 1956,“ dodává pamětník.

Než mamince dovolili vyjet do západního Německa, proběhlo nesčetné prověřování, například zda je maminka v ROH (Revolučním odborovém hnutí). „Uniformovaný policista přišel k nám do bytu, aby se ujistil, že máme všechen nábytek. Očekávali, že kdybychom chtěli emigrovat do Německa, prodali bychom ho.“

Karel Walter vzpomíná, že mu zvláštní přišel fakt, že maminku podezírali z myšlenek na emigraci. O povolení k výjezdu do západního Německa totiž žádala pouze ona a syn měl zůstat v Československu. Běžná doba vyřízení žádosti byla zhruba jeden rok. Jakmile dostala povolení k výjezdu, měla jedinou šanci vyjet právě teď. 

Dala přednost socialismu před západní svobodou

„Při návštěvě tet jsme nikdy já ani moje maminka v Německu zůstat nechtěli. Podmínky, ve kterých tam Němci žili, byly strašné, ačkoliv tam měli volnost, kterou máme i my tady dnes. U nás jsme na rozdíl od německých tet měli jistotu v bydlení i zaměstnání a pravidelný plat.“

Začátek nového života v Německu nebyl pro tety a jejich rodiny vůbec příjemný. Stalo se jim také, že jejich příbuzní chodili do práce i dva měsíce, ale nakonec nedostali výplatu. „Něco takového by u nás socialismus nikdy nedopustil. I když se dnes na socialismus pohlíží jinak, sociální jistoty byly častým důvodem, proč se z Německa spousta lidí vracela do Čech.“

Sestry pamětníkovy maminky při návštěvě Čech ale také o svém návratu nikdy neuvažovaly. I přes velice těžké začátky si navíc teta Marie s rodinou v Německu vytvořila dobré zázemí. Ze stavu, kdy neměli bydlení a žili z podpory Červeného kříže, si vybudovali během deseti let rodinný dům. Získali slušné pracovní pozice a znovu zakotvili, dokonce v lepších pracovních i sociálních podmínkách. „Splynuli s místním obyvatelstvem. I když i tam se na ně nahlíželo, že jsou jiní, protože jsou z Čech,“ dodává Karel Walter.

Když nastal čas přemýšlet, čemu by se měl Karel po základní škole věnovat, vyhlídky na perspektivní zaměstnání byly tehdy v oborech zemědělství nebo hornictví. „Hornictví mi bylo blíže, takže jsem geologii začal studovat na Střední průmyslové škole v Duchcově. Dokončil jsem ji jako technik těžby hnědého uhlí.“ Protože Karel Walter chtěl pomoci mamince s domácností, ve vysokoškolském vzdělávání již nepokračoval a nastoupil jako technik v Dole Milada-Petri. Když narukoval na vojnu, obdržel do služby dopis, že ho musí uvolnit do hornictví. Takže byl propuštěn z vojny o několik měsíců dříve.

Karel Walter vzpomíná na tehdejší situaci a otázku svobody: „Nějakou svobodu jsme měli, ale nedalo se mluvit o svobodě slova, pohybu nebo snad cestování.“

V roce 1965 žádal o povolení k vycestování k návštěvě tet v Německu. V první řadě si musel vyzvednout na úřadě žádanku, kterou odevzdal ve svém zaměstnání. Tam ji prověřovalo osobní oddělení, ředitel a finanční oddělení.

Chceš jet do ciziny? Musíš chodit na brigády

„Kontrolovali také, zda jsem členem Revolučního odborového hnutí a jestli se účastním prvomájových oslav,“ dodává pamětník. Prověřování trvalo i několik měsíců. K celé věci se musel vyjádřit uliční výbor KSČ, který posuzoval, jak se příslušný žadatel chová a jestli se účastní brigád okolo domu a úklidů.

„Mezitím jsem musel také zažádat o valuty. Takže pokud bych dostal povolení k výjezdu, ale nepřidělili by mi valuty, stejně jsem nemohl vycestovat,“ dodává Karel Walter. Výše valut byla spíše symbolická. Tehdejší západoněmecká marka měla hodnotu zhruba deset korun a maximální limit byl zhruba třicet marek. Taková částka pamětníkovi stačila v podstatě jen na vycestování, ale pobyt a zpáteční cestu mu hradily tety.

Na Pražské jaro v roce 1968 v Ústí nad Labem i na vpád vojsk Varšavské smlouvy si Karel Walter pamatuje jen útržkovitě. „Nikdy jsem proti režimu nebojoval. Dělal jsem práci, která nebyla konfliktní a kde se sešel dobrý kolektiv techniků. Navzájem jsme si vyhovovali,“ popisuje. S budoucí manželkou se seznámili právě v práci. Manželka dělala v kanceláři jednoho z úseků továrny a její maminka na osobním oddělení téhož podniku. „Takže takhle jsem se poprvé setkal s její rodinou,“ vzpomíná s úsměvem Karel Walter.

Walterovi se vzali v roce 1965. Zpočátku žili ve Vyklicích (obec později zanikla v důsledku povrchové těžby uhlí) v rodinném domě společně s manželčinou rodinou, ale velmi záhy se uvolnil podnikový byt ve městě, který získali. Byty sice byly tenkrát městské, ale podnik měl právo na obsazování bytů svými zaměstnanci. Karel Walter se svojí manželkou dostali byt ve vile, kde bydlely vždy především rodiny z hornického prostředí.

„Dodatečně jsem zjistil, že jeden z původních obyvatel, Karel Gallert, nechal po roce 1930 přestavět část domu – schodiště a tenisový kurt. Býval ředitelem důlních společností a Živnostenské banky. Když zemřel, vila pokračovala jako bydlení pro lidi z uhelných společností,“ upozorňuje  Karel Walter. Po roce 1957 došlo k přerozdělení bytů na více bytových jednotek. Pamětník s rodinou získali byt o velikosti 2+1 s balkonem. „O větší byt jsme nikdy nežádali, protože si to děti nepřály. Měly tam již své kamarády a byly na ně zvyklé,“ dodává Karel Walter.

Další cesta do zahraničí pamětníka čekala v roce 1972. Tentokrát vyjel na dovolenou se synem do Rakouska. „Vraceli jsme se přes Německo, kde jsme navštívili mé milované tety. Tehdy jsem poprvé zažil, že je možné projet přes hranice bez jediné kontroly.“ Fascinovalo ho, že nastoupili do vlaku v rakouském Salcburku, odkud rovnou projeli do Německa bez absolvování zdlouhavých kontrol, které zažíval při cestách z Československa do západního Německa a zpátky. „Na cestě z Čech jste se již před hranicemi setkali s pasovou kontrolou a poté s pohraniční stráží, která kontrolovala namátkově zavazadla i peníze,“ vysvětluje Karel Walter.

Zároveň upozorňuje, že tyto kontroly neprobíhaly pouze na cestách z Čech do západního Německa. Stejný proces je čekal také při cestách z NDR do Čech. „Pokud jste si nakoupili v Německé demokratické republice a chtěli jste nákup převézt domů, zabavili vám to. Například obuv nebo záclony,“ říká. 

S tajnou komunistickou policií, Státní bezpečností (StB), Karel Walter nikdy problémy neměl. „Když už jsem se s někým z nich setkal, vždy se jednalo o inteligentní lidi. Věděli, co chtějí, ale nikdy si nic nevynucovali. Byli vzdělaní, a ne plebs, se kterým se bohužel setkávala řada z nás.“

Zároveň se domnívá, že doba během socialismu byla jednodušší než po roce 1989. Především když porovnává možnosti zaměstnání nebo získání bydlení. „Doba socialismu měla své výhody i úskalí a bohužel přinášela nejistotu a strach. Muselo se také dávat pozor, co se kde řekne, zrovna tak jako za války,“ prohlašuje Karel Walter.