Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Wankeová, roz. Piskorová (* 1929)

• narozena roku 1929 v Lysolajích

• po vypálení Lidic a Ležáků strach z následné likvidace Lysolají

• svědkem násilností, které páchali lidé po skončení války na Němcích, krutá smrt jejího strýce

• výchova v Ústavu anglických panen u Strakonic

• likvidace řádu a rozprášení řeholnic, ukončení studia a jeho dokončení v Praze

• odmítnuta žádost o práci na ministerstvu zahraničí a nástup do práce v Technickém centru ČVUT

• během okupace v roce 1968 na dovolené v Jugoslávii rodina zvažovala emigraci

• návrat do Československa, prověrky, pochování rodičů a příbuzných

• roku 1980 se přestěhovala do rodných Lysolají

Když v roce 1939 začala druhá světová válka, mé babičce Olze Wankeové, rozené Piskorové, bylo pouhých devět let. Jak sama řekla, moc si z tohoto období nepamatuje. Chodili prý k nim partyzáni, kteří u nich doma spali, a když byl roku 1942 spáchán atentát na Heydricha, tak se její tatínek velice bál, že by Lysolaje mohly být vyvražděny. Nacisté totiž nejprve vyvraždili Ležáky a poté Lidice a její tatínek se obával, že by to mohlo jít podle abecedy a že by se na Lysolaje mohlo také dostat. Když válka skončila, bylo už babičce skoro šestnáct let a těšila se – ostatně jako všichni ostatní – na lepší časy.

Nejprve však nastalo kruté poválečné zúčtování s Němci, v mnoha případech i velmi nespravedlivé. „Můj strýček byl Němec, velmi hodný člověk, seznámil se s maminkou v obchodě na Vinohradech. Byl to opravdu velice hodný člověk, který když za války šel tady kolem domů, tak přišel a říkal, ty lidi jsou tak neopatrní, poslouchají cizí rozhlas, prosím tě, řekni jim, aby byli opatrnější, protože poslouchání rozhlasu se trestalo smrtí! A v pětačtyřicátém roce, když byla revoluce, tak ho nemilosrdně zastřelili a hodili do hromadného hrobu, který je v Dejvicích pod Internationalem, sebrali mu hodinky, briliantový prsten a snubní prsten. Ta revoluce byla tak nespravedlivá! Kdo ho znal, tak věděl, jak byl hodný, ale tady se věšeli lidi a mladý kluci. Třeba v Podbabě, lidi byli tak strašně krutý, mladý člověk – Němec – musel do Vltavy a pak, jak přeplavával Vltavu, tak z toho měli legraci a stříleli na něj… Já jsem to nemohla vůbec vidět a lidi, co byli z koncentráků, tak taky ne, to dělali jen takoví zlí a krutí lidi…!“

Postupně se ekonomická situace země zlepšovala, začalo se dovážet nové zboží ze Západu a všechno se pomalu vracelo k normálu. Ale když roku 1948 proběhl komunistický puč, tatínek mé babičky šel za Edvardem Benešem, spolu s doktorem Zenklem a Fráňou Zemínovou, a chtěl jít do otevřeného boje proti komunistům a zamezit tomu všemu, ale Beneš je varoval, že by to nebylo k ničemu – došlo by pouze ke ztrátě drahocenných životů.

„Já jsem po válce odjela za studiem angličtiny do Ústavu anglických panen, který se nacházel ve Štěkni u Strakonic. Vlastnila ho původně rodina Windischgrätzeových a poté zámek zakoupil řád anglických panen, nás schovanek tam bylo asi devadesát… Když přišel rok 1948, proklečela jsem celou noc v kapli a modlila se, aby se otci nic nestalo, protože byl velkým odpůrcem komunismu… Nás postupně z kláštera vyhodili, školu včetně státnic a univerzitní zkoušky z angličtiny jsme dokončily v Praze, všechny řeholnice včetně velebné matky vyvezli do opuštěných baráků v pohraničí a mnoho z nich to nepřežilo. Já jsem nabídla domov naší třídní profesorce mater Serafíně, která později působila v jazykové škole na Národní třídě, byla stále sledována a šikanována, což nakonec neustála a spáchala sebevraždu…“

„Naše rodina byla velice liberálně a demokraticky založená a byli jsme velicí odpůrci komunismu,“ řekla babička při rozhovoru. „Můj strýček vlastnil továrnu na látky, ale bohužel musel jít za války do koncentračního tábora, neboť byl židovského původu.“ A tak celou jeho sbírku látek všeho druhu, ať z Ameriky, Persie, či dokonce z Egypta, uschovali do velké truhly a tu zamkli. Bylo v ní také mnoho šperků, drahokamů a zlata – no prostě velké bohatství. Klíč samozřejmě měl tatínek, ale jak spoléhali na to, že se strýček z koncentračního tábora vrátí, tak si ji neodvážili otevřít a podívat se, co všechno tam je. Strýček se nakonec nevrátil, ale přesto truhlu neotevřeli. Až jednou v roce 1948 přišli komunisté, celou truhlu vzali a „dali ji do rukou státu“. Babička mi poté říkala, jaká to byla ostuda pro rodinu, když viděli, že lysolajští komunisté chodí v jejich látkách.

Olga Wankeová se roku 1949 snažila získat místo na ministerstvu zahraničních věcí; ačkoli mluvila plynně česky, německy, rusky a anglicky, byla odmítnuta z důvodu politické nezpůsobilosti – její otec, jak jsem již zmínil, byl silně antikomunisticky založen. Studium započala hned v roce 1945, ale musela ho ukončit v roce 1948, jelikož komunisté nepodporovali křesťanskou výchovu a celkově byli proti všem druhům víry, včetně židovské. Když tedy byla odmítnuta, podala žádost do Technického centra ČVUT, kde potkala svého pozdějšího muže.

Rodina Jiřího Wankeho má velice zajímavou historii. Pocházel z německé židovské rodiny, jeho matka zemřela při porodu a otec rok nato, a tak se ho ujal jeho zámožný strýček. Měl pět sourozenců a ti ho brali jako vlastního bratra. Měl židovskou krev pouze přes matku, ale jeho nová rodina měla židovské předky z obou stran. A tak když nastala druhá světová válka, celá jeho rodina skončila v koncentračních táborech. Jelikož nebyl stoprocentním Židem, měl Jiří na výběr. Buď jít do koncentračního tábora, nebo na frontu – v obou případech by ho nejspíše čekala smrt. Proto se raději rozhodl ukrývat. Jedl průměrně krajíc chleba na tři dny a tehdy se mu objevila nemoc, která ho roku 1977 dohnala až k smrti. Oženil se a se svou ženou Olgou, mou babičkou, měl tři děti – Olgu, Markétu a Simonu.

Když bylo Markétě dvanáct let, hlásila se na pražskou konzervatoř, ale nebyla přijata, neboť dělnické kádry rozhodly, že nemá dostatečně dobrý politický profil – to vše jen kvůli jejím předkům. V komunismu člověk nebojoval o svůj život (ve většině případů), ale o budoucnost svých dětí.

V létě roku 1968 jela celá rodina na dovolenou do Jugoslávie – do dnešního Chorvatska. A když slyšeli, co se v Praze 21. srpna stalo, chtělo se jim z toho brečet. „Měli jsme ucho na rádiu a poslouchali jsme každé slovo, kdo co řekl,“ vzpomíná Olga Wankeová. Přestože by v zahraničí bez pochyby kariérně uspěli, neboť babička uměla plynně rusky, německy a anglicky a Jiří též, rozhodli se neemigrovat. Zůstali hlavně proto, že pamětnice zde měla své příbuzné, a jelikož byla jedináček, tak se o ně někdo musel postarat (všem bylo šedesát let a více). Babička nakonec tohoto rozhodnutí nelituje, protože kdyby odjela, opravdu by své příbuzné už nikdy neviděla. Roku 1973 umřel její tatínek, v roce 1975 teta a o rok později strýc. Když se z dovolené vrátili, vyslýchali Jiřího ohledně zdejší ruské intervence, on silně protestoval, a tak mu ředitel musel snížit plat. Olga Wankeová v té době již nepracovala, a tudíž všem pěti členům rodiny muselo stačit tři tisíce korun měsíčně.

Babička se do obce Lysolaje znovu nastěhovala v roce 1980, již bez svého zesnulého muže a dětí, které se rozeběhly po světě. „Svět je nespravedlivý a vždy bude, protože ne všichni stejně pracují a ne všichni mají stejné ambice a ti slabší chtějí brát těm silnějším, respektive bohatším, a takhle by to být nemělo! A tolika lidem zkazili život, včetně toho mého… Běda, běda!“