Eva Warausová

„V roce 1945 pak v březnu, na Květnou neděli, byl nálet na kbelské letiště. Tenkrát dopoledne šel můj otec se sestrou na návštěvu k babičce a říkal mně: ‚Pojď s námi.‘ Jenomže já jsem říkala: ‚Přece nemůžu, vždyť je Květná neděle, tak musím do kostela.‘ Takže jsem šla do kostela a oni šli do těch Satalic. Tenkrát dopoledne začal ten nálet na kbelské letiště, všichni lidé ze Satalic běželi do polí, protože si mysleli, že v polích se jim nic nestane, ale tenkrát účelem toho náletu bylo rozrušit povrch toho letiště a ty bomby padaly samozřejmě do širokého okolí a do těch polí. Takže byla hrozná spousta raněných. Otec tenkrát byl trochu raněn do hlavy, ale hlavně měl rozdrcenou ruku. Naštěstí to byla tedy levá ruka. A sestra byla raněna do ramena a měla průstřel stehenním svalem. Ztratila hrozně krve.“

„Na gymnáziu jsme měli nařízeno zdravit tím pozdravem Heil Hitler, když přišel inspektor.“ – „A to byl Němec, nebo Čech?“– „To byl Čech, jmenoval se Werner a byl hrozně obávaný. Ti kantoři tedy z něho měli asi veliký strach. A oni měli taky nařízeno, aby před hodinou zdravili tím pozdravem Heil Hitler. Takže se pamatuji, že většinou, když přišel ten kantor do třídy, tak zvedl pravici a řekl: ‚Sedněte si.‘ Jenomže když přišel ten Werner do školy na inspekci, tak jsme zdravili i s tím Heil Hitler.“

„Z války si pamatuji na dědečka, který byl během první světové války v zajetí v Rusku a vždy nás varoval, abychom se netěšili, kdyby sem měla přijít sovětská armáda. Protože by to možná bylo ještě horší, než co zde dělají Němci. Dědeček zemřel ještě předtím, než se toho dočkal. A po roce 1945 si pamatuji jak, když přišlo ruské vojsko, byli všichni primitivní. Asi vůbec neznali nějaké výdobytky civilizace. V našem domě byla část ruského vojska a třeba důstojník, který se chtěl umýt, stál uprostřed kuchyně a jeho sluha mu lil z kýblu vodu na podlahu, protože asi vůbec nikdy neviděl, že by tekla voda z kohoutku. Když popíjeli, tak za sebe použité sklenice házeli a rozbíjeli. Vůbec na pořádek nedbali. Po roce ’48 už otec věděl, že dál hospodařit nemůže, protože ty překážky byly tak velké, že by hospodářství udržovat nemohl. Sám ho tedy dobrovolně daroval státu. Byl to tzv. prodej bez náhrady. I když daroval statek státu, zůstala nám tzv. milionářská daň, kterou splácel ještě jeho vnuk. Tam, kde to převzala družstva, to v tak katastrofálním stavu nebylo, ale státní statky se o hospodářství vůbec nestaraly. To naše převzaly v celkem perfektním stavu a po třiceti letech ty budovy téměř spadly samy. Nakonec nespadly, přijel buldozer a srovnal je se zemí. Už to nebylo možné zachránit, i když byly památkově chráněny.“

„Mobilizace v roce 1938 byla skutečně hrozná. Odváděli nám koně ze statku a samozřejmě všude panoval hrozný zmatek. Otec musel narukovat a někde byl jako zásobovací důstojník. Netrvalo to dlouho a pak přišla válka. Rodiče poslouchali navzdory zákazu zahraniční rozhlas. Pamatuji si, jak dědeček, když se sledovala fronta a už to vypadalo, že Rusové vítězili, říkali: ,Netěšte se. Já jsem byl v zajetí v Rusku a vím, jak to tam vypadá. A až sem přijdou Rusové, tak nevím, jestli to bude vypadat lépe, než když tu jsou Němci.‘ Tehdy byly takové plakáty, na kterých byl nějaký dravec, kterému z pařátu kapala krev. Pod tím byl obrázek sovětského ráje a bylo tam napsáno: Zachvátí-li tě, zahyneš. Všichni to považovali za propagandu, ale komunismus a nacismus byly skoro stejné. Jen za tím komunistickým režimem bylo víc mrtvol, protože to trvalo déle. Za války jsme museli plnit povinné dodávky. Tenkrát bylo přesně stanoveno, kolik se musí odvádět podle počtu hektarů a zvířat. Ale tenkrát ty dodávky byly tak určené, že se to dalo splnit. Kdežto pak komunisté měli dodávky nastavené tak, že to možné nebylo. Ti to měli kvůli zlikvidování třídy.“

„Když jsme se všichni vrátili domů, zjistili jsme, že se do našeho statku nastěhovalo ruské vojsko. To byli tak primitivní lidé! Oni snad nikdy neviděli splachovací záchod nebo že by z kohoutku tekla voda. Já si pamatuji, že jeden důstojník stál uprostřed kuchyně a jeho ,pucflek‘ (důstojnický sluha) napumpoval na dvoře vodu do kýblu. Ten důstojník se myl tak, že vodu na sebe nechal lít uprostřed kuchyně na zem, i když vedle byl kohoutek s vodou. Než jsme přišli, oni samozřejmě vypili vše, co našli. Maminka měla různé broušené sklenice, tak do toho si lili to, co pili. Vždy, když to dopili, tak to hodili za sebe a rozbili to. To byla samozřejmě maličkost, o co jsme takto přišli, ale to chování bylo prostě neuvěřitelné. My jsme na něco takového nebyli zvyklí. Já si pamatuji, že u nás byl ubytovaný německý důstojník. Ten se choval, že jsme ani nevěděli, že tam je. Byl to tedy nějaký výjimečně slušný člověk, protože přišel naše upozornit, abychom si s tím rádiem dali trochu pozor, protože přišel na to, že tam posloucháme zahraniční rozhlas. Když pak odjížděl na východní frontu, přišel rodičům ukázat obrázek své ženy a dětí a říkal, že si myslí, že se už nevrátí. Tak se loučil. Samozřejmě že nikdo se na Němce nedíval nějak s láskou, ale rozdíl to byl neuvěřitelný.“

„V pětačtyřicátém roce, když už končila válka, byl na Květnou neděli nálet na Vysočany, Kyje a Satalice. Otec často v neděli chodil na návštěvu do Satalic. Tam hospodařil jeho bratr a matka. Když byl tenkrát ten nálet, otec tam šel s mou sestrou. Chtěli, abych tam šla s nimi, ale já jsem jim řekla, že na Květnou neděli přece musím do kostela. Při náletu samotném všichni lidé běželi do polí, protože si mysleli, že tam budou v bezpečí, že ten nálet bude na továrny a budovy. Jenže ony padaly takové tříštivé bombičky, takže na polích bylo nejvíce raněných. Otec měl rozdrcenou ruku, trochu byl raněný i na hlavě. Sestra dostala jednu střepinu do ramene a druhou do stehna. Jak se ta bombička roztáčela, tak jí vyrvala maso z toho stehna. Ztratila strašně krve. Ani nevím, jak se to mamince podařilo, ale sehnala nákladní auto, na kterém ji dovezli do Českého Brodu, protože v Praze byly nemocnice úplně přeplněné.“

„To hospodářství můj otec tzv. prodal, ale byl to ,prodej bez úhrady‘. To znamená, že to stát převezme, ale nic za to nedá. Je to takový zajímavý termín. Tehdy vlastně komunisté používali novořeč, jako ji používal Orwell v 1984. Slova prostě ztratila význam nebo měla naprosto jiný význam. Takže oni si převzali celé to hospodářství, a protože otec měl levou ruku nepoužitelnou, nemohl pracovat manuálně. Tak byl zaměstnán v Počernicích v komunále. Rodiče v našem bytě dlouho nezůstali, přestěhovali je do vedlejšího domu, který měl střechu v dost dezolátním stavu a jehož okna pořádně nedoléhala. Jedna místnost se skoro nedala obývat, protože tam okna byla na dvou stranách a profukoval tudy vítr. Takže v zimě z toho bylo skladiště. Byl tam jeden záchod pro všechny tři partaje na chodbě a tam také byla výlevka s vodou. Pro naše to byl hrozný šok. Hlavně nebylo kam dát věci. Většina známých a příbuzných byla stejně postižena. Tehdy se hodně cenných věcí úplně zničilo. O nábytek nikdo neměl zájem, a přitom některé ty kusy byly starožitnosti. To se rozštípalo. My jsme tedy neměli nějak moc cenných věcí, protože otec všechny své investice směřoval do hospodářství. Naše hospodářství bylo skutečně na úrovni. A bylo také udržované. Každý rok na jaře se bílily stáje a chlívy. Každý rok přišel pokrývač a díval se na střechy, jestli jsou v pořádku. Když se to předávalo státním statkům, tak to bylo hospodářství, které bylo naprosto v pořádku. Ale ty státní statky s tím dokázaly udělat za dost krátkou dobu strašné věci.“

„Ten osmačtyřicátý rok byla katastrofa, to si dobře pamatuji. Ovšem tenkrát se říkalo, že to bude trvat tak tři roky, tak do jednapadesátého roku. Já vím, že jedna naše známá byla ve Švýcarsku a otec jí napsal, aby se nevracela, že musí pár let počkat, přičemž si myslel, že to přibližně v tom jednapadesátém roce praskne. Samozřejmě se nic nestalo, ale to si nikdo nepředstavoval, že to bude takhle dlouho. To se prostě žilo s takovým provizoriem, že to bude na nějakou dobu. A pak si pamatuji na ty procesy. To bylo něco neuvěřitelného. Poslouchali jsme to jejich přiznání a to jsme si říkali, že jim museli něco píchnout. Nikdo netušil, že byli tak strašně krutí. U Slánského jsme si ale říkali, že dobře mu tak. Protože on i Reicin a tito lidé způsobili hrozné věci. Ty nikdo nelitoval. Ale jinak se s tím svezlo strašně moc lidí.“ – „A proč jste si mysleli, že to budou zrovna tři roky?“ – „Od té války do osmačtyřicátého uplynuly tři roky, tak asi proto si lidé mysleli, že za další tři bude další změna. Ale byla to trochu taková naděje, že snad není možné, aby tohle vůbec přetrvalo.“ – „Jak se ve Vašem okolí vnímalo, když místo změny přicházely tyto procesy?“ – „Lidi už pak byli rezignovaní. A také měli strach. Ten strach byl hrozný.“