Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Warausová (* 1932)

• narodila se 29. června 1932

• její rodiče hospodařili na statku kolem Chval na dnešním východním okraji Prahy

• patřil jim také statek ve Vinařicích u Mladé Boleslavi

• tři členové rodiny utrpěli zranění při spojeneckém náletu v březnu 1945

• v roce 1947 byla na otce uvalena tzv. milionářská daň

• po roce 1948 nebyl schopen splácet likvidační dodávky a odevzdal statek státu

• rodina se musela vystěhovat ze svého domu

• oběma dcerám bylo znemožněno studium

• v roce 1951 se Eva provdala za Pavla Warause

• oba manželé si vzdělání dodělali až při zaměstnání

• pracovala v Ústředních laboratořích při Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• po revoluci rodina restituovala část původního majetku

• na části jejich původních polností vyrostlo pražské sídliště Černý Most

Eva Warausová (rozená Nováková) pochází z rodiny jednoho z největších vlastníků půdy v Horních Počernicích. Její rodiče hospodařili na velkém majetku, který sahal až na území dnešního sídliště Černý Most. Rodiče veškeré své finance a čas věnovali hospodaření, a tak nikdy neměli dovolenou. Prázdniny proto pamětnice trávila s rodinou profesora Heyrovského a také s babičkou a dědečkem. Právě na dědečkova varování si vzpomíná nejlépe, když myslí na druhou světovou válku. Sám byl veteránem z první světové války, během které byl zajatcem v Rusku, kde také stačil poznat místní zvyky a kulturu. Proto varoval před oslavou sovětských osvoboditelů a prorokoval, že za jejich vlády to pro nás bude podobné jako za Němců. Brzy se o tom měla přesvědčit celá jejich rodina, on sám ale zemřel v roce 1942 a příchodu Rusů se tak nedočkal.

Na samém konci války tatínkovu rodinu silně zasáhlo spojenecké bombardování. Během náletů na Satalice byli s trvalými následky zraněni otec a sestra paní Evy. „V pětačtyřicátém roce, když už končila válka, byl na Květnou neděli nálet na Vysočany, Kyje a Satalice. Otec do Satalic často v neděli chodil na návštěvu. Při náletu samotném všichni lidé běželi do polí, protože si mysleli, že tam budou v bezpečí, že ten nálet bude na továrny a budovy. Jenže ony padaly takové tříštivé bombičky, takže na polích bylo nejvíce raněných. Otec měl rozdrcenou ruku, trochu byl raněný i na hlavě. Sestra dostala jednu střepinu do ramene a druhou do stehna. Jak se ta bombička roztáčela, tak jí vyrvala maso z toho stehna a ztratila strašně krve.“ Poté, co se situace uklidnila, vrátili se domů do Horních Počernic. Na svém statku ale našli ubytované ruské vojáky. Setkání s nimi byl pro rodinu Nováků především civilizační šok. „Oni snad nikdy neviděli splachovací záchod nebo že by z kohoutku tekla voda. Já si pamatuji, že jeden důstojník stál uprostřed kuchyně a jeho ,pucflek‘ (důstojnický sluha) napumpoval na dvoře vodu do kýblu. Ten důstojník se myl tak, že vodu na sebe nechal lít uprostřed kuchyně na zem, i když vedle byl kohoutek s vodou. Než jsme přišli, oni samozřejmě vypili vše, co našli. Maminka měla různé broušené sklenice, tak do toho si lili to, co pili. Vždy, když to dopili, tak to hodili za sebe a rozbili to. To byla samozřejmě maličkost, o co jsme takto přišli, ale to chování bylo prostě neuvěřitelné.“

Rusové zanedlouho odjeli, s neurvalými způsoby se ale měla celá rodina již brzy seznámit na vlastní kůži dlouhodobě. Nejprve přišla rodina v roce 1949 o hospodářství. „Po roce ’48 otec už věděl, že dál hospodařit nemůže, protože ty překážky byly tak velké, že by ho udržovat nemohl. Sám ho tedy tzv. prodal, ale byl to ,prodej bez úhrady‘. To znamená, že to stát převezme, ale nic za to nedá. Je to takový zajímavý termín. Tehdy vlastně komunisté používali novořeč, jak o ní psal Orwell ve své knize 1984. Slova prostě ztratila význam nebo měla naprosto jiný význam.“ Ve srovnání s nedávnou německou okupací pak bylo možné jasně poznat účel komunisty nastavených odvodů. Zatímco za protektorátu bylo vše přesně spočítáno a dávky byly vypočteny tak, aby se daly splnit, komunisté měli odvody nastavené tak, aby je nikdo nemohl zvládnout. Jejich účelem byla likvidace zemědělské třídy. Zanedlouho poté byla rodina vystěhována z bytu. „Rodiče v našem bytě dlouho nezůstali, přestěhovali je do vedlejšího domu, který měl střechu v dost dezolátním stavu a jehož okna pořádně nedoléhala. Jedna místnost se skoro nedala obývat, protože tam okna byla na dvou stranách a profukoval tudy vítr. Takže v zimě z toho bylo skladiště. Byl tam jeden záchod pro všechny tři partaje na chodbě a tam také byla výlevka s vodou. Pro naše to byl hrozný šok.“

Trápení rodiny ale nezůstalo pouze u toho. I když takto přišli o majetek, musel otec stále odvádět milionářskou daň. Z platu mu tak strhávali poměrně značnou částku, aby mohl za svůj zabavený majetek platit. Tyto poplatky se posléze přenesly až na jeho vnuka. Kromě toho byla sestra vyhozena ze školy kvůli třídnímu původu rodičů. Stejný osud stihnul i pozdějšího manžela pamětnice, který byl z gymnázia spolu s polovinou třídy vyhozen po první části maturit kvůli politickému hovoru, který ve třídě vedli.

Jedním z velkých problémů bylo uskladnění osobních věcí, na které stále měli právo. Kvůli malým pokojům je neměli Novákovi stejně jako většina známých a příbuzných kam dát. „Tehdy se hodně cenných věcí úplně zničilo. O nábytek nikdo neměl zájem, a přitom některé ty kusy byly starožitnosti. To se rozštípalo.“ Sami Novákovi ale takto nepřišli o velké bohatství, protože veškeré své investice směřovali do hospodářství. Proto také bylo na svou dobu skvěle vybaveno a udržováno. „Každý rok na jaře se bílily stáje a chlívy. Každý rok přišel pokrývač a díval se na střechy, jestli jsou v pořádku. Když se to předávalo státním statkům, tak to bylo hospodářství, které bylo naprosto v pořádku. Ale ty státní statky s tím dokázaly udělat za dost krátkou dobu strašné věci.“ Místa, která dostala do své správy zemědělská družstva, byla ještě relativně dobře udržována. Ale státní statky se o hospodářství vůbec nestaraly. „To naše převzaly v celkem perfektním stavu a po třiceti letech ty budovy téměř spadly samy. Nakonec nespadly, přijel buldozer a srovnal je se zemí. Už to nebylo možné zachránit, i když byly památkově chráněny.“ Rodina se dodnes o navrácení pozemků soudí.

V osmačtyřicátém roce ale nikdo z nich nevěřil, že by se jejich situace měla zhoršovat nebo trvat dlouhodoběji. „Tenkrát se říkalo, že to bude trvat tak tři roky, tak do jednapadesátého roku. Samozřejmě se nic nestalo, ale to si nikdo nepředstavoval, že to bude takhle dlouho. To se prostě žilo s takovým provizoriem, že to bude na nějakou dobu.“ Přestože se pamětnice několikrát hlásila na vysokou školu, nikdy ji nevzali, a proto začala pracovat jako laborantka na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vedoucím její laboratoře zkoumající frakcionaci krevních bílkovin byl profesor Jaroslav Hořejší, díky kterému panovala u celého týmu uvolněná atmosféra a paní Warausová nebyla nijak šikanována za svůj původ či své smýšlení. Zajímavou epizodou jejího života byl pracovní pobyt jejího muže v Turecku v osmdesátých letech. Zde nesměli navazovat styky s místními mimo areál továrny, ale díky tlumočníkovi Tomáši Laněmu se mohli podívat po Turecku volněji. Zde také začala číst tehdy zakázanou exilovou a západní literaturu.