Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Watzinger (* 1929)

• narozen 28. září 1929 v Trstenici u Moravského Krumlova

• rodina záhy přesídlila do Vranova nad Dyjí

• v říjnu roku 1938 zažili dramatický odchod z obsazeného pohraničí

• válečné roky prožili v Brně

• učil se nástrojařem

• po válce se vrátili do Vranova nad Dyjí

• od roku 1947 pracoval v ČKD Blansko

• roku 1950 narukoval na vojnu

• do roku 1964 vojákem z povolání

• působil na vysokých pozicích v energetice v Karlových Varech a Brně

• v letech 1998–2002 starostou Vranova nad Dyjí

Všichni se chtěli bránit

Roman Watzinger se narodil 28. září 1929 v obci Trstěnice u Moravského Krumlova jako poslední z pěti dětí. O rok později se začala stavět přehrada v nedalekém Vranově nad Dyjí. „V tu dobu byl velký požadavek na pracovníky, tak jsme se tam přestěhovali za prací, když mi byl rok.“ Romanův tatínek dostal ve Vranově práci u elektrárny.

Ve Vranově nastoupil Roman do české školy, která tam nově vznikla. Převažující obyvatelstvo bylo totiž německé a němčinu se brzy naučil i Roman. „Ve Vranově se mluvilo takovým vídeňským nářečím... Měl jsem kamarády bez rozdílu, jestli to byl Čech nebo Němec.“

Rozdíly v národnostech začal Roman vnímat až v roce 1938, kdy se v městečku ustavil oddíl Hitlerjugend a němečtí kluci se hojně stali jeho členy. „Potom jsme se kamarádili spíš s českými hochy.“ V době eskalující krize v září roku 1938 Československo vyhlásilo mobilizaci. Na hranice odjel i Romanův tatínek. Ve Vranově stála velká kasárna, která se během mobilizace zaplnila vojáky. „Bylo tam docela veselo, všichni se chtěli bránit.“

Schovali jsme se do skříně

V důsledku mnichovského diktátu se nakonec Československo vzdalo pohraničních oblastí. Součástí záboru se v říjnu 1938 stal i Vranov nad Dyjí. Romanův otec stále sloužil v armádě, a tak musela maminka se třemi nejmladšími dětmi sbalit, co se stihlo, a opustit domov. „Naložilo se nejnutnější a jelo se směrem na Šumnou.“ Po cestě však rodinu zastavil voják a nedovolil jim pokračovat dál. „Všechno, co jsme měli na voze, nám složili do příkopu mezi Šumnou a Štítarama.“

Maminka nevěděla, co má dělat dál, a tak se vydala za svým mužem na nedaleké hranice, aby se domluvili. „My jsme tam čekali, já a moje dvě sestry. Mrholilo, tak jsme si otevřeli skříň a v ní jsme se schovávali celou noc.“ Maminka se vrátila až odpoledne druhý den a přijela se žebřiňákem, který se jí podařilo sehnat. Rodina pak přespala ve stodole v Šumné a na druhý den se ubytovali v Pavlicích v restauraci. Tam zůstali až do konce roku 1938.

Učitelka mi dala mapu a já jsem zapíchával vlaječky, jak Němci postupovali

Po Vánocích propustili Romanova otce z armády a získal místo u Jihomoravských energetických závodů v Brně. Půjčil si auto a celou rodinu odvezl do Brna, kde se jim podařilo sehnat jednopokojový byt v Židenicích. „Tam jsme bydleli rodiče, tři děti a ještě žena od nejstaršího bratra s dítětem.“

Válku prožíval Roman v Brně a tam také nastoupil do nové školy, kde vynikal v němčině. „Učitelka mi dala mapu a já jsem zapíchával vlaječky, jak Němci vítězně postupovali. Plnil jsem to i pak, když ustupovali.“ Nejvíc však Romana bavilo hrát fotbal a s týmem jezdili po zápasech v okolních vesnicích.

Kluci trénovali na hřišti vedle kina Hvězda, které zabrali němečtí vojáci – a ti si ve vedlejší restauraci vařili. „Objevil jsem dole u hřiště udírnu a tam jsem našel pověšený klobásky. Pár jsem jich vzal,“ vzpomíná pamětník. Jindy objevil v udírně velkou uzenou kýtu, strčil si ji pod triko a s kamarády se o ni rozdělili. „Z legrace by se mohlo říct, že jsme narušovali zásobování wehrmachtu,“ usmívá se pamětník.

Romanovi a jeho kamarádům samozřejmě nedocházelo, jakému nebezpečí se krádeží německého jídla vystavili. Naštěstí na ně nikdo nepřišel a oni nebyli potrestáni. Za takové pochoutky byli během války velmi vděční, protože zásobování ve městě vázlo a leckdy měli hlad. „Živili jsme se tím, co rostlo v okruhu dvaceti kilometrů.“ Při trhání třešní je jednou nachytal hlídač. Domluvil se s nimi, že mohou na třešně chodit, když mu zbytek otrhají.

Z prášku jsme chtěli udělat raketu

V roce 1943 dostudoval Roman měšťanku a chtěl se vyučit nástrojařem jako jeho kamarád. Na úřadu práce se ho úředník vyptával, co už umí. „Začal jsem a on mě přerušil a říkal, ať mu řeknu životopis Adolfa Hitlera.“ Hitlerův životopis Roman ze školy uměl, takže nastoupil do učení k mistru Volkovi.

Jeden z Romanových kamarádů z fotbalu přinesl prášek, který se dal zapálit. „Já už nevím, za co jsem to vyměnil, ale chtěl jsem z toho udělat raketu.“ V práci z prášku vyrobili raketku a bavili se tím, jak daleko dolétne. Roman zbytek prášku odložil mezi kabáty. „Byla svačina, tak jsme se bavili, co uděláme za raketu. A najednou rána a nebylo vidět kouřem... Byla tam vojenská výroba, takže hned přišli hlídači. Okamžitě mistra sbalili a odvedli.“

Roman byl hned vyšetřován, proč přinesl do zaměstnání výbušninu. Řekl pravdu, že to bylo jen z legrace a že chtěli s kluky vyrobit raketu. Odpoledne se vrátil mistr z výslechu, byl bledý, ale jinak naštěstí v pořádku. „Šel ke mně a dal mi takovou facku po tváři a začal vyprávět, co všechno mohlo z toho být.“

Bombardovali a my jsme hráli fotbal

Během války začal Roman hrát fotbal za Zbrojovku. „Na konci války nad námi létaly letadla a my jsme hráli fotbal.“ Konec války přinesl však také nejstrašnější zážitky. Po bombardování pozoroval Roman se zděšením mrtvoly v ulicích a zničené domy. Na jeho souseda se při náletu zřítila velká železná vrata a rozdrtila mu patu. Roman pomáhal s jeho rychlým převozem do nemocnice. Do té doby pro něj byla válka jen kulisou ke klukovským hrám, teď však nabrala děsivé obrátky. „Válka je skutečné utrpení.“

Dne 8. května 1945, když už bylo jasné, že válka končí, tak se Romanův otec rozhodl vydat s rodinou zpět do Vranova, protože dostal za úkol převzít tam od Němců elektrárnu. „Za Ivančicema nás zastavil partyzán a nepustil je dál, že se tam ještě bojuje.“ Druhý den se rodina pokusila přejít znovu a tentokrát se jim podařilo dojít až do rodných Trstěnic a druhý den do Vranova.

Romanův tatínek dostal zpět svoji práci v elektrárně a z Vranova museli v roce 1946 odejít němečtí obyvatelé. Z války zůstala zaminovaná vranovská přehrada. „Dva němečtí zbrojníci dostali za úkol, že to musí odminovat, než je pustí na Západ.“

Přesvědčili mě, abych zůstal vojákem

Ve Vranově nebyla nástrojařská dílna, takže učení dokončil Roman v zámečnictví, kde se naučil opravovat všechno možné. „Nebyla tam žádná dílna, třeba auta jsem opravoval venku v mrazu.“ Od roku 1947 nastoupil do ČKD Blansko, kde bydlel přes týden a domů jezdil jen na víkendy. „Rodiče mě zásadně nezásobovali penězma, takže jsem se staral o sebe.“

Tři roky pracoval Roman jako dělník v Blansku a mezitím si ve Svazarmu udělal řidičský průkaz na nákladní auto. V roce 1950 narukoval na vojnu do Šternberku a nakonec zůstal ve Vyškově na tankovém učilišti a později na technické katedře, kde vyučoval vojáky. V roce 1952 měl odejít z vojny do civilu, ale jeho technické znalosti byly pro armádu velmi zajímavé. „Přesvědčili mě, abych zůstal šest let na vojně. Nakonec jsem třináct let sloužil jako voják z povolání.“

Roman Watzinger se stal tankovým specialistou a stoupal výš i ve vojenských hodnostech. V roce 1963 byl již poručíkem, ale rozhodl se, že chce z armády odejít. „Přesvědčovali mě na ministerstvu, abych zůstal.“ Ačkoli byl ve svém rozhodnutí neoblomný, odejít do civilu se mu povedlo až na konci roku 1964.

Chci se vrátit do Brna

Po odchodu z armády jezdil Roman Watzinger pět let po montážích, kde se věnoval hydraulickým regulátorům a automatice vodních elektráren. Pracoval například na stavbě Nechranické přehrady u Chomutova. V roce 1969 vyhrál konkurz na ředitele závodů značkové dopravy u Škodovky v Karlových Varech. Jednou dostali zakázku na rychlou opravu auta syna ministra energetiky. Tu stihl Romanův tým velmi rychle, díky čemuž se pamětník seznámil se samotným ministrem. „Ministr se mě zeptal, odkud jsem. Poznal podle přízvuku, že nejsem Pražák. Řekl jsem, že jsem z Brna a že se tam chci vrátit.“

Díky tomu se Roman dostal k dalšímu pohovoru a získal místo personálního náměstka ředitele energetické firmy. Tam působil dalších šestnáct let a v roce 1989 odešel. Těsně před odchodem dostal k 60. narozeninám cestu na Kubu, kde spolu s dalšími odborníky v energetice projížděli místní elektrárny. Na Kubu odlétal začátkem listopadu 1989 a vrátil se už po sametové revoluci.

Musel jsem respektovat různé názory

Po roce 1989 neodešel Roman Watzinger do důchodu, ale se synem začali stavět ve Vranově. Získal místo asistenta ředitele a později provozního ředitele rekreačního zařízení. Odešel v roce 1998, prý po něm chtěli, aby podváděl, což odmítl. V roce 1998 byl zvolen starostou Vranova nad Dyjí. „Měl jsem zkušenosti s řízením lidí, ale dřív jsem vydal rozkaz a ten se musel plnit – a tady jsem musel respektovat různé názory.“

Po odchodu z pozice starosty v roce 2002 se stal Roman Watzinger předsedou asociace starostů za okres Znojmo a také začal spolupracovat s energetickou společností EON, kde působí dodnes (2019). Žije ve Vranově nad Dyjí a kromě práce mu dělají radost vnoučata a pravnoučata.