Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. František Wawrečka (Vavrečka) (* 1920  †︎ 2012)

• narozen 3. 4. 1920 v obci Hulváky u Ostravy

• 24.7. 1939 ilegálně překročil hranice do Polska

• zapsán jako dobrovolník do tvořící se československé armády

• po napadení Polska utekl do Sovětského svazu, kde byl internován

• 1.5.1941 byl zapsán jako voják československé armády na Středním východě

• účastnil se okupace Sýrie a obrany Tobrúku

• lodí Mauretania se na podzim roku 1943 dostal do Anglie

• u Dunkerque sloužil v průzkumné četě motopraporu 2. Roty

• v lednu 1946 demobilizoval

• po válce se přiženil do Myslíva (okres. Klatovy) a pracoval ve Škodových závodech v Plzni

• do důchodu odešel předčasně v roce 1970 kvůli zdravotnímu úrazu

• zemřel 18. srpna 2012

„Měli jsme štěstí, že v tu dobu přišly velké deště. Měla přijít nepřátelská ofenziva, už to měli naplánované, jenomže přišly obrovské deště a oni neměli betonové bunkry, jako jsme měli my.“

 „Viděl jsem, že jeden Němec utíká pryč, tak jsem za ním utíkal a chytil jsem ho. Šel jsem směrem ke stanovišti Sedláka. Jak jsem šel, tak jsem ztratil cestu v mlze. Němec křičel, že ho bolí ruka, já jsem mu šáhl na ruku a po ní mu tekla krev. Teď jsem viděl, že Němec má granát, chtěl jsem ho vyndat a on tam byl zarezavělý.“

Útěk do Polska: „Šli jsme do lesa pomalu a najednou slyšíme, Halt!‘“

František Vavrečka se narodil 3. dubna 1920 v obci Hulváky, jež je nyní součástí Ostravy. Pocházel z pěti dětí a kvůli otcově práci se celá rodina přestěhovala do Vítkovic, Františkovi bylo v té době deset let. Město Vítkovice se mu v následujícím životě stalo osudným. Vyučil se tam modelářem, začal pracovat ve Vítkovických železárnách a právě odtud utekl do Polska. „Vítkovické železárny patřily Rothschildům a šéf modelárny Hudeček byl pro Němce. Byl to sokol, měl holinky a uniformu, a když nás okupovali Němci, tak mu holinky zůstaly, akorát si oblékl jinou košili a byl u Němců.“

Díky blízkosti polských hranic mohl poslouchat katowický rozhlas, který hlásil útěky československých důstojníků do vznikajících československých vojenských oddílů. František Vavrečka se dohodl s kamarády, že 24. 7. 1939 utečou do Polska a budou se hlásit do armády. Nakonec měl odvahu přejít hranice pouze on a kamarád Moral, ostatní nešli. O pracovní přestávce mezi 9:30 a 10:00 si sehnali propustku, vyšli z továrny a odebrali se směrem k lesu, který rozděloval polské a protektorátní hranice.

„Potkali jsme nějakou paní a říkali jsme: ,Kudy se dostaneme k Polákům?‘ – ,Nechoďte tam, včera tady zastřelili nějakého důstojníka.‘ Ale my už jsme byli u lesa, já měl jenom košili a kalhoty, občanský průkaz a vypadali jsme, jako bychom neutíkali. Šli jsme do lesa pomalu, bylo k poledni a najednou jsme slyšeli ,Halt!‘ Tak jsme zastavili a koukali jsme, odkud to šlo. Tam byli dva koně a na zemi leželi dva němečtí vojáci. My jsme říkali, že se jdeme podívat na houby, jestli rostou. On mluvil česky a říkal: ,Tady se nesmí, musíte pryč! Tady už je natažený drát. Za drát už se nesmí.‘  My jsme říkali:,Tam my nejdeme, my jdeme jenom tady po kraji, jestli porostou houby.‘  I když jsme neměli ani košík. Šli jsme takových sto metrů dál, pomalu jsme podlezli drát a dostali jsme se přímo na nějakou haldu. Dostali jsme se do Orlové, ta tenkrát patřila Polsku.“

V sovětské internaci: „Vytahovali si určité lidi a už jsme je neviděli.“

Kdyby je chytla pohraniční stráž, mohla je vrátit zpět do protektorátu. Šťastně narazili na polského Žida, který jim obstaral jídlo a jízdenku do Krakowa, tam se dostali v odpoledních hodinách. Byli unavení a kvečeru se posadili na lavičky, aby se trochu prospali. Polská policie bohužel dělala šťáru na prostitutky a náhodou narazila na dva české mladíky. Už se jednalo o polskou policii, nikoliv pohraniční stráž, a ta jim pomohla. Na noc je vsadila do vězení a ráno si pro ně přišli z československého konzulátu. Oba byli odvezeni do Malých Bronovic k dalším československým vojákům a k plukovníkovi Svobodovi.

V Malých Bronovicích prodělal František Vavrečka výcvik, při němž si zlomil klíční kost. Mezitím odjížděly transporty z Gdyně do Francie, kde se budoucí vojáci zapisovali do francouzské cizinecké legie, Vavrečkův kamarád Moral již odjel a on měl také odjet, dostal by se tak do západní armády. Jeho papíry však byly přiřazeny nějakému letci a František Vavrečka zůstal v Polsku. Někteří vojáci dostali uniformy a zbraně, ostatní byli v civilu.

Vlakem se dostali do Hlubočku a do Sovětského svazu. Pár dní museli pobýt na Hlubočku a František Vavrečka tam poprvé zažil válku. „Najednou letěla letadla, tak jsme koukali a někdo říkal: ,To jsou slovenská letadla!‘ A slyšeli jsme, jak to začíná hvízdat. Jak jsme stáli, tak jsme spadli. Oni shazovali bomby. Jedna spadla do zahrady za domkem, vedle kterého jsme byli, a tlak vzduchu vyrazil okno a dveře. Ty padly na nás. Bomby nebyly velké, musely být dvacetikilové, na místě dopadu byla díra čtyři nebo pět metrů velká. Na stromě zůstala jablka celá, ale listy byly naprosto potrhané.“

Za neustálého skrývání se dostali k Rusům. Ti je zajali, jeden ruský voják šel před nimi, druhý za nimi a šli do internačních táborů. Postupně se dostali do Jarmolinců, kde dostali oblečení, a do Kamence Podolského. „Tam už nás uznávali. Dělali prověrku a vytahovali si od nás lidi. Oni měli dobré zprávy. Když jsem byl na ošetřovně, tak nějaký pražský chirurg povídá: ,Teda, pánové, ti věděli, do jaké kavárny jsem chodil a co jsem tam pil. Věděli všechno.‘ Vytahovali si určité lidi a už jsme je neviděli.“ Nakonec se dostali do Oranek, kde byli vojáci odvšivováni.

Nakonec se František Vavrečka dostal do Suzdalu a do Moskvy. „Říkal nám tam nějaký ruský plukovník ruský: ,My vás posíláme tam, ale nemyslete si, že nebudeme proti Němcům válčit. Němci nás napadnou, my je musíme utahat v prostoru a potom je poženeme. ‘“ Z Moskvy se dostal k Černému moři na parník Svanetia, jedoucí do tureckého Istanbulu. Přes celé Turecko jeli do Mersinu a do palestinské Haify.

V Tobrúku na kótě S19: „Měla přijít nepřátelská ofenziva, jenomže přišly obrovské deště.“

Dne 1. 5. 1941 byl František Vavrečka zařazen do armády, dostal vojenskou knížku a prošel dalším výcvikem. Poté se dostal do Sýrie. „Dělala se okupace Sýrie, i když jsme nebyli nasazeni. Já jsem byl v Djerabluss blízko Eufratu. Tam jsme měli jednoho padlého, nějaký granát vlétl do kuchyně. Naše byla jediná rota, která nebyla napadena nemocí. Roty dostávaly nějakou střevní chřipku, oni říkali, že je ptačí. My jsme tam chodili hodně na arak, to bylo jako mléko.“

V noci Čechoslováci vystřídali australské jednotky v obklíčeném Tobrúku. Úseky byly rozdělené a vojáci měli předem určené pozice. „Naše družstvo mělo asi devět členů a byli jsme posláni na kótu S19. To byla největší pevnůstka. Při střídání měli nejdříve vyjít Australané, a až vyjdou, tak my vejdeme. Oni vycházeli a my jsme si říkali, že to snad není možné. My jsme jich napočítali asi dvacet a nás tam vešlo devět. Obsadili jsme hned střílny. I když počet doplňovali, tak nás mohlo být nejvíce patnáct…Hledali jsme hlavně jídlo, my jsme měli jenom čaj a suchary. Zásobování bylo špatné, Němci potápěli každou třetí loď, která vezla zásoby do obklíčeného Tobrúku. Taliáni měli cigarety a víno.“

V tu dobu přišly velké deště.„Měla přijít nepřátelská ofenziva, už to měli naplánované, jenomže přišly obrovské deště a oni neměli betonové bunkry, jako jsme měli my. Oni měli bunkry z písku. V tu dobu jsem byl na hlídce, měli jsme z pytlů udělané hnízdo, tam se sedlo a jenom se koukalo, kdyby někdo po kopci šel. Měli jsme elektrický drát s plechovkami jako signál pro ostatní.  Začalo kapat, já jsem zacinkal, aby mi podal pláštěnku, tak mi ji podal, já jsem se zabalil, seděl jsem v tom a začalo tak lejt, až jsem cítil, že mi zadek studí. Tak jsem slezl.“

Po deštích byli Čechoslováci vystřídáni a bránili letiště proti parašutistům. „Byli jsme na letišti, když přišel chamsín, pouštní vítr. Když člověk vylezl ze stanu, tak nesměl jít daleko, neboť se zpátky nedostal. Na krok nebylo vidět. V očích, v uších i v zubech byl potom samý písek.“

Poté putovali Čechoslováci do svých pevností v Tobrúku a František Vavrečka začal pevnosti vylepšovat. „A tam jsem možná utekl hrobařovi z lopaty. Večer se vozila voda a nějaký ten cornet beef a jednou tam přijeli, ještě bylo světlo, a byli za převisem. Tam nemohli. My jsme věděli, že tam je, vždycky byl někdo určený přinést kanystr s vodou. Tak jsem vystartoval a šel jsem, bylo to na úbočí kopce, a najednou to začalo minomety hvízdat a vedle mě to praskalo. Já jsem sebou práskl a střílelo to vedle mě. No, nikdo se mi do zadku netrefil. Já ležel směrem dopředu a slyšel jsem, jak na polské dělostřelecké pozorovatelně komínem vylezl Polák, co řídil dělostřelbu, nějaký major, křičel a jmenoval kde (jsou minomety – pozn. autor).  Slyšel jsem ššššššš a bum. Pak jsem se zvedl a šel. Už nestříleli. Talián neměl co dělat, tak holt střílel. Vzal jsem kanystr, počkal jsem, potom se setmělo, tak jsem šel.“

„Koukal jsem dalekohledem, šel tam někdo přes minové pole. Teď jsem viděl, že tam stojí a stál. Najednou hupnul na stranu, prasklo to, on se zvedl a šel. Tam byla mina na péro. Když se to zmačklo, ta mina vyskočila, odjistila se a ve výšce metr a půl bouchla.“

Druhý Tobrúk: „Nepřátelé se blížili, tak bylo vidět, že Tobrúk nevydrží.“

Poté byl František Vavrečka přecvičován na protiletadlový pluk. Přitom byl lehce raněn střepinami do hlavy. „Já jsem dostal střepinu do čela, tu jsem vyndal, a střepinu do krku, to mi tekla krev, zmáčkl jsem to a nic mi nebylo. Ale ještě teď si střepinku nebo kamínek mohu nahmatat. U protiletadlových na nás sypaly zápalné pumy a nějaké menší bomby. Zápalná puma spadla u nějaké munice a tam musel někde ležet italský granát. To byly takové útočné granáty, ty se někde povalovaly, dokud nevybouchly. Když jsme to běželi hasit s pískem, tak to bouchlo. Potom jsem koukal, že tam mám krev.“

Po přecvičení se dostali do tzv. druhého Tobrúku a František Vavrečka byl umístěn do pevnosti 200 kilometrů západně od Tobrúku. „Tam to netrvalo dlouho, protože se blížila ofenziva. Hned nás stáhli do Tobrúku. V Tobrúku jsme stříleli do přehrady. Nepřátelé se blížili, tak bylo vidět, že Tobrúk nevydrží. Naše velitelství se nás snažilo odtud dostat, tak nás stáhlo.“

V Anglii

Lodí Mauretania se dostali kolem jižní Afriky do anglického Liverpoolu. „Řekli nám, ať nikdo nevypadne, že loď nemůže kvůli jednomu člověku stavět. To byla obrovská loď, byla tam celá naše jednotka, Poláci i Američané. Loď měla i vlastní průzkumné letadlo. Spali jsme v podpalubí na hamacích.“

Z Liverpoolu byli odvezeni k československým vojákům, kteří byli v Anglii už delší dobu. Vojáci byli rozdělováni do různých vojenských funkcí, ale většina ze Středního východu zůstala u motorizovaného praporu. František Vavrečka byl zařazen do průzkumné čety motopraporu 2. roty a zároveň šel do kurzu na ovládání Bren Carrierů. V dalších měsících byl zařazen jako instruktor těchto vozidel a zaučoval nováčky. Přestože byl František Vavrečka ve Vítkovicích jako modelář, nějakým omylem byl dán na mechanika. Zprvu odmítal tuto práci vykonávat, ale později se do své role dostal.

Dunkerque: „Percentuálně tam padlo dost vojáků.“

Do invaze se Čechoslováci dostali až ve druhém sledu a byli nasazení v bojích u Dunkerque. Velitelem motopraporu 2. roty byl nadporučík Hrdlovec. „Pěší čety chodily na hlídky a hlásily, že v prvním baráku jsou Němci. Že by to chtělo zlikvidovat. Taky se jednou dělal útok 28. října. Průzkumná četa šla do útoku, tak jsem tam byl zařazený. Útočili jsme, že na barák naházíme granáty, jenomže minometná četa před námi sázela minomety. Jenomže minometná četa před námi sázela minomety, a když je minomet postavený a zaměřený na písku, tak těmi ranami on sedá. My jsme přešli, utíkali jsme a teď to začalo padat mezi nás. Tam byly natažené nízké dráty, tak jsme se otočili a zpátky. Nevěděli jsme, jestli na nás nehází granáty z baráku. Měli jsme padlého, dostal střepinu do nábojnic od pistole, ty vybouchly a dostal to do břicha.“

Každý voják chodil na hlídky a občas se někdo z hlídek nevrátil. „Ale to byly ztráty, že si to víceméně zavinili sami. Například tam byl padlý: stál za plotem, koukal na Němce dalekohledem a zjistil ho sniper, tak ho začal ostřelovat. Němec střelil a on koukal, pořád ho hledal a neuvědomil si, že on střílí po něm. Až mu to vsadil mezi oči.“

Jednou vyšel na hlídku František Vavrečka spolu s dalšími čtyřmi vojáky. „Přišli jsme na pěšinu, po které chodili Němci. Přešli jsme ji na druhou stranu a teď jsme slyšeli v té slámě, jak se to převaluje. A oni vycházeli. Vždycky tam byla mlha, nebyla veliká, ale byla. My jsme tam seděli, já už jsem měl připravený prst na spoušti a Hrdlovec řekl, ať nic neděláme. Že jsme naslouchací hlídka a ne přepadová.“ Večer se z naslouchací hlídky stala přepadová za účelem získání zajatce. „Měli jsme tam jít hned z večera. Jenomže bylo tak jasno, že to nešlo, tak to prý necháme k ránu. Sedlák vyčlenil mě a Jakuše, protože jsme věděli, kde je cesta. K nám dal ještě Valentu s kulometem, Sýkoru a Anděla. Že je půjdeme provokovat palbou, a až to uslyší, že půjdou naši zezadu a napadnou je tam. Já si říkal: ,Pozdravpánbu, provokovat palbou. To znamená, že nás můžou zaházet granáty.‘  Byli jsme zalehnutí před cestou, před pěšinou, v kanále. My jsme měli provokovat palbou, jenomže najednou se Němci zvedli k odchodu. My jsme byli napnuti a najednou se to objevilo. Jak se malují siluety na plakátech, tak se v mlze objevili. Valenta do nich pustil dávku z kulometu. Bylo jich pět a ti první byli mrtví. Ale my jsme měli přinést zajatce, tak jsme k nim vyběhli. Valenta ty mrtvé ještě likvidoval.  Viděl jsem, že jeden utíká pryč, tak jsem za ním utíkal a chytil jsem ho. Šel jsem směrem ke stanovišti Sedláka. Jak jsem šel, tak jsem ztratil cestu v mlze. Němec křičel, že ho bolí ruka, já jsem mu šáhl na ruku a po ní mu tekla krev. Teď jsem viděl, že má granát, chtěl jsem ho vyndat a on tam byl zarezavělý. Za mnou slyším, jak někdo utíká, byl to Anděl a on mu granát vyndal.“

Týden před ukončením bojů o Dunkerque byl nařízen poslední útok a František Vavrečka se mu vyhnul díky výcviku nováčků na Bren Carriery. „To mi zachránilo život, tam padlo hodně vojáků, protože se dostali do přímé palby. I tanky se dostaly do přímé palby. Byl tam nějaký rotný Machala a on byl vedoucím Baťových plantáží na Sumatře. Říkal:,Franto, přijedeme domů, pozdravíš mámu a pojedeme na Sumatru!‘ – ,A co tam budeme dělat?‘ –  ,Nic. Budeš ležet, nějaká tě bude ovívat palmovým listem…‘ Ten tam padl, toho byla škoda.“

 Za manželkou do Myslíva

Po ukončení obléhání Dunkerque odjížděli vojáci do Československa, František Vavrečka jel jako poslední s otravou krve a navíc bez spolujezdce. Kvůli oběma skutečnostem se pravidelně za svou rotou opožďoval a navíc málo spal. Dostal se do Klatov, kde skončil v nemocnici, zatímco rota se dostala do Myslíva. Demobilizoval 1.1.1946.

V Myslívě se seznámil s mladou slečnou a přibližně rok po válce se oženil. S manželkou se přestěhoval do Vítkovic, kde získal staronovou práci modeláře. V Myslívě ovšem zůstal tchán, který byl již vdovec a nemohl se o celé hospodářství postarat, potřeboval pomoc své dcery. František Vavrečka se rozhodl, že se odstěhuje do Myslíva a bude shánět práci v jeho okolí. Nakonec se uchytil ve Škodových závodech v Plzni a vstával pravidelně ve 2 hodiny ráno, aby stihl spojení. Ještě ve Vítkovicích vstoupil do KSČ, ovšem pro neustálé překážky v osobním i pracovním životě, kterému byli vystaveni všichni západní vojáci, ze strany odešel.

František Vavrečka jednoho dne spěchal do práce a uklouzl na zmrzlém chodníku. Ten den poctivě odpracoval, ale pak se začaly ozývat bolesti v ramenou. Chvílemi mohl s rukou hýbat a chvílemi ji měl znehybněnou. Těžkou manuální práci ve Škodových závodech již nemohl vykonávat a v 50 letech, v roce 1970, tak odešel do důchodu. V současnosti žije v Myslívě.

Poselství: „Chtěl bych brojit proti válce, páč veškerá válka, k tomu teroristické a protiteroristické akce, jsou špatné. Přitom se zabíjejí lidé, kterým je ve vesmíru odměřen krátký úsek žití a oni musí v tom krátkém úseku prožívat hrůzné věci. Ať má válka sebelepší původ, tak vždy budu proti ní brojit.“