Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Wawrzacz (* 1956)

• narozen 6. září 1956 na Hrčavě v Těšínských Beskydech

• pamatuje si hranici s Polskem lemovanou plotem a zoraným pásem

• od dětství pomáhal matce s distribucí lihu pašovaného z Polska

• po domovní prohlídce vyslýchán policií přímo ve škole

• později sám pašerákem elektroniky z Polska

• zatčen na hranici, zadržen a vyslýchán v polském Těšíně

„Doma na Hrčavě se mluví po našymu. To je trochu česky, trochu slovensky a polsky. A také německy. Prostě taková hatlamatlanina. Ovšem polský špiritus na vařonku tu byl vždycky čistý. Udělal se karamel, rozpustil se ve vodě a už se ta kořalka štelovala.“

Nejlépe šly půllitrovky

Jen co přišel Josef ze školy a snědl něco k obědu, už bylo třeba jít ven. S krávou na pastvu. Hrabat seno. Do lesa pro šišky na topení. A to ještě musel s klukama na pstruhy a hned je na ohni u potoka upéct.

Když pozdě večer usínal v podkroví staré chalupy, slyšel zezdola známé zvuky. Zacinkaly lahve, vrzly dveře od sklepa, pak matka rozmlouvala s nějakými muži. Josefovi bylo dvanáct a už dobře věděl, o co tady jde. Až si bude ráno chystat aktovku, přibalí mu máti tři lahve lihu. Ve škole je odnese kotelníkovi. Stejně jako minule.

Byl to líh silný devadesát šest nebo devadesát osm procent. Z Polska se přes hranici nosil v litrových a hlavně půllitrových lahvích. A potom malé čtvrtky. Nejvíc na odbyt šly půllitrovky. Dalo se z nich udělat jeden a půl litru dobré kořalky.

„Za mé éry, když jsem já roznášel líh, stálo půl litru padesát pět korun. Dříve možná třicet pět, já si ale pamatuji pětapadesát až šedesát korun. To byla pořád ještě velmi slušná cena,“ vypráví Josef Wawrzacz, rodák z Hrčavy v Těšínských Beskydech. „Dělala se ta vařonka. A když se kořalka smíchala s medem, vznikla mjodula. Poláci to zase rádi míchali se sirupem. No! A potom se to konzumovalo.“

Plot kolem hranice a přeoraná zem

Hrčava, ve které se Josef Wawrzacz 6. září 1956 narodil, leží v Beskydech, v nejvýchodnějším výběžku České republiky, kde se státní hranice protíná se slovenskou a polskou. Otec pocházel z Hrčavy, matka ze sousedního Bukovce. Zatímco hranice se Slovenskem vedla tehdy pouze v mapě, pomezí sousedního Polska bylo zadrátované a nic na tom neměnila skutečnost, že Polsko a Československo byly podle tehdejší komunistické propagandy bratrskými zeměmi.

„Ještě v době, kdy jsem na Hrčavě chodil do mateřské školky, byly podél hranice s Polskem postavené vysoké drátěné ploty. Byly tam také asi tři metry široké pásy, které se koňským potahem oraly a vláčely, aby byly vidět stopy, kdyby tudy někdo šel,“ vzpomíná Josef Wawrzacz.

Přesto nebyla hranice mezi oběma státy úplně nepropustná. Někteří Poláci měli pole na české straně a někteří Češi zase vlastnili pozemky v Polsku. Na hranci byla malá budka, ve které sloužil voják – pouštěl hospodáře přes čáru na takzvanou zemědělskou propustku.

„Z Hrčavy měli pole v Polsku například Stojaspálové, Haratyci, Kinžorové. Bylo jich tam celkem dost. Ráno zapřáhli koně, jeli přes tu celnici, tam je zkontrolovali a jeli na to pole,“ vypráví Josef. „Když vezli třeba hnůj, píchali do něj vojáci vidlemi, jestli tam není nějaký kontraband.“

Tenkrát, ani nikdy předtím se lidem v Hrčavě a okolí nežilo lehko. Každý den scházel Josefův otec do vesnice jménem Čierne na slovenské straně, do které vedla železnice. Pracoval jako pomocník strojvůdce u Československých státních drah a na parní mašině házel uhlí do kotle. Matka byla v domácnosti, starala se o tři děti, kus pole, krávu a drůbež.

Otcův výdělek u dráhy nebyl moc velký, stará chalupa však začala být těsná a bylo třeba stavět novou. Tehdy vzala rázná matka věci do svých rukou. Nakoupila balíky silonových punčocháčů i košile zvané dederonky a začala obchodovat. Z Polska pašeráci nosili lahve lihu, který měnili za košile a punčochy. Líh pak Josefova matka prodávala ve vnitrozemí domluveným odběratelům.

„Kotelník ve škole byl jedním z nich,“ vysvětluje Josef. „Nebo jsme s maminkou nabalili tašky a jelo se do Bystřice. Každý, kdo s tím alkoholem kšeftoval, měl své odběratele. Potřebovali jsme postavit dům a stejně to dělalo hodně lidí, aby si přilepšili. Každý druhý dům tady postavili z lihu.“

Také kráva byla z Polska

Matka Josefa Wawrzacze měla na obchodování talent. Jen co z lihu něco naspořila, začala shánět cement, vápno, písek, cihly i dřevo. Nebylo to snadné. Socialistické Československo budovalo svá sídliště a továrny, o stavební materiál byla nouze. Za peníze z lihu se však dalo sehnat všechno a rodina se tedy mohla pustit do stavby.

V půlce 60. let už hranice nebyla tak nepropustná, jako v době, kdy se Josef narodil. Ploty zmizely a pašeráci chodili lesem. Lidé na hranici dobře věděli, kdy a kde procházejí hlídky, některé vojáky dokázali podplatit. V místním nářečí se lihu řekne kvit, na polských lahvích se zelenou etiketou a šroubovacím víčkem byl nápis špiritus.

Nešlo o žádnou samohonku, ale kvalitní čistý alkohol, ze kterého se na Těšínsku podle místních receptur míchaly nejrůznější nápoje. Ty pak lidé popíjeli nejen doma, ale přinášeli si je také na tancovačky, plesy rodinné oslavy, takže v prodejnách s potravinami tvrdý alkohol kupoval jen málokdo.

Přes Hrčavu se ovšem nepašoval jenom líh. Tohle území bylo krajem pašeráků odjakživa a stálým zbožím byl dobytek a koně. Také Wawrzaczovi měli krávu z Polska. Za bílého dne ji pašerák přivedl na pastvu u hranice, a když hlídka zašla za les, vedla už hospodyně kravku do chlíva.

Koně se zase pašovali v noci a dodnes se na Hrčavě vyprávějí legendy z dávných dob o stádech koní hnaných přes hory a přestřelkách pašeráků s „financi“. To však ještě Josef nebyl na světě. O tom jenom slyšel od starých lidí ve vsi.

Hlídce přímo do náručí

„Někdo nás asi prásknul a jednoho dne přišli policajti. To jsme ještě bydleli ve starém baráčku a nový teprve stavěli, když k nám vtrhli na domovní prohlídku,“ vzpomíná Josef na chvíle, kdy do chalupy přišli příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti. Děcka ještě stihla vynést něco ven a zahrabat na poli, lahve s lihem byly bezpečně ukryty ve velkém stole s dutou deskou.

Něco však policisté přece jen našli. Pár balíků s punčochami a několik košil. „Podařilo se mi utéct a přišli pak za mnou do školy. Stejně jsem jim nic neřekl.“

O pár let později však přišla chvíle, kdy už Josef Wawrzacz neutekl. Chlapec vyrostl, vyučil se kuchařem a mezitím přestal být o líh z Polska zájem. Ceny se vyrovnaly a tohle zboží už nic nevynášelo.

V Československu byl však nedostatek elektroniky i kvalitního nářadí. Z Polska se proto pašovaly magnetofony a elektrické vrtačky a Josef byl mezi pašeráky na Hrčavě první liga. Pracoval v Jablunkově v hotelu Beskyd jako kuchař s platem okolo dvou tisíc korun. Když k tomu přenesl přes hranici dva magnetofony nebo pět vrtaček, měl hned dvakrát tolik.

„Jednou v noci jsem autobusem přijel v noci z práce. V Hrčavě na zídce seděli polští vojáci a pili. Ptal jsem se, jak to vypadá na hranici. Říkali, že dobře, že je volno a můžu jít. Měl jsem zrovna v Polsku u jedné rodiny nachystaný magnetofon, tak jsem se stavil domů pro peníze, vzal ještě jednoho kamaráda a šli jsme,“ vypráví Josef.

„Vykračovali jsme si jak frajeři pěkně po cestě, vojákům přímo do náručí. Ti vojáci na zídce nám totiž neřekli, že nevystřídali službu a my narazili na oficíry, kteří šli na kontrolu. Ptali se, kam jdeme, a my, že za holkami. Nevěřili. Hned nás sbalili a odvezli na stanici v Jaworzynce. Tam nás vyslýchali a pak rovnou do polského Těšína do basy.“

V cele zůstal Josef Wawrzacz do druhého dne, kdy Poláci odvezli oba do Českého Těšína českým pohraničníkům. Výslech, pokuta sto korun a večer byl Josef doma. Pro magnetofon si přes hranici zašel hned na druhý den. Nový dům nebyl ještě hotov a rodiče potřebovali každou korunu.

V hotelu Beskyd pracoval Josef Wawrzacz dvacet let, poté nějakou dobu v obchodě s hospodou doma na Hrčavě a dnes je chatařem v nedaleké horské chatě Studeničná. Když na dobu svého mládí vzpomíná, mluví o těžkém životě i dřině od dětství. Mluví však také o lidech, kteří nespěchali jako dnes, a bylo-li třeba, dokázali si pomáhat.

„Ta vesnice žila společně. Když někomu došel kvit a potřeboval pro své zákazníky, soused mu půjčil,“ vypráví Josef. „A příště zase naopak.“