Věra Weberová

* 1934

  • „To je tatínek s maminkou ještě před válkou. Tatínek byl o dvanáct let starší, maminka měla dvacet a tatínek třicet dva, vedle je můj čtyřletý bratr, tady je maminčin bratr, který nám pomohl zachránit život, protože nám posílal balíčky do Terezína. Naši spolubydlící vždy říkali, že by chtěli poznat toho člověka, který měl tak velké srdce a snažil se nám pomoct. Bohužel 13. dubna 1945 byl zavražděn v Malé pevnosti v Terezíně. Tady je můj bratr ještě jako malé dítě. Ty fotografie tady měla maminka, aby jí připomínaly její rodinu. Její, zpočátku krásný život, který se změnil v nešťastnou válku. A tady je můj bratr předtím, než jsme odešli do Terezína, tady mám svého syna Jiřího, narozen 1956.“

  • „Tady máme ještě jeden svícen, který je jako sluha, tady jsou moderní, říká se jim Davidova chanukija, tady máme taky chanukiji, ty už jsou jako menory, originál je k vidění před parlamentem v Jeruzalémě. Tyto mám jako dárek, posmrtný, od lidí, které jsem dochovala. Udělala jsem pro ně to, co bylo v mých silách, a oni mě podarovali svícny.“

  • „Tak v roce 1940 jsem byla u zápisu. Ale moje paní ředitelka mi řekla, že do školy chodit nesmím. Bylo to proto, že tehdy platil zákaz vyučování Židů. A mně to stále nešlo do hlavy, proč nemůžu chodit do školy, když můj bratr do školy chodil.“

  • „My jsme měli takovou představu, že někam pojedeme, abychom byli zachráněni, a přečkáme tam válku. Že půjdeme na místo, kde budeme žít a pracovat. My jsme nevěděli, že to je jen průchozí tábor.“

  • „Pro nás děti to bylo šokující. Tam nesli lidi na nosítkách, ale nacisti na to nebrali ohled. Byli tam i tzv. vlajkaři, kteří souhlasili s nacisty, že se Židi mohou pronásledovat.“

  • „V krátké době jsem dostala tyfus. Byli jsme namačkaní v jedné místnosti. Leželi jsme na palandách vedle sebe. Ale naštěstí jsem to přežila a uzdravila jsem se.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kyjov, 13.05.2014

    (audio)
    délka: 01:41:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka celý život trpěla tím, že nezachránila obě děti

 Weberová Věra
Weberová Věra
zdroj: dobová - archiv Věry Weberové, současné - Lucie Hostačná

Věra Weberová se narodila 10. 1. 1934 v Brně v židovské rodině. Její rodiče, Pavel a Greta Baderovi, vlastnili velkoobchod se smíšeným zbožím. 18. ledna 1943 musela celá rodina, tedy rodiče, Věra i její o čtyři roky starší bratr Jiří, nastoupit do transportu. Ze sběrného místa v Uherském Brodě pak 23. 1. 1943 pokračovali do ghetta Terezín. V Terezíně žila Věra v dětském domově (Kinderheim), matka pracovala v továrně na štěpení slídy. 23. 10. 1944 měla celá rodina kromě matky, kterou chránila práce, odjet transportem do Osvětimi. Matka dceru Věru schovala, do transportu nenastoupila a po zbytek války zůstaly obě v Terezíně.  Ostatní členové rodiny z Terezína odjeli a zahynuli v Osvětimi. Věra s matkou byly 8. 5. 1945 v Terezíně osvobozeny a vrátily se společně do Kyjova. Celá širší rodina byla vyvražděna. Po osvobození Věra dokončila základní školu a pokračovala ve studiu na Vyšší sociálně zdravotní škole, kde odmaturovala v roce 1953. Hlásila se ke studiu na lékařské fakultě, ale vzhledem k židovskému původu ji na školu nepřijali. Dodnes Věra Weberová pracuje jako dobrovolnice ve zdravotnictví. Má syna Jiřího a dva vnuky.