Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Weilguny (* 1946)

• narodil se 26. prosince 1946 v Chebu

• otec za války sloužil ve wehrmachtu, zběhl k Angličanům a poté dělal řidiče v UNRRA

• otcova první manželka zahynula během sovětského náletu na Teplice 8. května 1945

• po válce se otec znovu oženil, pracoval jako obchodník s obuví

• rodina žila v baťovském obchodním domě v Karlových Varech

• jako student se pamětník účastnil protestů na strahovských kolejích 31. října 1967

• navzdory srpnové okupaci v roce 1968 se vrátil z letní brigády v západním Německu

• po absolvování ČVUT pracoval ve stavebnictví, učil na střední průmyslové škole

• v roce 2023 žil v Karlových Varech, stále se živil jako projektant a soudní znalec

Jako student druhého ročníku ČVUT zažil Viktor Weilguny v roce 1967 protest na strahovských kolejích. Spolu s dalšími kolegy žádali zlepšení stavu kolejních budov, kde vypadávala elektřina i topení. Místo toho se studentům dostalo policejní brutality. Reformy pražského jara tou dobou už ale klepaly na dveře a pamětníkovi se brzy otevřela možnost vycestovat na Západ. Když došlo k okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, rozhodl se do vlasti vrátit. 

Po obléhání Moskvy se otec vydal do rukou Angličanů

Viktor Weilguny se narodil 26. prosince 1946 v Chebu. Jeho rodiče se seznámili po válce v Praze, pamětníkův otec byl v té době už vdovec s dcerou Editou a měl za sebou perné válečné roky, které prožil na obou stranách konfliktu.   

Otec Viktor Weilguny starší pocházel z Opavy a ve Slezsku poznal i svoji první manželku. Pracoval jako obchodník pro firmu Baťa, a tak se jeho rodina často stěhovala. Když na podzim 1938 hitlerovské Německo zabralo Sudety, žili zrovna v Teplicích. Otec přes svůj český původ mohl na území Německé říše zůstat, protože jeho manželka byla sudetská Němka.

V roce 1941 jej dokonce povolali do wehrmachtu, kde sloužil jako provianťák. „S wehrmachtem se dostal až k Moskvě, v zimě pak poslali tátu na dovolenou a během ní dostal rozkaz, že půjde na západ do Beneluxu. Sloužili s ním i další Češi, tak se asi 40 chlapů dohodlo a při přestřelce sběhli do rukou Angličanů. Ti je prověřovali a mého otce pak zařadili jako řidiče do UNRRA,“ vypráví pamětník.

Jako Němku ji neošetřovali

UNRRA, neboli Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu, vznikla v roce 1943 a humanitárně zajišťovala obyvatelstvo v osvobozených oblastech. Pod vlajkou této organizace se Viktor Weilguny starší dostal během postupu Spojenců až do Prahy. Tam pak mohl slavit konec druhé světové války, netušil ovšem, že v Teplicích tou dobou došlo k tragické události.

8. května 1945 a dokonce i den po oficiálním ukončení bojů podnikalo totiž letectvo Rudé armády nálety na území středních a severních Čech. Cílem byly především kolony prchajících německých vojáků, při bombardování ale umíraly i stovky civilistů.

„Moje starší sestra i její maminka šly 8. května pro jídlo přes park. Během náletu piloti stříleli z kulometů, sestru její maminka zakryla tělem, a tak dostala jen střepinu do kotníku, ale maminku bohužel trefili. Potom v nemocnici ji nejspíš moc neošetřovali, protože byla Němka, a zemřela 16. května,“ popisuje Viktor Weilguny.

Bydlelo se nám tam skvěle

Se svou druhou ženou se jeho otec po válce přestěhoval do Chebu, kde získal práci vedoucího prodejny obuvi ve firmě Polický a Popper. Pamětník si zde ze svých prvních dětských let uchoval vzpomínky na stále ještě rozbombardované město, z něhož navíc nuceně odešla většina původně německých obyvatel.

V roce 1952 otec přebral vedení tehdy už znárodněného baťovského obchodního domu v Karlových Varech ve Vřídelní ulici. Do této charakteristické budovy, které Baťa za první republiky nechával budovat po celém Československu jako své výkladní skříně, se rodina Viktora Weilgunyho nastěhovala.

„V prvních třech podlažích byly prodejny, v dalších dvou sklady a v posledním patře byl dobře zařízený byt vedoucího prodejny. Na jedné straně z něj bylo vidět na kolonádu a na druhé straně jsme měli velkou terasu, kde se obědvalo. Baťa to měl vymyšlené moc dobře, bydlelo se tam skvěle,“ vzpomíná Viktor Weilguny.

Jeho rodiče po deseti letech údajně z politických důvodů museli karlovarský dům obuvi opustit. Otec šel pracovat do Strojopravu, matka do Agroprojektu. Pamětník ji v zaměstnání často navštěvoval a poprvé tak přičichl k práci projektanta. Později se přihlásil na stavební průmyslovou školu do Kadaně a po jejím absolvování pokračoval na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického (ČVUT).

Chtěli světlo

Do Prahy přišel Viktor Weilguny studovat v roce 1966, tedy v době, kdy v komunistickém Československu panovala už více uvolněná společenská atmosféra. Zpočátku se to projevovalo hlavně v kultuře, demokratizační procesy pronikaly ale i do dalších sfér života a lidé už se tolik nebáli veřejně projevit svůj názor.

Důkazem toho se koncem října 1967 stal i manifest studentů, který se do dějin zapsal pod svým heslem „Chceme světlo, chceme více světla“. Studenti jím reagovali na špatný stav vysokoškolských kolejí Strahov, které režim narychlo zbudoval původně kvůli Spartakiádě konané o dva roky dříve.

Neustálé výpadky elektřiny i tepla přiměly studenty vydat se 31. října 1967 spontánně protestním průvodem na Malou Stranu, kde došlo ke střetu s příslušníky Veřejné bezpečnosti. Ti poté jinak poklidný průvod hnali za doprovodu násilností zpět do strahovského areálu. Studenti v reakci na tento zásah i na zatčení některých protestujících ale nechtěli ustoupit.  

„Zvolili jsme si vyjednávače a chtěli mluvit s velitelem zásahu. Policajti ale svolávali posily a na druhé straně někdo zavolal: ‚Jdeme na ně.‘ Strhla se velká bitka, měli obušky a bylo jich víc a víc, tak jsme se stáhli na jednotlivé bloky, kde jsme bydleli. Zavřeli jsme za sebou skleněné dveře, koukali jsme přes ně z očí do očí. Dveře nakonec praskly a policajti nás honili po chodbách, kde ale byla tma a my se vyznali, zatímco oni ne, tak od nás taky dostali nabančíno. Druhý den přijel ministr Smrkovský, svolal nás do menzy a říkal nám, ať jsme trpěliví, že doba se bude měnit,“ líčí Viktor Weilguny.

Strahovské události tehdy vyvolaly ohlas akademické veřejnosti i médií, v nichž už se také více projevovala svoboda projevu, a staly se jednou z předzvěstí pražského jara. Doba se pak skutečně začala měnit, když o dva měsíce později v KSČ přebralo vedení reformní křídlo Alexandera Dubčeka.

Vrátil se domů navzdory okupaci

Díky čím dál svobodnějším poměrům mohl pamětník se svojí tehdejší partnerkou Jitkou vycestovat v roce 1968 za příbuznými do západoněmeckého Kasselu. Plánovali tam přes léto na brigádě vydělat peníze, ovšem krátce po jejich odjezdu z ČSSR nastala srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy.

„Otec mé přítelkyně – dosud sám komunista, který asi náhle změnil názor – nám psal a naléhal, ať na Západě zůstaneme. Já jsem se chtěl ale vrátit, byl jsem vlastenec a chtěl jsem tady být něco platný. Když jsme se vraceli, všichni se divili, jeli jsme v prázdném vlaku, zatímco na druhou stranu to bylo narvané. Byl to začátek našeho rozchodu s Jitkou, od jejího otce jsem dostal vynadáno, že jsme promarnili šanci,“ přiznává pamětník.

Po létě se vrátil na školu a ještě nějaký čas se tam místo přednášek o marxismu-leninismu mohl učit o T. G. Masarykovi. To definitivně skončilo v roce 1969, kdy v návaznosti na okupaci proběhla další proměna ve vedení KSČ a začalo období normalizace.

Sestra emigrovala a k policii tak nemusel

Viktor Weilguny tou dobou potkal na škole svoji manželku, vzali se a studium oba dokončili v roce 1971. Pamětníka si poté vybrali do Státního ústavu dopravního projektování, ještě před tím však musel na vojnu.

„Celou vojnu jsem nestřílel, ale měl na starosti stavbu velitelského stanoviště na letišti v Chotusicích. Místo politických přednášek jsme mohli pracovat na stavbě a dostávali často opušťáky. Akorát jsem pak tři roky nemohl nikam vycestovat, ani do Bulharska, protože jsem znal vojenské tajemství. Znal jsem to stanoviště tak dobře, že jsem věděl, kam stačilo hodit jeden granát, aby to celý systém vyřadilo z provozu,“ přibližuje.

Po návratu z vojny Viktor Weilguny s manželkou založili rodinu. Zpočátku se v práci věnoval železničním stavbám, poté se ale dostal i k projektování staveb silničních, vodních a zemědělských. Vyhýbal se vstupu do KSČ, který mu nabízeli. Jeden ze známých také inicioval, aby jej přijali k hospodářské kriminálce. To samozřejmě obnášelo důkladnou lustraci nejen pamětníka samého, ale i jeho příbuzných. Shodou okolností se v té době mladší sestra Eva chystala emigrovat.

„Z hospodářské kriminálky přišli k Evě a ke švagrovi, oni už měli připravený plán emigrace a lekli se, že se to provalilo, ale ne. Takže pak nakonec emigrovali v roce 1980 přes Jugoslávii do Německa. Tím pádem se o mě z kriminálky přestali okamžitě zajímat a naštěstí jsem tomu takhle ušel,“ vysvětluje Viktor Weilguny. Politika ho dle jeho slov nezajímala, přední pro něj byla jeho profese a pak také hudba, které se věnoval ve volném čase.

Pád režimu prožil opět jako student

V komunistickém státě se ale politice jen těžko vyhýbalo. Pamětník sice nalezl klidnější místo v Agroprojektu, přesto se později dostal do osobního sporu s jedním kolegou, stranickým funkcionářem. Skončilo to rvačkou a pamětníkovým vyhazovem. Rozhodl se, že půjde učit odborné předměty na průmyslovou školu v Kadani.

Musel si však doplnit pedagogické vzdělání, a tak se na nějaký čas opět stal pražským studentem a opět tak prožil historicky přelomovou dobu. Díky sametové revoluci v listopadu 1989 ovšem tentokrát Československo k demokracii už konečně dospělo.  

Viktor Weilguny v nové svobodné éře později přešel na volnou nohou jako projektant, doplnil si také vzdělání strojního inženýrství na Vysokém učení technickém (VÚT) v Brně a věnoval se diagnostice staveb i soudnímu znalectví.

„Moje práce mě hodně baví, snažím se ji dělat poctivě a předávat to i nové generaci. Jinak bych tu asi nebyl, nebavilo by mě jenom sedět a houpat vnoučata na koleni. Můj táta byl taky takový,“ říká pamětník závěrem.